Čekání na probuzení
„Vstávej,“ dotkl se někdo jeho ramene, „už je to tady!“ Protřel si oči, aby viděl. Ano, byla pořád stejná tma, jako si ji pamatoval když šel spát, a všude stejně jako dřív plápolaly hořící knoty lamp. Tiše vstal. „Pojď,“ pobízel ho člověk, který ho předtím probudil, „je čas.“ Vzal svou lampu a zásobu oleje a rozhlédl se kolem. Ano, vypadalo to tu podobně jako když šel spát. Stále tu bylo více tmy než světla, a všude leželi spící lidé. Zdálo se mu, že někteří sebou ve spánku házejí, jako když mají opravdu ošklivé noční můry.
„Pojď, neotálej,“ pobízej ho neodbytný hlas jeho přítele, „Bůh nám říká, že když se nás sejde dost, abychom svými lampami svítili při vyznávání hříchů za naši zemi, přijde na tyhle všechny probuzení. Haleluja!“ vyjádřil své nadšení. Náš člověk, říkejme mu třeba Adam, také pozvedl svou lampu. Ano, je tolik třeba, aby se tito probudili, řekl si, a mimoděk ji sevřel ve svých rukou ještě pevněji. Pak pár krátkých chvil cesty tmou, a už tam byli. Viděl tolik světel pohromadě, že mu to působilo radost. Všichni přišli, aby svými lampami svítili, když lidé horlivě klekali na kolena, aby vyznávali hříchy země, hříchy těch, kdo se v nočních můrách potáceli vstříc strašlivému probuzení. Krev mu v žilách pulzovala, když také položil svou lampu na zem, aby se stejnou horlivostí jako lidé okolo něj volal k nebesům. Ó haleluja, říkala si jeho mysl, nyní konečně přijde i pro ně probuzení.
Však hodiny míjely, a olej v lampách ubýval. Lidé počali ve své horlivosti ochabovat, a našel se první, kdo tiše řekl: „A bylo to to správné probuzení?“ Nesouhlasné hlasy ho okamžitě umlčely, takže se ihned vrátil na svá kolena. Ale po chvíli už nebyl ten hlas jeden, ale byly tři, pak pět, a pak už to byla spousta lidí. „Víte, asi to nakonec nebylo to správné probuzení,“ nakonec řekl i vedoucí, když ho začala bolet kolena, „ale je třeba čekat, že nám ho Pán pošle, protože On určitě chce.“ Odebral se spát. Ještě zkontroloval zásobu oleje v lampě, popřál přátelům prorocké sny, a usnul.
„Vstávej,“ probudil ho neodbytný hlas jeho přítele. „Už je to tady!“ Znovu si protřel oči a díval se do ztemnělé krajiny. Byla stejná jako dřív. „Už konečně Bůh zjevil, v čem to leží,“ povídal nadšeně Adamův přítel, „když se úplně všichni sjednotíme pod jednou hlavičkou, tehdy dostaneme od Pána sílu tyhle všechny probudit.“ Haleluja, pomyslel si Adam, už by bylo načase, vždyť temnota zdá se postupovat.
Stejné místo, skoro stejní lidé, znovu obrovská záře lamp. Tentokrát se zdálo, že jí temnota nemůže nijak odolat. A ta kázání o jednotě, jak probouzela ducha, a nechávala vařit krev v žilách. Ó, je to nádherné být uprostřed probuzení, myslel si Adam. Ale ani tentokrát nezdál se kterýkoli z lidí okolo reagovat. Spali dál, dál se potáceli ve svých snech vstříc strašlivému probuzení v den poslední. „A co když to nebylo to pravé probuzení?“ ozval se po čase první kacíř. „Upálit, upálit,“ skandoval kolem dav, a když to nemohli provést, tak ho aspoň pořádně pomluvili. Po chvíli už ale bylo kacířů pět, pak sedm, a pak už půlka davu. Nadšení bylo pryč, a realita hovořila sama za sebe. Skoro nikdo se i přes obrovský humbuk neprobudil. Adam se tedy odebral ke spánku, zkontroloval lampu, připravil si své místo, a tiše vplul do tichého království.
„Človíčku, vstávej,“ ucítil něžnou ruku na svém rameni. „Proč,
co se děje?“ opáčil, aby získal trochu času na protření očí.
Rozlepily se mu za chvíli, a on viděl, že je to jeden z jeho
společenství, i když jméno neznal. „Děje se něco?“ otázal se
skoro nevrle. Právě totiž snil nádherný sen.
„Nic,“ odpověděl mu jeho bratr, „jen jsem se chtěl na něco
zeptat,“ říkal mu málem omluvně.
„No tak co je,“ probudilo se i v Adamovi dobré svědomí a
přehlušilo rozladěnost nad probuzením.
„Víš, díval jsem se do Bible, a tam je napsané, že máme bdít, a
mít svoje lampy pořád připravené. Jak je potom možné, že všichni kolem
spí? Dokonce i pastýři mají své lampy vedle sebe, a zařezávají.“
Adam se zamyslel. Nad tímhle nepřemýšlel, říkal si, že i když
jemu nedává Bůh poznat věci skryté, tak lidem, kteří ho vedou zajisté
dá. „Víš, my čekáme na to správné probuzení,“ prohlásil
nepříliš přesvědčivě.
„A co to bude,“ nechápavě se zeptal jeho mladší bratr.
„No, víš, to bude až nám Bůh dá dost moci a světla, abychom mohli
probudit všechny ty lidi okolo. Jen se musí počkat, až přijdeme jak na to,
a až se taky Bohu zlíbí poslat svoji moc,“ vysvětloval nadšeně, „pak
už to všechno půjde jako po drátkách, však víš, divy, zázraky, a tak.
To pak zkrátka uvidíš věci!“ Jeho bratr se nezdál být přesvědčený.
„To jako chceš říct, že se i Bůh najednou probudí, a vzpomene si,
že by měl taky něco dělat?“
„No, to ne, ale my musíme přijít na to, v čem je háček,“
hájil se Adam trochu zmateně, „víš, ale naštěstí na to nejsme sami,
protože co chvíli přijede nějaký člověk ze zemí, kde už to správné
probuzení přišlo.“
„No a nemyslíš si, že háček je prostě v tom, že spíte,
nepečujete o své lampy, a nesnažíte se probudit lidi okolo?“ ptal se
mladší bratr ještě stále s dětskou naivitou.
„To určitě ne,“ odmítl kategoricky Adam. „Copak nevíš, ty
bláhový, že když se budeš o něco snažit ze své síly, tak zcela
jistě ztroskotáš? To nám Bůh musí nejdřív ukázat, kudy na to máme
jít.“
„Ale víš co,“ divil se stále neodbytný tazatel, „já tu
v Bibli nečtu, že mám čekat na nějaké nové poznání jak přinést
probuzení, já si opravdu myslím, že je třeba mít tu lampu připravenou
dnes a zůstat bdělý. Co kdyby přišel Pán,“ dodal s viditelnou
bázní.
„Jo, já to tak vidím, já to nečtu,“ odtušil znechuceně Adam,
„tak před tímhle nás už tolikrát varovali. Copak si myslíš, že jsi
chytřejší než celá církev? Jen se podívej, támhle leží celá skupina
pastýřů, a klidně odpočívají v Boží náruči. Myslíš si, že
jsi jako chytřejší než oni? Říkám ti, brácho, měl by ses nad sebou
zamyslet, protože v tobě nejspíš roste pořádný kořen pýchy.“
A Adam se odvalil na druhý bok, a zavřel oči, aby dal svému bratru na
vědomí, že rozhovor již skončil.
„Vstávej, teď už je to to pravé,“ probudil Adama znovu nadšený hlas jeho přítele. „Člověče, že nám to nedošlo dřív, vždyť je to tak jednoduchý. Stačí jen ty lidi přinést na takový nový kurzy Gama. To jako to záření, víš? Tam ti to je tak příjemný, že se člověk probudí, ani o tom neví. A představ si, maj to dokonce tak vymakaný, že lidi ani neprotestují, když je probouzíš. Člověče, to je věc.“ Adam vzal lampu. Ano, tohle už konečně musí vyjít.
O nějaký čas později se znovu vracel ke svému loži. Tak ani tohle nevyšlo, pomyslel si tiše. Když uléhal, všiml si jen náhodou, jako by lamp v okolí ubývalo. Zvláštní, říkal si, že by někomu i při spánku v náručí Hospodinově zhasla?
Další probuzení šla ráz na ráz. Svítil lampou své víry, když pánové v kravatách a oblecích vyučovali, jak se mají správně zorganizovat lampy, aby organizace pracovala efektivně a bez problémů. Svítil lampou své víry, když přijel ten slavný a veliký prorok, a lidé si znovu uvědomili, že je třeba duchovních darů uprostřed nás, že když budou, pak to bude to pravé probuzení. Svítil lampou své víry, když se obnovovaly úřady apoštolů, proroků a učitelů v církvi, a svítil a svítil.
Každé takové probuzení ubralo trochu oleje z jeho lampy, každé ho dělalo stále skeptičtějším a skeptičtějším. Tak je ten Bůh opravdu všemohoucí, musel si v klást otázku, když šel zase spát. Jen koutkem oka si všiml dvou nových věcí v zamračené krajině. Světel bylo zase méně. Zdálo se, že od poslední doby další lampy pohasly. Ale všiml si, že kousek od něj, kolem toho jeho malého bratříčka, se shromáždilo několik světélek, a že se tam něco děje. Nebylo to nic velikého, rozhodně to nemělo ani částečku lesku setkání při jediném z jeho probuzení, ale zato to vypadalo, že ti lidé nespí, že trpělivě a oddaně pečují o ty malé plamínky, které mají k dispozici, a svými zkřehlými prsty se snaží probouzet ostatní. Zvláštní, pomyslel si, když upadal do spánku, je zvláštní, že se někdo takhle namáhá pro pár plamínků, když si přece může počkat na to správné probuzení.
Pak o půlnoci nastal křik. „Ženich přichází,“ ozývalo se všude kolem, „Ženich přichází,“ volaly stromy i skály. Adam se tentokrát probudil velmi rychle. Ženich, plesalo jeho srdce, už přišel, konečně! Vstal rychle na nohy, a pohledem zkontroloval svou lampu. Ano, ještě hořela, oddechl si, ale plamínek jako by již neměl tu sílu co dřív. Chybí mi olej, uvědomil si Adam se zachvěním. Co když ho nebude dost? vyděsil se. Jeho bušící srdce si úlevou oddychlo, když uviděl svého mladého bratříčka, jak s velikou vážností míří k němu, a dlaní chrání světlo své lampy, aby ho snad náhlý závan větru nezhasil.
„Bratře, tak rád tě vidím,“ zahlaholil mu Adam v ústrety. „Podívej, moje lampa už skoro vyhasla, a ženich je přede dveřmi. Nedal bys mi, prosím, trochu toho svého oleje? Stačilo by trošku.“ Mladší bratříček se na chvíli zarazil, ale pak s rozhodnou tváří odpověděl: „Rád bych, ale nebylo by ho dost pro nás oba. Běž si nakoupit ke kupcům, já ti dát nemůžu, i když bych rád.“
Adam zůstal stát jako zaražený. Najednou ho popadl strach. Co když to nestihnu včas, ptala se jeho duše. Co když teď, v hodině půlnoční, nestihnu nikde doplnit zásobníky té víry, o kterou jsem celou tu dobu vlastně nepečoval, bušilo mu srdce jako o závod. Jako smyslů zbavený běžel cestou, kudy se podle jeho paměti šlo ke kupcům s olejem, a v mysli mu se stále větší intenzitou vyvstávala ta stará slova: „Amen říkám vám, že vás neznám. Běžte ode mne vy, kdo činíte nepravost.“