Wed 21. 12. 2011

Loreley

Loreley

A větry budou vát a muži bojovat
a vlnobití pokloní se krásné Loreley.

„Ty už jsi doma, tati?“
„V celé své kráse. Ale ty vypadáš nějak posmutněle, synku.“
Ticho.
„Copak? Pořád přemýšlíš o Trudi?“
„Jak tohle víš? Neřek’ jsem ti ani slovo!“
„Inu,“ pousmál se táta, „jednak jsi hloupý, když si myslíš, že se v takové malé díře jako tady něco utají. A kromě toho, jestlis nezapomněl, máš ještě sestru.“
„Výjimečně upovídanou,“ ucedil mládenec znechuceně.
„Možná. Ale kvůli čemu se trápíš?“
„Víš, já ji mám celkem rád a je mi s ní dobře,“ mladík sklopil oči k zemi, „ale…“
„Ale není to žádná Loreley, viď?“ zaznělo po chvíli do trapného ticha.
„Ne, není.“ Tohle znělo zahanbeně.
„Já jsem Loreley znal, a když o tom tak přemýšlím,“ pousmál se, „i ty jsi ji viděl.“
„Jak to myslíš znal?“ vyhrkl chlapec. „Copak to není jen legenda?“
„Ale jistěže je. Jenže ta legenda i všechny ty písně byly pro jednu skutečnou, žijící osobu. Pro děvče. Pro ženu. Pro Loreley. A tu jsem znal.“

Rozjařeně plujem zas
vlny bouří jako ďas
zákrutami Rýna dál, píseň vede nás.
Střípek legend staletých měl nás varovat:
Říkají jí Loreley – „pozor, hrozí pád“

„Vyrůstali jsme spolu, já a Loreley. Nevím, jestli jsem ti to někdy říkal, ale nenarodil jsem se tady. Moji rodiče bydleli v jedné malé vísce u Rýna, a tak jsem už od malička strávil spoustu času na lodích, lodičkách, vorech a vůbec na vodě. To jsme měli s Loreley společné. Jestli něco milovala opravdově, tak to byla řeka. Ale to asi nebude to, co bys ode mě chtěl slyšet, viď?“

Na chvíli se odmlčel, a když viděl souhlasný pohled v očích svého synka, odkašlal si a pokračoval.

„Už tenkrát byla krásná. Ve dvanácti letech se za ní otáčeli všichni chlapci z vesnice a každý si vážil chvilky s ní jako nejvzácnějšího pokladu. Měla dlouhé, nádherné, zlaté vlasy a oči jako letní slunce, jako ze zlata. Ha,“ uchechtl se, „teď už mluvím skoro jako všichni ti básníci… ale ona byla opravdu nádherná.

Co víc, byla pořád veselá, a jestli úsměv dokáže udělat krásku i z té nejošklivější slečny, pak z Loreley dělal přímo vílu. Rozjásanou, tančící vílu s překrásnou tváří a jiskérkami v očích.

Milovali jsme ji a ona se toho brzy naučila využívat. Brzo zjistila, co všechno jsou chlapci ochotní udělat pro malinký úsměv a náznak přízně. Vozili jsme ji na loďkách a víš ty co? Prali jsme se o to, kdo bude veslovat, protože na toho se vždycky zvlášť usmála. Byli jsme hloupí.“

„Jak to myslíš, hloupí?“

„Hloupí, protože jsme si vždycky namlouvali, že ten úsměv něco znamená, něco víc. Všichni jsme ji chtěli a nikdo z nás si nedokázal připustit, že neznamená nic, jen chvilkovou spokojenost malého, krásného děvčete. Schovávali jsme si vzpomínku na něj jako nejcennější poklad a v noci jsme o ní snili. Za svoji námahu jsme si kupovali krásný sen, ze kterého se nikdy neměla stát skutečnost. Ona nikdy nikomu nepatřila.“

Zpívá řeka klikatá,
vypravěčů sonáta:
Širých moří tajemství v očích ze zlata.
Na stříbrném kameni, srdce zmáhá pláč
zasedá se škeblemi smutná Loreley.

„Když jsme všichni dorostli do věku, kdy se chlapcům i dívkám začínají zapalovat lýtka, hádej, kdopak byl nejžádanější partií blízkého i dalekého okolí?

Vykvetla do krásy. Byla štíhlá jako proutek, ale silná a urostlá – koneckonců vyrůstala na řece – a v jejích očích se ztratil nejeden nebohý chlapec. Naše královna. Když do vesnice zavítal nějaký bard a všichni se po práci večer sešli na tancovačku, ona musela nabídky k tanci odmítat, aby se vůbec udržela na nohou.

A už musela odmítat i nápadníky.

Ne že by vyhnala všechny, to ne, čas od času někdo z nás dostal šanci, a takový si s ní pak po vesnici vykračoval jako král, jako kníže mezi svými poddanými, shlížel na nás z výšin její zářivé přítomnosti a pro svou dámu se snažil snášet modré z nebe.

Každý z takových si namlouval, že s ním to nedopadne jako s ostatními, že je výjimečný, zvláštní, že pro něj má krásná Loreley slabost, ale každý se zklamal. Uplynulo pár měsíců, jednou dokonce i rok a půl, a zlaté, toulavé oči naší princezny se obrátily zase někam jinam.“

„Proč? To se pro ni ve vesnici nikdo nenašel?“

„Ale kdepak. To víš, že by se našel někdo, kdo by ji měl rád a postaral se o ni. O Loreley určitě. Jenže ona vždycky měla dojem, že by mohla najít někoho lepšího. Že kdyby zůstala pořád s tímhle, tak zahodí všechny příležitosti, které na ni v budoucnu možná čekají.“

Znovu se odmlčel.

„Tehdy jsem taky zjistil, jak je osamělá.

Víš, já jsem ji měl taky rád, ale nedokázal jsem s ní tančit a nadbíhat jí jako ostatní. Příliš jsem se styděl. Je to zvláštní, ale možná právě proto jsem k ní jeden čas míval blíž než kdokoli ze všech těch mládenců ve vesnici.

Jednou večer jsem ji totiž našel na svém zamilovaném místě nad řekou. Bylo dobře schované, skryté mlázím a smrčky, malá mýtinka na skále nad peřejemi. Chodíval jsem tam přemýšlet a odpočívat. Bylo to moje tajné místečko.

A toho večera jsem tam našel Loreley.

Říkal jsem ti, že milovala řeku, a kromě toho ráda prozkoumávala okolí. Nemělo mne překvapit, že právě ona moje místo našla, ale když jsem ji tam uviděl, na chvíli jsem úplně ztratil řeč.

Ukázalo se, že to byl začátek docela pěkného přátelství. Ten večer to nebyla ona obvyklá, sebejistá, rozesmátá Loreley, byla jakási zvláštní, posmutnělá, rozechvělá, a když viděla, že jí nehodlám nadbíhat jako ostatní, dobře jsme si popovídali.

Setkávali jsme se tam nad řekou pak častěji a já jsem ji začal poznávat blíž. Nejen tu krásnou tvář s veselýma očima na povrchu, ale poznával jsem osamělou dívčinu, která tolik toužila po skvělém osudu (koneckonců, kdo z nás by jí ho neprorokoval), a tak své strachy, bolesti a nejistoty zamykala na sedmero zámků uvnitř svého srdce, aby je náhodou nějaký princ na bílém koni nezahlédl a neujel vyděšeně pryč.

Měla mne za kamaráda, jen za kamaráda, a já jsem dlouho neudělal nic, čím bych ji vyvedl z omylu. I proto mi toho tolik řekla, ačkoli na veřejnosti jsem pro ni byl jako každý druhý. Znal jsem její sny, její touhy, její obavy i její… ano, není pro to lepší slůvko než osamělost. Když nemáš nikoho, komu by sis troufl ukázat, jaký opravdu jsi, někoho, o kom víš, že tě nezavrhne, ale podepře a posílí, pak jsi osamělý. A Loreley byla.

Naše přátelství skončilo toho dne, kdy jsem se konečně odhodlal, že jí povím, co k ní cítím.

Vysmála se mi, i když laskavě, tím svým krásným, zvonivým smíchem.

‘Já přeci nemůžu zůstat s tebou,’ říkala. ‘Co myslíš, jak by to dopadlo? Zůstala bych tady s tebou v téhle malé díře, v nějakém malém, prostinkém domku, ty bys chodil každý den na ryby a večer domů za mnou, vychovávala bych malé děti a nikdy bych nepoznala nic z celého širého světa kolem. Tak by to dopadlo.

Nezlob se,’ dodávala už tišeji. ‘Jsi můj nejlepší kamarád, ale nemůžu si tě vzít, to by nebyl život pro mě.’

‘Postaral bych se o tebe,’ říkal jsem jí, ale nebylo to nic platné.

‘Já vím že ano,’ odpověděla mi, ‘jenže já nechci ten život, který bys mi mohl dát. Promiň.’

Už jsme o tom nikdy znovu nemluvili. A už jsme nikdy nemluvili tak otevřeně jako dřív. Nechtěla.

Pak přijel její princ na bílém koni.

Nebo si to aspoň tehdy myslela.“

Rozpálí tě doběla
její slůvka nesmělá
místo slibů krásné lži dává Loreley.
V stínu mořské zeleně žije – na mou čest,
navždy říční královnou, zem ji nechce nést.

„Tedy koně měl ve skutečnosti hnědého, jen s bílými skvrnami, ale to víš, v naší vesnici, kde jezdeckého koně uvidíš tak jednou, dvakrát za rok, to bylo jako zjevení. Jmenoval se Marek a přijel se svým otcem, naším lenním pánem, který vždy jednou za čas objížděl své panství.

To bylo poprvé, kdy jsem viděl celou tu hru otočenou vzhůru nohama – nikoli chlapce, jak obletují zlatovlasou Loreley, ale naši vílu, jak sama nadbíhá, pomrkává očima a podmanivě se usmívá. Marek neměl žádnou šanci. V duchu jsem se musel smát, ale bylo mi z toho zároveň jaksi hořko.

Dlužno říct, že to s ní skutečně myslel vážně, a myslím si, že i ona to tak nejprve chtěla. Doslechl jsem se, že ji poprvé políbil až noc před jejich odjezdem, na skále nad Rýnem, a ona si jako talisman pro štěstí vinula k hrudi jeho pozvání, aby za ním přijela na otcův hrad, až se jejich cesta po panství nachýlí ke konci.

Uplynulo několik týdnů a Loreley odjela.

Pro všechny chlapce ve vesnici to bylo jako ošklivé probuzení z krásného snu. ‘Nikdy mi nebude patřit,‘ musel si v onen den přiznat každý z nás, ‚mířil jsem příliš vysoko.’

Chyběla nám.

Ale lidské srdce je z masa a pokud není zraněno smrtelně, nakonec se uzdraví.

Další věci vím jen z doslechu.

Krásná Loreley na hradě našeho pána brzy zjistila, že co fungovalo v malém zapadákově, platí úplně stejně i na šlechtice, panstvo a vznešené rytíře. Tady úsměv, tam šeptaný slib, támhle útlá ručka nabídnutá k políbení, a všichni mladí a nezadaní jí za chvíli zase zobali z ruky.

Dál milovala řeku a trávila spoustu času na lodích, jen byly tentokrát větší a krásnější, z jejich palub se linuly písně trubadúrů a minstrelů, jak se vznešení pánové, hloupí a lidští úplně stejně jako malí kluci z vesnice, předháněli, kdo pro jeden krásný úsměv vykoná větší a hrdinštější skutky.

A ona pořád nikomu nepatřila.

Nikdy nikomu nepatřila.“

Její píseň mámivá
stáhne měsíc z nebe k nám,
vládne snům a myšlenkám, krásná Loreley.
Když pak šeptá: „Pojď se mnou, čeká na nás ráj,“
víš, že budeš napořád se svou Loreley.

„Nám v malé vesnici plynuly roky jako voda, kterou jsme denně slyšeli zurčet jen pár kroků od našich dveří. Jak ti nejspíš došlo, i já jsem se nakonec oženil, a s mámou jsme se odstěhovali do jiné vesnice.

Ale Loreley jsem měl a mám pořád rád, už ne jako tu krásnou, rozjásanou, přelétavou vílu, ale to osamělé děvče, to má v mém srdíčku napořád svoje místo. A tak jsem byl rád, když se ke mně čas od času donesly aspoň střípky zpráv.

Další zastávkou na její cestě byl Kolín. Slyšel jsem, že až tehdy, když po jednom plese přijala nabídku synka bohatého měšťana a odjela s ním do víru života velkého města, chudák Marek skutečně pochopil, jak se věci mají.

Pak už mám jen úlomky. Turnaje, na kterých se muži bili o hedvábný kapesníček z její dlaně, královský ples, na němž všechny dámy vzdychaly závistí nad její prostinkou, rozesmátou krásou, písně a básně, slova a úryvky, a její zvonivý hlas, který se s písní minstrelů nesl nad tichou hladinou Rýna ze stále větších a honosnějších lodí.

A Loreley stále nikomu nepatřila a pořád se dívala výš.

Co bylo dál, si už jen domýšlím.

Sám víš, že v mých letech už nejsem ten švarný junák, jakým jsem možná kdysi býval, a i krása Loreley, jakkoli oslnivá a zářivá kdysi byla, musela s léty povadnout.

Písně, ty neutichaly, ba zdálo se, že jak se ona sama vytrácela ze snů a myšlenek, pělo se o ní snad více než kdy předtím, kolem ohňů a k tanci, na plesech a bálech a zamilovaní chlapci hrávali balady o ní svým děvčatům. Ty písně znáš, viď? Už nejsou o dívce, ale o říční víle, která krade srdce a nelze jí odolat – inu, my muži jsme vždycky měli způsoby, jak si omlouvat svou pošetilost a poblouznění.

A ona sama musela zjistit, že nikomu nepatřit má i svoje stinné stránky. Že když krása uvadne a není, kdo by se staral v nemoci i ve zdraví, v mládí i ve stáří, v dobrém i ve zlém, o tvář přenádhernou i vrásčitou, je člověk na svoje starosti sám a sil mu pomalu, ale jistě ubývá.

Nu a nevím, jestli si to pamatuješ, ale asi před rokem jsem měl návštěvu. Ty jsi ji, pokud vím, pozdravil jen tak mimochodem, a pak jsi vyrazil ven z domu někam za kamarády. A ona jen projížděla, ve společnosti nějakého potulného barda, který musel další den vyrazit zase dál.“

„To byla Loreley?“ Chlapcův hlas zazněl tiše a nevěřícně. „Ta Loreley?“

„Ano. Byla. Jak říkám, jen projížděla. Ale poznala mě a já jsem poznal ji a aspoň chvilku s ní se mi podařilo ukrást. Úsměv, kterým nás vždycky tak zmámila, jí zůstal, i když v jejích očích jsem četl i pěknou dávku smutku, ale tu zářivou vílu někam odnesl neúprosný čas.

Docela pěkně jsme si popovídali a myslím, že i ona byla ráda. ‘Uteč se mnou,’ škádlila mne před rozloučením napůl žertem a napůl, protože chtěla zjistit, jestli má pořád nad mým srdcem nějakou moc, ‘měl jsi mě přece taky rád.’

Jenže já jsem neměl náladu o něčem takovém žertovat.

‘Já přece nemůžu jít s tebou,‘ opáčil jsem. ‚Co myslíš, jak by to dopadlo? Vydržela bys mi po boku možná rok, snad i dva, pokud bych se hodně snažil, a pak tě zase vítr odvane dál. Už zkrátka žiju v téhle malé díře, ve svém malém, prostinkém domku, každý den chodím na ryby a večer domů za svou ženou, kterou mám rád a je mi s ní dobře, a dvěma dětmi, které na mne spoléhají a milují mne a které nemohu opustit.‘

‚Postaral by ses o mne,’ namítala, ještě pořád napůl v žertu.

‘Ne, nepostaral, Loreley, to už teď vím. Nemohl bych tě držet násilím a ty bys zase odešla. Nikdy bys mi nepatřila, jako jsi nikdy nepatřila nikomu, snad jen řece. A já už nechci ten život, který bys mi mohla dát, bez čehokoli pevného, o co bych se mohl opřít a na co bych se mohl spolehnout. Promiň.‘

Už jsme o tom ten večer nemluvili. Nechtěla.

A druhého dne byla pryč.“

A větry budou vát, muži dál bojovat
a zapomnění odnese si krásnou Loreley.