Po 18. 9. 2006

Z deníčku nevěry

Lukáš Makovička, Ostatní
2214x přečteno
Z deníčku nevěry

Pondělí

Můj milý deníčku. Dneska se mi zase podařil jeden parádní kousek. Ani nevíš, jakou jsem z něj měla radost. Představ si, zase jsem potkala našeho starého známého Karla. Šel si takhle po ulici, a modlil se. Přímo k němu jsem se neodvážila, tam stál ten jeho Spasitel, ale řekla jsem si, že ho aspoň z dálky pozdravím.

„Ahoj Karle, kamaráde,“ řekla jsem mu (ovšem z patřičné vzdálenosti), „je fajn, že se modlíš, ale víš, nemůžeš si být jen tak jistý, že tě tvůj Bůh slyší, to není jen tak, víš? Věř mi, chci ti jenom pomoct, potřebuješ se jen o trošičku víc soustředit, a trošku očistit, aby sis mohl být jistý, víš?“

Představ si to, reakce byla nevídaná. Karel vytřeštil oči, dostaly takový ten pěkný, apaticky skelný výraz, a zkoušel se o trošku více soustředit. To víš, že se ho ten jeho průvodce snažil uklidnit, ale nic naplat, zdá se, že mám u Karla pořád větší slovo. Musím ti říct, že to byl super pocit, vidět Karla, jak odchází se svým Pánem po boku, ale ani slova s ním nepromluví, protože se na to snaží víc soustředit :-).

Úterý

Jo, jo, deníčku, jsou tu dneska zlaté časy. Pryč je ta doba, kdy se Boží děti se mnou rvaly o každý kousíček zaslíbení. Dneska na ně můžeš klidně i s holí jako na psa. To si normálně představ, chytila jsem tuhle malou Veroniku na záchodě. Zkoušela si tam maminčiny šminky, a vypadala u toho strašně srandovně. No, jak asi může vypadat třináctileté děvče, co se snaží hrát si trochu víc na dospělou.

Když jsem ji tam tak viděla, vzpomněla jsem si na neděli, jak tuhle ve shromáždění povídali, že prý Ježíš odpouští úplně všechno. Byla bych nerada, kdyby ono malé děvčátko upadlo do podobného bludu, a tak jsem se rozhodla jí trošičku pomoct.

„Copak nevíš, že kradeš, děvče?“ přitočila jsem se tiše. „Měla bys vědět něco o tom, že zloději nepřijdou do Božího království. Nebo si snad myslíš, že ve tvém případě se budou dělat výjimky?“

To bys nevěřil, můj milý deníčku, jak rychle utíkala pryč. A víš co je na tom nejlepší? Ten večer jí maminka četla, jak ten Bůh miloval svět, však to znáš, tyhle žvásty, ale děvče se radši šlo zahrabat do peřin :-).

Středa

To ti takhle jdu nakupovat za pět prstů svetry do gigamarketu, a koho nevidím. Slečna Patrika si to mašíruje s nákupním košíkem přímo proti mně. Už jsem ji, chuděru, dlouho neviděla, a ona taky vypadala, že se jí po mně skoro stýská. „Ahoj Patriko,“ zahájila jsem rozhovor, „vidím, že se máš dobře, viď? Jak ti dneska září oči, a jakou to máš radost, no to je nádhera. Že ty jsi povídala s Všemohoucím!“

To jsi měl vidět. Očička se jí ještě víc rozzářila, a jako by celá rozkvetla. Jestli jsi někdy viděl zamilovaného človíčka, jak někde v ústraní vzpomíná na svou milou, tak asi tak vypadala v tu chvíli. No, ale přeci ji v tom nenecháme dlouho.

„Víš, Patriko,“ navázala jsem přetrženou nit, „zdá se mi, že se máš až moc dobře, nemyslíš? Už jsi dlouho nebyla v nějakých problémech, dokonce ti Bůh odpovídá tak jasně na modlitby, jak dlouho si myslíš, že to asi tak vydrží? Koneckonců, vzpomínáš na bratra Joba? Na chudáka bratra Joba? Jó, ten se měl taky dobře…“

Chtěla jsem pokračovat dál, ale už to bylo zbytečné. Otravná radost byla ta tam, a na její místo nastoupil opět starý známý splín. Není nic tak vzrušujícího, jako namalovat lidem černou budoucnost. Víš jak oni pak rychle berou vlastní štětečky, aby si tam ještě domalovali čerty s kopytama, a aspoň pět hrozných katastrof? To mě vždycky skoro dojímá :-).

Čtvrtek

„Nezvládneeeš, nezvládneeeš,“ volala jsem tuhle na Honzu. Už zase klečel na kolenou, a volal k Bohu, ať ho toho chtíče zbaví. Jako by nevěděl, že klečet je strašně nepohodlné. O co pohodlněji se mu sedělo hodinu předtím u klávesnice a myšky, zvlášť, když měl monitor tak krásně vytapetovaný. Ale nezdálo se mi, že by to teď nějak zvlášť oceňoval.

„Víš, Honzo, to je napořád,“ šeptám mu do ouška. „Nikdy se toho nezbavíš, pořád budeš padat. A víš co je na tom horší? On si tě Bůh nemůže použít, dokud ve svým životě tuhle věc budeš mít. A to by bylo tak krásné, nechat se používat Bohem, viď? No, smůla…“

„Bože, prosím tě, nenech mě v tom,“ opakoval jako kafemlýnek, „jen mě v tom prosím nenech.“ A taky že by nenechal, ty hlupáčku, vždyť stál hnedka vedle tebe, a chytal si každou tvou slzu do dlaní. Copak jsi neslyšel to „neboj se“? On to opakuje vždycky zleva zprava. To proto, že když se ho bojíš, kopeš kolem sebe jako tonoucí. To aby tě pak mohl vytáhnout, musí si tě nechat trošičku přitopit.

„V obrácení a ztišení bude tvoje spása, v klidu a důvěře tvoje vítězství.“ říkal mu několikrát, aby si spolu konečně mohli sednout, a problém řešit, ale moje slovo má přeci jen pořád větší váhu. „Nezvládneeeš, nezvládneeeeš,“ ječela jsem až do omrzení. „Tohle bude navždycky,“ oznámila jsem mu ještě jednou se smrtelně vážnou tváří, když se sinalým obličejem vstával z kolenou. Ještě by si chudáček mohl myslet, že je tu snad pro něj nějaká naděje :-).

Pátek

Ani jsem si nemyslela, že uvidím na vlastní oči něco takového…

Stála tam na hrázi úplně opuštěná. Hned jsem si říkala, že s ní nebude něco v pořádku, že by mohla chtít trošičku poradit. Když jsem přišla blíž, viděla jsem slzy v očích, ale taky tam měla na můj vkus ještě moc velikou vůli žít. Navíc zkus hádat, kdo se ji snažil utěšit. Že prý se o ni postará, dá jí život, a kdovíco jiného. Říkala mu, že už to nezvládne, že je té bolesti na ni moc, že by už podruhé takovou vytrpět nedokázala, a on na to, že s ním přeci dokáže všechno.

Pak mi to konečně docvaklo. Děvče si sem přišlo dneska zaskákat do vody, a její ochránce si zdá se myslel, že už je andělíčků dost. Zůstala jsem ještě chvilku schovaná, přeci jen, potřebuju nejdřív vědět, o co jde.

„Odpusť mu,“ zněl do ticha něžný hlas Spasitele, „jako jsem já odpustil tobě.“ „To přeci nejde,“ opáčilo děvče, „jak bych mohla žít bez něj, jak bych to dokázala. Jak mi jen mohl tak ublížit, jak to jen mohl udělat. A vůbec, kde jsi byl ty, když se to celé dělo?“ obrací se s výčitkou na svého neviditelného průvodce.

„Vždyť jsem ti to, maličká, říkal od počátku, že se nemáš do něčeho takového pouštět. Ale i přesto jsem chodil s tebou, a chránil jsem tě, aby sis neublížila,“ opáčil Spasitel, a jemně ji pohladil po vlasech.

To už jsem si říkala, že jsem slyšela dost. „Skoč,“ zakřičela jsem ze všech sil. „Vždyť už to nemá smysl žít. Všichni se na tebe vykašlali, každý člověk tě bude jen zraňovat, bude ti jen ubližovat, nikdo tě nemá rád, a dokonce i Bůh už tě zavrhl, víš?“

Jen zamžikání očí prozradilo, že moje slova šla do černého. Znovu jí vyhrkly slzy, a začala se hotovit ke skoku.

„Neskákej,“ volal na ni, ale už ho neslyšela. Měl by sis konečně uvědomit, že dneska mám mezi tvým lidem větší slovo já, odplivla jsem si zhnuseně. Skočila. Hladina se nad ní zavřela, a poslední pramínky vlasů zmizely v kruté vodě.

„Utíkej,“ zavolal Spasitel, a znělo to, jako když řve lev. Jak utíkej, kam má asi tak utíkat, ty nádhero, vždyť se už blíží ke dnu, kontrolovala jsem s klidem situaci.

„Rychle, makej, nějaká holka tam skočila do vody,“ zazněly zpoza mých zad nevítané hlasy. „Dělej, snad ji ještě vytáhnem,“ povzbuzoval starší muž svého mladšího kolegu. O pár mokrých minut dále už byla na suchu, a jen zmáčené šaty prozrazovaly, že se tu událo malé drama. „Cos to vyváděla,“ plísnil děvče starší muž, zatímco mladší se ji snažil ze všech sil utěšit. Nu což, není každý den posvícení :-(.