Po 18. 9. 2006

Jako zloděj v noci

Lukáš Makovička, Ostatní
2163x přečteno
Jako zloděj v noci

Jeden král odjížděl do daleké země. Byl to vážený a moudrý muž, milovaný svým lidem a ctěný dokonce i svými protivníky. Spravoval zemi s láskou a ctil své poddané. Ale dnes přišel čas a on se musel vydat na dalekou cestu. Snad ani jeho nejbližší nevěděli přesně, proč a kam vlastně jede, i když o tom kolovala spousta pověstí.

A tak král vypravil svou výpravu, vzal koně, povozy, vybavení pro celou svoji družinu a chystal se vyrazit na daleké cesty. Předtím, než odjel, zašel ještě za každým ze svých služebníků, aby se s ním osobně rozloučil. Také každému popřál mnoho zdaru při správě jeho království. A všichni služebníci plakali, když král odjížděl. Ano, někteří upřímně, a někteří potřebovali kilo cibule, ale tak už to bývá. Vždyť ani ten nejlepší král se všem nezavděčí.

Nejvyšší správce nad celou krajinou v králově nepřítomnosti se jmenoval Samuel. Byl to jeden z těch, kdo museli do zelinářství, když král odjížděl. A Samuel si řekl ve svém srdci: „Tohle vypadá na pěkně dalekou cestu a král se nejspíš hned tak nevrátí. To je moje příležitost.“ Samuel byl dobrý správce, velice dobrý, vždyť jinak by ho král nepostavil do čela své země. A říkal si, že je snad i lepší, než král.

Byl tu však jeden problém. Král slíbil, že se jednou vrátí. Neřekl kdy, on to tak na svých cestách dělával, ale Samuel věděl zcela jistě, že to král myslí vážně. Tak jak to tedy udělat, aby při závěrečném účtování nakonec nepadla jeho hlava na špalek, a přitom vést království po svém? To byly myšlenky, které Samuele zaměstnávaly, až skoro nemohl spát.

Nakonec na to přišel. „Pošlu s královou výpravou také nějaké své muže, a oni mi nahlásí, kdyby se měl král vrátit.“ Ano. To bylo ono. Když budu vědět o každém jeho pohybu, co mi může ublížit. Dříve, než se vrátí, bude už všechno zahlazené, důkazy o mé činnosti pěkně skryté, a já si budu moci pěkně užívat. Samuel tedy zpracoval některé muže, aby mu zajistili tolik potřebné informace.

Král odjel. Fanfáry troubily a lid jásal, když družina projížděla městem a odjížděla pryč. A lidé se odebrali do svých domovů a mnozí ještě dlouho do noci vzpomínali na tu slávu a také na svého krále a přáli mu mnoho štěstí na jeho cestě. Mezi lidem se totiž proslýchalo, že král si snad jede pro nevěstu… ale pšššt.

Samuel si mnul ruce. Najednou je měl volné a mohl začít dělat, co chtěl. Předtím si byl příliš vědomý kladiva zodpovědnosti, které nad ním viselo pro případ, že by byl nevěrný. Teď bylo pryč. Samuel začal s velkou razancí vládnout. Velice rychle získal na svou stranu část vojska, odstranil své odpůrce a celou zemi si podmanil. Nikoli láskou, jako to dělal jeho panovník, ale hrubou silou. A lidé úpěli a volali, aby se smiloval, ale Samuel chtěl pořád víc a víc. Ostatně jako každý člověk, když dostane do ruky moc bez zodpovědnosti. Stane se mu opojnou jako víno a on pak často neví, kdy přestat.

Jednou k večeru seděl Samuel v paláci a díval se z okna na svou zemi. Ano. Moje země. Tak jí teď říkal. Král byl ještě v nedohlednu a to, co měl teď bylo přeci mnohem lepší, než to, co měl předtím. Ze snění ho vyrušily až kroky, které se k němu blížily. Otočil se, trochu nazlobený na toho, který si ho dovolil rušit při takové chvíli. Ibrahim. Toho člověka nemohl nikdy příliš vystát. Navíc teď byla jeho tvář jaksi podivně zachmuřená.

„Samueli, nemysli si, že to, co děláš, ti může projít. I král má své muže, svoje věrné. Nemysli si, že ujdeš trestu za všechno to zlo, které jsi napáchal. Jdu tě varovat jako přítele, však jsme spolu strávili spoustu krásného času. Ale teď tě musím varovat. Změň to, co děláš, začni znovu zemi spravovat, místo toho, abys jí vládl. A já se za tebe u krále přimluvím.“ Ibrahim domluvil, otočil se a odešel.

Druhého dne ráno byla jeho hlava vystavena na hradbách u brány do hradu. Samuel se trochu vylekal. Tohle neviděl, nedošlo mu, že i král tu má své muže, kteří jsou mu věrní, a že nebudou jen tak přihlížet bezpráví. Ale už byl příliš daleko na své cestě a tak jediným výsledkem tohoto zjištění bylo, že jen přitvrdil. A kdokoli se jen trochu hlásil ke králi, měl najednou obrovský problém. A protože zprávy od jeho mužů v králově družině stále chodily, měl Samuel pocit bezpečí. Ještě je čas, říkal si ve svém srdci. Ještě je čas.

O čtrnáct dní později v noci uslyšel rozhodný hlas: „Rozsviťte světla a chopte se ho.“ Král. „Ale to přece není možné,“ chtělo se křičet jeho duši. „Ty máš být přece někde daleko za horami.“ Ale to už ho vedli, tak jak byl v oděvu na spaní. Věděl, kam ho vedou, vždyť on sám tu cestu prošel za poslední rok mnohokrát. Byla to cesta k popravčímu špalku.

Samuel ani neprotestoval, věděl, že trest bude spravedlivý. Teď věděl, že se odsoudil vlastně sám, když dal popravit starého Ibrahima. A jeho duši zaplavila zvláštní rezignace. Věděl, že teď už není vyhnutí. Jen když měl hlavu na špalku, ještě poslední otázka hlodala v jeho duši: „Králi, můj pane, jak je to možné? Vždyť ty jsi měl být tak daleko, jak to, že jsi najednou tady?“ Bezmoc a beznaděj zazněla v jeho slovech tak silně, že lidé okolo se zasmušili ještě víc. Ne proto, že by je jeho slova urážela, ale proto, že najednou viděli kdysi silného a mocného muže najednou úplně zlomeného.

A král se k němu sklonil. Oči měl smutné, beze stopy nějaké výčitky, bez hněvu. Samuel si najednou na ty oči znovu vzpomněl, jak se do nich kdysi díval, a nedokázal se do nich znovu ponořit. „Samueli, to je proto, že ty sis myslel, že jsi chytřejší, než jsem já,“ zněla tichou místností poslední slova, která Samuel ve svém životě slyšel. Pak dal král rukou pokyn.

A tak i já. Tak i církev v našem národě. Jsme příliš chytří. Příliš moudří. Vždyť náš král přeci nemůže přijet zítra. To se musí stát tohle a ono, támhle něco vyrůst a tady zase být zbouráno. Máš bázeň z toho, že král může přijet už zítra? Já ne, ne tu opravdovou, ne tu v srdci, a prosím svého Pána, aby ji tam dal, abych vskutku byl tím dobrým a spravedlivým správcem. Zatím jsem totiž příliš chytrý.