Po 18. 9. 2006

Kotě

Lukáš Makovička, Ostatní
2193x přečteno
Kotě

V jedné vesnici žil malý kluk. Malí kluci jsou obvykle rošťáci, ale tenhle mezi nimi ještě vynikal. Nebylo lumpárny, které by se ve vesnici neúčastnil, a kdekoli se něco takového stalo, dívali se vždycky všichni, jestli není někde poblíž. Měl taky svoji malou partu kamarádů, se kterou chodili vždycky po vesnici, a když neměli co dělat, tak hledali, co by vyvedli.

Úplně nejraději náš malý raubíř trápil kocoura, který patřil jeho sousedce. Co ten se od něj a jeho party nadál nepříjemností. Kradli mu misku s jídlem, přivazovali kdeco rachotivého na ocásek, honili ho po celé vesnici s klacky a vůbec kocourkovi všelijak znepříjemňovali život.

Jednoho dne se ale stalo, že se takovýhle výlet na kocoura setkal s odporem. Tlupy rozjařených dětí, které pozorovaly, jak se nešťastný kocourek s plechovkou za ocasem plouží dvorkem, si všimla paní sousedka. A i když na kocourka často nadávala, protože chytání myší mu moc nešlo, přece jen se jí zdálo, že tohle je i pro něj dost krutý trest. A tak obešla v tichosti dvoreček, aby kluky překvapila a nemohli jí utéct. Děti jsou ale obratné a tak se podařilo většině z nich utéct, jakmile ji zahlédli, jen náš malý klučina zůstal nechtě zachycený za drát v plotě a tak ho paní sousedka chytila a pořádně mu vyčinila. K tomu přidala ještě pár pořádných ran na zadek, takže malý hrdina šel domů potom docela schlíple.

Když se tak ploužil s očima plnýma slz a sklopenou hlavou domů, najednou cítil, jak se mu něco otírá o nohy. Podíval se dolů a když si otřel oči, aby neviděl jen rozmazané skvrny, uviděl právě toho malého kocourka. Plechovka mu ještě rachotila za ocasem.

Chvíli šel dál, myslel si, že to kocourka přestane bavit, a zase si půjde po svém, ale on se dál tiše lísal k jeho nohám a tiše vrněl. Zdálo se skoro, jako by se ho snažil utěšit. To už náš klučina nevydržel a s pláčem se na kocourka rozkřikl: „Proč ty se ke mně lísáš. Vždyť já jsem ti neudělal vůbec nic dobrého, vždycky jsem pro tebe měl jen kámen nebo odpadky, nikdy jsem ti nic nepřinesl. Běž domů a lísej se k těm, kdo tě mají rádi, kdo ti dávají jídlo.“

Ale kocourek jako by neslyšel a dál se otíral o chlapcovy nohy. Až to klučina vzdal, sehnul se, a poprvé ve svém malinkém životě kocourka pohladil. A kocour se otočil a tiše pelášil domů, jen plechovka za ním rachotila.

Od té doby nedá klučina na kocourka dopustit a kdykoli mu jeho kamarádi chtěli něco vyvést, neváhal jim vrazit jednu do nosu, aby toho nechali. Z kocourka a chlapce se stali dobří kamarádi a tak se malý klučina zase často vloupává na dvorek k paní sousedce, aby přinesl něco dobrého svému malinkému příteli. Už přitom taky dostal nejeden výprask.