Po 18. 9. 2006

Trn v noze

Lukáš Makovička, Ostatní
2620x přečteno
Trn v noze

Budu Ti vyprávět příběh z jednoho lesního království. Tak jako v každém takovém království, i tady se našla spousta zvířátek, která v něm žila své každodenní životy. Byl tu samozřejmě král lev, mocný a strach nahánějící, zákeřný krokodýl, co číhá na hladině řeky, potměšilí zajíci a třeba i taková obyčejná, pěkně vykutálená liška. Pěkná sebranka, jako obvykle.

A právě téhle lišce se jednou stalo, že se jí zabodl pořádný trn do pracky. Honila zrovna jednoho vykutáleného zajíce a už už se moc těšila na to, že si dá dobrý oběd. I ona se totiž moc ráda dobře najedla. Když už měla zajíce od sebe jen co by kamenem dohodil a zbytek došel, najednou jí v pracce vystřelila bodavá bolest. Liška chvilku nevěděla, co se děje a už ležela na zemi, protože nemohla na své nožičce stát. Na zemi velice rychle zjistila, co se stalo. Trn. Pořádný. Zabodl se jí do nohy, zmetek jeden. „Ty trny jsou dneska čím dál tím drzejší a vůbec, co si to dovolujou růst takhle blízko u cesty.“ Lišce se nehonily hlavou zrovna pěkné myšlenky. Tím spíš, že trn byl docela třída a velice úspěšně se vzpíral všem jejím pokusům o vytažení. Po několika minutách snažení to musela liška vzdát a se staženým ocasem se odbelhala ke svému doupěti. Naštěstí bylo docela blízko.

Když tak ležela ve svém doupěti a znovu a znovu se neúspěšně snažila vytáhnout si trn z nohy, dostávala pomalu vztek. „Král lev. Jo, pěknej král to je, když si nechá takhle v lese růst trní. Měl by s tím něco udělat. To bych taky mohla s takovou uspořádat nějakou demonstraci. A zajíci. Zrovna tenhle měl takovej křivej pohled, to mi mohlo být hned jasný, že se nenechá jen tak sežrat. I on by měl vědět, že se v podstatě k ničemu jinému nehodí. Jo, to není jako za mých mladých let, kdy pečení zajíci sami skákali do huby. On to určitě věděl a schválně mě tam zavedl.“ Lišce se pěkně vařila krev v žilách. O několik hodin později ale vystřídala hněv beznaděj. Trn, přestože byl v její pracce zjevně neprávem, si to odmítal přiznat a nechtěl se pustit. Liška měla trochu slzy v očích, protože to bolelo. Ale říkala si, že to zvládne sama a tak se lopotila až samou námahou usnula.

Druhý den liška proležela ve svém doupěti. Trn ne a ne vypadnout pryč a její pracky byly moc neohrabané na to, aby ho dokázaly vytrhnout. A liška moc dobře tušila, že kdyby takhle vylezla ven, ostatní by si z ní dělali legraci. Koneckonců někde hluboko uvnitř věděla, že ten trn se tam zabodl prostě proto, že nedávala pozor. Ale ležela tiše dál. Už se ani moc nesnažila otravný trn vytáhnout, viděla, že to prostě nejde. A tak proležela další den.

Začal tu být ale problém. Hlad. Liška si začala uvědomovat, že žádný z vykutálených zajíců dobrovolně k jejímu doupěti nepůjde, natož aby se dal sežrat. A její útroby se svíraly čím dál víc. Vzpomínala také na ty krásné doby bez trnů, na každého pořádně tlustého zajíce, kterého kdy ulovila a sbíhaly se jí sliny. Pak, po dlouhé době, protože už neviděla žádné východisko, se liška rozhodla, že zkusí někde najít pomoc. Vydala se tedy za svou mámou, která bydlela kousek odtud.

To bylo haló. Najednou, jako by se seběhl celý les. Zajíci přebíhali lišce před nosem, malí zajíčci a zaječice vystrkovali své hlavičky kousek vedle cesty. Kukačky hlásily na celý les, že se tu plouží nějaká liška, a aby ostatní zavolali myslivce. Veverky jí pouštěly na hlavu oříšky a stromy se jí určitě za zády vychechtávaly. Sice je neviděla, ale ony to stejně vždycky dělaly. A liška se ploužila po cestičce a věděla, že se nikam neschová. Tohle byla ta nejhorší procházka v jejím životě. Ale jedno věděla. Tahle procházka bude stát za to. Na jejím konci se zbaví toho trnu v noze a bude znovu moct běhat.

Když došla k mamince do doupěte, ta už byla o všem zpravená. Jak by taky ne, když si o tom povídal celý les. Beze slova nabídla naší lišce místo a jemně jí vytáhla trn z nohy. Trošku to zabolelo a byl venku. Pak ještě jednu malou bylinku na ránu, aby se to rychleji hojilo a liška mohla jít domů.

Zajíci už nebyli tak drzí, teď se smáli z mnohem větší vzdálenosti. To proto, že viděli, že liška už není tak bezmocná. Ale liška šla a nevšímala si jich. Zajímaly ji totiž úplně jiné myšlenky. Říkala si totiž, že s tím trním by se mělo něco dělat. To ji natolik zaujalo, že jí to leželo v hlavě několik dní, a tak začala procházet les a mapovat situaci.

To, co viděla, ji nijak nepovzbudilo. Zjistila totiž, že trní je všude. Rostlo skoro všude po lese a dařilo se mu velice dobře. A liška najednou jasně viděla, že není v jejích silách všechno trní vymýtit. Teď, když vychladla, jí také velice rychle došlo, že králi lvu to nebude stát ani za uprdnutí, tedy samozřejmě do chvíle, než si také nějaký trn do nohy zabodne, ale do té doby nic neudělá. Ale lišku to docela trápilo, přece jen, taková zkušenost je docela dost bolestná.

A tak se rozhodla, že i když nemůže vyčistit celý les, něco přece jen udělat může. Začala tedy čistit svoje cesty. Ty, po kterých chodila často. Cestu k mamince do doupěte, ke své oblíbené studánce, na mýtinku uprostřed lesa, k doupatům vybraných zajíců a vůbec cesty, po kterých chodila ráda. Tady na těch cestách si najednou mohla být mnohem jistější. Věděla totiž, že pokud se nestane něco moc převratného, tak tady už žádné trní není.

Ještě jednu věc se při tomhle čištění naučila. V praxi se velice rychle naučila, jak vypadají stromy, u kterých trní je. Dřív si toho moc nevšímala, lopóch jako pampelóch, ale teď najednou jasně viděla, že trny se vyskytují jen u některých stromů a některé jako by je okolo neměly. To bylo pro lišku úplně nové zjištění. Samozřejmě, že o tom slýchávala od moudrých zvířat jako je třeba sova, ale takhle na vlastní kůži si to osahat, to pro ni bylo něco úplně jiného. Od té doby se často stávalo, že i když byla liška uprostřed nejvášnivějšího honu na zajíce, kdykoli si všimla, že je poblíž nějaký trnový strom, raději rychle zastavila a šla si najít jiného zajíce. „Zajíců je dost, ale pracky mám koneckonců jen jedny.“