28. 3. 2014

Co máš, co jsi nedostal?

Lukáš Makovička, Ostatní
3321x přečteno
Co máš, co jsi nedostal?

Nesmím přijít nepřipravený. Už ani nevěděl, jestli spí nebo bdí, co je skutečnost a co jen sen. Horečka vystoupala vysoko nad jakoukoli únosnou mez. Věděl, že se kolem něho míhají sluhové a služebné, přikládají mu cosi na rozpálené čelo, že se u jeho lože střídají zaklínači a každý zkouší své kejkle, občas zaslechl matčin ustaraný hlas a tichou odpověď Anchesenamon, ale vše mu splývalo v jeden dlouhý, zmatený a šílený sen.

Neví, co mají dělat, probleskovala mu horečnatými stavy jediná myšlenka. Neví, co se mnou mají dělat. Umřu tady. Nedokážou mi pomoct. A pak přísný hlas babičky Teje: „Nesmíš přijít nepřipravený.“

Ne. Nepřijde. Až položí na Anupovy váhy vše, co si přinese s sebou, uslyší Usire velikou ránu, jak jeho miska narazí na zem – i kdyby tam ten starý šakal položil místo peříčka kámen.

Jen nesmí zapomenout na nic důležitého…

<><

„Matko. Matko!“ rozezněl se jeho chrčivý hlas komnatou naléhavěji, když chvíli nešla. Kde je? Před chvílí mu seděla u hlavy.

„Jsem tady, synu.“ Její hlas zněl unaveně. Jako by uplynula celá noc a ne jen pár chvil. Byl si jistý, že to bylo jen pár chvil. Snad ano. Ale vše bylo tak zmatené.

„Chci mít s sebou ten vůz.“ Kija se musela naklonit, aby vůbec slyšela jeho chraptivý šepot a nejprve se její oči nechápavě rozšířily. „Jaký vůz, synu?“

„Ten vůz. Můj vůz.“ Jak to může nechápat? Byl přece jen jediný vůz, na kterém by chtěl přijet před Anupa. Ten, který mu dal otec ještě jako sotva odrostlému chlapci. Ten, který nechal Achnaton vyrobit zvlášť pro něj. V duchu se usmál. Když na něm poprvé přijel mezi své vrstevníky, dokonce i Ajeho syn, ten mizerný náfuka, zezelenal závistí. „Máš něco takového?“ volal na něj, práskal bičem a s hranou shovívavostí přijímal ponížené žádosti o svezení.

Kije se rozšířily oči, když konečně pochopila. „Ne, ty přece neumřeš,“ vyhrkla. „Slyšíš? Nesmíš umřít.“

„A můj plášť, matko.“ Něco říkala, ale nerozuměl jí. Všechno mu splývalo. A vlastně na tom ani nezáleželo. „Ten z Karchemiše.“ Srdce se mu zatetelilo při vzpomínce na tuhle událost. Nikdo z jeho přátel nikdy neviděl mocné zdi chetitských pevností, ani se nevydal na tak daleké cesty jako on. Vlastně měl velké štěstí, že se babička Teje rozhodla vzít ho s sebou, když vezla otcovy dary chetitskému králi.

Ale o tom jim vyprávět nemusel.

Rád se slunil v záři jejich závistivých pohledů a plášť, který koupili na jakémsi tržišti, nechával považovat téměř za válečnou kořist vyrvanou ze zubů nesmiřitelným nepřátelům.

„Ty přece neumřeš, synu.“ Tentokrát k němu něco z jejích slov proniklo. Zamračil se. Jak může být tak nechápavá? Copak nevidí, v jaké panice kolem něho pobíhají všichni zaklínači? Proč mu nepomůže s tím, co je opravdu důležité?

„Tvůj syn umírá, Kijo.“ Do místnosti vešel někdo další. „A ty jsi nejspíš jediná, kdo si to ještě nepřiznal.“ Babička. Přes závoj horečky ji téměř neslyšel, ale její rázný hlas by poznal kdekoli.

„Vždyť jen spadl z koně,“ vzlykla Kija. „Viděla jsem slabší muže, jak se z takového zranění uzdravili.“

„Jistě, ale jejich rány se nejspíš nezanítily tak jako ta jeho,“ odsekla Teje. „A kdyby ano, jejich matky by svým synům neupíraly možnost zařídit vše, co ještě zbývá.“

„Prosím, Kijo,“ do debaty se vmísil třetí hlas. Tichý. Ustaraný. Ten by poznal kdekoli, i v mnohem vyšších horečkách. „Anchesenamon,“ zašeptal. Jeho choť okamžitě přispěchala k loži, ale tváří zůstala obrácená ke Kije.

„Prosím,“ naléhala, „nech nás udělat, co je třeba. Víš, že by si to přál.“ Tentokrát jim nebránila. Nezbyly jí na to síly a vlastně už ani naděje. Až do soumraku seděly Anchesenamon s Teje u jeho lůžka a písaři zapisovali na papyrus přerývaná slova a šeptaná přání. Masku. Ano, jako měl můj děd. Musí být celá ze zlata. A nádoby, kterými otec pohostil Haremheba. Sarkofág ať dělají jen ti nejlepší, stejně tak balzamování.

Nesmím přijít nepřipravený.

Pak se noc pozdravila s večerem a Teje rázně vstala od náhle tichého lůžka. „Už od něho nic neuslyšíš,“ řekla téměř jemně plačící mladé ženě, která u něj klečela. „Dodýchal, Anchesenamon. Farao Tutanchamon je mrtev.“

<><

Nevěděl, jak dlouho čekal ve tmě, ani mrtvý, ani živý, tichý a nehybný. Tolik slov a tolik dohadů, ale nikdo ho nepřipravil na tohle strašlivé čekání. Mohl jen doufat a věřit, že někde tam, ve světě živých, berou jeho mrtvé tělo, balzamují ho a připravují na poslední cestu. Že zástupy sloužících plní pohřební komnatu vším, co by mohl na onom světě potřebovat. Že tisíce Egypťanů truchlí nad jeho odchodem a starý Aje a babička Teje už zase kují nějaké pletichy.

A on mohl jen čekat.

Čekat.

Pak se objevilo světlo.

Opatrně se rozhlédl kolem. Popravdě, neudělalo to na něho žádný zvláštní dojem. Očekával, že vládce Egypta a syn samotného Ra bude přijat s větší okázalostí a slávou – a zatím se nacházel v jakési poměrně malé místnosti obložené černým kamenem. Neviděl, odkud vychází světlo, ale ani to nebylo příliš silné, takže tu panovalo spíš jakési příšeří.

S úlevou zjistil, že jeho poklady jsou zde s ním, blýskavá hromada všeho, čeho si za života cenil. Aspoň tohle tedy je, jak má.

Pak si všiml, že tu není sám.

Nechápal, jak to, že je nezahlédl už dříve, když se rozhlížel kolem. Ale mnoho věcí tady se vymykalo jeho představám a znalostem. Tichým pokývnutím pozdravil Usira a úklonou Anupa se šakalí hlavou – a otřásl se při pohledu na temné místo vedle nich, kde nejspíš přebývala Amemait.

Nikdo mu neodpověděl a tichem komnaty nezaznělo jediné slovo. Ale všimli si ho. Anup mrkl očima, jako by mu dával na vědomí, že ví, kdo je, a pak pokynul rukou směrem k vahám.

Byly obrovské, s miskami, které by snad dokázaly pojmout polovinu jeho království, ale oproti jeho očekávání odlité z pouhého bronzu a velmi hrubě sestavené. Tak, jak mu vyprávěli, na jejich pravé misce leželo jedno jediné peříčko. I to bylo velmi obyčejné, dokonce i trochu roztřepené, jako by ho někdo často bral do rukou.

Nadechl se. Konečně se mu do rukou začal vracet cit a s ním i sebejistota. Věděl, co má dělat. Byl připravený. Chvíli se bál, jak přemístí vše, co má, bez pomoci sloužících, ale brzy zjistil, že dokonce i ty největší kusy jako by zde nic nevážily. Jeden po druhém přesouval své poklady na levou misku vah a s každým dalším víc a víc rostla jeho nervozita.

Přestože už přeskládal na váhy téměř polovinu svého pokladu, s miskami to ani nepohnulo a peříčko na pravé misce bylo pořád těžší. Tři čtvrtiny. Zlatá maska. Plášť z Karchemiše. Zlaté nádoby jeho otce. Náramek, který si v zoufalství serval z ruky.

Pak zůstal stát v naprosté beznaději, když na levé misce leželo vše, co si s sebou přinesl, a váhami to ani o píď nepohnulo. V posledním zoufalém záblesku zvedl oči k Anupovi s němou prosbou o pomoc.

Šakalí hlava se pohnula v tichém pokývnutí, jako by stejný pohled viděl už tisíckrát, a ticho komnaty poprvé narušila slova. „Tohle ne,“ nesl se pološerem jeho hlas, jakýmsi zabarvením skutečně podobný štěkotu pouštního psa. „Co máš, co jsi nedostal?“

„Jsem farao!“ vyrazil ze sebe a marně se snažil, aby to znělo důstojně.

Ale Anup jen zavrtěl hlavou. „Co máš, co jsi nedostal?“ opakovala ozvěna, znovu a znovu, dokud se mu její slova nezaryla do srdce. I to jsi přece dostal od otce, šeptala a volala, naprosto nedotčená září jeho titulu.

„Vládce celého Egypta!“ podařilo se mu dodat přiškrceným hlasem. „Ale jak mám na váhy položit ten?“ vyjel už téměř dětinsky.

„Co máš, co jsi nedostal, farao?“ Stojatý vzduch v místnosti poprvé rozechvěl hlas druhého přihlížejícího. Usire mluvil pomalu, rozvážně, jako by si svá slova rozmýšlel celé věky. „I své panství jsi přece dostal, a mám-li říct pravdu, na konci tvé vlády je to s ním horší než na začátku. Když jsi to vše dostal, proč se tím chlubíš? Proč se tím vynášíš, jako bys to nebyl dostal? Má to snad mít nějakou váhu? Jsi snad kvůli tomu o píď vznešenější a lepší?“

Farao Tutanchamon, vládce Egypta a údajný syn samotného Ra náhle pochopil svou poslední šanci. Zavřel oči. Nechtěl se na to dívat, nechtěl vidět, a kdyby to šlo, ani slyšet a cítit. Dva kroky temnotou a jeho paty se postavily na misku vah, vedle náhle bezcenné hromady pokladů.

„Co máš, co jsi nedostal?“ Anupovo šeptání zaznělo blíž, jako by se v náhlém zájmu naklonil – a pak se zase stáhl někam pryč, do stínů a šera.

„Byl jsi zvážen na vahách, farao Tutanchamone, synu Achnatonův,“ rozezněl místnost vážný Usirův hlas. „Byl jsi zvážen na vahách a shledán lehkým.“

V náhlém úleku otevřel oči. Ne. Tahle část vyprávění starců nemůže být pravdivá. Tak nemůže skončit. Ne on. On ne. Jen koutkem oka zachytil peříčko, jak stále leží na druhé misce vah, netečné, nepohnutelné a těžké jako sama země.

Pak se temnota pohnula. Zaleskla se lví hříva, majestátní ve své hrozivosti, zableskly se zuby krokodýla a kámen rozechvěl dusot hroších tlap. Černý závoj se rozestoupil jako opona a vystoupilo z něho stvoření z jeho nočních můr.

Co máš, co jsi nedostal? ptala se doširoka otevřená tlama Amemait, Požíračky, která sprovozuje ze světa nehodné duše. Co máš?

Pak sklapla.

Kdo ti dal vyniknout?
Máš něco, co bys nebyl dostal?
A když jsi to dostal, proč se chlubíš,
jako bys to nebyl dostal?
1 Korintským 4:7