Studnice

Princip pokladu

Člověk, který dá druhým to, co si nemůže udržet, aby získal to, co nemůže ztratit, není blázen. (Jim Elliot)

Žid z prvního století jde sám, za horkého odpoledne, s holí v ruce. Ramena shrbená, sandály zaprášené, šaty promáčené potem. Ale nezastaví se, aby si odpočinul. Ve městě ho čeká naléhavá záležitost.

Odbočí do pole, aby si zkrátil cestu. Majiteli pozemku to nevadí – pocestní to mají dovolené. Pole je hrbolaté. Aby udržel rovnováhu, zarazí hůl do hlíny.

Buch. Hůl narazí na něco tvrdého.

Zastaví se, otře si čelo a znovu bodne do země.

Buch. Něco tam je a nebude to kámen.

Nemůžu si dovolit žádné zdržení, říká si unavený pocestný. Ale zvědavost mu nedá. Znovu šťouchne do hlíny. Něco v ní odrazí pár zbloudilých paprsků. Klekne si a začne hrabat.

O pět minut později už je to venku – truhla vykládaná zlatem. Podle toho, jak vypadá, tu byla ukrytá celá desetiletí. S bušícím srdcem vylomí zrezivělý zámek a otevře víko.

Zlaté mince! Šperky! Vzácné drahokamy všemožných barev! Poklad, který je mnohem cennější než cokoli, co si dokázal představit.

S třesoucíma se rukama si pocestný prohlíží mince vyražené v Římě před více než sedmdesáti lety. Truhlu tady určitě zakopal nějaký boháč, jenže pak nejspíš náhle zemřel a tajemství polohy pokladu zemřelo s ním. Poblíž není žádná usedlost. Současný vlastník určitě nemá ani ponětí, že tu něco takového je. (Mimochodem, podobenství mají vždy jednu ústřední myšlenku. Poselstvím zmíněného podobenství není, abychom využili nevědomosti majitele pozemku, ale že se máme radovat z nalezení ukrytého pokladu.)

Pocestný zavře víko, zahrabe truhlu a místo si označí. Otočí se a jde domů – jenže teď už se neplouží. Poskakuje jako malý kluk a široce se usmívá.

Takový nález! Neuvěřitelné! Musím ten poklad mít! Ale nemůžu si ho jen tak odnést – to by byla krádež. Majitel pole vlastní i všechno, co je v něm ukryté. Můžu si dovolit to pole koupit? Když prodám farmu… a obilí… všechno nářadí… svoje výstavní býky. Ano, když prodám všechno, mělo by to stačit!

Od chvíle objevu se život našeho pocestného změní. Poklad zcela ovládne jeho představivost, ukazuje se mu ve snech. Stane se hlavním orientačním bodem, novým těžištěm jeho života. Každý další krok podniká s myšlenkou na poklad. Jeho pohled na život se naprosto změní.

Ježíš zachycuje zmíněný příběh v jediném verši: „Království Nebes je podobné pokladu skrytému v poli, který člověk nalezl a skryl; a z radosti nad ním jde a prodává všechno, co má, a kupuje ono pole“ (Matouš 13,44).

Někteří lidé věří, že daný oddíl mluví o nalezení pokladu v Kristu a jeho království. Mnozí věří, že hovoří o Kristu, který dal svůj život, aby získal poklad ve svých poddaných a království, jemuž bude vládnout. V každém případě však zachycuje radost z nalezení nesmírného a věčného pokladu, jehož cena daleko přesahuje jakékoli náklady nutné k jeho získání.

Jak uvidíme dále, biblickým základem pro princip pokladu není tento oddíl, ale Matouš 6,19–21. Matouš 13,44 nám ale poslouží jako živá ilustrace radosti člověka, který se vzdává menších pokladů kvůli větším a lepším.

Spojitost s penězi

Podobenství o ukrytém pokladu je jedním z mnoha odkazů a příkladů, ve kterých Ježíš hovoří o penězích a majetku. Tohoto tématu se týká až 15 procent všech Ježíšových výroků – tedy více, než věnuje učení o nebi a pekle dohromady.

Proč Ježíš klade takový důraz na peníze a majetek?

Protože mezi naším duchovním životem a způsobem, jakým přemýšlíme o penězích a zacházíme s nimi, existuje zásadní spojitost. Můžeme se sice snažit naši víru a finance oddělit, ale Bůh je považuje za neoddělitelné.

K tomuto závěru jsem dospěl před několika lety, když jsem na palubě letadla četl 3. kapitolu Lukáše. Jan Křtitel káže shromážděným zástupům lidí, kteří si ho přišli poslechnout a nechat se pokřtít. Tři různé skupiny lidí se ho ptají, co mají dělat, aby nesli ovoce pokání. Jan jim dává tři odpovědi:

1. Každý se má rozdělit o oděv a jídlo s chudými (v. 11).
2. Výběrčí daní nemají vybírat peníze navíc do vlastní kapsy (v. 13).
3. Vojáci se mají spokojit se žoldem a nemají nikoho vydírat (v. 14).

Každá z odpovědí se týká peněz a majetku. Ale na to se přece Jana nikdo neptal! Ptali se, co mají dělat, aby nesli ovoce duchovní proměny. Proč tedy Jan nemluví o jiných věcech?

Během onoho letu jsem si uvědomil, že náš postoj k penězům a majetku není jenom důležitý – pro náš duchovní život je zcela zásadní. Má pro Boha tak vysokou prioritu, že Jan Křtitel nemohl mluvit o duchovnosti, aniž by se zmínil, jak zacházet s penězi a majetkem.

Totéž mi začalo vyvstávat i v jiných pasážích. Zacheus řekl Ježíši: „Hle, polovinu svého majetku, Pane, dám chudým, a jestliže jsem někoho ošidil, vrátím mu to čtyřnásobně“ (Lukáš 19,8).

Ježíšova odpověď? „Dnes se dostalo záchrany tomuto domu“ (v. 9). Zacheův radikální nový postoj k penězům dokazoval, že jeho srdce bylo skutečně proměněno.

Pak tu byli noví věřící v Jeruzalémě, kteří ochotně prodávali svůj majetek a dávali potřebným (Skutky 2,45; 4,32–35). A efesští okultisté dokazující pravost svého obrácení tím, že spálili své knihy o magii, které by dnes měly cenu několika milionů dolarů (Skutky 19,19).

Chudá vdova vystupuje ze stránek Písma a dává dvě malé mince. Ježíš ji pochválil: „Ze svého nedostatku dala vše, co měla“ (Marek 12,44).

V ostrém kontrastu se zmíněnými příklady je boháč z Ježíšova vyprávění, který celé své bohatství vynaložil sám na sebe. Hodlal zbořit své stodoly a postavit větší, nashromáždit zásoby, aby mohl dřív odejít na odpočinek a užívat si života.

Bůh tohoto muže nazval bláznem a říká mu: „Ještě této noci si od tebe vyžádají tvou duši, a čí bude to, co jsi připravil?“ (Lukáš 12,20).

Nejtěžším obviněním na jeho adresu – a zároveň důkazem jeho skutečného duchovního stavu – je, že byl bohatý sám u sebe, ale nebyl bohatý v Bohu.

Když jistý bohatý mladík naléhal na Ježíše, aby mu řekl, jak získat věčný život, Ježíš opáčil: „Jdi, prodej svůj majetek a dej chudým, a budeš mít poklad v nebesích; pak přijď a následuj mne“ (Matouš 19,21). Zmíněný člověk byl přímo posedlý pozemským bohatstvím. Ježíš ho volal k něčemu lepšímu – k nebeským pokladům.

Ježíš viděl, že peníze a majetek byly pro tohoto člověka bohem. Bylo mu jasné, že nebude sloužit skutečnému Bohu, dokud nesesadí z trůnu svou modlu, peníze. Ale onomu hledajícímu se cena zdála příliš vysoká. Od skutečných pokladů naneštěstí odešel.

Chytrý nebo hloupý?

Zmíněný mladík nebyl ochotný vzdát se všeho kvůli lepšímu pokladu, ale náš pocestný v poli ano. Proč? Protože onomu pocestnému bylo jasné, co může získat.

Je vám toho pocestného líto? Koneckonců, jeho objev ho stál všechno, co měl. My ho ale nemáme litovat; máme mu závidět! Jeho oběť bledne ve srovnání s odměnou. Přemýšlejte o poměru ceny a zisku – užitek dalece převyšuje náklady.

Pocestný musel podstoupit krátkodobé oběti, aby získal dlouhodobou odměnu. „Stálo ho to úplně všechno,“ mohli byste namítat. Ano, ale získal vše, na čem záleželo.

Jestli nám unikl výraz „z radosti“, pak jsme nic nepochopili. Onen muž neměnil menší poklad za větší z nějaké otrocké oddanosti, ale s radostným veselím. Byl by blázen, kdyby neudělal přesně to, co udělal.

Kristův příběh o pokladu v poli je názorným příkladem týkajícím se nebeského pokladu. Ať už je totiž pozemský majetek jakkoli rozsáhlý, na věčnosti bude bezcenný. Lidé však často promrhají své životy, aby získali právě tento druh bohatství. Ježíš zde hovoří o tom, čeho si ceníme – o dočasném, pozemském majetku –, aby nám ukázal, čeho si máme cenit – věčného, nebeského bohatství.

David hovořil právě o takovém pokladu: „Jásám nad tvým slovem jako ten, kdo nalezl velikou kořist“ (Žalm 119,162). Boží zaslíbení jsou věčné poklady, a když je objevíme, získáme nesmírnou radost.

V 6. kapitole Matouše Ježíš plně odhaluje základy toho, čemu říkám princip pokladu. Jde o jedno z jeho nejvíce zanedbávaných učení:

„Neshromažďujte si poklady na zemi, kde je ničí mol a rez a kde se zloději prokopávají a kradou. Shromažďujte si poklady v nebi, kde je neničí mol ani rez a kde se zloději neprokopávají ani nekradou. Neboť kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce.“ (Matouš 6,19–21)

Zamyslete se nad tím, co tu Ježíš říká: „Neshromažďujte si poklady na zemi.“ Proč ne? Protože pozemské poklady jsou špatné? Ne. Protože vám nezůstanou.

Písmo říká: „Jen na [bohatství] zaměříš své oči, a není tu; jistě si udělá křídla a jako orel odletí do nebes“ (Přísloví 23,5). Zajímavá představa! Až si příště koupíte nějaký ceněný kousek majetku, představte si, jak mu vyrůstají křídla a odlétá pryč. Dříve nebo později zmizí. Když nás tedy Ježíš varuje před shromažďováním pokladů na zemi, není to proto, že o bohatství můžeme přijít; je to proto, že o něj vždycky přijdeme. Buď nás opustí ještě za života, nebo nás opustí, až zemřeme. Výjimky neexistují.

Představte si, že žijete na konci americké občanské války. Bydlíte na Jihu, ale pocházíte ze Severu. Jakmile válka skončí, hodláte se přestěhovat zpátky domů. Během pobytu na Jihu jste nashromáždili spoustu peněz v konfederační měně. A teď předpokládejme, že s jistotou víte, že Sever válku vyhraje a to už zanedlouho. Co uděláte se svými konfederačními penězi?

Jestli máte pod čepicí, tak je jen jediná možná odpověď. Měli byste neprodleně vyměnit své konfederační peníze za měnu Spojených států – jediné peníze, které budou mít po skončení války cenu. Necháte si jen tolik konfederačních peněz, aby vám vystačily na krátkodobé potřeby.

Jako křesťané máte důvěrné informace týkající se konečného celosvětového převratu, který nastane při Kristově návratu. Je to ten nejlepší obchodní tip „zevnitř“: Pozemská měna bude bezcenná, až se Kristus vrátí – nebo až umřete, podle toho, co se stane dříve. (A jedno i druhé může nastat kdykoli.)

Investiční specialisté, kteří se zabývají oblastí časování trhu, se snaží přečíst signály, že trh bude mít klesající tendenci, a okamžitě doporučují přesunout prostředky do spolehlivějších aktiv jako krátkodobé půjčky, státní dluhopisy či spořící účty.

Ježíš zde jedná jako přední odborník na časování trhu. Říká nám, abychom jednou provždy změnili svá investiční aktiva. Vyzývá nás, abychom převedli své prostředky ze země (která je nestabilní a čeká ji trvalý propad) do nebe (které je naprosto spolehlivé, pojištěné samotným Bohem a brzy natrvalo nahradí pozemskou ekonomiku). Kristova finanční předpověď pro zemi je neradostná – ale je neskrývaně optimistický, co se týká investování v nebi, kde každý indikátor trhu zůstane navěky pozitivní!

Na konfederační měně není nic špatného, pokud chápete její omezení. Vědomí, že její hodnota je jen dočasná, by mělo zásadně změnit vaši investiční strategii. Nashromáždit rozsáhlý pozemský majetek, který nebudete mít dlouho v držení, je stejné, jako hromadit konfederační peníze, i když víte, že za chvíli budou bezcenné.

Shromažďovat poklady na zemi není podle Ježíše přímo špatné. Je to jen hodně hloupé.

Mentalita pokladu

Ježíš nám neříká jenom to, kde si nemáme ukládat poklady, ale dává nám také tu nejlepší investiční radu, jakou kdy uslyšíte: „Shromažďujte si poklady v nebi“ (Matouš 6,20).

Pokud jste zmíněné verše nedočetli až do konce, možná si myslíte, že Kristus je proti tomu, abychom pro sebe shromažďovali jakékoli poklady. Právě naopak. Je zcela pro! Dokonce nám to přímo nařizuje. Ježíš má mentalitu pokladu. Chce, abychom si shromažďovali poklady. Jen nám říká, abychom si je přestali ukládat na špatné místo a začali je skladovat na tom správném!

„Shromažďujte si.“ Nezdá se vám divné, že nás Ježíš vyzývá, abychom dělali věc, která je v našem nejlepším zájmu? Nebylo by to sobecké? Ne. Bůh od nás očekává a přikazuje nám, abychom jednali dle svého poučeného vlastního zájmu. Chce, abychom žili v jeho slávě, ale vše, co přispívá k jeho slávě, je zároveň i k našemu dobru. Jak říká John Piper: „Bůh je v nás nejvíce oslaven, když jsme jím nejvíce uspokojeni.“

Sobectví je, když usilujeme o zisk na úkor ostatních. Bůh ale nemá omezené množství pokladů na rozdávání. Když si ukládáte poklady v nebi, bohatství dostupné ostatním se tím nijak nezmenší. Ve skutečnosti si poklady v nebi ukládáme skrze službu Bohu a druhým. Každý něco získá, nikdo nic neztrácí.

Ježíš zde mluví o odkládaném uspokojení. Muž, který našel poklad v poli, zaplatí dnes vysokou cenu, když se vzdá všeho, co má – ale brzy získá nepředstavitelný poklad. Pokud bude upírat svůj zrak na ukrytý poklad, podstoupí krátkodobé oběti s radostí. Radost má už dnes, takže úplně všechno uspokojení neodložil. Současná radost vychází z očekávání budoucí radosti.

Co je to „poklad v nebi“? Zahrnuje moc (Lukáš 19,15–19), majetek (Matouš 19,21) a potěšení (Žalm 16,11). Ježíš slibuje, že lidé, kteří něco obětují na zemi, dostanou „stokrát víc“ v nebi (Matouš 19,29). To je 10 000 procent – působivý zisk!

Naším největším pokladem je samozřejmě sám Kristus. Všechno ostatní bledne ve srovnání s ním a radostí z jeho poznání (Filipským 3,7–11). Osoba, Ježíš, je naším prvním pokladem. Nebe, místo, je naším druhým pokladem. Majetek, věčná odměna, je naším třetím pokladem. (Pro kterou osobu žijete? Pro jaké místo žijete? Pro jaký majetek žijete?)

„Shromažďujte si poklady v nebi.“ Proč? Protože je to správné? Nejen to, ale protože je to chytré. Protože takové poklady vám zůstanou. Ježíš argumentuje tím nejpodstatnějším. Nejde o nějaké hraní na pocity, ale o logickou výzvu: Investujte do toho, co má trvalou hodnotu.

Nejspíš neuvidíte pohřební vůz, který by za sebou táhnul nákladní přívěs. Proč? Protože majetek si nemůžete vzít s sebou.

Neboj se, když někdo bohatne, když rozmnožuje slávu svého domu – vždyť při své smrti si nevezme nic, jeho sláva za ním nesestoupí. (Žalm 49,17–18)

John D. Rockefeller byl jedním z nejbohatších lidí na světě. Když zemřel, někdo se zeptal jeho účetního: „Kolik peněz tu John D. zanechal?“ Odpověď by se měla tesat do kamene: „Nechal tu… všechny.“

Nemůžete si to vzít s sebou.

Pokud je vám tohle jasné, jste připravení vyslechnout si tajemství principu pokladu.

Princip pokladu

Ježíš bere tuto hlubokou pravdu, „nemůžete si to vzít s sebou“, a přidává k ní ohromující dodatek. Když říká, že si máme shromažďovat poklady v nebi, dává nám skvělé východisko, kterému říkám princip pokladu:

Nemůžete si to vzít s sebou –
ale můžete to poslat napřed.

Je to takhle jednoduché. A pokud vám to nevyrazilo dech, pak to nechápete! Všechno, k čemu se tady na zemi upínáme, bude ztraceno. Ale vše, co vložíme do Božích rukou, bude naše na celou věčnost (pojištěné na mnohem víc než 100 000 dolarů u ODPS, Otcovy depozitní a pojišťovací společnosti).

Pokud dáváme, místo abychom si vše ponechali, když investujeme do věčného namísto dočasného, shromažďujeme si poklady v nebi, které nikdy nepřestanou přinášet dividendy. Všechny poklady, které si uložíme na zemi, tu budeme muset při svém odchodu nechat. Všechny poklady, které si uložíme v nebi, na nás budou čekat, až tam dorazíme.

Finanční poradci říkávají: „Když jde o vaše peníze, neplánujte jen tři měsíce nebo tři roky dopředu. Myslete třicet let dopředu.“ Kristus, ten nejlepší investiční poradce, jde ještě dál. Říká: „Neptejte se, kolik vám vaše investice vynesou za třicet let. Ptejte se, jak se vám vyplatí za třicet milionů let.“

Představte si, že vám dnes nabídnu tisíc dolarů, které můžete utratit dle vlastního gusta. To není špatná nabídka. Ale co kdybych vám dal vybrat – buď můžete mít tisíc dolarů dnes, nebo milion dolarů za rok a deset milionů každý další rok. Jen blázen by vzal těch tisíc dolarů. Ale přesně tohle děláme, když se upínáme k věcem, které nám zůstanou jen na chvíli, a vzdáváme se něčeho mnohem cennějšího, z čeho bychom mohli mít užitek i později a mnohem déle.

Je jistě mnoho dobrých věcí, které máme v souladu s Boží vůlí dělat s našimi penězi a nezahrnují dávání. Například je nezbytné, abychom se starali o základní materiální potřeby naší rodiny (1. Timoteovi 5,8). Ale tyto dobré věci jsou jen začátek. Peníze, které nám Bůh zde na zemi svěřuje, jsou věčným investičním kapitálem. Každý den znamená další příležitost zakoupit další akcie jeho království.

Nemůžete si to vzít s sebou, ale můžete to poslat napřed.

To je revoluční myšlenka. Pokud se jí chopíte, zaručuji vám, že promění váš život. Když si budete shromažďovat poklady v nebi, získáte věčnou verzi toho, co onen muž našel v pokladu ukrytém na poli.

Radost.

<><

Osobní dodatek: Před nějakou dobou jsme si půjčovali auto od tchyně – nemáme vlastní, neb ho v podstatě moc nepotřebujeme, ale na letní dovolenou se hodilo. Když nám ho předávala, velmi pečlivě vysvětlovala, kde má zrovna tohle vozidlo své slabiny. Ne že by kvůli nim hrozila nějaká havárie, ale bylo lepší, když je řidič znal předem, aby se s nimi uměl vypořádat.

Podobně se dívám i na tuhle knížku. Osobně se mi velmi líbila – je vidět, že autor ví, o čem mluví, a nevykládá jen nějaké teoretické poučky – a mohl jsem z ní leccos přijmout. Ale jsou tam dvě konkrétní věci, se kterými nemohu souhlasit a které mohou napáchat i určitou škodu – knížku tedy doporučuji se dvěma výhradami:

<><

Zaprvé, jedním z „klíčů k pokladu“ zmíněných v knize je: Bůh vlastní vše. Já jsem správce jeho peněz. Autor dokonce tvrdí: Kdykoli přemýšlíme jako vlastníci, měla by se rozsvítit červená kontrolka.

Víte v čem je potíž? Že Bible nikde nic takového netvrdí. Naopak, hovoří o našem podílu (Kaz 5:18), Hospodina máme ctít ze svého majetku (Př 3:9), křesťané ve Skutcích prodávali svá pole a domy (Sk 4:34), Ananiášovi apoštol říká, že to pole bylo jeho (Sk 5:4) a bohatému mladíkovi Ježíš doporučuje, aby prodal vše, co má (L 18:22).

Speciálně případ bohatého mladíka je v daném případě hodně podstatný. Autor totiž tvrdí, že daná myšlenka je výborným lékem, který nás přiměje k dávání – jaktože ho tedy Ježíš nepodal člověku, který by ho tolik potřeboval? Proč mu neříká: „Ále dyk ten majetek vlastně vůbec není tvůj, je Boží. Červená kontrolka, chlape!“?

Inu, protože to není pravda.

Bůh je vlastníkem celé země i nás samotných, ale určité věci nám dal, jsou naše. Když dám svým dětem kapesné nebo si něco vydělají na brigádě, je to jejich, nemají přemýšlet jako správci, ale jako vlastníci, neb ty peníze jsou jejich.

Jistěže není jedno, co s nimi udělají, ale pokud jim budu říkat: „Helejte, děcka, tohle není vaše, ale moje, myslete jako správci, kam to nejlépe investovat pro můj užitek,“ vnesu velkou spoustu potíží do jinak jasné záležitosti, protože správce musí o majetku přemýšlet úplně jinak než vlastník a nemůže o něm zdaleka tak svobodně rozhodovat.

A úplně stejně je tomu s naším majetkem ve vztahu k Bohu.

<><

Zadruhé, při výkladu obligátního „desátkového“ verše z Malachiáše (Což smí člověk okrádat Boha? Ale vy mě okrádáte! Ptáte se: Jak tě okrádáme? Na desátcích a darech pozdvihování; Mal 3:8), se autor u výrazu „darů pozdvihování“ dopouští jedné nepěknosti. Tvrdí: Malachiáš říká, že Izraelci okrádali Boha, když mu odpírali nejen povinné desátky, ale i dobrovolné „oběti“. Když dávali menší dobrovolné oběti, než od nich Bůh očekával, okrádali Boha.

Pokud totiž někomu řeknu: „Ty hele, tahle oběť je dobrovolná,“ a vzápětí ho zavřu do basy pro krádež, pokud ji nedá, je to pořádná sviňárna.

Chyba vychází z nepochopení, co je myšleno slovy „dary pozdvihování“. Ne všechny oběti SZ byly totiž dobrovolné – kromě desátků tam byla ještě celá řádka dalších povinných, předepsaných obětí jako například „oběti pozdvihování“ za hřích, oběti při narození dětí apod.

Kromě toho tím autor (pravděpodobně nevědomky a pouze na tomto místě) porušuje svůj slib z úvodu knihy: Některé knihy se vás k dávání snaží přimět pomocí viny. Tohle není jedna z nich. Jestli totiž někomu řeknu: „Když nedáš dostatečnou dobrovolnou oběť, jsi zloděj,“ co je to jiného, než motivování k dávání pomocí viny?

Ani tato věc tedy není pravdivá. Je-li něco dobrovolné, nemohu být prohlášen za zloděje, když se rozhodnu nedat.