Mon 18. 9. 2006

Ke Tvé slávě

Ke Tvé slávě

Malá Ivette dokreslila obrázek a naposledy se na něj kriticky podívala. Zdál se jí skoro dokonalý. Vůbec jí nevadilo, že se malovat naučila teprve nedávno, vždyť to přeci dělala ráda. A pak, tohle byl docela určitě její táta. Černé vlasy a vousy, jiskřivé oči vždy plné veselí, však je taky udělala pořádně veliké. „Tati, podívej, co jsem ti namalovala,“ zahlásila důležitě, když se vevalila do tátova pokoje. „To jsi ty, víš?“ Táta se na obrázek podíval a v tu chvíli mu už vůbec nevadilo, že ho jeho malá dcerka právě probudila ze zaslouženého odpočinku. Vzal jí k sobě na klín, vážně jí poděkoval za krásný obrázek a dal jí pořádnou pusu na čelo. A malá Ivette zářila spokojeností a připadala si moc a moc důležitá. Vždyť ten obrázek se tátovi líbil.

Ivettin táta byl král. Vládl jednomu malému království nedaleko velkého jezera a tak měl i svůj vlastní palác. A protože měl král svou dcerku moc rád a vážil si jejího obrázku, dal si ho zarámovat a pověsit do vstupní síně ke trůnnímu sálu. Každý, kdo tudy procházel, ten obraz uviděl, a protože tady často čekávali lidé na audienci u krále, mnohý z nich se nakonec na obrázek podíval. Mnozí hned odvrátili oči, protože obrázek byl neumělý a nesplňoval jejich představy o uměleckém díle, ale někteří se na něj dívali déle. Ti pak odcházeli s lehounkým úsměvem na tváři, protože pochopili, že za královským majestátem je tu úplně normální tátovo srdce. A že musí být laskavé, když ho jeho děti tolik milují a on tolik miluje a váží si jich. Takoví lidé pak králi o moc víc věřili a přistupovali před něj s lehčím srdcem.

V té stejné místnosti visel ještě druhý obraz. Ten namaloval králův dvorní malíř. Byl dokonalý. Král na něm vypadal skoro jako živý, že by snad i mrkal z obrazu. Usmíval se a ve tváři měl jistý výraz. Oblečen byl v královské roucho, s korunou na hlavě. Vypadal přesně jako král, na kterého se mohou všichni spolehnout. A lidé se často srocovali kolem tohoto obrazu a obdivovali, jak je krásné namalovaný chválili malířovu práci, vždyť ten obraz, to bylo opravdu umělecké dílo. Už tam tolik nezáleželo na tom, jak se král smál, jak vypadal, ten obraz jako by ho v kráse předčil.

A tak já se Tě zeptám. Který obraz oslavil krále lépe? Který ho víc vyvýšil v očích lidí? Který ho přiblížil jeho lidu, jeho poddaným? Opravdu si myslíš, že kdyby ten obrázek malého dítěte někdo vzal a trochu ho vylepšil, přemaloval, aby vypadal líp, že by to krále oslavilo více? Nebo by to bylo spíš naopak? Opravdu si myslíš, že král králů a Pán pánů chce další fanfáry? I od svých dětí? Nevěsty? Manželky? Jaký druh slávy si vlastně přeje On?