Tue 19. 9. 2006

Světlonoš

Světlonoš

Mladý muž šel z práce domů. Slunce pražilo, jako by snad nic jiného dělat neumělo, a skoro opaření ptáčci málem zapomínali zpívat. Bolela ho hlava, a vůbec, měl dneska špatnou náladu. Přemýšlel. O Bohu, jak jinak, ale taky o sobě. Přemýšlel, co všechno by bylo krásné vidět, co všechno by chtěl zažít. Vzpomínal na všechny ty nádherné knížky, co přečetl, na časy, které prožíval s jejich hrdiny v Boží blízkosti, v moci divů a zázraků. A porovnával.

Jiné místo, jiný čas. Jiný muž. Držel v rukou bubínek ze zlata, a za pasem měl ze stejného kovu flétnu. Ještě si rukou poťukával do rytmu, když si znovu připomínal melodii z chrámu. Ale jeho myšlenky byly někde jinde. Přemýšlel o svých obchodech, o všem svém podnikání. Jak se mu všechno, na co sáhl, dařilo. Pousmál se tiše, když znovu a znovu v mysli spřádal tyhle tiché nitky úspěchu. „Ano, opravdu umíš využívat svěřenou moudrost,“ řekl si ve svém srdci. „Snad by sis zasloužil o něco víc…“

Ten první došel domů, a natáhl se na postel. Znovu se vracel v myšlenkách ke svému dilematu. „Co dělám špatně,“ zmítalo se jeho srdce uprostřed hrudi, „co mám ještě dělat líp, abych konečně viděl všechny ty Boží zázraky? Aby i můj život byl něčím vrušujícím, něcím na každý den novým.“ Nedokázal to ve svém srdci pochopit. Dostal svěřenou moudrost, a využíval ji dobře, vždyť i sám Všemohoucí mu to kolikrát říkal. Chodil přímo, bez jediné odbočky, vždy se snažil líbit svému Bohu. „Netoužím přeci po špatných věcech,“ volalo jeho ztrápené srdce, „chtěl bych přeci jen vidět Jeho slávu.“

Obtěžkaný myšlenkami kráčel po cestě do chrámu. Jako by se mu tam dnes ani nechtělo. Znovu si převíjel uplynulá léta a věky, události jeho života letěly mu před očima jedna po druhé. Jak chodil bezúhonně po všech cestách Panovníka, neodchýlil se ani nalevo, ani napravo. Musel se až smát, když vzpomínal na moudrost plynoucí z jeho úst, jak dávala život, jak občerstvovala mnohé. Byl krásný. Dokonalý, bez poskvrnky, věrně zobrazoval Panovníka, obtěžkaný množstvím Jeho darů na cestě životem.

Ani se mu dnes nechtělo jít se modlit. Jako by nebe bylo bronzové, a Bůh byl někde nesmírně daleko. „Jak to muselo být krásné v dobách probuzení,“ sténala tiše jeho duše, „a jakou poušť tu máme dneska.“ Ano, všechna ta vyprávění o Boží moci, o lidech uzdravených z nemocí, o Slově ostrém jako meč, to všechno viděl najednou jako něco nesmírně velikého. „Co je to ve srovnání s tím, co mám,“ řekla si mužova duše, „je to jako když srovnáváš malý pramínek vody s vodopádem. Kdyby ten pramínek vyschl, nejspíš by si toho nikdo ani nevšiml.“

Jeho nohy tiše tepaly do chrámových schodů. Vytáhl zpoza pasu svou flétnu, přiložil si ji k ústům, a do jasného dne zaznělo několik jásavých tónů. Hrál rád, ale dnes jako by hudba neuměla rozptýlit něco, co se usídlilo v jeho duši. Znovu přemýšlel o všech svých cestách, o všem, co se stalo za jeho života. Najednou jako by zatoužil po něčem větším, po něčem lepším. Ano, stál před chrámem Všemohoucího, vstupoval právě do dvorany Rádce králů, hovořit s Pánem Zástupů. Přesto nemohl být dnes spokojený. Ano, viděl, jak celý jeho život hraje píseň k nebesům, v plné harmonii s životy všech ostatních, viděl, jak z jeho nitra plynou řeky živé vody, věděl, co je to za radost stát tam, kde stát měl, ale najednou jako by mu to nestačilo. „K čemu to je, stát v přítomnosti Panovníka, sdílet Jeho srdce, když z Jeho moci zakusíš jenom kousíček?“ vybuchlo náhle se silou vulkánu v jeho neposkvrněném srdci.

„Lucifere, je čas jít!“ Zvedl hlavu, a mimoděk sevřel flétnu ve své dlani ještě o něco pevněji. „Máme přeci dnes hrát Panovníkovi.“ Ano, Michael nikdy neskrýval své nadšení, pomyslel si Lucifer, když se díval na přítelovu rozzářenou tvář.

Byl jsi věrným obrazem pravzoru, plný moudrosti a dokonale krásný. Byl jsi v Edenu, zahradě Boží, ozdoben všemi drahokamy: rubínem, topasem, jaspisem, chrysolitem, karneolem, onyxem, safírem, malachitem a smaragdem. Tvé bubínky a flétny byly zhotoveny ze zlata; byly připraveny v den, kdy jsi byl stvořen. Byl jsi zářivý cherub ochránce, k tomu jsem tě určil, pobýval jsi na svaté hoře Boží, procházel ses uprostřed ohnivých kamenů, na svých cestách jsi byl bezúhonný ode dne svého stvoření, dokud se v tobě nenašla podlost.

Pro množství tvých obchodů se tvé nitro naplnilo násilím a ty jsi zhřešil. I skolím tě, srazím z hory Boží, cherube ochránce, vyhladím tě zprostředka ohnivých kamenů. Pro tvou krásu se stalo tvé srdce domýšlivým, pro svou skvělost jsi zkazil svoji moudrost, svrhnu tě k zemi, dám tě za podívanou králům.

Množstvím svých nepravostí, nepoctivostí svých obchodů jsi znesvětil své svatyně. Způsobím, že z tvého středu vyšlehne oheň a stráví tě, pohodím tě na zem jako popel před očima všech, kdo tě spatří. Všude mezi lidmi, kde tě znají, strnou nad tebou v úděsu, staneš se odstrašujícím příkladem, zanikneš navěky." (Ez 28:12–19)