Út 18. 6. 2013

Dobyvatel města

Lukáš Makovička, Ostatní
3350x přečteno
Dobyvatel města

Jedním z nejlepších vojevůdců Gileadu v době největšího rozmachu říše byl Iverin řečený „Pouštní zhouba“. Jeho pouštní tažení vešlo do dějin jako legendární. S poměrně malou jednotkou nastražil sérii léček na mnohem větší rábskou armádu a po jejím naprostém rozprášení pochodoval den a noc a těsně před úsvitem znenadání přepadl Rist. Přední řady jeho vojska byly prý oblečeny do rábských uniforem a za mlžného jitra si obránci rozdíl uvědomili příliš pozdě. Říše se tak vyhnula dlouhému obléhání s velmi nejistým výsledkem. Ohledně jeho role při obléhání Rábu však panují mezi historiky rozpory…

„Je to rapl,“ seržant Nob si uplivnul do písku a úkosem pohlédl na zelenáče, který zůstal stát s otevřenými ústy. „Jednou nás všechny zabije, uvidíš.“

„Pane, se vší úctou…“ začal Danu.

„Nech si ty pány, cucáku,“ přerušil ho Nob. „Za chvíli spolu budem polykat písek a cedit krev, tak si můžeš zdvořilosti odpustit. Pro tebe Nob. Esli trváš na hodnostech, tak seržant Nob.“

„Seržante,“ opáčil po chvíli trapného ticha Danu. „Iverin má v říši tu nejlepší pověst. Všichni říkají, že to, co udělal u Ristu a předtím, bylo naprosto geniální.“

„Ale jó, vo tom žádná, chlapče,“ seržant mávnul rukou a začal se hrabat v batohu. „Chytrej, to von je. Jako pouštní kočka. Ale je to rapl. Myslí si, že vyhrávat je ta nejdůležitější věc na světě a že musí vždycky vyhrát právě on – a to nás jednou všechny zabije.“

„Ale vyhrávat je důležitý!“ Zelenáč se nehodlal jen tak vzdát. „A kromě toho jste vyhráli, ne?“

„Jo. Vyhráli.“ Nob si znovu uplivnul. „Jenže náš milej vojevůdce předtím neposlechl přímej rozkaz pěsti Distana, aby se stáhnul a počkal na posily. Každej, kdo mu chtěl radit, aby to udělal, byl za zbabělce a poseroutku. A když někdo udělal sebemenší chybu – a věř, chlapče, že takový se na tažení stávaj – byl by ho nejradši poslal rovnou na špalek.“

„Rist, chlapče, to bylo geniální,“ dodal po chvilce se zjevnou úctou, „ale na poušti jsme i se vší genialitou měli zatracený štěstí. Dej na mě, až se věci podělaj, drž se setníka Klida. Iverinovi vděčíme za to, že sme Rist dobyli – a Klidovi, že sme se toho vůbec dožili.“

„Chceš říct, když se věci podělají, ne?“

„Ne, mladej,“ odtušil Nob pohřebním hlasem. „Chci říct . Je to jen otázka času.“

<><

„Pěst Ari – pěst Iverin.“ Vrchní pěst Maro si odbyl úvodní představování a znovu se obrátil k mapě Rábu. „Císař od nás očekává, že město dobudeme – a že ho dobudeme rychle. Říšských armád je prý naléhavě třeba zase někde jinde. Naštěstí pro nás,“ dodal s lehkým úšklebkem směrem k nejmladšímu členovi válečného štábu, „je šajch po té patálii u Ristu pořádně rozhozený a obrana Rábu je tak mnohem slabší, než by mohla být. Ve zkratce – myslím si, že máme na to město dobýt rychlým, soustředěným útokem. Obrana je slabá a morálka obránců podlomená.“

„Nezapomínejte na šajchovy Pouštní šakaly,“ namítnul nejstarší člen štábu, pěst Ari. „Snažíme se je stopovat, ale stejně přesně nevíme, kde jsou. Nemůžu zaručit, že nám při bezhlavém útoku na brány nevpadnou do zad a nezničí tábor nebo zásoby. A to by mohlo být osudné.“

„Nezapomínám, pěsti,“ odtušil Maro blahosklonně. „Ve skutečnosti jsem právě kvůli těmhle pouštním krysám rád, že je tu s námi pěst Iverin. Vy už s nimi máte nějaké zkušenosti, že?“

„Ano, vrchní pěsti,“ opáčil Iverin neutrálním hlasem. „Ale se vší úctou, pane, jsou roztříštění. Rozprášení. Není pravděpodobné, že by dokázali sehnat víc jak dvě jízdní jednotky – a s těmi se vypořádá i obyčejná stráž.“

„O tom nejsem ani zdaleka přesvědčen,“ namítal Ari.

„Tak můžeme nechat na hlídce polovinu vaší legie,“ odsekl Iverin. „Moje vojáky budete potřebovat na hradbách a u bran. Tam, kde se bude bojovat o všechno. Jsou to prověření veteráni a je plýtváním nechat je hlídat tábor kvůli nějaké nejasné hrozbě.“

„Nejlepší bude, když zůstanete na hlídce vy, Iverine,“ pokusil se Maro uklidnit situaci. „Dvě legie na dobytí Rábu v jeho současném stavu naprosto postačí. Jenže kdyby se Arrechovi někde tam v poušti podařilo sehnat víc Šakalů, než předpokládáme, zlomí nám to vaz.“

„Se vší úctou, pane,“ Iverinův výraz jasně ukazoval, jak velká asi tak jeho úcta bude, „musím takový rozkaz odmítnout. Je nerozumný a ohrožuje úspěch celého tažení. Obrana Rábu je možná nalomená, ale zdaleka není bezzubá – koneckonců ti lidé bojují o své domovy. Mé muže potřebujete na hradbách…“

O čtyři hodiny později, když už písek odměřoval téměř půlnoc, mířil zcela unavený Maro do svého stanu. S Iverinem nepohnul ani o píď. Tak přemýšlím, kdo je tu vlastně velitel, vkradla se mu do mysli hořká myšlenka. Ten mizera by klidně vyrazil na město i přes jasné rozkazy, tím jsem si jistý. Jenže co s tím mám, u čerta, dělat? Když Distan po Ristu napsal císaři, že Iverin hrubě ohrozil úspěch celého tažení a neposlechl přímý rozkaz, stálo ho to místo. Na hrdinu říše se nesahá. Ne po vítězné bitvě.

Jen doufám, že nás to nebude všechny stát krk.

<><

Pěst Iverin ještě dlouho seděl ve svém stanu a třásl se potlačovaným vztekem. Rukopis v deníku měl roztřesený a perem vyrýval do svitku hluboké rýhy.

Až se postavíme před císaře, nebude se říkat, že Maro a Ari v krvi srazili mocný Ráb – a Iverin hlídal batohy. Jako že jsem živ, tohle nedopustím. Děti by si zpívaly:

Padl Ráb, padl Ráb,
Maro, Ari, říšský dráp.
Jen Iverin v táboře,
úpalem byl umořen.

To nedopustím.

<><

Čtvrtého srpence za úsvitu vyrazily gileadské legie na zteč. V táboře zůstala polovina Ariho vojáků a všichni ostatní, v čele s Iverinovými veterány, pochodovali na město. V poledne padla západní brána, opět díky vojenské mazanosti mladého vojevůdce, který část své armády skryl a lstí přiměl nepřítele uvěřit, že hlavní útok směřuje na druhou stranu města.

Bitva byla vyhraná.

Pak se v poušti zaleskly v poledním žáru meče. Iverin nebyl sám, kdo věděl, jak v ní schovat muže i zvířata a ponechat si je pro rozhodující okamžik. Arrech to věděl taky. I jeho válečníci. Nikdy by se nedokázali před útokem nepozorovaně přiblížit do takové blízkosti, kdyby v táboře zůstala Iverinova bojem zocelená legie, která už jeho lsti a úskoky znala.

Jenže ta tam nebyla. Právě se s válečným pokřikem na rtech drala do města.

Arrechovi pouštní jezdci projeli polovinou Ariho legie jako horký nůž máslem. Zaplály ohně. Jejich žár rychle stravoval tolik potřebné zásoby. Z gileadských vojáků zůstala jen hrstka, bránící ubohé zbytky zásob a vody v kruhu, který se neustále zmenšoval.

Poledním žárem zazněl zoufalý hlas rohu, volající válečníky zpět na obranu holého přežití. Až do města, do uší zalehlých vítězným pokřikem, však nedolehl.

Na pomoc se vrátila jediná setnina. Vojáci setníka Klida si prosekali cestu mořem čepelí až ke zbytkům Ariho legie. Znovu sevřeli kruh mečů a štítů, muž s mužem po boku odráželi útok za útokem.

Pak Arrech usoudil, že mu ta trocha zbylých zásob nestojí za další ztracené životy, a pouštní kavalerie se rozjela směrem k městu.

„Vpadnou jim do zad!“ Seržant Nob téměř šeptal.

„Já vím, Nobe.“ Setník Klid s vytaseným mečem v ruce zachmuřeně hleděl k branám Rábu. „Jenže s tím nemůžu nic dělat. Musí to zvládnout sami. Jedna setnina na bitvě ve městě nic nezmění – a musíme ochránit aspoň tu trochu, co nám zbyla, kdyby došlo na nejhorší.“

„Je tam ten můj mladej,“ zamručel Nob. „Nechtěl bejt v setnině uřvanejch bab, říkal. Voják prej musí toužit po slávě. No, esli se z toho vyseká, ještě by si moh ňákou získat.“

„Jestli se z toho vyseká,“ odtušil Klid. „Ale my se musíme připravit na nejhorší.“

Na nejhorší taky došlo.

Urputný odpor obyvatel Rábu společně s naprosto nenadálým útokem Pouštních šakalů do zad roztříštily do té doby soustředěnou sílu gileadských legií a v následném pouličním boji začalo být brzy zřejmé, kdo bude mít navrch.

Když se konečně ozval signál k ústupu, bylo už pozdě. Z Rábu unikly jen skupinky a jednotliví vojáci – a i ti přežili, jen když se dokázali prosekat až k neústupnému kruhu čepelí ve stále ještě doutnajícím táboře.

<><

Ústup byl hořký. Namísto vítězného průvodu dorazily do Ristu ubohé, žízní zmírající zbytky kdysi mocné druhé armády. Všichni tři velitelé zahynuli někde v ulicích Rábu.

Dodnes se ale říká, že když šajchovi vojáci sbírali mrtvé a našli mrtvolu pěsti Iverina, vypadly jim překvapením málem oči z důlků. Zbroj ani přilbu neměl vůbec poškozené. Až po chvíli zjistili, jak vlastně zemřel.

Dýkou. Měl ji v zádech.

A její kování nebylo rábské.

Bylo gileadské.

<><

Ondra zavřel knížku, zhasnul lampu a pomalu se ukládal ke spánku. Na zítřek se těšil. Bude tělocvik a budou hrát fotbal. Fotbal měl rád, a dokonce mu i dobře šel – a kdyby to ostatní tolik nekazili, taky by častěji vyhrával. Snad si mě zítra vezme do družstva Milan, usínal s tichým přáním na rtech, a nasázíme jim tam pěkných pár gólů.

Jenže pak dalšího dne zaslechl na školních záchodcích ten rozhovor…

„Ber Ondru,“ radil Toník Milanovi, „je fakt dobrej, rychlej s balónem a má tvrdou střelu.“

„Jo, rychlej je,“ ucedil Milan, „ale je to rapl. Já ho v družstvu nechci.“

„Proč, prosim tě?“ nechápal Toník.

„Protože si myslí, že to, aby právě von vyhrál a blejsknul se, je ta nejdůležitější věc na světě, proto,“ vysvětloval Milan se zjevnou nechutí. „Když se jen trochu nedaří, začne všem kolem nadávat do blbečků, a když náhodou prohraje, pomalu hledá, koho by za to zmlátil. A na to neustálý fňukání, že ho někdo fauloval nebo hrál proti pravidlům, když mu něco nevyjde podle představ, taky nemám náladu.“

„Vlastně ho moc nechápu,“ dodal po chvilkové odmlce. „Hraje z nás nejlíp, takže bych ho jinak určitě bral všema deseti. Jen kdyby se u toho nechoval jako ňáká primadóna. Nebo jako nějakej… dobyvatel města…“

Lepší je shovívavý než bohatýr,
a kdo ovládá sebe,
je nad dobyvatele města.
(Přísloví 16:32)