Po 18. 9. 2006

Odpočinek

Lukáš Makovička, Ostatní
2491x přečteno
Odpočinek

Boží odpočinek. Místo, kam by se měl dostat každý křesťan. A nejen se tam dostat, ale i zůstávat. A tak v čem je potom takový odpočinek v té vší práci a shonu? Jak se dá vlastně najít a jak v něm dokonce zůstávat?

Člověk si velmi dobře odpočine při jedné věci. Když je v kruhu svých přátel, lidí, co ho mají rádi, a tráví čas v neuspěchaném společenství, v pokoji, a v klidu. Tam, kde lidé ví, že se nemusí za pět minut zvednout a odejít, a pak ví, že těm lidem okolo můžou věřit. Pak si odpočine. Co je zvláštní, Bible mluví také o Božím odpočinku. Ten, kdo odpočívá, je tedy v první řadě Bůh. On sám. A tak si Bůh (obrazně řečeno) sundá boty, natáhne si své nohy na gauč, nechá připravit pořádné jídlo, vybrané lahůdky, a protože to všechno není odpočinek podle jeho gusta, tak si uvědomí, že tu ještě něco chybí. Už to má. Chtělo by to nějakou společnost. I sezval Bůh své milé do svého odpočinku. Na vybrané lahůdky a skvělé jídlo, na pohodlné poležení si, ale především na něco jiného. On s nimi chce být. Chce mluvit a chce komunikovat. To je Jeho odpočinek. Já odpočívám rád. Mnohem raději, než pracuji, i když i svou práci mám rád. A tak si myslím, že On bude stejný.

Co se bude dít v takovém odpočinku? Nu což, přišel tam jeden, který potřeboval poradit. Pak druhý, který si potřeboval sám odpočinout. Pak další, který hladověl po moudrosti, a nakonec hladoví a žízniví. Pěkná společnost, řekne si člověk. Ale On má jídla dost, a pití jakbysmet. A radí rád. Bůh vymyslel celý svět proto, abychom se ho na něj chodili ptát a abychom z něj měli radost. On rozumí programování a i čemukoli dalšímu.

I seděli lidé v Božím odpočinku, a báli se na cokoli zeptat. Ten, který potřeboval poradit, trápil se tam se svými problémy. Ten, co si potřeboval odpočinout, stál v pozoru, a přemýšlel, jak toho velikého krále neurazit. Ten, kdo hladověl po moudrosti najednou oněměl. To přeci není možné, říkal si ve svém srdci, že by mi tenhle, tak slavný, chtěl odpovědět na moje hledání. A hladoví a žízniví? Seděli kolem stolu, a hladově a žíznivě se dívali na vybrané lahůdky, šerbet v lahvích a vychlazené víno v parném dni. A mlčeli. Čekali, co On.

Neříkal nic. Snad si myslel, že postačí lidem Jeho pozvání, že když uvidí jeho tvář, laskavou jako vždy, řeknou si, že tohle je tu přeci pro ně. I stáli lidé před stolem plným lahůdek a mysleli si, že to vše Bůh přichystal si pro sebe. Vůbec jim nevadilo, že si o něm myslí, že je strašný egoista, vždyť já přeci nemůžu. To přeci nemůže být zadarmo, ne pro mě, ne tady, ne teď.

Tehdy vstoupilo malé dítě. Vbatolilo se dovnitř na svých nejistých nožkách a s vykulenýma očičkama. Dívalo se na všechny ty moudré lidi, co stáli v Božím odpočinku, ale nějak moc se nesnažilo je všechny pochopit. Mělo totiž hlad. A taky žížu. Prostě, dítě potřebovalo hamat. A tak prošlo kolem toho, co hledal moudrost, po kolenou se plazilo kolem toho zraněného, a na hladové a žíznivé vystrkovalo nechtě svůj roztomilý zadek. Dítě přišlo až ke stolu, a bez ptaní si nabídlo. Vždyť ten strejda za stolem vypadá tak hodně, on se na mě nebude zlobit, řeklo si dítě ve své dětské mysli. A tak dítě sedělo v místnosti a dávalo si do nosu. Šerbet, banány, jablka, hrozny, chleba i s pomazánkou, a to vše veeelmi dobré. Tak, jak to umí připravit jen sám Bůh.

Tehdy se ten sedící na trůnu pohnul. Zvedl se. Natáhl svou ruku k dítěti a místnost zahalilo napjaté očekávání. Potrestá to dítě za jeho nemístnou troufalost? znělo v myslích každému příchozímu. Nestalo se tak. Na místě dítěte nezůstala krvavá skvrna, ale maximálně tak skvrna od pomerančové šťávy, která mu stekla ze rtů. Ten odpočívající vzal si dítě do náručí. „Táta,“ zazněl mu v odpověď nadšený hlásek.

„Táto, proč ti pánové tak divně koukají?“ ptalo se dítě ve své nevinnosti. Pánové se vyděšeně dívali jeden po druhém. Taková troufalost, takové rouhání. Copak nevíš, dítě, že tohle je pán pánů a král králů?
„Inu, maličký, to je proto, že si o mě nemyslí, že jsem až tak hodný, víš?“ pravil Bůh.

Veliký Bůh promluvil. Hladoví a žízniví padli na tvář a začali se klanět. Bůh promluvil! Moudrý odešel ven a začal shánět kameny. Tady je přeci místo, kde Bůh promluvil k člověku, je tedy třeba nějaký ten oltáříček. Zraněný začal si ještě s větší intenzitou foukat vlastní bolístku s myšlenkami: „Kdyby mě on měl jen tak rád, jako tohle dítě, taky by mě vzal do náručí.“ A ten, co si chtěl odpočinout? S odevzdaným povzdechem se natáhl na kamennou podlahu s vědomím, že nikdy nic lepšího mít nebude. Vždyť náruč je jen pro privilegované.

Tehdy Bůh plakal. Jeho slzy padaly na tvář malému dítěti, které se choulilo v Jeho náručí. Plakal pro lidskou snahu se mu zalíbit vlastní silou, plakal pro lidskou nedůvěru, která má často ten nejzbožnější háv, plakal pro to, jak tvrdé a kamenné srdce mu lidé často přisuzují, plakal, protože ho srdce bolelo. Jak rád by je přijal pod svá křídla, dal jim to nejlepší, co měl, ale oni nikdy nechtěli.

Malé dítě se podívalo nahoru. On pláče, uvědomilo si překvapeně. Táta pláče. „Tati, neplač,“ natáhlo svoji malou ručičku k tomu zvláštnímu pánovi v tom legračním oděvu na krásném sedadle a zkusilo mu otřít slzy. Mohlo snad tím malým, dětským gestem, zlomit tu bolest dřímající v tom nádherném srdci? Nemohlo. Však přesto nezůstalo bez odpovědi.

Nepřestal plakat. Pořád ho to bolelo. To odmítání, nepochopení, zbytečná námaha a bolest. Bolelo. Ale už na to nebyl sám. V jedné staré, prastaré písni, se v poslední sloce zpívá: „Musí snad Ježíš nést ten kříž sám, a celý svět si jít po svém? Ne, je tady kříž pro každého, a je tady kříž i pro mě.“ Mám ji strašně rád, protože tohle je můj kříž. Můj milovaný kříž. Dopřát Bohu Jeho odpočinek.