30. 3. 2012

Duchařina, kartařina, modlařina

Lukáš Makovička, Kázání
2409x přečteno
Duchařina, kartařina, modlařina

Řeknou vám: „Dotazujte se duchů zemřelých a jasnovidců, kteří sípají a mumlají.“ Což se lid nemá dotazovat svého Boha? Na živé se má ptát mrtvých? (Iz 8:19)

V téhle oblasti jsem vyrostl odchován strašidelnými příběhy. „Takoví lidé si zahrávají s okultními silami,“ slýchával jsem ze všech stran svého křesťanského prostředí a většinou následovala nějaká Opravdu Strašidelná Historka. Třeba jak skupinka středoškoláků ze srandy vyvolávala duchy, no a pak je našli v pokoji všechny mrtvé. Však to znáte, všude krev a tak vůbec.

Dnes valné většině takových příběhů nevěřím ani co by se za nehet vešlo. Koneckonců, podobných vylomenin je dneska všude kolem jak naseto a strašlivé vraždy provedené nadpřirozenými bytostmi by jeden spočítal na prstech bezrukého. A i varování Bible v téhle oblasti se týká něčeho úplně jiného – ptá se nás tu na jednoduchou otázku: „Kam si jdeš pro radu, když máš velký problém? Koho se ptáš?“

<><

Honza Novák má problém. Tedy, on jich má víc, ale některé z nich ho pálí až běda a nadto má dojem, že na ně jeho skrovné síly a rozum zkrátka nestačí.

Rád by si našel nějakou slečnu. To za prvé. Pak má taky zrovinka na zvážení jedno setsakra důležité obchodní rozhodnutí týkající se jeho pomalu rostoucí firmičky. Kromě toho se před časem ošklivě pohádal s rodiči, kteří s ním od té doby nemluví, a vůbec netuší, co by se s tím dalo udělat.

A teď babo raď.

Všechny ty věci totiž Honzovi přináší nemalou dávku úzkostí. Slečnu už hledat zkoušel – jenže dopadlo to zatím vždycky prachmizerně. Krásná Anička ho nechtěla a jen se mu smála, Anežka po roce pěkného chození odešla za lepším a s Ivankou to krachlo, vlastně ani neví proč. Babo raď, s kterou babou by mohl vydržet celej život.

Důsledky obchodního rozhodnutí jsou dlouhodobé – a tu na nebohého Honzu číhá celá řada otazníčků. Co bude za pět let? Bude to výhodné, nebo je to jen cesta do pekel? Je ten partner skutečně důvěryhodný? Nebyl by první, kdo Honzu ožulil pěknými kecy a následně obral, jenže v tomhle případě by to Honzu mohlo zruinovat. Babo raď, nebo radši neraď, ty bys to dala na šminky, viď?

No a s rodiči, tam je to úplně zabité. Táta v životě nepochopí, že se synátor dal vlastní cestou a některé věci si zkrátka udělá podle svého úsudku. Zkoušel mu to vysvětlit už docela dlouho a skončilo to takhle. A babo, do tohohle nestrkej svoje všetečný pařáty a jedovatej jazyk.

Honza má tedy několik Opravdu Velkých Problémů, které už zkoušel v minulosti nějak řešit vlastním rozumem, a moc slavně to nedopadlo. Není divu, že se začíná poohlížet po nějakém rádci, poradci, konzultantovi a podobné verbeži.

Jenže jaké se dnešnímu průměrnému Honzovi Novákovi nabízejí možnosti?

Inu, leckdy to není nic moc, to si řekněme narovinu.

U lidí to totiž už zkusil. Kamarádi nad pivem mu co se týká slečen dali k dobru spoustu „dobrých rad“, které se dlouhodobě ukázaly jako pěkná hovadina. Konzultanta na obchodní činnost si najal jednou a už to znova neudělá – jasně že mezi nimi můžou být i poctiví lidi, ale ten, kterého poznal on, dával rady podle toho, co přinesou do peněženky jemu samotnému, a ani za mák se nestaral o prospěch svého „klienta“. Místo aby tak měl méně starostí, má ještě jednu navíc – totiž jak poznat poctivého poradce. A co se týká mezigenerační pomoci, těžko se může ptát babičky a dědy, jak mít s rodiči pěkný vztah, když je táta rozhádaný s dědou ještě hůř než s ním.

Nu, tady moc neuspěl, asi to bude muset pohnat vejš.

Honza býval ateista, ale dneska už to není moderní, tak je „něcista“. „Šak víte,“ odpovídá Svědkům Jehovovým, když se jim podaří včas nacpat nohu do dveří, „já věřím, že tu něco nad náma je.“

Jenže si nějako neumí představit, že by se tohohle „něčeho“ mohl na něco zeptat, neřkuli dostat odpověď. „Milé něco nad námi, jsem v průšvihu. Táhne mi na pětatřicet a asi zůstanu na vocet, nejspíš mě někdo stejně oškube a doma se mnou nemluví ani dveře od ledničky. Co s tím?“ A milé něco nad námi se na Honzu, jak už to tak dělává, zvysoka vykašle.

Jo a církev, křesťanství nebo organizované náboženství? Tak to má kopřivku, jen na to pomyslí.

Jenže dneska to, milé děti, nejsou zdaleka všechny možnosti, kam si Honza může zajít pro radu. Ba ne, Honza ještě neskončil. Když totiž selhaly tyhle možnosti, půjde to Honza zkusit jinam.

<><

Tak zaprvé, zkusí se poptat kousku papíru. Barevnýho. Nejdřív sám: „Milý kárový spodku, chtěl bych najít správnou babu…“ Tak. Snad to vysvětlil dost srozumitelně. Posadí se v křesle a čeká na náhlé osvícení… a ono nic. Tak znova, žádnej učenej z nebe nespad, říká si, jenže kárový spodek, mizera, pořád leží na tom samém místě, kam ho sám položil, a vůbec to nevypadá, že by se mu chtělo na cokoli odpovídat.

Asi to nebude tak jednoduchý, dochází mu po několika bezvýsledných sezeních. Zřejmě mu pořádně nerozumím, i když se mi snaží něco sdělit. No jasně! Hnedka pod ním je srdcová dáma, což nejspíš znamená… což znamená…

Což nejspíš znamená, milý Honzo, žes ji tam sám zamíchal, víš?

Jenže jednoduché řešení Honzu ani za mák nezajímá, koneckonců, pořád nedostal radu, co dělat se svým Opravdu Velkým Problémem. A tak musí za odborníkem, který se papíru zeptá místo něj a správnou odpověď, již mu kousek tvrdého, barevného papíru jistě rád a kdykoli poskytne, s pomocí složitých kousků a mnoha let pečlivého studia rozklíčuje.

<><

Když to s papírem moc nevyšlo, zkusí to Honza u lampičky. Tedy, ne jen tak ledajaké lampičky, ale u veliké koule hořícího plynu. Každý přece ví, že když je toho plynu hodně a hoří opravdu, ale opravdu horkým plamenem, tak odpovídá na otázky kdekomu, a považte, i budoucnost občas zjevuje! A kdyby nám nechtěla odpovídat sama, tak když jich bude víc, jistě z nich nějakou odpověď vypáčíme.

To bude ono!

A tak si milý Honza vyšel v noci pod měsíček do lesa, kde ho nebude rušit ozářená městská obloha, a pln naděje vznesl svůj dotaz: „Milý Orióne, mám tu zatrápenou smlouvu uzavřít? Dopadne to dobře?“

A hvězdy svítí. To umí fakt dobře.

K tomu totiž na obloze jsou – aby svítily.

Lampičky. Sice veliké lampičky, ale pořád lampičky.

Zkuste se doma poptat té svojí, s kýmpak máte uzavřít veledůležitou obchodní smlouvu. A jestli vám bude jedna málo, zkuste si jich dát do pokoje víc a všelijak s nimi hejbejte, otáčejte a vůbec škatulujte, jestlipak vám odpoví. A když vám neodpoví malá, pořiďte si větší.

Milé lampičky Honzovi samozřejmě žádnou odpověď nedaly. To dá rozum, řeknete si, lampičky jsou přece němé, každý ví, že nemluví, jsou to jen neživé, mrtvé předměty.

Vážně? A papír mluví? A Opravdu Velké Lampičky mluví?

Nu a protože Honza lampičky nerozmluvil, musí zase za odborníkem. No to dá rozum, že když se lampičky zeptá odborník, tak odpoví, ne?

<><

A mohl bych pokračovat dál. To se vám Honza ptal čísel na papíře, co má udělat se zatvrzelým rodičem. Však víte, jednička s pětkou mu moc dobře poradí. Zkoušel to i s šutrem, pro jistotu pěkně upraveným do podoby sedícího Buddhy. A po některých jeho návštěvách v lese dostalo rčení „jako když mluví do dubu“ zcela nový rozměr.

To dá rozum, řeknete si, čísla přece nemluví, ani kameny nebo stromy, to ví každý. Inu, Honza si zjevně myslel, že když se jim položí otázka dostatečně laskavým, lstivým či správně vypečeným způsobem, tak se rozmluví, a to prosím moudřeji než kterýkoli z lidí, jež doposud potkal a nebyli mu schopní správně poradit.

A takových Honzů, milé děti, běhá kolem čím dál tím víc.

<><

Nakonec to Honza zkusil u nebožtíka babičky Vosáhlové.

Babička Vosáhlová byla nejmilejší, nejlaskavější a nejmoudřejší stařenka v celé vesnici. Pro radu k ní chodil kdekdo a ona vždycky radila laskavě a její rady skutečně bývaly k užitku.

Jenže babička Vosáhlová již několik let dlí pár stop pod zemí.

To ale milého Honzu nemůže zastavit. I vydá se na hřbitov, však víte, o půlnoci, optat se, kterak vyřešit svůj Opravdu Velký Problém. Pro jistotu vykope rakev, aby se mu s nebožkou lépe povídalo, a za měsíčního světla vypráví zpráchnivělé kostře své životní trampoty.

A babička Vosáhlová, jakkoli upovídaná za svého života bývala, zatvrzele mlčí, jak to obvykle mrtví dělávají.

To dá rozum, slyším vás, každý přece ví, že mrtví nemluví. Když jsou mrtví, tak jsou mrtví, to přece může napadnout jen pitomce, ptát se mrtvoly, i kdyby byla po smrti jen chviličku.

Vážně?

Tak proč to tolik lidí pořád zkouší? A když jim mrtví nedají odpověď přímo, zkoušejí to přes různé fígle, klepající stolečky, destičky s písmenky a podobně?

A že jim občas skutečně někdo odpoví? Inu, pak se musím ptát, kdo! A možná taky proč. Protože mrtví nemluví – a všichni to víme – pak to mrtvý být nemohl.

Za sebe si myslím, že ve většině případů i tady (stejně jako u karet, čísel, hvězd a podobně) odpovídá samo naše přání a pochybná interpretace kdejaké náhody, či stejně pochybná interpretace toho samého z úst nějakého „odborníka“.

Přesto i Bible mluví o případech, že v člověku je „věštecký duch“, tedy skutečně se setkal ještě s někým či něčím jiným, co dává rady.

Pak se ale musím ptát kdo, jaké rady a možná i ono okřídlené proč.

Když jsem jel jednou do práce trolejbusem, sedl si proti mně na sedadlo nějaký človíček, a přitom do mě strčil. Hrozně se omlouval. A když se mu po chvíli povedlo strčit do mě ještě jednou, omlouval se ještě víc.

Smál jsem na něj. Koneckonců, nic hrozného se nestalo.

Chlapík se taky usmál. A pak se trošku rozpovídal. Že prý je to dnes poprvé, co se směje, jinak k tomu nemá moc důvodů.

Následovala pěkně ošklivá historka. Přišel o práci. A nemůže žádnou najít. Což je průšvih dvojnásobný, protože je už několik let na prášcích proti depresi, které něco stojí, a úzkosti vám nedají pokoj jen proto, že jste zrovna přišli o práci a potřebovali byste na lécích ušetřit. Po chvíli z něho ještě vylezlo, že deprese má od té doby, co ho opustil jeho přítel. Pokud jsem to správně pochopil, tak pravděpodobně homosexuální.

Díval jsem se na něj a myslel jsem si: „Člověče, co se divíš? Porušíš tolik Božích přikázání, týkajících se tak vážných věcí, a překvapuje tě, že máš život v kýblu?“

Bylo ale málo času, a tak jsem mu mohl říct jen maličko. Řekl jsem mu, že na jeho místě bych se začal modlit, protože Bůh je skutečně živý a zlomené životy umí dávat do pořádku.

V té chvíli vytáhl trumfové eso. „Víš, já mám ezoterické zkušenosti,“ sdělil mi, „doma se setkávám s duchovními bytostmi a často zřetelně vnímám, že tam se mnou někdo je.“

„Dobrá,“ opáčil jsem, „a k čemu je to dobré kromě toho, že se můžeš vytahovat? Máš život v háji a pomůže ti to s tím? Napraví to tvůj život?“

V tu chvíli na něm bylo vidět, že nenapraví a že to moc dobře ví. Šel si někam pro radu, očekával odněkud pomoc a ať už na jeho pokusy reagoval kdokoli, nebylo to k ničemu. Ale nevypadal, že by se toho chtěl vzdát.

Nebyl to jediný člověk, který mi popisoval podobné zkušenosti. Jenže všichni ti lidé si patrně zapomněli položit jednoduchou otázku: „Proč se mám spoléhat, že mi právě tady dobře poradí?“ Protože je to „duchovní bytost“? To je člověk taky – a může se plést, či dokonce lhát. Protože je mrtvý? Inu, mrtví, jak všichni víme, zkrátka nemluví.

Kam si tedy půjdeš pro radu se svým Opravdu Velkým Problémem? Zeptat se šutru před barákem? Srdcového esa? Hvězdy na nebi, té veliké lampičky? Nějaké mrtvoly?

Člověče, vezmi rozum do hrsti a uvědom si, že ptát se mrtvého a mrtvých na živé nemá cenu. Co je mrtvé, nemluví. Vždycky to bude nějaký podvod – ať už podvádíš sám sebe, nebo tě podvádí někdo jiný, člověk či duch. Dokonce i s lidmi, se vší jejich lstivostí, neznalostí, vlastními zájmy a pletichařením, máš větší šanci dobrat se dobré rady.

Nemůžeš-li však spoléhat na lidi, pak je tu ještě jeden Živý, který může hovořit – a pro ochotně naslouchající uši rád hovořit bude.