So 10. 3. 2012

Trhací kalendář jménem Ústava AC

Trhací kalendář jménem Ústava AC

Proto praví Panovník Hospodin toto: „Jakože jsem živ, přísahu mou, kterou pohrdl, a smlouvu mou, kterou porušil, uvalím na jeho hlavu.“ (Ez 19:18)
S Boží pomocí budeš věrně a opravdově zvěstovat Boží slovo, zachovávat Ústavu AC a Řád AC, věrně a nestranně konat pastýřskou službu? (slib pastora, Řád AC)

Mám ještě v živé paměti, jak Rudek Bubik kázal na onen verš z Ezechiele. Smlouvu mou. Přísahu mou. Víte, co to bylo za smlouvu? To byla smlouva, kterou judský král Sidkijáš uzavřel s babylonským králem, jenž toho času dobyl Jeruzalém a většinu judských velmožů v čele s králem odvedl do zajetí – a na jejím základě se Sidkijáš stal judským králem. Nicméně uzavřel ji za tísnivých okolností a pod nátlakem. Pokud by tedy z Božího pohledu bylo legální nějakou smlouvu porušit, tak tuhle – s bezbožným králem, učiněnou pod nátlakem, dělající z Izraele loutkové království. Bůh na to však zřejmě měl jiný názor. Porušil jsi smlouvu mou.

Ústava AC je dokument, který Apoštolská církev uzavřela před státem a dobrovolně se zavázala k jeho dodržování. AC má také se státem smlouvu, kterou pokud vím stát svědomitě plní. Co se však AC týká, její Ústava je takový trhací kalendář – porušuje se poměrně často a nikoho z vedení to patrně příliš netrápí. Dokonce jsem od jednoho bratra slyšel, že mu některý z vedoucích řekl, „že se to přece dělalo jen pro stát“. Obávám se ale, že Boží názor bude i tady stejný. Porušili jste přísahu mou.

<><

Neboť Hospodin miluje právo a své věrné neopouští. (Ž 37:28)

Než přejdu k důvodu, proč takovýhle poměrně nepříjemný elaborát vůbec píšu, a k jednotlivým příkladům porušování Ústavy AC, kterých jsem byl svědkem, chci se krátce dotknout jedné věci, která by měla být poměrně jasná, jenže tomu tak bohužel zhusta není.

Hospodin miluje právo.

Miluje právo. Tedy i právo samotné. Právo jako takové. Nejen ty lidi, pro které je určené.

Ono na tom není nic divného. Víte, i já v rodině miluji přikázání, která dávám – protože mám za to, že jsou ku pokoji.

Máme třeba doma pro pištíky jedno takové pravidlo týkající se společných hraček. Zní: Co leží volně, to si může vzít kdokoli. S čím si hraje jeden pištík, to mu druhý nesmí brát.

Mám tohle pravidlo moc rád. Pokud ho totiž budou prcci důsledně dodržovat, bude co se týká společných hraček klid a mír. Pravidlo je dostatečně jednoduché, aby se podle něj uměla řídit i dvouapůlletá Natálka, a dostatečné k řešení téměř všech pištičích sporů o hračky.

A teď bych k tomu rád dodal pár poměrně zřejmých náležitostí:

Zaprvé, žádný prcek nesmí tohle přikázání svévolně měnit, ani k němu přidávat jakoukoli výjimku. Co se mne týká, platí pro všechny a vždycky. Kdybych nějakou výjimku chtěl zavést, řekl bych jim to.

Zadruhé, každý pištík se tohoto pravidla smí dovolávat, je-li mu „protiprávně“ odebrána nějaká hračka, tedy může čekat zastání a nápravu. Dovolávání se tohoto pravidla nepovažuji za „pomlouvání“, „neodpuštění“, „nepochopení milosti“ a podobné zhůvěřilosti, za které je dovolávání se práva leckdy považováno v církvi.

Zatřetí, je dobré, pokud prcci dodržují ono přikázání, i když nechápou jeho účel (a žádá se to po nich), ale je mnohem lepší, pokud dobře rozumí, proč jsem ho vydal. Protože v takovém případě budou schopni mnohem lépe poznat, jak a kde ho uplatnit. Zmíněné přikázání jest vydáno z důvodu, aby všichni pištíci mohli užívat hromady společných hraček (a tím pádem měli větší výběr, než kdyby měl každý svou exkluzivní hromádku) a byl přitom klid.

Začtvrté, žádné přikázání se nesmí zneužívat – tj. nesmí se použít pro úplně jiný případ, než je určeno. Například přikázání: Miminku jest třeba odebrati hračky, které by mu mohly ublížit (třeba molitanový míček, který rádo ohlodává a pak se jím dusí) se nesmí používat pro výmluvu v případě, že miminko má nějakou povolenou hračku, po které právě zatoužil starší soupištěnec. I miminka jsou totiž pod ochranou přikázání prvního, jenž zní: S čím si hraje jeden pištík, to mu druhý nesmí brát.

Víte, proč tohle pravidlo miluju?

Inu, protože dává prckům jasný a předvídatelný rámec – ví, co mohou a co už ne, ví, za co mohou čekat potrestání a kde je naopak tátova mocná pravice ochrání. Což je dobré jak pro mne, tak pro ně. Z těchto důvodů také pravidla musí být co nejjednodušší. Pokud by měla spoustu výjimek, které si prcci nebudou ani schopní zapamatovat, celý tenhle užitek bude v čudu, protože děti nebudou schopné si odvodit, za co jim hrozí trest a co je ještě v pořádku.

A úplně stejně je to i s Božími přikázáními a platí u nich úplně stejné principy. Bůh uvnitř církve očekává, že se budou dodržovat a že se nebudou svévolně zavádět výjimky pro kohokoli. Lze se jich tedy před Bohem dovolávat (musíme si ovšem dát pozor, abychom sami nedělali to, proti čemu protestujeme, protože pak to zkrátka slízneme taky – zde platí „nesuďte, abyste nebyli souzeni“). Je dobré, pokud chápeme jejich účel. A žádné se nesmí zneužít.

Podobné je to i s kteroukoli smlouvou, již uzavřeme. Bůh očekává, že se bude dodržovat, a to dokonce i když je to k naší škodě.

A teď už k Ústavě AC.

<><

Člen kázněný či vyloučený ze sborového obecenství musí být o svém káznění či vyloučení vyrozuměn s uvedením důvodu; nelze-li to uskutečnit, bude kázeň vyhlášena před sborem bez uvádění důvodu. (Ústava AC, §5, bod 4, zvýraznění vlastní)

Důvodem, proč tento článek vůbec sepisuji, je, že chci mít už konečně uzavřenou poměrně vleklou záležitost týkající se mého káznění a vylučování. Starší AC Brno totiž ve svém kázeňském dopise z 22. 1. 2012 (kterým splnili povinnost danou Ústavou „vyrozumět mne o mém káznění s uvedením důvodu“) napsali toto:

Doba platnosti kázně je stanovena na dobu 1 měsíce, počínaje dnem přečtení tohoto dopisu před sborem. Pokud této poslední možnosti nevyužiješ buď k biblickému doložení svých obvinění anebo svá nařčení neodvoláš případně pokud v té době nedostaneme kopii Tvého odvolání se k Radě AC, přestaneš být už bez jakéhokoliv upozornění členem Apoštolské církve.

24. ledna jsem jim posílal e-mail, kde jsem je upozorňoval, že klauzule „přestaneš být bez jakéhokoliv upozornění členem AC“ je v rozporu s Ústavou, která poměrně jasně stanovuje, že vylučovaný člen musí být vyrozuměn i o svém vyloučení.

To má poměrně jednoduchý důvod: onen člen totiž může během lhůty udělat pokání, a tak je třeba, aby se celá záležitost jasně uzavřela – jinými slovy, to, že je člověk kázněn, ještě automaticky neznamená, že bude vyloučen, proto je zde třeba druhé vyjádření. Navíc je samozřejmě dobré s výsledkem seznámit i sbor, ale Ústava AC je v tomto napsaná poměrně vágně a takovou povinnost neukládá. Ani to však nikdo neudělal.

Doplnění: Na sborovém shromáždění 13. 3. 2012 bylo nakonec sboru oznámeno, že jsem byl k 23. 2. 2012 vyloučen z AC. Já jsem nicméně nijak vyrozuměn nebyl.

Dodržení tohoto bodu Ústavy AC jsem žádal i z toho důvodu, že mi starší před pěti lety už jednou jasně napsali „pokud neuděláš pokání, budeš kázněn“ – a po pěti letech tahanic jsem se dozvěděl, „že jsem prý udělal pokání“. Nuže, nechci se zase za pět let dozvědět „že jsem tehdy udělal pokání“, a proto mi žádné vyrozumění o vyloučení neposlali.

Starší mi na námitku 13. 2. 2012 odpověděli takto:

Odpovídáme na Tvůj podnět, vyjádřený v mailu z 24.1.tr.: Důvody Tvého káznění byly jasně formulovány v našem dopise, který byl čten na mimořádném shromáždění členů sboru 22.1.2012. Tam byla také jasně uvedena doba kázně, která je Ti dána k tomu, aby její důvody pominuly. Pokud však této možnosti nevyužiješ, zvolíš si tím automaticky poslední alternativu, která znamená vyloučení ze sboru a tím i z AC. Dostalo se Ti tak všech nezbytných informací. Tím byl naplněn požadavek Ústavy AC.

Posílal jsem jim pak ještě dva dopisy s vysvětlením, proč požaduji vyrozumění o vyloučení nebo alespoň oznámení o vyloučení před sborem (celá konverzace viz příloha). Protože už nechci celou věc déle protahovat, napsal jsem v posledním dopise, že pokud nic nepošlou do čtrnácti dní, zveřejním tuto konverzaci a pošlu ji i Radě AC – abychom celou věc uzavřeli.

Chci tedy jasně napsat, že jsem žádné pokání v měsíční lhůtě neudělal, vznesená obvinění proti starším jsem neodvolal a podle dopisu, který starší četli ohledně mého káznění, mám za to, že mne k 22. 2. 2012 vyloučili z Apoštolské církve (ačkoli mně ani sboru doposud nic neoznámili). Dodávám, že jsem si vyloučení nepřál a ze sboru neodcházím z vlastní vůle.

Ze své strany tímto celou záležitost považuji za uzavřenou, ačkoli si stále myslím, že došlo ke křivdě a ta bude jako nedořešená ještě jednou otevřena na soudu v den poslední.

To nicméně není zdaleka jediný případ svévolného zacházení s Ústavou AC, o kterém vím, a tak uvádím ještě pár dalších příkladů:

Důvodem k odvolání pracovníků sboru a církve může být zejména: a) nebiblické učení b) setrvávání v hříchu c) nedostatečná péče o sbor nebo neschopnost d) vlastní žádost o odvolání e) jiné důvody (věk, pověření jinou službou aj.). (Ústava AC, §9, bod 3)

Když jsem se začal trošku víc zajímat o záležitosti týkající se Aleše France, ukázal mi mimo jiné písemný dokument, na jehož základě byl odvolán ze staršovstva – a jako důvody se tam uváděly body c) a b), tj. neschopnost a setrvávání v hříchu.

Na tyto dvě věci jsem se konkrétně ptal druhé strany a bylo mi řečeno „že ta neschopnost je nějaká hloupost, každý přece vidí, že Aleš není neschopný“ a „hřích je v tom, že zveřejnil studii o skupinkách, ač mu to starší zakázali“.

Hřích podle Písma je „porušení zákona“, a to zákona Božího, ve kterém však nikde nenacházím přikázání „nezveřejníš svůj úsudek o nějaké věci, pokud s ním nesouhlasí vedoucí sboru“ – ani cokoli podobného. Naše řeč je dle Písma omezená poměrně jasnými pravidly jako nelži, nepomlouvej, neurážej apod., nikoli úsudkem starších.

Navíc i s tím „zákazem“ to bylo trošku jinak – na vlastní oči jsem viděl písemný dokument, ve kterém RSS Alešovi výslovně povoluje zveřejňovat své názory na stránkách, a co se týká zmíněné studie, tak se na staršovstvu probírala, ale Alešovi nikdo výslovně nezakázal, aby ji zveřejnil.

Závěr z dané záležitosti je tedy následující: Došlo zde k porušení Ústavy AC, a to tím způsobem, že se RSS chtěla zbavit svého člena, jehož na základě Ústavy AC nemohla zbavit úřadu, a tak použila její přikázání na případ, pro který určena nebyla.

Předmětem sborové kázně se členové stanou, když porušují duchovní a mravní zásady Písma svatého. (Ústava AC, §5, bod 1)
Rada církve proto celou situaci chápe jako konflikt jedince s vizí sboru (například otázka kurzů Alfa či skupinkových sborů). (vyjádření RAC k vyloučení Aleše France)

Písmo nikde nestanovuje princip, na který se zde RAC odvolává, tj. „člen musí souhlasit s vizí sboru (tedy plánem svého pastora či starších, kterak sloužit) a podporovat ji“. Nikde v Písmu nenacházíme přikázání „budeš podporovat kurzy Alfa a skupinkové sbory“. Ale Ústava říká, že kázeň je řešení pro případ, kdy člen porušuje duchovní a mravní zásady Písma. Není možné ji použít k „řešení“ osobních rozporů či nesouhlasu s úsudkem vedoucího sboru.

Podle zásad Písma svatého používá sbor tyto stupně kázně
I. stupeň
a) napomenutí mezi čtyřma očima ze strany svědka hříchu,
b) napomenutí s přizváním 1 – 2 dalších svědků,
c) v případě, že provinivší se nepřijme napomenutí na úrovni I, předá svědek hříchu celou věc vedení sboru, které postupuje podle úrovně II.
II. stupeň
a) napomenutí starším (staršími) sboru,
b) napomenutí před sborem, které se souhlasem starších (§ 10) vykoná pastor nebo druhý pastor sboru. Jde-li o čin veřejného pohoršení, odvolá pastor kázněného ze služby a vyloučí ho z účasti na Večeři Páně. (Ústava AC, §5, bod 2)

Účelem tohoto nařízení o kázni je a) snaha o nápravu hřešícího člověka a b) ochrana ostatních členů církve (1K 5:13). Dále, je zřejmé, že pokud nedojde ke změně jednání hřešícího člena, celý postup musí nutně pokračovat až k vyloučení. Není možné dát člověku jen napomenutí a pak to prostě nechat být.

Ve svém případě jsem byl nicméně svědkem toho, že mi starší dali napomenutí (podle bodu IIa), které pak nechali pět let vyhnít – a to i přes urgence, aby to konečně dořešili. Dále, odvolání ze služby a dokonce zákaz „duchovní služby i v soukromí“, proběhly už u bodu IIa, nikoli až při kázni před sborem, jak stanovuje Ústava AC.

Vyloučený je pak považován za objekt misijního působení. (Ústava AC, §5, bod 3)

Zde má máslo na hlavě opět nejen RSS AC Brno, ale i Rada církve – brněnští starší totiž o Alešovi i po vyloučení prohlašovali, že je to pořád bratr, nikoli „pohan a celník“, jak to říká Bible, či „objekt misijního působení“ dle Ústavy AC. Rada AC o tom věděla, a přesto napsala, že co se týká Ústavy nezjistila žádné závažné pochybení.

<><

Suma sumárum: Pastoři AC při svém ustanovování slibují dodržovat Ústavu AC, ke které se církev dobrovolně zavázala před státem. Byl jsem nicméně svědkem toho, že Ústavu buď neznají či jí nerozumí, nebo ji svévolně dodržovat nechtějí, což je buď neomluvitelná nedbalost, nebo zkrátka svévole.

Ani uvedené případy nejsou jediné, o kterých vím, a celá věc se bohužel netýká jen brněnského sboru AC – vím i o horších případech porušování Ústavy AC v jiných sborech a s vědomím a leckdy i účastí vedení církve. Dle mých zkušeností se navíc Ústavy v AC nelze dovolat, a to ani v případě, že byla skutečně porušena.

Ačkoli se to vše samozřejmě vždy děje ve jménu nějakého „většího dobra“, obávám se, že Hospodinovo hodnocení bude stejné jako v Sidkijášově případě a možná i příkřejší. Ústavu AC přijala církev dobrovolně – Sidkijáš byl v tísni. A oproti Sidkijášovi z AC smlouva se státem nedělá žádnou loutkovou církev a má z ní poměrně značný finanční prospěch.

Jedno hodnocení ale bude v každém případě stejné:

Porušili jste smlouvu mou.