Tue 19. 2. 2013

Nemůžu si odpustit

Nemůžu si odpustit

Třináctiměsíční manželství Carla a Sally bylo vždycky přinejlepším vratké. Jednoho dne Sally zjistila, že je těhotná. Nechtěla přerušit svou kariéru právničky a také se obávala mateřství, takže šla potají na potrat. Když to Carl o rok později zjistil, vybuchl a odešel z domu. Nakonec se rozvedli.

Sally potkáte o pět let později. Mezitím uvěřila v Ježíše Krista. Ale pořád zápasí s jednou zásadní překážkou. „Vím, že mi Bůh odpustil, že jsem zabila své dítě,“ vysvětluje, „ale já prostě neumím odpustit sama sobě.“ Co byste jí řekli?

Vypůjčil jsem si úvod z malé knížečky od CCEF na stejné téma, ale dál už budu pokračovat sám. Tahle otázka totiž vůbec není neobvyklá a umí být velmi bolavá. Chtěl bych na Sallyině příkladu ukázat, že ona ani nikdo jiný na zemi nemá problém si odpustit, s čím má Sally skutečný a vážný problém, jak ho ona i mnoho jí podobných lidí na zemi zkouší řešit – a nefunguje to – a nakonec, jak ho řešit má.

Sally nemá problém si odpustit

Vím, že když napíšu tohle, pro mnoho lidí, kteří se po nocích trápí a pokouší se „odpustit sami sobě“, to bude jako červený hadr na býka. Přesto na tom hodlám trvat. Za celý svůj třicetiletý život jsem nikdy, ani jednou neměl problém si odpustit (ač jsem taky vyvedl kdeco) – a nebudu ho mít do konce života. Nevěřím, že ho kdokoli z lidí má.

Nicméně bych se to měl pokusit vysvětlit.

Představte si totiž, že Sally za svůj čin stojí před soudem, který ho má posoudit. Jsou povoláni svědkové, soudci otevřeli knihy paragrafů, žalobci sestavují obžalobu a obhájci se snaží nacházet různé polehčující okolnosti.

Protože Sally nestojí před soudem v naší zemi, ale v nějaké úplně neznámé, jejíž jméno vám neprozradím ani kdybych ho znal, je nakonec uznána vinnou. Udělala zlou věc. Ublížila druhým velmi krutým způsobem (zkuste si přečíst, jak se provádí potrat), a to z poměrně malicherných pohnutek. Některé způsobené škody už nelze napravit.

Soudce si pročetl příslušné paragrafy a nakonec s vážným pokyvováním vynesl rozsudek: Sally se odsuzuje k neplodnosti až do konce života, už nikdy nebude schopná navázat fungující a dlouhodobý vztah s mužem a založit rodinu, takže ve stáří zůstane opuštěná, po zbytek života si ponese určité zdravotní komplikace a budou ji trápit výčitky svědomí.

(Rád bych řekl, že to je ryze hypotetický příklad, ale ve skutečnosti to může být velmi reálný trest, který Sally může v podobném případě dostat, ač jistě nenastane vždy a u každého takového – a zvlášť v našich končinách prý ony „zdravotní“ následky nastávají jen velmi zřídkakdy. Jen si prosím všimněte, že Sally neunikne bez trestu, i kdyby žila u nás, kde ji za potrat nikdo před soud nepožene – rozsudek a trest tu tedy stanovuje i vykonává někdo jiný než lidé.)

Sally se samozřejmě zděsí. Na zemi není člověk, který by chtěl podobný trest snášet, nebo který by se k němu postavil s lehkomyslným úsměškem, že to vlastně nic není.

Nu a teď si prosím představte, že po vynesení rozsudku se soudce na Sally vážně zadívá a řekne: „Vážená obžalovaná, slyšela jste rozhodnutí o své vině a váš rozsudek a trest. Nicméně dostanete na výběr: Pokud budete chtít, můžete si trest odpustit. Když řeknete ano, bude vám odpuštěn a nic z toho se nestane. Je to na vás.“

Nevím jak vy, ale já si zkrátka neumím představit jediného člověka, který na takovou nabídku nezareaguje s úlevou a beze všeho si neodpustí. Neumím si představit, že by se Sally skutečně před oním soudcem kroutila, „že ona si odpustit nemůže, že to nejde, že to není možné, že to zkoušela, ale ono to nešlo“. Lidé tak nejednají. Nikdo z nás.

Ani jeden z nás totiž nemá sebemenší problém odpustit si jakýkoli trest (s druhými lidmi je to pravda o cosi složitější).

Pak ale – s čím to má Sally takové potíže?

Sally má skutečný a vážný problém s vinou

Vina je problém, který jako lidé dobře známe. Je nám všem společný, protože všichni občas uděláme něco špatného. Ale abychom porozuměli, proč se Sally tak hrozně trápí, a co to vlastně je v daném případě i ono odpuštění, musíme nejdříve pochopit, co to vina je.

Jednou z povinností, kterou u nás doma mají dva starší pištíci, je večer v nějakém rozumném čase uklidit svůj pokoj. Oni kramařili, oni mají uklízet. Jenže víte, kramařit a hrát si je o cosi příjemnější záležitost než uklízení, takže se jim občas nechce. Nu a někdy, když se nechce obzvlášť, přejde se od úmyslů k činům.

V poslední době to dělá víc Natálka. Začne se místo cíleného uklízení různě potulovat, chodit od ničeho k ničemu, probírá věci už uložené na poličkách a podobně. Důsledky to má dva – jeden příjemný a druhý už o něco méně.

Ten příjemný je, že nemusí uklízet a místo toho si začne hrát. Jak už jsme si řekli, to je prckům příjemnější. Ten nepříjemný je, že začne cítit vinu. Ví, že dělá něco špatného – a ví, že jí za to hrozí trest. Právě proto si také nehraje otevřeně (což by chtěla), ale snaží se aspoň dělat, že uklízí. A právě proto, když se v pokoji objeví táta, začne kvičet a slibovat „že už bude uklízet“.

Protože cítí vinu.

Vina je tedy vnitřní svědectví o tom, že jsme přestoupili nějaké přikázání a hrozí nám trest. Dívá se do minulosti, na to, co jsme udělali, a do budoucnosti, na to, co nám hrozí.

První věc, kterou s sebou vina vždy přinese, je strach. Co se stalo, už se nedá odestát. Když se na to přijde a budeme za to souzeni, bude to bolet a přinese nám to leckdy i spoustu trápení. Budeme to muset složitě a někdy i za cenu velkých obětí napravovat.

Vina nás tolik bolí, protože se bojíme toho, co bude. Co nám ten někdo, komu jsme ohledně daných přikázání zodpovědní, může udělat a také nejspíš udělá. Bůh nebo člověk.

Vina a lítost jsou dvě různé věci. Člověk může a bude litovat množství věcí, které udělal nebo které se staly. Sally bude do konce života litovat toho, co udělala, a bude se za to stydět. Ale lítost není vina. Lítost nebolí, nehryže vnitřnosti, nedělá z vás roztřesené zbabělce a neruší váš spánek. To dělá jen vina.

Protože se bojíme, co bude.

Jen na okraj si prosím uvědomte, že pokud má Sally problém s vinou, jsou veškeré snahy „odpustit si“ nutně odsouzeny k nezdaru. Zkrátka to nejde. Sally si nemůže odpustit nikoli kvůli nedostatku dostatečné či správně směřované snahy, ale protože to není možné.

Když Natálka zrovinka neuklízí, může se ze všech sil snažit „odpustit sama sobě“, ale vina, ta černá mrcha, tam bude i přes tu nejusilovnější snahu dál. Protože odpustit jí v tomhle případě může jen jediná osoba – a tou osobou není ona sama, ale její táta.

Odpustit vám může jen ten, proti jehož přikázání jste se provinili a jehož trestu se bojíte. Nemusí to být nutně člověk, proti kterému jste se provinili. Když se děti poperou, jejich vina se netřese až tolik před odplatou z ruky druhého rváče, jako před trestem, který jim hrozí od dospělých. Když si lidé ublíží navzájem, často se netřesou před druhými lidmi, ale bojí se Boha – ač budou jedním dechem popírat jeho existenci. Třesou se, že se jim to, co udělali, „nějak vrátí“.

Bojí se, co bude.

A z podstaty věci si to nemohou odpustit.

Jak to Sally zkouší řešit

Vina má jen jediné správné, spolehlivé – a někdy hodně těžké – řešení, na které se podíváme v poslední části, ale jako každý problém má spoustu řešení jednoduchých, snadných – a špatných. Dokonce si troufám tvrdit, že právě problém viny je oblastí, kde špatná řešení jen kvetou, těší se nejširší podpoře a bývají nejhlasitěji chválena.

Zde jen letmo popíšu nejčastější způsoby, kterak lidé zkoušejí vinu a k ní přidružený strach a obavy z trestu řešit – a také proč žádné z oněch řešení není a ani nemůže být z podstaty věci spolehlivé.

<><

Asi nejčastějším způsobem, jak jako lidé řešíme vinu, jsou výmluvy. Přemýšlíme přitom poměrně jednoduše:

Každé přikázání má svůj kontext a platí pro určité podmínky – tedy je nějak důležité. A když se dostane do konfliktu s něčím důležitějším, nemusí se podle něj jednat. Natálka nemusí uklízet pokoj, pokud v domě hoří. Nikoho by ani nenapadlo jí to vyčítat. Okolnosti ji v tomto případě zcela opravňují neuklízet.

Podobné je to i v jiných případech. Člověk může utrhnout jablko v cizím sadu, pokud nezaviněně umírá hlady. Může zastřelit útočníka, který chce zabít jeho rodinu. A pokud není možné Sallyino dítě zachránit a navíc hrozí, že přijde o život i ona sama, může jít na potrat – a bude bez viny.

Dotud v pořádku. Tomuhle se říká vysvětlování. Ano, nezachoval jsem se podle přikázání, ale to proto, že nebylo určeno do mých okolností. Pro můj případ neplatilo.

Jenže u toho lidské hříšné srdce neskončí. Vidí, že pokud člověk nalezne vhodné vysvětlení, může úplně uniknout spravedlivému trestu za překročení nějakého přikázání, a začne šrotovat: No, když ukážu, že mě okolnosti opravňovaly, tak přece…

Tomu se pak, milé děti, říká výmluvy. Kdy víte, že jste udělali něco zlého, víte, že jste se i ve svých okolnostech (složitá situace, lidé mě nutili, dělali to všichni…) měli chovat jinak, ale i tak je začnete zeširoka a leckdy velmi hněvivě popisovat, aby se zamlžil a vůbec zlehčil onen podíl, který jste na celé věci měli vy sami.

Když tohle začnete dělat lidem, většinou to nefunguje. Pokud ano, tak jen s těmi, kdo vás pořádně neznají. Lidé mají navíc sklon naštvat se na vás tím víc, když se vymlouváte – a tím pádem vám i přišít tvrdší trest, čímž se vina, ony obavy z toho, co bude, jen a jen stupňuje a rozmnožuje.

A s Bohem to nefunguje tuplem.

<><

Zadruhé, Sally možná bude zkoušet hodit vinu na druhé. I tady je myšlení lidského srdce velmi prostinké:

Víme, že pokud kradl Pepa a já ne, pak se nemusím trestu bát – bát se musí Pepa. Když jsem tedy nekradl, můžu klidně říct: „Ale to já ne, to Pepa!“ – a budu bez viny.

Jenže u toho se naše srdce často nezastaví a bude říkat „to já ne, to on“, i když je všem kolem zřejmé, že to ne on, ale já. Dneska k tomu lidé asi nejčastěji používají slůvko „kdyby“: Kdyby mě podpořili, kdyby se nenaštval, kdyby to řekl laskavě, kdyby mě dobře vychovali, kdyby Bůh zasáhl, kdyby doplňte si sami, možnosti jsou téměř neomezené.

S tímto „řešením“ se pojí minimálně dvě veliké potíže: Zaprvé, člověk většinou ví, že se měl chovat správně i když (ho nepodpoří, naštvou se, neřeknou to laskavě…). A zadruhé, jako každý lhář začne nenávidět svědky, kteří ví, jak to ve skutečnosti bylo – někdy jen své svědomí, ale často i lidi, kteří třebas mlčí, ale ví, že to ne on, ale já.

Jako řešení skutečné viny to nefunguje z téhož důvodu jako výmluvy: Pokud se přijde na to, že se snažíte vinu svalovat na druhé, váš trest to logicky, u lidí i u Boha, jen rozmnoží. K jednomu hříchu přidáte druhý, k jedné vině ještě jednu navrch.

A oheň ohněm neuhasíš.

<><

Zatřetí, Sally bude určitě zkoušet na celou věc zapomenout. Právě tohle řešení třeba doporučila Sára s Izákem Jákobovi, který podvedl Ezaua, a ten ho obratem plánoval sprovodit ze světa. Jákob se musel zdekovat někam hodně daleko a vrátit se až za spoustu let – aby Ezau zapomněl.

Podobné řešení zkoušíme hodně často i my sami. Když už něco provedeme, tak o tom nemluvíme, nesnášíme dokonce i zdánlivé narážky na celou věc, vyhýbáme se tomu, koho jsme nějak poškodili, někdy se dokonce stěhujeme pryč nebo začneme hledat jinou práci či přátele, a zkrátka čekáme, až se zapomene. My i (a často především) ten druhý.

I s tímhle řešením jsou potíže. U Jákoba je až legrační sledovat, že opatření mělo úspěch – Ezau skutečně zapomněl – ale Jákob zapomenout nemohl. Když se blížil domů, třásl se a bál. Sally nejspíš nikdy nezapomene. Jsou věci, které se vám i přes tu nejusilovnější snahu zapomenout nepodaří.

Nemusí to být nutně ty „největší“ hříchy. Já třeba nikdy nezapomenu na jednu příležitost, kdy jsem úmyslně lhal svým rodičům (vyměňovali jsme si s jedním kamarádem lego, o které jsem moc stál, takže jsem našim řekl „že u toho byli i rodiče kamaráda“, ač to nebyla pravda – neb to byla jejich podmínka). Ne že by to byla nějaká „extra velká“ lež se strašlivě vážnými důsledky. Ale lhaní jsem si už odmalička hnusil, a tak si na své vědomé lži, kterých zas až tolik nebylo, celkem dobře pamatuji – a nedaří se mi je zapomenout.

Dále, i když se podaří zapomenout vám, vůbec to nemusí znamenat, že zapomene ten druhý. Často to tak nebývá. Lidé si prožitá příkoří pamatují někdy i velmi dlouhou dobu.

A radši se ani neptejte, jak dlouho si vaše nedořešené špatné skutky dokáže pamatovat Pán Bůh.

<><

Začtvrté, Sally se v každém případě snažila svou vinu ukrýt. Nechtěla se s tím, co udělala, sdílet ani se svým manželem. Jistě, v takové chvíli se často snažíme z celé věci udělat v podstatě ušlechtilou záležitost – „nechci ho tím zatěžovat“, „už tak má starostí dost“ – ale v nitru přitom víme, že se nechceme o celé věci šířit, protože byla zlá a dotyčnému by se velmi, velmi nelíbila, pokud by se o ní dozvěděl.

Tu samou věc dělají vinní lidé před soudem, když se snaží uniknout na základě zapírání, popírání či nedostatku důkazů. Tu samou věc děláme, pokud se snažíme zatloukat, skrývat či neříkat celou pravdu v jakékoli, i sebemenší špatné věci.

Víme totiž, že kde není žalobce, není soudce, a ten, komu se nepodaří věc prokázat, nemá být trestán.

I toto „řešení“ viny má spoustu nedostatků a nemůže být z podstaty věci spolehlivé. Protože hříchy pácháme proti někomu, v naprosté většině případů o celé věci někdo ví. Žádnou špatnost není možné naprosto dokonale skrýt. Navíc taková snaha velmi často vede k ještě horším věcem – David třeba při snaze o ukrývání vlastního smilstva sáhnul k vraždě. A člověk, který se snaží ukrýt vinu, bude nutně utíkat před Bohem a někdy ho i nenávidět – protože před Bohem se neukryje vůbec nic.

<><

Zapáté, Sally se může pokoušet změnit zákon, změnit přikázání tak, aby se do něj její činy vešly a najednou „byly dobré“. I tohle je ve své podstatě velmi jednoduchá věc. Natálka ví, že jí nehrozí žádný trest třeba za to, že si staví z kostiček, nebo hraje s Davidem na strašidla. Pokud proti dané věci není žádné přikázání, proč by se měla bát trestu?

Nu a lidské srdce se toho s radostí chopí: Jestli ta věc, co jsem udělal, vlastně nebyla špatná, ale dobrá – nakonec nějak přinese dobro, nikomu to v podstatě neublížilo, je to moje rozhodnutí a nejsem nikomu zodpovědný – proč by mě za to měl někdo trestat? Proč bych se měl bát? Proč bych měl cítit vinu?

Z historie bychom měli chápat, že jsme schopní a ochotní takovým způsobem omlouvat i ty nejhorší činy – a to mnohdy velmi sofistikovaným způsobem. Nacisté a Američané měli své „rasové teorie“ opravňující zotročování a hromadné vraždění jiných lidských bytostí, smilníci mají své pohádky o tom, jak nevěra může utužit manželství, a Sally si velmi snadno může najít komplikovanou obhajobu, že to živé a rostoucí v jejím lůně vlastně vůbec není dítě, a má tedy právo udělat se svým tělem, co chce.

Ani toto „řešení“ není a nemůže být spolehlivé. Pojí se s ním stejný problém jako s ostatními pseudořešeními – pokud táta přijde na to, že děti kromě neuklízení ještě navrch otevřeně prohlašují, že to je vlastně dobré a v pořádku, bude následná mela logicky ještě horší (a ze všech uváděných „řešení“ pravděpodobně nejhorší). Pokud se k němu člověk uchýlí, bude mnohdy velmi militantní vůči lidem, kteří budou cupovat jeho pohádky na kusy. A navíc velmi často zjistíme, že svým pohádkám ve skutečnosti ani sami nevěříme – pokud totiž stejnou věc někdo provede nám, tu se ukáže, jak moc doopravdy věříme, že je ta věc „v podstatě dobrá“.

Jak má Sally svůj problém s vinou řešit

Je mi jasné, že odpověď, kterou vám předložím, se určitě neobjeví v žádném „top žebříčku“ způsobů, kterak se s vinou vypořádat. Je nepříjemná. Zahanbující. Leckdy bolí. Může nás mnoho stát.

Ale je to odpověď správná a fungující.

Jediná možnost, jak spolehlivě vyřešit vinu, je přijmout trest (rozhodnout se, že ho budeme snášet) anebo usilovat o jeho (možná částečné) odpuštění.

Jiné způsoby neexistují. Všechno ostatní ve skutečnosti vinu jen rozmnožuje.

Pokud Natálka neuklízí, vina může zmizet velmi prostinkým způsobem – táta na to přijde, dá jí na zadek, a pokud už je úklid hotový, protože ho třeba mezitím dodělal David, je tím celá věc uzavřena. Zadek v tu chvíli bolí až běda, ale vina je pryč, už se není čeho bát. Je zvláštní sledovat, jak se dětem ve skutečnosti dořešením jejich provinění – byť formou, která je pro ně bolestivá – nesmírně uleví. Jak jim někdy výprask dokáže vrátit radost a pokoj – protože odstraní vinu.

Podobně vina zmizí, pokud si na celou věc spolu sedneme, Natálka se někdy s pěkným kvičením přizná, omluví a začne pořádně uklízet, a já jí protentokrát trest odpustím. I tohle má úplně stejný důsledek – věc je uzavřená, už se není čeho bát.

A jestli víme, že si zasloužíme za něco trest, ale nechceme ho snášet či ho snášet celý, mělo by nám být naprosto jasné, co je třeba udělat, abychom dosáhli jeho (třebas částečného) odpuštění:

Pokud chceme, aby nám druhý zasloužený trest odpustil, musíme se a) přiznat, b) omluvit, c) změnit své jednání a to zlé už dál nedělat a d) pokud možno nahradit škodu, kterou jsme způsobili. Nemůžeme udělat nic víc a leckdy ani není možné nahradit všechny škody – ale tohle samo o sobě mnohdy stačí, aby to obměkčilo i to nejtvrdší lidské srdce, a určitě to umí obměkčit to Boží.

Pokud tyhle věci neuděláme, jen stěží můžeme doufat v odpuštění, a tak vina zůstává, dál se bojíme, co bude, a jsme odkázáni na všemožné obezličky a pseudořešení, která nikdy nebudou a ani nemohou být spolehlivá.

Lidé dnes hromadně opouštějí pojetí „hříchu proti Bohu“, neb představa, že se musím spravedlivě vyrovnat se svým Stvořitelem, je nám jaksi proti mysli – jenže s „matičkou přírodou“, „kosmickou energií“ či „čímsi nad námi“ se nějak vyrovnáte jen stěží, a tak vina zůstává, hryže a trápí nás.

Jen si prosím uvědomte, na jakém základě vina v případě odpuštění zmizí: Natálka se přestane bát trestu, toho, co bude, protože mi věří, že mluvím pravdu – že když jí slíbím, že ji nebudu trestat, tak už jí nic nehrozí. Že když říkám „odpouštím“, tak to je pravda. Pokud mi neuvěří, pokud si bude myslet, že jí lžu, že jsem trest jen odložil, vina bude hlodat dál – přes moje slova bude dál očekávat ťafku zleva nebo zprava a moje sliby jí nepřinesou ani tu nejmenší útěchu.

Tady ve skutečnosti tkví i jádro Sallyina problému. Ví, že od lidí jí už nic moc nehrozí: K soudu dnes za potrat nepůjde, její manžel už se s ní rozvedl a o moc víc jí toho udělat nemůže, ti, kdo ji chtěli pomluvit a odsoudit, to už také udělali, a její současné křesťanské okolí ji už dál trápit nechce.

Její vina se tedy bojí Boha – toho, co může udělat.

Ve skutečnosti je to velmi pochopitelné. Když se Jákob vracel domů, bál se svého bratra. Jó, kdyby mu třeba jen čmajzl koně, to by se tolik nebál – ale jak má věřit, že Ezau i po tolika letech zapomene na krádež prvorozenství i požehnání? Na pohanu, kterou utrpěl? Podobně i Josefovi bratři ještě po mnoha letech přichází k Josefovi s ustrašenou žádostí, aby jim (táta to tak chtěl, Josefe) odpustil, že ho prodali do otroctví. Je pro ně naprosto nepředstavitelné uvěřit, že Josef sám je za to už nechce nijak trestat, i když mu udělali tak strašlivou věc.

Bible velmi jasně říká: Jestliže doznáváme své hříchy, on je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti. (1J 1:9) Tedy jinými slovy: Pokud jsme ve vztahu k Bohu prošli kroky a), b), c) i d) při hledání odpuštění, můžeme si být jisti, že skutečně odpustil a nemá v plánu žádné dodatečné tresty – podobně jako já už dál nechci trestat své děti, pokud jsem jim řekl „odpouští se“.

Řečeno poměrně hrubým způsobem, Sally tomu ani za mák nevěří. Jistě, přiznala se, omluvila, už to nechce znovu udělat a co mohla (a že toho v daném případě moc není), to napravila. Ale pořád cítí vinu, bojí se, co bude, protože nepočítá s tím, že Boží „odpouštím“ zde znamená „už ti nic nehrozí“. Pravděpodobně si myslí, že to znamená jen „máš odklad, až se to nasčítá s ostatními vroubky, tak ti to spočítáme“. Je pro ni těžké tomu uvěřit, protože to provinění je tak veliké. Tak nenapravitelné. Tak těžké.

Je jako Josefovi bratři, kterým už léta od Josefa nehrozilo vůbec nic, ale i přesto žili v nádherné zemi Gošenu v neustálém strachu, odkud přijde nějaká ťafka a kdy jejich celkem spokojené životy náhle skončí hrubým zásahem Josefovy trestající moci.

Protože víte, Josef by to udělat mohl, měl tu moc – a byl by plně v právu! Navíc se vůbec nedalo předpokládat, že by na celou věc kdy dokázal skutečně a plně zapomenout.

Jenže ani nemusel – protože jim to dávno odpustil.

Ale dokud Josefovi bratři neuvěří, že jim Josef v téhle věci nevěší bulíky na nos, že jim od něho skutečně nic nehrozí, že se nemají od Josefa čeho bát, pak jim bude vina, ta černá mrcha, pořád hlodat v nitru, kazit spaní a kreslit černé obrázky budoucnosti.

A úplně stejně je tomu s Bohem.

<><

Už jen dvě poznámečky na závěr:

Zaprvé, i když nám Bůh vinu odpustí a v budoucnu nás už nechce dál trestat, leckdy si poneseme důsledky svého činu a někdy budeme muset snášet trest, který nám uloží lidé.

Když prcci rozbijí hračku, mohu jim to odpustit, ale to tu hračku nespraví. Když člověk rozbije rodinu, Bůh mu to může odpustit a odpustí, ale pořád je před ním práce s velmi nejistým výsledkem při snaze dát ji zase dohromady – a některé věci už tady na zemi spravit nejdou.

Když něco ukradneme a pak se skutečně přiznáme a škodu napravíme, můžeme si být jisti, že Bůh nám trest odpustí – ale nemusí to platit pro lidi okolo. Ti se na nás stále můžou dívat skrz prsty (oprávněně), nebo nás klidně i poslat bručet do basy. I proto je zde nesmírně důležité ono prvotní rozhodnutí, přijmout spravedlivý trest, protože ne vše, ne vždy a ne od každého nám bude odpuštěno.

<><

Zadruhé, odpuštění se týká minulých věcí, těch, které se už staly. Pokud Natálce odpustím, že neuklízela, ale ona to zítra udělá znovu, celý proces začíná zase od začátku. Jestliže uděláme to samé znovu, nebo si dokonce i během odpouštění či trestu ponecháme úmysl celou věc udělat zase, máme se pořád proč bát a vina nás neopustí.

Právě proto je zde potřeba i druhý krok – začít se vážně učit ony věci už nedělat. A právě proto je jednou z podmínek Božího odpuštění i tato: Věř v Pána Ježíše, a budeš spasen ty i všichni, kdo jsou v tvém domě. (Sk 16:31)

To prosím neznamená, že odpuštění není tak docela odpuštění. Pokud odpustím Natálce trest a ona udělá další den to samé znovu, neruší to předchozí odpuštění – starý trest jí nehrozí, hrozí jí ten nový. Minulost je zahlazená, ale přítomnost je třeba řešit. K „anulování“ již uděleného odpuštění Bůh sahá jen v jednom velmi konkrétním případě – když neodpustíme a žádáme trest pro druhé tam, kde nám samotným bylo odpuštěno mnohem víc (viz příklad správce, kterému pán odpustil milionovou škodu, a on obratem kvůli pár korunám nechal člověka, který dlužil jemu, kvůli neplacení prodat do otroctví).

Odpuštěním život nekončí. Potřebujeme ho, ale také se potřebujeme naučit onu věc již znovu nedělat. Protože jinak se zase proviníme a celý kolovrátek viny, strachu a trestu začne odznova.

A bude se muset i znovu – správně a spravedlivě – řešit.

Ale i kdyby – jestliže své hříchy znovu přiznáme a opustíme, on je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti.