Studnice

Vyznání psychologického kacíře

„Tak se vymáčkni, Immanueli!“ Celá skupina v naprostém zděšení sledovala, jak se Immanuel svíjí bolestí. To, co začalo jako pouhé úzkostlivé, hluboké nádechy, se změnilo v silné křeče a hyperventilaci. „Dostaň to ze sebe!“ volal jsem na něj.

Nakonec zařval: „Jsem Bůh!“

Vytasil jsem malý Nový zákon, který jsem s sebou nosil v kapse. Dnes ráno jsem zrovna četl dvacátou čtvrtou kapitolu Matoušova evangelia. Citoval jsem mu z ní: „Tehdy, když by vám někdo řekl: ‚Hle, zde je Kristus!‘, nebo: ‚Je zde!‘, nevěřte. Povstanou totiž falešní kristové a falešní proroci a budou ukazovat veliká znamení a divy, že by, kdyby to bylo možné, svedli i vyvolené… Neboť jako když blesk vychází od východu a je vidět až na západ, tak bude i příchod Syna člověka“ (Mt 24:23, 24, 27).

Immanuelovo svíjení, křeče i zrychlené dýchání náhle ustaly. Klidně se mě zeptal: „A kde jste si tohle přečetl?“ Pověděl jsem mu to, hodil jsem mu přes celou místnost svou Bibli a vyzval ho, ať se přesvědčí sám. Celý další měsíc jsme Immanuela neslyšeli vydat jakýkoli zvuk nebo říct nějaké slovo.

O čtyři týdny později jsem během přestávky na oběd seděl ve své kanceláři, četl jsem si Bibli a modlil se. Navzdory upřímným modlitbám, aby mne Bůh použil k přivádění druhých ke Kristu, se to během osmi měsíců mého křesťanského života dosud nestalo. Pak přišlo setkání, které mi změnilo život. Někdo zaklepal na dveře. Immanuel. Pozval jsem ho dál a zeptal jsem se: „Co tě přivádí do mé kanceláře?“

Immanuel pronesl během posledních několika let jen velmi málo slov. Teď se na mě podíval a jasně a klidně prohlásil: „Chtěl bych se stát křesťanem.“

Říká se, že těsně před smrtí proběhne lidem před očima celý jejich život. Mně se to stalo při pohledu na Immanuela. Chtěl jsem vést lidi ke Kristu, ale nikdy jsem ani nesnil, že by se to mohlo stát takto a na tomto místě. Představoval jsem si, že se někdo obrátí během společného studia Bible nebo že ke Kristu přivedu svou židovskou rodinu či staré přátele.

To se však nestalo. Místo toho tu byl Immanuel, pacient státní nemocnice, kde jsem byl zaměstnaný. Věděl jsem, že pokud budu v tomto prostředí mluvit o náboženských otázkách, bude to pro mne mít vážné důsledky. Léta jsem pracoval a studoval s jediným záměrem – stát se klinickým psychologem. Svého cíle jsem dosáhl. Vše, v co jsem doufal a o čem jsem snil, se právě začalo naplňovat. Jen stěží bych si mohl představit lepší místo s lepšími podmínkami, příležitostmi, výhodami a možnostmi. To všechno jsem měl. Jenže teď stál ve dveřích Immanuel se svým prohlášením.

Opravdu jsem věřil v Ježíše Krista? Opravdu jsem věřil, že spasení v Kristu je tou nejdůležitější skutečností v životě každého člověka? Opravdu jsem věřil, že spasení tohoto muže je důležitější než má kariéra? Věděl jsem, že odpověď na všechny tyto otázky je ano; pokud jsem chtěl dokázat upřímnost svého přesvědčení, musel jsem zareagovat na jeho žádost kladně a vést ho ke Kristu! Byl to pro mne zlomový okamžik, to nejdůležitější rozhodnutí (s výjimkou mého slibu Kristu a manželce), jaké jsem kdy udělal. Řekl jsem ano žádosti tohoto muže a ne svým vlastním obavám.

Celý rozechvělý jsem se Immanuela zeptal: „Kdy se chceš stát křesťanem?“

„Teď hned,“ odpověděl. Sedl jsem si s ním a vysvětlil mu plán spasení, se kterým z celého srdce souhlasil. Společně jsme si klekli a Immanuel se modlil, činil pokání ze svých hříchů a pozval Krista do svého života. Léta, o která ho kobylky obraly, byla v jednom okamžiku obnovena. Immanuelovi stékaly po tvářích slzy, když se skrze Ducha svatého znovu narodil, uvěřil Bohu a přijal Krista.

Následující ráno, hned jak jsem přišel do práce, si mě ředitel zavolal k sobě do kanceláře. Jakmile jsem se posadil, prohlásil: „Richi, právě jsem slyšel tu nejšílenější historku za celých jedenatřicet let, co tu jsem.“

„To si rád poslechnu; o šílených historkách to přece celé je!“ Neměl jsem vůbec ponětí, co bude následovat.

„Richi,“ řekl mi, „Immanuel je ‚spasený‘ a vypráví o tom každému člověku na pokoji. Chtěl by, aby se ze všech pacientů i zaměstnanců stali křesťané.“ Tiše jsem seděl a poslouchal, jak se mi před očima vyplňují mé nejhorší obavy. „Co ty na to, Richi?“ zeptal se mne. „Je pravda, co říká Immanuel, že jsi o těch věcech mluvil na pokoji?“

Jediné, co jsem ze sebe dostal, bylo: „Je to pravda.“

Ředitel se na mne podíval a vysvětlil mi, že by se mě nerad zbavoval, když si mě teprve nedávno vybral z mnoha dalších schopných psychologů. Vybídl mě, abych přestal s tímhle „nesmyslem“. Povzbuzoval mě, abych byl skvělým křesťanem po práci, ale slíbil mu, že vynechám své křesťanství ze své psychoterapie. V té době jsem ještě neviděl krutou ironii celé situace. Cílem mé terapie s Immanuelem bylo pomoci mu pronést čtyři souvislá slova. Profesionální zvědavost mého ředitele byla však v této záležitosti neobvykle zdrženlivá; vůbec se nezeptal: „Jak jsi to udělal? Jak jsi ho přiměl mluvit – a tak výřečně?“

Ředitel mne informoval, že pokud budu souhlasit a vynechám křesťanství ze své práce, na celý incident zapomene. Rád by Immanuela přeložil do nemocnice pro „chronicky“ nemocné. Pak bude stačit pár šokových terapií a všechno bude za námi!

Byl jsem naprosto zmatený. Říkal jsem si: Bible učí, že se mám poddávat svým nadřízeným. Znamená to, že musím poslechnout jeho žádost? Řekl jsem mu, že se za to ještě budu muset modlit.

Celou noc jsem se modlil a četl si knihu Skutků. Odpověď se zdála jasná. Musím „poslouchat Boha více než lidi“ (Sk 5:29) a „nemůžu nemluvit“ o tom, co jsem viděl a slyšel (Sk 4:20).

Následujícího rána jsem svému řediteli vysvětlil, že musím mluvit o Kristu a jeho spasení a obnově, protože Krista nejvíc potřebují právě lidé jako Immanuel. Nechtěl jsem odejít z práce. Chtěl jsem přinést Krista do nemocnice. Věděl jsem, že jestli kdy nějaké místo potřebovalo Ježíše, tak právě tohle. Ředitel to viděl jinak. Co se jeho týkalo, byl jsem vyhozen – okamžitě. Dal mi třicetidenní výpovědní lhůtu.

Věřte mi, že o podobném dobrodružství jsem rozhodně nesnil, když jsem o osm měsíců dříve stopoval na cestě do společenství L’Abri v Holandsku. L’Abri je švýcarské křesťanské společenství s pobočkami v Holandsku, Anglii a Spojených státech. Založil je zesnulý Dr. Francis A. Schaeffer IV, jeden z vůdčích křesťanských filozofů/apologetů dvacátého století. V L’Abri jsem se nesetkal jen s biblickou pravdou ohledně spasení člověka skrze víru v Krista, ale také s biblickým poradenstvím.

Pro členy L’Abri jsem byl „odborník“, a tak je zajímalo, co jim řeknu na jednu novou, právě vydanou knihu. Jmenovala se Competent to Counsel (Schopný radit) a napsal ji Jay Adams. Nikdy jsem neslyšel o žádném Dr. Adamsovi ani noutetickém poradenství, což byl model, který Dr. Adams vytvořil čistě na základě biblického učení. Ve skutečnosti jsem před svým příchodem do L’Abri pořádně neslyšel ani o Ježíši Kristu, a pokud ano, tak jedině pohrdavým způsobem. Čekal jsem, že se z knihy Schopný radit nejspíš vyklube další psychologická příručka. Vůbec jsem si neuvědomil, jak hluboký dopad bude mít na můj život.

V té době jsem už měl za sebou psychoanalytickou psychoterapii, která ale dál pokračovala (končí vůbec někdy?). Má psychoterapeutická praxe byla psychoanalytická. Léta jsem se učil, jak odkrývat nevědomí, rozebírat represivní bariéry a obranné mechanismy a analyzovat odpor a přenos. Věřil jsem, že život je jen „dlouhodobou analýzou“. Odmítal jsem pojetí absolutní pravdy a jakékoli představy o transcendentních hodnotách. Na to, co mne čekalo v L’Abri, jsem vůbec nebyl připraven.

Kniha Schopný radit tvrdila, že cílem noutetického poradenství je „láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, mírnost a sebeovládání“, s odkazem na „Gal 5:22, 23“. „Co to je?“ přemýšlel jsem! (A na jaké „gal“ to odkazuje?) Udivilo mne, že někdo vůbec uvažuje o takových cílech, natož aby se je snažil uplatňovat či podle nich žít. V rámci mého poradenského vzdělávání jsme nikdy takové vznešené ideály neprobírali ani nestudovali. Nikdy jsme ani nesnili, že by naši pacienti mohli podle podobných principů žít. Má vlastní psychoterapie takové pojetí naprosto postrádala.

Ještě že jsem neměl ponětí, co znamená „Gal 5:22, 23“. Kdybych věděl, že tyto cíle vycházejí z Bible, už by mě to dál nezajímalo. Koneckonců jsem věřil, že Bible je jen pro dětičky z nedělní besídky. Ale ve své pohanské nevědomosti zformované sekulárními terapiemi jsem náhle shledával, že cíle a metodologie noutetického poradenství jsou skutečně fascinující.

Krátce po svém úvodním setkání s noutetickým poradenstvím jsem stanul tváří v tvář Izajášovu evangeliu a obrátil jsem se; trvalo mi celý měsíc, než jsem si uvědomil, že uvěřit v Ježíše Krista znamená se mu vzdát a poddat, bez možnosti návratu.

Tuto pravdu jsem společně se svou ženou Nancy poznal během našeho pobytu v L’Abri. Pocházeli jsme z tak odlišného prostředí, jak to jen jde. Nancy byla puritánské děvče z malého městečka v Ontariu. Já jsem byl divoký žid z New Yorku. Zamiloval jsem se do Nancy na první pohled. Šla podél jednoho kanálu v Benátkách. Já jsem byl ztracený (více než jedním způsobem); ona vytáhla mapu a ukázala mi cestu, a přitom jsme zjistili, že oba bydlíme ve stejné ubytovně pro mládež. To bylo před třiadvaceti lety a letos v létě jedeme svým čtyřem dětem ukázat místo, kde se to všechno stalo.

Nancy studovala filozofii a náboženství na Torontské univerzitě. Čím hlouběji se ale věnovala studiu, tím přesvědčenější ateistka se z ní stávala. Jakmile to s naším vztahem začalo vypadat vážně, její (i moje) rodina si začala dělat starosti. „Je to žid. Ty jsi křesťanka. Jak budete vychovávat svoje děti?“

Většinou odpovídala: „To není problém. Jsme oba ateisté.“ Byla to jedna z věcí, které nás spojovaly.

Pak přišlo L’Abri. Když Bůh změnil můj život prostřednictvím proroka Izajáše, měl zároveň připraveného služebníka i pro Nancy. Začala poslouchat nahrávky manželů Schaefferových. K jejich poslechu nutila i mě, ale já jsem nemohl. Nakonec přišla na řadu nahrávka nazvaná „Bible z ptačí perspektivy“ od Edith Schaefferové, podle které později vznikla kniha Christianity is Jewish (Křesťanství je židovské). Tato nahrávka se týkala biblického tématu Beránka Božího – od Genesis až po Zjevení. Nancy vyrostla v anglikánské domácnosti. Mnohokrát slyšela lidi zpívat „Hle, Beránek Boží“ – ale nikdy jí to nedávalo žádný smysl. Teď konečně pochopila starozákonní kořeny a smysl výroků Jana Křtitele. Uvědomila si, že potřebuje k tomuto Beránkovi přijít, a také to 6. září 1972 udělala. Všichni ostatní sledovali vzpomínkovou bohoslužbu za jedenáct židovských sportovců zavražděných na olympijských hrách, když v jablečném sadě v L’Abri dala svůj život Kristu. V Mnichově vládla smrt, ale do L’Abri přišel život.

Během následujících osmi měsíců jsem vyučoval na univerzitě a školil psychoterapeuty v areálu zdravotního centra. Pravidelně jsem čítával Bibli a rostl v poznání Boha. Sílila i moje touha přinášet Boží slovo lidem a vidět je přicházet ke Kristu. Pak přišel Immanuel a vyhodili mě z práce.

Měl jsem ale třicetidenní výpovědní lhůtu a během posledního měsíce ve zdravotním centru se do mého hledáčku dostal jistý ortodoxní žid ve středních letech, ležící na jednom z pokojů. Většinu času trávil ve fetální pozici nicneděláním. Přišel jsem k němu a přikázal mu, aby vstal „ve jménu Ježíše Krista“. Okamžitě se naštvaně zvednul a oznámil mi, že je žid. Vysvětlil jsem mu, že vše, po čem touží a v co doufá jako člověk i jako žid, může najít v Mesiáši, Ježíši. Vyběhl z místnosti a ujišťoval mě, že mi dokáže můj omyl. Sehnal si Bibli a začali jsme se setkávat k rozhovorům na téma, co Starý zákon říká o Ježíši. Už jsem ho nikdy neviděl ve fetální pozici. Místo toho byl skloněný nad Biblí a snažil se mi dokázat, že se ohledně Ježíše mýlím. Jednoho dne jsem ho vzal na oběd. K mému překvapení prohlásil: „Chtěl bych se dnes stát křesťanem!“ Jeho studium ho přivedlo ke Kristu. Nad hamburgerem a hranolkami jsem ho vedl k trůnu milosti a prameni živých vod, ze kterých dychtivě pil plnými doušky.

Mé zbývající týdny v nemocnici připomínaly spíše probuzenecká setkání než psychoterapii. Jak zmínění dva muži rostli a sdíleli s druhými svou nově nalezenou víru, i další začali hledat a klást mi otázky způsobem, jakým se to nikdy neodvážili udělat, dokud jsem byl jen „zaměstnanec“. Slýchával jsem vyprávění emocionálně rozbitých a zjizvených lidí, kteří tu byli zavřeni celá léta a jejich problémy se nikdy pořádně neprobíraly ani neřešily. Poslouchali vyučování o odpuštění v Kristu a moje práce přitom začala dostávat naprosto jiný rozměr.

Není třeba vysvětlovat, že zaměstnancům nemocnice a zdravotního centra se pořádně ulevilo, když můj měsíc skončil. Všichni tři – Immanuel, onen žid a já – jsme společně odešli a pro každého z nás to bylo vysvobození. Tehdy jsem to ještě nechápal, ale nedával jsem sbohem jen nemocnici; dával jsem sbohem celému způsobu života.

Na loučení jsem byl zvyklý. Pamatuji si na noc, kdy zemřel můj otec. Měl jsem teprve dvanáct let. Byla to ta nejmrazivější noc celého roku a nejtrpčí noc mého života. V době, kdy ještě nebylo jisté, jestli můj otec zemře, nebo bude žít, jsem v panice a s nadějí běžel na jediné místo, kde jsem doufal, že najdu útěchu – do synagogy. Když jsem tam dorazil, dveře byly zamčené. Jakkoli silně jsem bušil, nedokázal jsem je přesvědčit, aby se otevřely. Vzhlédl jsem k nebi, proklel jsem Boha a řekl mu, že jsem s ním skončil. Aniž jsem si to uvědomil, té noci jsem se neloučil jen se svým tělesným otcem, ale i se svým Otcem v nebesích. Synagoga tvořila jednu z hlavních součástí mého života. Už od svých osmi let jsem každý den trávil v hebrejské škole a každý šabat jsem navštěvoval pobožnosti jak v pátek večer, tak v sobotu ráno. Tomu všemu jsem – aniž jsem tomu skutečně rozuměl – právě řekl sbohem.

Znovu jsem se loučil, když jsem promoval na univerzitě. Dostal jsem příležitost získat doktorát a má matka, oplývající nesmírnou schopností vzbuzovat v lidech pocity viny, se mě zeptala: „Pro tohle jsem tě vychovala – abys opustil domov?“

Odpověděl jsem jednoduše: „Ano.“

V určitém ohledu pro mě byl odchod ze zaměstnání nejtěžším loučením ze všech. Mé první týdny bez práce jako by dávaly sbohem i celému životu. Opustit místo v nemocnici bylo hrozně těžké. Celý život jsem se na tuto práci připravoval a teď jsem o ni přišel. Během krátké doby, kdy jsem druhým lidem vyprávěl o Ježíši, zmizelo vše, o co jsem usiloval a o čem jsem snil, a zdálo se, že to nelze ničím nahradit – nebo jsem si to aspoň myslel. Nevěděl jsem ještě nic o požehnání, které plyne z věrnosti Kristu.

Potřeboval jsem si s někým promluvit, jednak abych získal nový směr pro budoucnost, a také aby mi někdo pomohl pochopit zmatek, který jsem prožíval. Zhruba v té době mi nějaký známý řekl o jednom křesťanském psychiatrovi v New Yorku. Byl jsem nadšený. Souhlasil se setkáním a ukázalo se, že je to skutečně vlídný člověk. Několik hodin jsem mu popisoval svou situaci. Ukázal jsem mu svou výpověď. Stálo v ní, že jsem byl propuštěn za „špatný profesionální úsudek, neboť jsem dopustil, aby mé náboženské přesvědčení ovlivnilo mou psychoterapeutickou praxi“.

Zmíněný křesťanský psychiatr mne pak provedl vestibulem a ukázal mi nádhernou místnost s výhledem na Manhattan. Zeptal se mě, co si o té kanceláři myslím. Chvíli jsem o tom uvažoval a nedokázal jsem potlačit myšlenku, že přesně o něčem takovém vždycky snila moje matka jako o mojí kanceláři. Podíval jsem se na něj a řekl jsem mu, že je krásná. Odpověděl: „Je vaše, pokud ji budete chtít. Vaše výpověď je ten nejlepší doporučující dopis, jaký jsem kdy dostal.“ Ujistil mě, že vzhledem k jeho rozsáhlé soukromé praxi by neměl být žádný problém, abych začal pracovat na plný úvazek, jakmile se na to budu cítit.

Povzbudilo mě to mnohem víc, než dokážu vyjádřit, ale pořád mě něco trápilo. Bylo těžké na ten pocit jasně ukázat prstem, ale dal se vyjádřit zhruba těmito slovy: Vím, že jsem křesťan; vím, že jsem klinický psycholog; ale nevím, co znamená být „křesťanský psycholog“. Jak se ty dvě skutečnosti dají skloubit dohromady? A jde to vůbec? Požádal jsem ho o jeden rok, abych se za jeho nabídku mohl modlit, a on s tím souhlasil.

Během tohoto roku jsem skončil s vyučováním na univerzitě a vážně jsem přemýšlel, jaký záměr má Bůh s mým životem. Odcestoval jsem do Los Angeles a tam mi nabídli místo na Rosemead Graduate School of Psychology. Tato nabídka mne opět povzbudila, ale jasně jsem si uvědomoval, že má psychoanalytická psychologie nemá žádný křesťanský základ. Přemýšlel jsem, jak za takových okolností mohu učit na křesťanské škole. Kupodivu však tento rozpor neznepokojoval nikoho jiného než mne.

Díky Boží prozřetelnosti jsem během daného období potkal Dr. Edwarda Robsona, pastora reformované presbyteriánské církve, který do hloubky znal a miloval Bibli. Měsíce následující po našem setkání pro mě byly učiněnou hostinou, při které mě laskavě seznamoval s Písmem. Měl jsem se co učit. V jednu chvíli mi pastor Robson navrhl: „Proč nejdeš na Westminsterský seminář?“ Když jsem zjistil, že jedním z profesorů na Westminsteru je Dr. Jay Adams, jehož knihu Schopný radit jsem četl v L’Abri, domluvil jsem si s ním schůzku.

Na své první setkání s Dr. Adamsem nikdy nezapomenu. Někdo nás s mojí ženou přivedl do jeho kanceláře a prohlásil: „Je tu jeden pár, který by vás rád viděl.“

Zařval: „Pár čeho?“

„Manželský pár,“ zněla chabá odpověď.

Tvrdit, že Dr. Adams byl ve svém přímém přístupu důsledný, je slabé vyjádření. Když jsem se před ním zmínil, že mi Westminsterský seminář připadá jako chladné místo, opáčil: „Tak ho rozehřejte!“

Během našeho rozhovoru toho dne se mne Dr. Adams zeptal: „Chcete být schopen říct: ‚Tak praví Pán‘?“

Odpověděl jsem: „Rozhodně.“

Okamžitě vypálil: „Pak byste měl radši zjistit, co Pán říká!“

Když jsem se ho ptal na možnost věnovat se poradenství v rámci Křesťanské poradenské a vzdělávací unie, jeho odpověď byla rychlá a k věci. „Nezajímá mě, kolik máte titulů; tady nebude nikdo poradcem, pokud nezná Boží slovo!“ V tu chvíli jsem věděl, že půjdu na Westminster. Konečně jsem pochopil, že potřebuji být žákem, nikoli učitelem. Místo nástupu do lukrativního zaměstnání jsem zamířil na Westminsterský seminář jako student prvního ročníku. Začínal jsem úplně od nuly.

Byl to ale jediný způsob, jak vůbec začít, podobně jako když jsem přišel ke Kristu. Musel jsem se všechny lekce naučit od základu. Stále jsem však předpokládal, že jednoho dne budu mít nezávislou poradenskou praxi. Čekalo mne ale další překvapení – neměl jsem se jen naučit, jak používat Bibli, ale také kde mám uplatňovat své obdarování. Musel jsem vyřešit řadu svých problémů s církví. Trvalo mi pět let, než jsem pochopil, že bych měl své schopnosti používat v rámci pastorační služby. Problém, který jsem měl s nástupem do semináře jako prvňáček, nebyl ničím ve srovnání s mým zápasem s myšlenkou, že bych se měl stát pastorem. Ale pomalu jsem si začal uvědomovat, že pastorace je jádrem skutečného křesťanského poradenství, spočívajícího ve službě Božím svatým slovem. Naučil jsem se, že nemám očekávat ani si vynucovat chválu od lidí.

Představte si žida z New Yorku, který se stal kazatelem evangelia Ježíše Krista. O několik let později mi jeden z mých příbuzných, který se mnou dosud mluvil, řekl: „Ještě pořád bys mohl se svým životem něco udělat.“ Ale nejvíce mne znepokojovalo pohrdání ostatních křesťanů. Zdálo se, že na pastorační práci pohlížejí s opovržením.

Kdyby si někdo založil právní praxi bez právnického vzdělání, neměl by žádné klienty. Kdyby se někdo prohlásil za doktora bez lékařského vzdělání, lidé by se s ním soudili o každý vydělaný halíř a pár navíc k tomu. Jen v oblasti pastorační práce a zejména biblické psychologie (doslova „nauky o duši“) je teologické vzdělání (doslova „nauka o Bohu“) považováno za ztrátu času, ne-li přímo za škodlivé.

Mnoho křesťanů mne před seminářem varovalo v obavě, že při studiu Písma ztratím lásku k Bohu a jeho slovu. Jenže když jsem pak studoval díla vlivných křesťanských psychologů, narazil jsem v nich na jeden zjevný problém – postrádají totiž teologické porozumění. Neznají Boží slovo ani jeho moc. Zasvětili roky života tomu, aby získali diplomy z psychologie na sekulárních školách, a vzdělávali se pod vedením lidí, jako byl můj ředitel ve zdravotním centru. Plody jejich úsilí nakonec nevyhnutelně podkopaly i ty nejlepší úmysly, které měli jako křesťané. To samé naneštěstí platí i o mnoha lidech, kteří jsou v křesťanských kruzích vysoce vážení. Později se podíváme na některé z jejich zkomolených „křesťanských“ filozofií a ukážeme si, jak se liší od skutečně křesťanského přístupu k problémům člověka.

Cílem této knihy je pomoci čtenářům pochopit, že pojetí poradenství vycházející z psychoanalýzy (a jejích sekulárních psychoterapeu­tických odnoží) je ve své podstatě neslučitelné s Božím slovem. Pokusím se ukázat zřejmý rozpor mezi sekulární filozofií a biblickými principy a odhalit ohavný kořen psychoterapie, kterou církev překřtila a přijala. Doufám, že církev přestane posílat své zraněné a zlomené členy k „odborníkům“, kterým schází moc i perspektiva Božího slova, a že se pastoři chopí příležitosti vyučovat, napomínat, napravovat a cvičit ve spravedlnosti lid připravený ke službě králi Ježíši.

I při psaní této knihy se mi připomíná, jak těžký mám úkol. Právě včera mi zavolala jedna zoufalá mladá žena. Je čerstvě obrácená a ke Kristu přišla s mnoha vážnými problémy. Její evangelikální pastor ji poslal na psychiatrické oddělení hlavní městské nemocnice a lékaři jí předepsali silnou psychotropní léčbu. Kromě toho začala navštěvovat psychoterapeuta.

Tato mladá křesťanka se mne zeptala: „Neměli by mít křesťané přístup k biblickému poradenství?“ Doufám, že moje kniha pastory probudí a pomůže jim ochránit jejich stádečka před spáry psychiatrických institucí.

Už to bylo řečeno dříve, ale potřebujeme to slyšet znovu a znovu: Boží mužové a ženy, jste povolaní, abyste si navzájem radili. Ať vám Bůh pomůže tento úkol naplnit.

Osobní dodatek: Mám dvě sestry, které pracují jako učitelky. Když spolu občas povídáme a ony vyprávějí o všemožných „diagnózách“, které učení psychologové přišili jistým problémovým dětem, otvírá se mi kudla v kapse. Jednomu chlapci třeba diagnostikovali „předpubertální syndrom“, k čemuž se na schůzce učitelského sboru vyjádřila jedna z učitelek následovně: „Ale tak se chová od první třídy!“

Podobně vidím, že se lidem prožívajícím úzkosti dá nálepka „deprese“ a pak se ládují „léky“ (defacto drogami), které člověka možná utlumí, že svoje úzkosti tolik nevnímá (ano, podobně funguje alkohol, a ano, ty léky jsou návykové), ale kořen potíží nevyřeší a nenaučí člověka se s úzkostmi vypořádat.

A nakonec, mohu se plně ztotožnit s autorovou výzvou (vlastní parafráze): Milí křesťané, z kazatelny hřímáte o Boží moci, nadšeně o ní svědčíte, ale když jde do tuhého a máte nějaký Opravdu Velký Problém, tak šup s takovým člověkem k psychologovi. Dokonce i v situacích, kde Bible dává jasnou a konkrétní radu, raději hledáte pomoc od „odborníků na duši“, kteří vám často dají radu úplně jinou a někdy naprosto opačnou. Pro Boha, proč?