St 20. 9. 2006

Boží blízkost

Lukáš Makovička, Kázání
2722x přečteno
Boží blízkost

Jedna má kamarádka mi nedávno říkala nádherné úsloví: „Žena neví co chce, ale nedá pokoj, dokud to nedostane.“ Nutno říci, že se přitom od ucha k uchu smála. Obávám se ale, že s křesťany je to velmi často podobně, a to zejména co se týká Boží blízkosti. Alespoň jsem získal takový dojem. Křesťan neví, co chce, ale bude se trápit, užírat, a dychtit, dokud to nedostane. Zkusili bychom se tedy podívat co je to Boží blízkost, a pak také jak ji získat.

Co je to tedy Boží blízkost? Ó ano, kolik už jsem slyšel chválících skupin, co říkali, že chvály vedou do Boží přítomnosti. A člověk pak stojí, dívá se na okolní lidi, co se zdají „něco“ prožívat, a diví se, proč on nic. Inu, tradice. Katolíci mají své chrámy, kde oni také prožívají „Boží přítomnost“ a „pokoj“, a my máme zase svoje. Je tohle Boží přítomnost? Ne. „Ale počkej,“ slyším křičet jednoho, „vždyť já občas u těch chval přeci jen něco prožiji, a to ti je tak krásný pocit…“ Inu, já také, když jsem hrál se skautíky u ohně, měl jsem někdy krásné pocity, a tančím-li do rytmu hudby, také mívám krásné pocity. Ale tohle má často málo společného s Boží přítomností.

Ve skutečnosti je to měřítko více než zavádějící. Tak když mám pocity, pak jsem v Boží přítomnosti, ale když nemám, pak jak to tedy je. Tak jsem v ní, nebo nejsem? A co když se cítím ubitý, neschopný dělat cokoli, dokonce se i modlit, jsem, nebo nejsem? Proto tohle měřítko, které je naneštěstí hojně používáno, selhává, a stává se člověku jen ostnem v boku.

Boží blízkost je totiž mnohem prozaičtější. Vždy pomáhá jedna věc. Bůh napsal Bibli tak, aby jí lidé rozuměli. Tedy když tam říká „řeka“, nemyslí tím jezero někde v horách, ale myslí řeku. A řeka má nějaké vlastnosti, jako že například teče, hučí, dá se z ní pít a podobně. A to slovo, vezmeme-li ho v jeho původním významu, nám má co ukázat. Tedy co je to blízkost? Co to znamená, mám-li nějakého člověka blízko? Popravdě řečeno, to záleží na situaci.

Jsem-li totiž unavený, pak blízkost druhého často ani nevnímám. Klíží se mi oči, nejsem schopen přemýšlet, ani pořádně komunikovat. Ale mohu se o něj opřít. Jsem-li smutný, také nebudu asi prožívat nějaké nádherné pocity, spíše budu plakat hořké slzy, a volat tiše v myšlenkách: „Proč!“ Ale když mi je někdo blízko, přesto může něco udělat, může mě utěšit, obejmout. Jdu-li po ulici, zavřený ve vlastních myšlenkách, přesto mohu mít toho někoho blízko, ba po svém boku. Ale nemusím s ním promluvit ani slova, jen vím, že je tam, jsem si jist, že když se obrátím na něj s otázkou, bude odpovídat. Pocity? Žádné. Ale blízkost je trvalá. A pokud v takové chvíli budu potřebovat lístek na tramvaj, není nic jednoduššího, než se svého souputníka zeptat, jestli nějaký nemá. Blízkost. Nic složitého. Ale je v tom jistota, že je o koho se opřít.

„Počkej,“ slyším druhého, „takže ty mi říkáš, že když budu v Boží blízkosti, tak stejně budu občas smutný, občas ubitý, občas unavený až k smrti a neschopný cokoli dělat? Nemá snad ta Jeho přítomnost občerstvovat?“ Ano, přesně tak. Jsem-li v Jeho přítomnosti, jediná jistota, kterou mám je, že je tam On. Ale jsem-li smutný a nenechám se utěšit, budu smutný i když je tam On. Jeho přítomnost, to není žádná magická aura, která obklopí a najednou ejhle, žádné problémy, a mysl se vznáší jako na drogovém tripu. Nic takového. Ale samozřejmě občerstvuje. Vždyť co je víc občerstvující pro zastrašeného člověka, než být v přítomnosti někoho, kdo má odvahy plné srdce, a co je víc občerstvující pro zraněného, než se nechat hladit jemnou, utěšující rukou. A tady přijdou pak i ty pocity, to bezpochyby. Když nám nedávno jeden pastor tvrdil, že asi nebudeme na modlitbách prožívat s Bohem takovéto chvíle, kdy by nás třeba hladil, jen jsme se na sebe s jednou sestřičkou usmáli. Budeme, haleluja. Ale to je jen část Jeho přítomnosti.

A tak se podíváme na kousíček Božího Slova k této části:

Mojžíš píše o spravedlnosti, založené na zákoně: `Člověk, který tak jedná, bude živ.´ Avšak spravedlnost založená na víře mluví takto: `Nezabývej se myšlenkou: kdo vystoupí na nebe?´ – aby Krista přivedl dolů – `ani neříkej: kdo sestoupí do propasti?´ – aby Krista vyvedl z říše mrtvých. Co však praví? `Blízko tebe je slovo, v tvých ústech a ve tvém srdci´; je to slovo víry, které zvěstujeme. (Ř 10:5–8)

Co nám říká toto slovo? Že ta stará spravedlnost volá takto: „Kdo vystoupí do nebe, aby Ho přivedl dolů?“ I my voláme: „Ó, Pane, jak vysoko musíme vyjít, jak dlouho chválit, jak upřímně zpívat, abychom dosáhli tvé přítomnosti.“ Také volá: „Kdo sestoupí do propasti, aby ho vyvedl z říše mrtvých?“ I my voláme: „Jak hluboké musím udělat pokání, jak mnoho zemřít svému starému člověku, abych ho přivedl sem ke mně?“ Ale to je stará smlouva, smlouva smrti.

Nová říká: „Blízko tebe je slovo, ve tvých ústech a ve tvém srdci.“ Kde je Kristus? Bible říká, že žije v Tobě, stal-li se Tvým Spasitelem a Pánem. To je pořádně blízko, vlastně už to blíž nejde. „Tak proč to necítím?“ říká si člověk. Tak si ještě jednou přečti ta slova. Pavel je nepsal jen tak do větru, aby si dokázal, jaký že je to teolog. On je psal, protože lidé měli ty stejné problémy jako my dnes. Také se ptali: „Ó, co musím ještě udělat, abych měl Boha blízko.“

A jaká je odpověď? Nic. Není třeba dělat vůbec nic. On prostě blízko je. A co Ty s tím uděláš? Budeš se pořád rozhlížet po nějakém jiném Kristu, který možná bude mít i tu Tvou vysněnou magickou auru, co je v ní tak strašně dobře, nebo to prostě vezmeš tak, jak je to zaslíbeno? Nicméně my někdy připomínáme děti, které jejich rodiče právě adoptovali a jdou s nimi do jejich nového domova. Ubohé děti, které nepoznaly nikdy nic víc než odmítání, možná bolest, a určitě lhostejnost, nedokáží uvěřit, že tihle lidé by to s nimi snad mohli myslet dobře. A tak nehrozí, že by se snad vzali se svými novými rodiči za ručičku, nebo snad i s nimi povídali, a už vůbec ne o hlubokých věcech. Jdou tedy vedle nich, ale jako cizinci, jen se strachem, že i to maličké krásné, co se zdá být před nimi, rozplyne se jako ranní mlha.

Tedy blízkost mají, ale zároveň přeci jen nemají. Je to jako když je člověk těsně vedle pramene vody, ale bojí se napít, nebo ani neví, jak se to dělá. Blízkost Boží mají, ale přeci jsou mu vzdálení, neboť si stále myslí, že je třeba udělat cosi víc.

„Počkej,“ slyším třetího. „Ale přeci jen jsou místa, kde je Boží přítomnost obzvláště silná, kde On opravdu jedná.“ Amen. Jsou místa, která z duše nesnáším. Jsem-li například na modlitbách, člověk rychle pozná, kdy se zbožnost stane jen „naučeným lidským příkazem“. A pak, vidím-li, že lidé se modlí, jako by Bůh byl všude jinde, jen ne tady poslouchal jejich modlitby, mou víru to bezpochyby nepovzbudí. Když si někdy představím, jaké by to bylo pro toho samotného člověka, měl-li by sedět, a poslouchat svou modlitbu, hledět si jí s obrovskou pozorností, myslím si, že by toho brzo nechal. Ne proto, že by ta modlitba byla neumělá, vždyť člověk často se zaujetím poslouchá malé děti, jak vylévají své srdce, a radost mu to působí, ale proto, že taková modlitba prostě nepočítá s tím, že je tady někde vedle někdo, kdo ji poslouchá, a hovoří tak, jako by stejně mluvil do dubu.

A tak jedním z výsledků opravdové Boží blízkosti je to, že se věci stanou živými. Najednou je proč je dělat. Je tu někdo, kdo poslouchá, když zpívám, je tu někdo, kdo přemýšlí, když mu vylévám své srdce, je tu někdo, kdo si hledí mých proseb, říkám-li mu je. Pak je snadné hovořit, jsem-li si jistý, že někdo poslouchá. Ale zkuste někdy mluvit k lidem, když vidíte, že jsou rozptýleni kdečím, a vy vlastně nevíte, jak je to s jejich pozorností, a uvidíte, že se to brzy stane břemenem. Vždyť jaký to má smysl, jestli neposlouchají?

Proto mám-li opravdovou Boží blízkost, to jest plnou jistotu toho, že On je se mnou, pak je mi jedno, jaké mám pocity. Po pravdě řečeno mě někdy bolí hlava, někdy nejsem schopen soustředit myšlenky, někdy nevím, za co a jak bych se měl modlit, ale přesto je tohle vědomí, tahle jistota založená na tom, že On mi to slíbil, mnohem lepší, než vagón pocitů bez téhle jistoty.

A co se týká síly Jeho přítomnosti? Ano, jsou místa, kde je silnější. Proč? Není to nějakou magickou aurou, ale je to prostě tím, že On se tam rozhodl jednat. Je mnohem zřejmější přítomnost chirurga, když vám zrovinka řeže do jater, než přítomnost chirurga, který někde v koutku potichu čte noviny. Ale je to ten stejný chirurg. Přesto, samozřejmě, je dobré vyhledávat ta místa, kde se Bůh projevuje ve své moci, neboť tam Ho poznám často nejlépe, uvidím Ho jednat. Ale stejně tak je nutné Ho poznávat i v té tichosti, kde Jeho přítomnost není tolik znatelná, protože i to je můj Otec v nebesích. I když je v plném víru práce, i když je v tichosti a odpočinku a hovoří hlasem tichým a mírným. A soustředím-li se jen na jednu stránku, pak jsem Ho nepoznal v plnosti.

Jak tedy dosáhnout Boží blízkosti? Ukázali jsme si, že každý křesťan má Boží blízkost, ale mnoho lidí ji i přesto vlastně nemá. Mají poklad, ale nečerpají z něj, stojí u řeky živé vody, ale nenapijí se. Jak tedy získat tu Boží blízkost, tu, která je zřejmá a viditelná?

Podřiďte se tedy Bohu. Vzepřete se ďáblu a uteče od vás, přibližte se k Bohu a přiblíží se k vám. (Jk 4:7)

Bible i tady hovoří jasně. Přibližte se k Bohu. Tedy je tu něco, co můžeš udělat Ty. Ano, jdu-li se svým přítelem na procházku a každý jdeme po jedné straně ulice, také je to svého druhu blízkost, ale mohu se přiblížit. A hovořím-li se svým přítelem o chovu ptáků dodo, také je to svého druhu blízkost, ale mohu s ním sdílet své srdce. Proto i já se mohu stále k Bohu přibližovat.

Jak na to? Chci-li se k někomu přiblížit, musím nejprve vědět, kde je. Kde je tedy Bůh? Ano, člověče, opravdu jsou místa, kde je Boží přítomnost znatelná, lidé, na kterých je vidět, že Bůh je jim blízko. Tam je Bůh. Tak na co čekáš? Chceš-li opravdu mít Boží blízkost, běž tam, kde On rád přebývá. Slyšel jsem, že když ve středověku upalovali jednu ženu pro víru, ona napsala poslední vzkaz svému dítěti, které dávali někam vychovat. Ten vzkaz zněl: „Synáčku, až uslyšíš o skupince věřících lidí, kteří jsou všemi pohrdaní, po kterých si každý plivne, kteří mají obrovské problémy, pak tam jdi, k nim se přimkni, protože tam budou kázat Krista ukřižovaného.“ Ano, Bible ve skutečnosti ukazuje, jak se pozná člověk, který žije blízko svého Boha. Tam jdi, tam se der, tam hledej, a nauč se od toho člověka všechno, co můžeš, ptej se, hledej, kopej, protože každý, kdo hledá, nalézá.

Také je v Písmu jasně napsáno na mnoha místech, kde je Bůh. Zkus si ho pročíst a hledat, kde je. Bible například říká, že Hospodin přebývá s tím, kdo je ducha poníženého, zato pyšným že se protiví. Že se má k upřímným upřímně, ale kdo je neupřímný, těžko se dočká toho, že s ním bude Všemohoucí sdílet své srdce. Tady se dá Bůh nalézt, a On opravdu očekává po Tobě, že napneš své síly, a budeš Ho hledat, že se budeš ptát, kde je možné ho dnes nalézt. Ale vždy Ti vyjde naproti, a začneš-li se přibližovat k Němu, On se zcela jistě přiblíží k Tobě. Slíbil to. A na posledním soudu nebude moci ani jediný člověk říci svému Stvořiteli, že mu v něčem lhal. On totiž ze všech slibů, které dal, dodrží každý jeden.