Po 18. 9. 2006

Milost!

Lukáš Makovička, Ostatní
2373x přečteno
Milost!

„Ó Pane, vylej na nás prosím svou milost!“
„Dobře. Co jsi udělal, maličký?“
„Počkej, jak to myslíš, co jsem udělal?“
„Říkáš, že mám na tebe vylít svou milost, tak se ptám, co jsi udělal.“
„Pane, ty přeci vidíš tu naši situaci, kolik nám toho chybí, jak bychom potřebovali nové nadšení, novou vizi, tvoje čerstvé Slovo, ujištění, copak to nevidíš?“
„Aha, takže ty myslíš obdarování.“
„Prosím?“
„Říkám, že myslíš obdarování. Že chceš, abych ti dal některý ze svých vzácných darů.“
„Hmmm, asi to tak bude.“
„Dobře. Ale mám k tomu jednu poznámku. Já své dary dávám rád, ale vždycky se pak ptám, jak jsi s nimi naložil. Víš, že jsem řekl, že komu bude hodně dáno, od toho se hodně očekává. Mimochodem, jak jsi naložil s tím, co jsem ti už svěřil?“
„Ale Pane, já přeci nechci nic pro sebe! Já volám proto, že církev potřebuje, vždyť víš, že ten náš kazatel by potřeboval nové nadšení!“
„Ale já mluvím s tebou. Chci žehnat ostatním také skrze tebe.“
„A to opravdu potom budeš chtít vědět, jak jsem s tím naložil?“
„Zajisté. Ty bys někomu dal něco vzácného, a pak by tě nezajímalo, jestli to někde nepohodí?“
„Hmmm, Pane, já si to budu muset ještě rozmyslet. Víš, to se mi zdá smrdět prachsprostou prací. Nešiješ ty na mě nějakou boudu? Že mi jako dáš nějaký dar, abys mi ukázal, jak mi to ještě nejde?“
„Už jsem ti někdy dal něco špatného?“
„Ne, nedal. Ale přeci jen, nešlo by to dát někomu jinému? Je tu přeci tolik jiných, lepších, než jsem já.“
„Chtěl bych to dát tobě. Víš, jakou mám radost, když ti můžu dělat radost?“
„Pane, promiň, necítím se na to být dost dobrý. Snad za pár let.“

„Dobře, ale můžeme si ještě promluvit o té milosti?“
„O milosti?“
„Ano, žádal jsi mě přeci, abych vylil svoji milost.“
„A co chceš jako vědět?“
„Ptám se tě, co jsi udělal špatného, že žádáš moji milost.“
„Já? Špatného? Vždyť já se, Pane, tak snažím! Je tu přeci spousta horších lidí, než jsem já!“
„Na to se tě neptám. Ptám se tě, kvůli čemu žádáš o moji milost.“
„Pane, to je přeci jasné! Vždyť vidíš, jak jsme unavení, jak je naše církev celá unavená, o život bys už málem ani nezavadil. Copak nevidíš, že potřebujeme nějakou novu vizi, nové nadšení?“
„Myslel jsem, že jsme si vyjasnili, že mluvíš o obdarování. O tom obdarování, které jsi nechtěl.“
„Pane, snad nechceš říct, že dělám něco špatně! Vždyť se tolik snažím, dokonce i lidé mi říkají, že je to se mnou docela dobré.“
„A co jsi tedy udělal s rodinou, kterou jsem ti svěřil?“
„To jako chceš říct, že já můžu za to, že moje děti nejsou věřící?“
„A jaký jsi jim dal příklad? Svojí hněvivostí, svým vysedáváním u televize, svým liknavým přístupem k životu se mnou?“
„Pane, ale oni jsou přeci v pubertě. Copak nevíš, že v pubertě nás děti neposlouchají? Co takhle kdybys dal své obdarování někomu jinému, koho poslouchat budou, abys je přivedl k sobě? Třeba nějakému mladému. Nevidíš, že je tu tak málo mladých, kteří tě hledají?“
„Já jsem je ale svěřil tobě. Kdo jiný by za ně měl nést odpovědnost, než ty?“
„Pane, vždyť já jsem přeci udělal vše, co jsem měl!“
„Takže ty jsi udělal vše, co jsi měl, a teď už je to na mě?“
„Ne, to ne. Ale vždyť ty bys přeci mohl někoho poslat, nebo ne?“
„Já jsem ale poslal tebe.“
„Ale Pane, na to já se vůbec necítím! Vždyť víš, jak je pro mě samotného těžké žít svůj křesťanský život!“
„Ano, na to přesně je tu moje milost, víš? Když kvůli vlastnímu hříchu neděláš, co bys měl.“
„Ale já se přeci tolik snažím! Vždyť jsem jim přeci o tobě i říkal!“
„Na to se tě neptám. Ptám se tě, co ta televize, co to zaujetí věcmi tohoto světa, proč se ze tvých modliteb stal hřbitov, a tvé čtení Bible je asi tak časté jako přeháňky na Sahaře?“
„Počkej, počkej, Pane. Není snad spasení z víry? Nejsme snad spasení jen tím, že věříme ve jméno Ježíše Krista? To já přeci věřím!“
„A neslyšel jsi něco o tom, že bez skutků je víra mrtvá?“
„Skutky! Teď jsem tě poznal, ty bludný duchu zákonictví, chtěl bys mě zase strhnout pod otroctví Zákona. Ve jménu Ježíše, svazuji tě! Jdi ode mě až do nejhlubších pekel, kam patříš! Ó, Pane, vylej na nás prosím svou milost!“

„Pane, vylej na mě prosím svou milost!“
„Dobře. A co jsi udělal, maličký?“
„Pane, četl jsem ve tvém Slově, že mám mít vůči každému na mysli jen dobré. Ty mě znáš, a víš, že mi nic není vzdálenější, než dělat něco takového. Jak se ve mně tak často něco zdvihne, a přeje lidem jen to nejhorší. Taky jsem se dočetl, že mám milovat svou manželku jako Kristus miloval církev. Ó, Pane, jak to mám udělat? Zdá se mi, že ji nikdy nebudu schopný tak milovat, a vydat i sám sebe za ni!

Také jsi říkal, že kdo je nevěrný v malém, bude nevěrný i ve velkém. Pane, ty víš, jak je pro mě těžké být věrný v mojí práci, neflákat se, neulevovat si, když je napsáno, že kdo při své práci otálí, je bratrem zhoubce. Jak bys mi potom mohl svěřit něco většího! Jak to mám, Pane, udělat, abych v tomhle stál, jak mám?

Také mám myslet na to, co je nahoře, a ne na to, co je na zemi. Moje myšlenky se mi v tomhle přímo vysmívají. Jak často přemýšlím o tom, co si o mě asi myslí lidé, přemýšlím nad věcmi, které bych si rád dopřál, jak bych ze svého křesťanství co nejvíce vytřískal. Pane, zbav mě prosím takového smýšlení!

A pak, Pane, ještě to nejhorší. Víš, jak si o sobě často říkám, že jsem v podstatě dobrý křesťan. Že je tu mnoho horších, než jsem já. Jak se snažím ti dokázat, že si to spasení v podstatě zasloužím. Jaká je to ve mně ještě pýcha, že si nedokážu ani přiznat, jak jsem na tom doopravdy. Že jsem opravdu slepý, bídný, a nahý, a že bez tebe bych byl jenom vrak na cestě do zkázy!“

„Maličký. Ani nevíš, jakou jsi mi udělal radost! Pojď, pojď blíž. Sedneme si spolu, a něco s tím uděláme, ano? Neboť tak bude v nebi větší radost nad jedním hříšníkem, který dělá pokání, než nad devadesáti devíti spravedlivými, kteří pokání nepotřebují.“