Studnice

Zítra vpodvečer přijde konec světa

Článeček píšu jako reakci na zapůjčenou knihu Vytržení od Sergeje Miháľa, ale spíš než abych psal konkrétní recenzi, chtěl bych se trochu obecněji dotknout tohoto typu literatury jako celku.

Když jsem byl ještě nevěřící, jednou se mi dostala do ruky útlá knížečka, jejíž autor se snažil „napasovat“ proroctví ze Zjevení na současné události. Číslo 666 podle něj označovalo Lenina a tak. Ale jedna věc mě tam hluboce zaujala: „Víte, jak se řekne ukrajinsky Pelyněk?“ argumentoval autor u výkladu o stejnojmenné hvězdě spadlé z nebe ze Zjevení 8,11. „Černobyl.“

Chtě nechtě to na mě zapůsobilo. Na rozdíl od spousty kázání to mělo dvě věci, které kázáním zhusta chybí: bylo to přesvědčivé a bylo to aktuální. „Tý vado, v Bibli se fakt před několika tisíciletími předpověděly takové věci?“ myslel jsem si. „No tak to je bomba!“

Dnes je mi jasné, že se autor spletl – i kdyby se pelyněk skutečně ukrajinsky řekl černobyl. Jakkoli velká to byla katastrofa, rozhodně neotrávila třetinu vod na zemi.

Postupně jsem zjišťoval, že takových knih, které se snaží nějak napasovat Zjevení a další biblická proroctví na současné události, hledat různá přicházející znamení a ukazovat, že „čas je už blízko“, existují celé stohy.

A nejen dnes, ony existovaly vždycky.

Popravdě, i letmý výlet do historie této literatury je poměrně poučný – a to ne v dobrém slova smyslu. Když se podíváme na to, jaké ovoce takové knihy obvykle působily (od panického prodávání majetku a odrazování od uzavírání manželství, přes vznik různých podivných sekt až k docela prosté ostudě všude kolem, když se v udanou dobu nic nestalo) i jakou spolehlivost předpovědí vykazovali všichni takoví autoři (nulovou), nutně musím dojít k závěru, že je tu něco hodně špatně.

<><

Osobně mám s takovou literaturou jeden poměrně zásadní problém: Přijde mi, že autoři vůbec netuší, co je to znamení. A že se neobtěžují podívat, jak ta znamení vypadala v minulosti u proroctví, která se už naplnila.

Když přemýšlím o biblických proroctvích, vždycky mě překvapuje, jak jsou ve skutečnosti v mnoha ohledech jasná.

„Jasná?“ opáčí člověk při letmém pohledu do Zjevení. „To si děláš srandu, ne?“

Ne, nechci tím říct, že je pro mě Janovo Zjevení průzračnou studánkou a objasnil jsem už všechna jeho tajemství – to ani zdaleka.

Ale chci říct, že v době, kdy se v minulosti naplnila biblická proroctví a došlo k naplnění ohlašovaných znamení, bylo to všem velmi zřejmé a každý to měl na očích. Lidé nemuseli složitě a s pomocí velmi odborných informací hledat, jestli se to už náhodou nenaplnilo. Nemuseli odhalovat skrytá „znamení“ v měsíčních tetrádách, o jejichž existenci nemá průměrný Pepík ani tušení.

Měli to přímo před očima.

Když křesťané viděli, jak Jeruzalém obkličují římská vojska, chtě nechtě to muselo každému člověku znalému Ježíšových slov docvaknout. Takže jakmile Římané odtáhli (na čas, ale to tehdy nikdo nevěděl), Jeruzalém se rozdělil na dvě poloviny: křesťané rychle balili saky paky a po hebrejsku mizeli – a Židé se radovali, jak je Bůh zázračně zachránil. Pak se za pár let Římané vrátili a tentokrát už neutekl nikdo.

Když Jan Křtitel poslal posly za Ježíšem a ptal se ho, jestli je Mesiáš, Ježíš mu nepoukazuje na nějaké obskurní zatmění slunce. Ne, jeho poslům zcela prozaicky říká: „Co vidíte? Slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, hluší slyší, mrtví vstávají, chudým se zvěstuje evangelium.“ Člověk se mohl snažit, jak chtěl, ale tohle asi opravdu nešlo přehlédnout.

Když Antiochos IV. Epifanés umístil 6. prosince 167 př. n. l. do Hospodinova chrámu Diovu sochu a hodlal na oltáři obětovat vepře, nikdo nemusel Židům vysvětlovat, co že je to ta „znesvěcující ohavnost“ z Daniele, která „zastaví obětní hod i oběť přídavnou“. Taková věc se prostě za celá staletí nikdy nestala – a teď ji měli všichni přímo před očima.

Představte si, že moje žena si chce zajít na nějaký dýchánek s kamarádkami a byla by ráda, abych ji pak vyzvedl a odvezl. No, nebude to trvat dlouho, takže si sednu naproti, něco si přečtu a počkám – a smluvíme si nějaké znamení. Třeba že až se bude chystat k odchodu, zamává na mě.

Víte, co neudělám? Nebudu ji sledovat každou vteřinu a nebudu se snažit interpretovat každé pohnutí její ruky – třeba vzrušenou gestikulaci v nějakém rozhovoru – jestli to už náhodou není ono znamení.

Ne. Docela klidně si sednu, vytáhnu knížku a budu v klídku čekat.

Až to znamení přijde, uvidím ho jasně nejen já, ale i všichni okolo. Moje žena si stoupne a bude mávat. A jestli budu moc začtený, přibarví to i zvukovým doprovodem. Nepůjde to přehlédnout. Pravda, většina lidí nebude mít tušení, co to znamení znamená – ale nikdo ho nepřehlédne.

Pokud tedy někdo hledá biblické znamení konce světa ve velmi běžných, opakujících se událostech typu zatmění slunce a měsíce nebo život toho a onoho řadového diktátora, je to, jako bych sledoval obvyklou gestikulaci své drahé polovičky, když se s někým baví, a snažil se rozklíčovat, jestli už to teď není to naše slíbené znamení.

Až se „slunce obrátí v temnotu a měsíc se změní v krev“, nikdo to nepřehlédne. Nebude na to třeba prohledávání archivů NASA a studium hebrejských svátků. Každý to uvidí. Až se třetina vod změní v pelyněk, až se třetina moře obrátí v krev, až něco sežehne třetinu země a stromoví, garantuju vám, že si toho všimnete.

A pokud chcete hledat znamení nadcházejícího vytržení svatých (jestli věříte, že k němu dojde), obávám se, že nemáte nejmenší šanci. Ježíš přece řekl, že přijde „jako zloděj v noci“, a dodává: „Kdyby hospodář věděl, v kterou noční hodinu přijde zloděj, bděl by a zabránil by mu vloupat se do domu.“ Co je to za zloděje, který svůj příchod ohlásí nějakým znamením? Nesnaží se naopak každý zloděj žádné znamení neposkytnout a přijít přesně ve chvíli, kdy ho nejméně čekají?

Jestli tedy Bůh úmyslně žádné znamení nedá, jak ho proboha chcete najít?

Poznámka: Abych byl poctivý, musím dodat, že v naší generaci se skutečně jedno takové zjevné a zřetelné znamení vyskytlo: Po dvou tisíciletích, kdy Židé bez ohledu na jakoukoli snahu prostě nemohli mít vlastní zem, znovu vznikl stát Izrael. Nevěřím, že Bůh s „tělesným“ Izraelem skončil a zcela ho nahradil církví (Ř 11,25–28), takže to dle mého skutečně naznačuje, že doba pohanů se pomalu chýlí ke konci.

Ale počítat z toho datum vytržení je hloupost – zloděj vám prostě znamení nedá. A tvrdit, že Izrael je fíkovník z Mt 24,32, je také hloupost. Ježíš tam jen přirovnáním říká: „Až toto všecko [co jsem před chvílí popisoval] uvidíte, vězte, že ten čas je blízko, přede dveřmi.“ A upřímně, vy už jste vážně viděli, jak se zatmělo slunce, měsíc ztratil zář, hvězdy padaly z nebe a nebeské mocnosti se zachvěly (Mt 24,29)? Jestli ano, tak mi to asi uniklo.

<><

Za druhé, ještě pět let před naplněním starozákonních proroctví nikdo nevěděl ani popel.

Ještě pět let před obklíčením Jeruzaléma Římany vše vypadalo jako obvykle – a nikdo nic takového nepředpokládal. A ještě pět let před začátkem Ježíšova působení sice eschatologická literatura kvetla jako houby po dešti, ale přesnost jejích předpovědí měla velmi obvyklou úspěšnost – nulovou.

Když čtu obsáhlé popisy toho, jak to bude vypadat v den vytržení, jak budou vypadat poslední soudy a tisícileté království, vždycky si s lehkým pousmáním vzpomenu na dobu těsně před Ježíšovým příchodem. Kolik očekávání tam bylo, kolik teorií, jak to bude všechno vypadat, až konečně přijde Mesiáš.

A nakonec?

Všichni, zbožní i bezbožní, farizeové i učedníci, byli vedle jak ta jedle a celá věc se odehrála úplně jinak, než kdokoli čekal. V podstatě měli správně jen to, že se Mesiáš narodí v Betlémě.

Takže jestli i tehdy lidé vycházeli z biblických proroctví, a přesto se všichni mýlili ve svém odhadu, jak budou věci nakonec vypadat, až se stanou – a to prosím ještě pět let předtím, než se opravdu staly – jakápak je asi tak zhruba šance, že máme správně své výklady o budoucnosti?

Čili znovu: Znamení je ze své podstaty zřejmá a viditelná věc, která se ale dá poznat až ve chvíli, kdy nastane. Potřebuju o něm vědět, abych ho dokázal správně vyložit, ale jakékoli bližší spekulace v době, než k němu dojde, jsou nutně odsouzené k potupné ostudě.

<><

Nakonec si ale každý poctivý křesťan musí položit okřídlenou otázku: „Co s tím?“ Ty verše a proroctví prostě v Bibli jsou, tak co s nimi? Co s nimi dnes – kromě toho, že je budu znát, abych ono znamení poznal, až přijde?

Osobně bych každému pro začátek doporučil dvě úplně jednoduché věci: Držte se toho, co víte, a bděte.

Študovaní teologové, zvyklí držet si v mysli pět různých teoretických eschatologických systémů, které si navzájem protiřečí, i jejich slabé a silné stránky, někdy hrubě podceňují, jak moc lidská duše touží po jistotě.

„Řekněte mi něco spolehlivého!“ křičí. „Něco, co víte najisto!“

Víte, mohl bych si hloubkově prostudovat premilenialismus, postmilenialismus, amilenialismus a všechna tahle sprostá slova, jenže se obávám, že i po mnohaletém studiu bych toho věděl asi tak stejně jako dnes. A když říkám „věděl“, myslím tím „věděl najisto“, tj. získal spolehlivé, jasné informace, o které se můžu opřít, nejen nějaké odhady a spekulace.

Každý poctivý eschatolog by měl prostě přiznat, že spoustu věcí neví – podobně jako poctivý vědec, když mluví o událostech, které se údajně staly před miliony a miliony let, a poctivý táta odpovídající na zvídavé otázky malých pištíků. A že jeho odhady jsou prostě jen odhady, navíc s velkou pravděpodobností značně nepřesné.

Také si prosím všimněte, jak učedníkům právě jejich „eschatologický systém“ bránil vidět skutečnost. Tak moc věřili, že Mesiáš přijde vyhnat Římany, že když jim Ježíš říkal o svém ukřižování, nebyli ho schopní slyšet.

Jenže i když jsou hromady spekulací k ničemu, nesmím zase spadnout do druhého příkopu. V touze chytit se něčeho spolehlivého nesmím naletět prvnímu člověku, který o stejných věcech mluví s velkou jistotou a předkládá zdánlivě jasné, ale ve skutečnosti hrubě nepodložené informace.

Právě z těchto důvodů si hodně vážím puritánských spisovatelů, kteří se povětšinou drželi rady Smithe Wiggleswortha: „Kazatel má lidem říkat to, co ví.“ Z mého pohledu je lepší malinký kousíček spolehlivé informace než moře odhadů. Radši se budu držet jedné věci, kterou opravdu vím, než abych se pyšnil záplavou odborně vypadajících spekulací.

Takže i vy se u budoucích věcí především držte toho, co víte. Vím, že se Ježíš vrátí. Vím, že nám připravil v nebi příbytky. Vím, že bude soudit všechny lidi. Vím, že pro ty, kdo mu neuvěří, nachystal Bůh ohnivé jezero. Vím, že těm, kdo mu uvěří, slíbil věčný život.

Možná toho není moc. Ale ono to stačí.

Pro svůj každodenní život nepotřebuji vědět, jestli se Ježíš vrátí do roku 2024, nebo až později. Nepotřebuji vědět, jestli vytržení přijde před velkým soužením, uprostřed něho nebo až po něm – nebo jestli vůbec k něčemu takovému dojde a jestli se Ježíšův příchod neodehraje podobně jako poprvé: o dost jinak, než si všichni mysleli. Vlastně potřebuji jen jednu věc, kterou sám Ježíš uváděl jako aplikaci svého eschatologického učení: „Bděte tedy, protože nevíte, v který den váš Pán přijde“ (Mt 24,42).

Bděte.

Až se Ježíš vrátí, nebude nás přece zkoušet z eschatologie. Vrátí se pro ty, kdo ho milují, věří mu a poslouchají jeho přikázání.

Jak poznamenal C. S. Lewis, učení o Ježíšově příchodu na nás má fungovat podobně, jako když v nějaké továrně ví, že může přijít přepadová kontrola. Účelem přece není, aby se zaměstnanci snažili všemi silami odhalit termín nadcházející kontroly a na onen den pečlivě vyleštili všechny stroje. Naopak! Účelem je, aby tam byl pořádek každý den. Ať už přijde kontrola kdykoli, aby zjistila, že pracovníci dělají, co mají, že se neflákají, nekradou, nehádají se a nepodvádí svého zaměstnavatele.

Jo, chápu, že když nějaký zaměstnanec šeptandou rozšíří, že kontrola přijde 23. září 2017, bude to mít na první pohled blahodárné účinky. Opilci možná přijdou do práce střízliví, narychlo se udělají nutné opravy, možná se dokonce i usmíří rozhádaný Pepík s Tomášem.

Ty ne až tak blahodárné účinky tolik vidět nejsou. Nikdo nespočítá čas, který zaměstnanci stráví spekulacemi, jestli to tak opravdu bude a proč to tak nebude. Nikomu nedojde, že jestli se šéf o tom šrumci dozví, rozhodně nepřijde právě v tuhle dobu – protože on se chce dozvědět, jak to v továrně vypadá za běžného provozu. A nikdo nezměří, jaké účinky bude mít případné zklamání.

Víte, jestli se 23. září 2017 žádná kontrola konat nebude, opilec Tonda si druhý den přihne dvakrát tolik, na opravy můžete další měsíc zapomenout a Pepík s Tomášem si hned v pondělí vjedou do vlasů. A co hůř: všichni, včetně těch dosud slušných, se začnou na zprávy o kontrole dívat se stále větší nedůvěrou. Nezapomínejte, že člověk prostě má sklon s vaničkou vylít i dítě a snadno si řekne: „Tak jestli ta kontrola nepřišla 23. září, nepřijde vůbec. Jezme, pijme, neboť zítra zemřeme.“

Když Ježíš dokončil své učení o budoucích věcech, nedodává: „A všemi silami se snažte zjistit, kdy ten den přijde.“ Naopak. Poměrně jasně lidem ukazuje, že i kdyby se o to snažili, stejně nic nezjistí. Říká jim: „Bděte.“

Nemám se snažit odhalit termín nadcházející kontroly, mám na ni být připravený. To jsou dvě různé věci – a ve skutečnosti jsou v dost značném rozporu. Jestli jsem připravený, nemusím znát termín. A jestli chci znát termín, je to ze zcela nemístné zvědavosti – protože mi to podobně jako zaměstnanci továrny nepřísluší – nebo prostě proto, že připravený nejsem a v hloubi duše to vím.

Pokud jste knihu četli a ještě vám v mozku hlodají ony astronomické kalkulace – a jste ochotní snést větší než malou dávku oprávněného sarkasmu – doporučuji k přečtení recenzi od Michaela Bubana (případně o něco méně sarkastickou, ale také méně srozumitelnou verzi zde).