Po 18. 9. 2006

Kdyby světlo umělo milovat

Lukáš Makovička, Ostatní
1949x přečteno
Kdyby světlo umělo milovat

(aneb dětem o Boží všudypřítomnosti)

Také to znáš, když Tě ráno probudí laskavé zašimrání slunečních paprsků? Ležíš si takhle možná někde ve spacáku pod smrkem, když tu náhle… Tehdy otevřeš oči, a i uši začnou zase po prospané noci slyšet, do oroseného rána možná je přivítá zpěv ptáků. Světlo umí moc něžně budit. Ve skutečnosti mnohem něžněji, než kdokoli z lidí. Jaké by to tedy bylo, kdyby světlo umělo milovat?

Inu, to záleží, jak moc. Umělo-li by milovat jako lidská srdce, asi by byla na většině povrchu zemského tma tmoucí. Světlo by si totiž řeklo se svém srdíčku: „Pročpak se namáhat svítit těm lumpům, co si mě ani trochu neváží,“ a stáhlo by své paprsky od lidí, kteří by mu dostatečně neopláceli jeho lásku. Nakonec stalo by se světlo také tak sobeckým, jako lidé, a začalo by moc, kterou má nad lidskými životy, využívat samo pro sebe. Svítilo by na cestu jen těm, kteří by se o něj moc dobře starali, co povídám, na rukou ho nosili, a ostatní by nechalo klopýtat ve tmě. Nakonec i těm, kteří by světlo ctili, dávalo by svou záři jen na oplátku. „Ty pomůžeš mě, já tobě, ty potěšíš mě, já potěším tebe,“ zněla by takzvaná „láska“ v podání toho světla. Stálo by to tedy za to, aby světlo umělo milovat?

Kdyby ale světlo umělo milovat jako Hospodin Bůh, bylo by to jiné. Láska totiž, ona má motor sama v sobě, a nepotřebuje, aby ji někdo přiživoval nějakým odplácením. Umí tedy milovat, ačkoli není milována, ba co víc, někdy je i nenáviděna, nebo se setkává s prachsprostou lhostejností. Umělo-li by světlo milovat, bylo by mu jistě líto všech těch, kteří by chodili ve tmě. Tehdy řeklo by si světlo ve svém srdci: „Přece je nenechám chodit v úplné tmě, vždyť by si nosy natloukli.“ A své paprsky by od nich nestáhlo. Věrně by chodilo svítit i těm, co mu každé ráno v odpověď vrčí své naštvané: „Už zase ty?“

Pak se ale musím ptát: „A stačilo by mu to?“ Stačilo by mu, že každé ráno chodívá rozsvěcet lidem tváře, a každý večer je ukládá ke spánku, stačilo by mu tohle milování bez odezvy, bez opětování? Zapřemýšlej trochu, co kdybys Ty byl tím světlem, jakpak by ses asi cítil? Každý den se staráš o všechny ty maličké legrační človíčky, co se prohání dole po Zemi, každý den jim dáváš světlo a teplo, protože víš, že bez Tebe by nemohli přežít. Je to ale vše, co by světlo chtělo, kdyby umělo milovat? Neopětovaná láska je věc, kterou každý člověk nese nesmírně, nesmírně těžko, a i když by světlo nebylo v lásce liknavé jako člověk, přeci jen by hledalo něco víc.

Tehdy začalo by světlo vyhledávat domy, kde je vítané, domy, kde se k němu hlásí. Ó ano, Tobě, človíčku, který si otvíráš okenice jen tak, aby nebyl vidět tvůj nepořádek v pokoji, Tobě bude svítit pořád, ale přesto se bude dívat, zda by jeho lásku někdo neopětoval. Láska totiž, je-li dokonalá, chce dávat ještě mnohem, mnohem více, ale také touží mít srdce toho druhého.

A tak začalo by světlo vyhledávat domy, kde bývají okenice každé ráno otevřené dokořán, a kde po ránu do paprsků vycházejícího slunce zpívávají děti. Mělo by rádo ty domy, kde si světla váží, kde ho neberou jen jako samozřejmost, která jim přeci svítit musí, ale kde si ho hýčkají. „Ahoj slunce,“ zaznívají potom pozdravy v takových domácnostech, „jé, sluníčko,“ radostně se rozzáří malé dítě, které je pak obzvláště milé tomu světlu, které umí milovat.

Světlo totiž, jakkoli by milovalo všechny ty legrační lidičky stejně, přeci jen by mělo některé, pro které má zvláštní, neopakovatelnou láskou. Ano, jsou to právě ti lidičkové, kteří se přiblížili k světlu, a ono se přiblížilo k nim. Lidičkové, kteří milují světlo, a ono pak miluje je, každého zvláštní, něžnou láskou. A tak malé Vendulce z horské chaty chodívá na jaře probouzet motýly, protože ona je má strašně ráda, Pepíkovi z města pak rozhání mraky, když jde ze školy, a o něco větší Petrušce něžně sušívá vlasy, když vyleze z bazénu. Každého takového totiž miluje tou zvláštní láskou.

Jedno mají všichni tihle společné. Oni milují světlo. Když je ráno probudí, vítají ho, i když také někdy zavrčí, znáte přeci děti. Když zasvítí zpod mraků, vyloudí to na jejich tvářích úsměv, a když jim prozáří šedou tmu, radují se, až jim vlásky na hlavě poskakují. Pro takové potom světlo dělá i doslova divy. Jako když tuhle vykouzlilo duhu pro svého milého a milou, když odjížděli na svou svatební cestu.

Když si pak někdy kamarádi těch, kteří milovali světlo, všimli, že je na ně obzvláště hodné, vrtalo jim to hlavou. Také někdy záviděli, a jak už to bývá nám lidem podobné, začali se k těm maličkým nepěkně chovat. „Vždyť on přeci není o nic lepší, než já,“ říkal si jeden takový malý nezbeda, který doma zavíral okenice, aby mu světlo nesvítilo do jeho nepořádku. „Taky by mohlo někdy takhle zasvítit i na mě,“ myslí si druhý, když vidí, jak krásně se světlo chová třeba k tomu Pepíkovi. Že obyčejně světlu nevěnuje ani myšlenku, ba, schovává se před ním, protože na světle maminka občas uvidí jeho zažrané skvrny na nohavicích, to si v takové chvíli nevzpomíná.

A tak, jak už to bývá, lidé nechtějí slyšet, že když se budou ke světlu chovat pěkně, i ono se bude chovat pěkně k nim. Chtěli by totiž, aby se o ně takhle staralo teď, hned, a bez výmluv. Od čeho tu koneckonců světlo je? Takové děti by nechtěly světlu nic dávat, ani myšlenku, ani úsměv, ani kousek svého času, aby se s ním šly těšit na rozkvetlou louku, ale chtěly by, aby se o ně světlo staralo. Není potom divu, že žádné z nich se nikdy nestalo přítelem světla. Světlo totiž, jakkoli je miluje, a stejně jim svítí na cestu, nebude sdílet své srdce s těmi, kdo o něj ve skutečnosti nestojí. Už vůbec pak na mysl jim nepřijde, že nechají-li své okenice zavřené, a ven vyjdou jen na přestávku mezi počítačem a televizí, pak jim světlo ve skutečnosti mnoho své lásky dát nemůže.

Stejně i Ty, človíčku, žij se svým Bohem jako s milovanou bytostí. On Ti bude vskutku svítit na každý den, posílat svůj déšť, i to své světlo, které ve skutečnosti na rozdíl od Něj milovat neumí. Že je blízko každého z nás? Ó ano, je, právě jako to světlo, které svítí každému, i On dává život každému, a neskrblí na nikom. Ale právě jako to světlo, které umělo-li by milovat, vyhledávalo by ty, kteří milují je, tak i Hospodin Bůh přebývá především s těmi, kteří ho ctí, kteří Ho milují, a kteří si nechají tím Jeho světlem svítit do svých životů.