St 27. 9. 2006

O víře - dopis

Lukáš Makovička, Kázání
2300x přečteno
O víře - dopis

Příliš smělá jsou vaše slova proti mně, praví Hospodin. Ptáte se: „Co mluvíme proti tobě?“ Říkáte: „Sloužit Bohu není k ničemu. Co z toho, že jsme před ním drželi stráž a že jsme chodili před Hospodinem zástupů zachmuřeně? Proto za šťastné pokládáme opovážlivce. Mají úspěch, ač se dopouštějí svévolností, pokoušejí Boha, a přece uniknou.“ (Mal 3:13–15)
Bez víry však není možné zalíbit se Bohu. Kdo k němu přistupuje, musí věřit, že Bůh jest, a že se odměňuje těm, kdo ho hledají. (Žd 11:6)
Nechť však prosí s důvěrou a nic nepochybuje. Kdo pochybuje, je podoben mořské vlně, hnané a zmítané vichřicí. Ať si takový člověk nemyslí, že od Pána něco dostane, je to muž rozpolcený, nestálý ve všem, co činí. (Jk 1:6–8)

Milé na začátek, viď? Člověk, takový pochybující tvor, se musí nejednou zastydět před těmito slovy, která se ho jakoby zdají zatracovat až do pekla. Musí si říkat v srdci: „Vždyť já tak často pochybuji, jak tedy ještě můžu vůbec doufat, že mě Bůh přijme?“ A pak hledá nějakou výmluvu, proč by mohl tenhle požadavek Písma obejít. Že to jako Bůh nemyslí úplně vážně a kdesi cosi. Ve skutečnosti, tyhle požadavky jsou stejně aktuální i dnes. A víra je to, co nám neskutečným způsobem chybí.

Naše generace totiž dokáže žít svůj život skoro bez víry. Jó, jednou, až budeme umírat, to se bude ta naše víra docela hodit, tam je jasný, že bez víry to člověk do nebe nedoklepe, ale dneska? Víra jakoby není potřeba. A tak se celá generace dneska plácá bez víry. Nebo přeložíme-li to biblicky, tak v nedověře. Nedověra má jeden hlas, který říká: „Bůh je lhář. On nesplní to, co slíbil.“ To je taky důvod, proč se před tímhle hříchem třesu, a z celého srdce se snažím ho neudělat.

A tak se tu naskýtá jedna logická otázka. Jaký je Tvůj Bůh? Je to takový ten „pomoz si sám, a Bůh ti pomůže“? Jestli ano, tak to můžeš rovnou jít a uctívat Baala, ten má asi tak stejné kvality. Dokonce, když někdy člověk poslouchá okultisty, tak by jim skoro záviděl (já tedy ne, ale může se stát :-). A přesto, že Bůh říká, že Jeho slovo je pevné na věky, zdá se nám být slovo od člověka desetkrát spolehlivější, než Jeho. To se pozná zcela jednoduše tak, že na slovu od člověka toho klidně postavíme hodně, ale na slovu od Boha se zdráháme postavit často i tu sebemenší věc.

Problém je ten, že Bůh tenhle požadavek důvěry nezměnil. A tak si člověk často spolu s těmi lidmi z Malachiáše říká: „Sloužit Bohu není k ničemu. Já se tady snažím, postím se, modlím se, čtu si Bibli, a ono kde nic tu nic. K čemu to potom je?“ Taky se k tomu přidá jednoduchá Satanova výčitka: „Ten Bůh je pěkný kruťas. Zas až tak moc jsi nepochyboval, nepochybovala. To by ti to mohl dát, nebo ne?“

Ve skutečnosti, když si to pro ilustraci snížíme do lidské roviny, chováme k Bohu tak nehoráznou nedůvěru, kterou často nemáme vyhrazenou ani pro lidi, kteří nám hodně ublížili. Když máš člověka, který ti ublížil, a ty s ním přesto musíš udržovat vztahy, budeš se snažit spíš mu věřit, spíš se snažit hledat mosty, a já moc dobře vím, jak člověk chce ve svém srdci hledat aspoň trochu dobrého i na vyloženě podrazáckém jednání člověka prostě proto, že si myslí, že by měl. Snažil jsem se důvěřovat svému šéfovi v první firmě, do které jsem nastoupil, dokud to jen šlo. A to i přesto, že důkazy mluvily jasně o tom, že to je zloděj a lhář. Naivně, dneska musím říct, že až hloupě. Ta důvěra byla nehorázná. A zklamávaná.

Naproti tomu co se týká Boha, vždycky bylo moje srdce nakloněné spíš věřit tomu zlému o něm. Že zapomíná, že se nestará, že se nezajímá, že už dneska nezasahuje, že je nutné udělat něco neobvyklého, abys toho Svatého na nebesích přilákal ke svému případu, a kdeco jiného. Ta nedůvěra byla a ještě stále je nehorázná. Navzdory tomu, že On mě nikdy nezklamal, nikdy neporušil jediný svůj slib, nikdy nepřišel pozdě.

Proč? Šel jednou jeden člověk na pole k oltáři, a obětoval tam nejlepší kus svého dobytka. Chtěl toho dne, aby začalo pršet. Zdálo se mu, že je třeba si naklonit Hospodina. Neobětoval Baalovi, volal po jménu Hospodina, svého Boha. Pak odešel a napjatě čekal. Když se nic nedělo, začal být netrpělivý, a to až tak, že celou noc nemohl spát. Druhý den ráno vyšel člověk na pole, a viděl, že je celé pořád rozpraskané a suché. Tehdy člověk ve svém srdci řekl Bohu: „Tak já ti tady sloužím, dávám ti, co jsem schopen, a ty na mě kašleš?“

Bůh to viděl a řekl tehdy tomu člověku: „Podívej, já se smiluji, nad kým se smiluji, a slituji se nad kým se slituji. Proč si myslíš, že na mě udělají nějaký dojem tvé oběti, že si nějakým způsobem cením toho, co mi dáváš jen proto, že si vlastně vůbec nejsi jistý mou láskou k tobě. Podívej se, co udělám. Dnes večer bude na tvoje pole padat déšť. Ale věz, že to není proto, že bych shlédl na tvoji oběť, ani na okamžik, ale je to proto, že chci.“

A tady je problém. Modlitba není nástroj, jak zmanipulovat Boha, aby udělal to, co já chci, byť by to bylo sebeduchovnější. Víra není věřit, že se stane to, co já si zamanu, když si to nějak duchovně okecám. Ne, ani na okamžik. Víra je věřit Ježíši a věřit v Něj. To ne já mohu ty věci změnit, to On. To ne já mohu změnit sám sebe, to On! Nikdo jiný to nikdy neuměl. A tak jediný způsob, jak se změnit, je přijít v prosté, dětské víře, k Ježíši a všechno Mu položit u nohou. A teď poslouchej, tohle je důležité: „Žádné pojistky!

Šrot, šrot, dělá naše mysl. Co když ono to nevyjde, a Jemu se zrovna dneska nebude chtít plnit sliby? To bych si Ho měl nějak zavázat, udělat něco, proč On potom splní, co slíbil. Navíc, vypadá to tak nemožně, že by se to mohlo stát. Je třeba si udělat v mysli nějakou konstrukci, pojistku, pro případ, že to prostě nevyjde. Hmm, tak to bychom mohli prohlásit, že zrovna se mnou už nic nenadělá, že zrovna já jsem už ten/ta beznadějná, neustále se točící v kruhu, a totálně zkažená. Jo, to by mohlo být.

A teď k té důležité otázce. Proč tedy Bůh, když nás tak strašně miluje, neudělá něco i navzdory naší nevěře (která je očividná, jak vidíš myslím v tuhle chvíli i ve vlastním srdci)? Udělá. A to může být problém. Ilustraci vidíš u Izraele na poušti. Tam Bůh jednal ne kvůli víře, ale navzdory nevěře. Znovu a znovu se prokazoval jako věrný navzdory všem pochybnostem. Tragédie je to, že každá taková věc jen zatvrzovala srdce lidí, až nakonec i sám Bůh řekl: „Už to nemá cenu, zahynou tady na poušti,“ a dodržel to. Pokud si tedy člověk drží v srdci nevěru, a nechce se jí zbavit, tehdy Boží zásahy a zázraky nejen že člověku nepomohou, ale nakonec ho přivedou k zatracení. Přesto to Bůh dělá. Ale já nemám podle Písma nejmenší důvod domnívat se, že jako pochybující člověk něco od Boha dostanu. Mám od Něho obrovská zaslíbeni, považ jen tohle: „Kdo ke mně přijde, toho určitě nevyženu ven.“ Sestra, to platí i pro Tebe, to je bez výjimky. Na to pak navazuje „Když Bůh je s námi, kdo je proti nám.“ A tisíce a tisíce dalších ujištění, slov z úst, které oproti těm našim nikdy neřekly nic lživého, ani překrouceného.

Proč takový důraz na důvěru, ptá se ještě pořád naše srdce? Tam je důležitý ten závěr z Jakuba. „je to muž rozpolcený, nestálý ve všem, co činí.“ Ve všem. Čteš to tam taky? Tam je ve všem. Takový člověk je pak podobný někomu, kdo něčemu uvěří, ale za chvíli už to pro něho nemá tu váhu, a tak se chová a jedná, jako by to ani nebylo. Jestli chce člověk mít směr (ať už je jakýkoli), musí věřit. Co je to za člověka, který se vydá na cestu, a každou chvíli se bude dívat okolo, ne aby si ověřil, že je na správné cestě, ale v panickém strachu, že už z ní sešel?

Tady je totiž základní problém. Bůh bez naší důvěry může jen velmi těžko dělat svoje dílo v našich srdcích. To protože my se Mu ve své nedověře bráníme, stahujeme se pryč, asi tak, jako když by ti chtěl pomáhat někdo, o kom si myslíš, že je to podrazák. A takový člověk, když pak bude chtít rýpat do tvých nejhlubších věcí, bude velmi rychle odpálkován do patřičných mezí. Jak tedy může za takových podmínek dělat svoji práci v Tobě? Vždyť to nejde, pokud to nechce udělat násilím. Takový člověk je pak logicky jako „pleva ve větru“, a je nestálý ve všem, co dělá.

Jaký je závěr z toho všeho? Prosím, moc prosím, varuj se nevěřit tomu, co říká Bůh. Žádný člověk co jich na světě bylo, neplnil svoje sliby tak přesně a jasně, jako náš Pán Ježíš Kristus. Ony jsou přesné, jasné, a jsou i jasně napsané, tedy pokud je člověk chce číst tak, jak jsou napsané. Jeden za všechny:

Hledej blaho v Hospodinu, dá ti vše, oč požádá tvé srdce. (Ž 37:4)

Uděláme rozbor. Je tu podmínka. To je asi tak, jako když řekne otec dítěti: „Když budeš hodné, dostaneš lízátko.“ Dítě by mělo být hodné i tak, vlastně za neposlušnost mu náleží jen a jen trest, ale někdy otcům záleží mnoho na poslušnosti, dokonce i tak, že sáhnou po odměně. Tak i tady. Něco tady je pro Boha tak důležité, že tu dává zaslíbení. A to ne jen tak ledajaké, ale obrovské: „dám ti všechno, o co požádá tvé srdce.“ To rozeberu později. Teď k té podmínce. „Hledej blaho v Hospodinu“ znamená zaměř se na Hospodina jako na svůj zdroj všeho dobrého (neboť „každý dobrý dar je od Otce světel“). To je postoj v srdci. Postoj, který říká: „Já bych chtěl, aby mě utěšoval Bůh, aby mi radil Bůh, aby mi dával radost On.“ Tady nejde o hledání nepříjemných věcí, dokonce se tu nemluví ani o obětech, ale o blahu. A tak pro mě to znamená, že se dívám po Hospodinu, jako po řešení všech mých citových výkyvů, každé hořkosti, jako po někom, kdo mě utěší, kdo mě uklidní, když jsem vykolejený, kdo mě naplní až po okraj. A co je tady v tomto postoji důležité, on říká: „Já to chci dostat od Boha, nebo radši vůbec.“ Pokud má člověk tenhle postoj v srdci, může počítat s druhou částí.

Tady nastává taky problém. Lidé to často čtou: „dám ti všechno, co budeš chtít.“ Ale to tu není. Je tu všechno, o co požádá tvoje srdce. Ne tělo! Moje tělo by chtělo věcí, a díky Bohu, že mi je nedá. Ale moje srdce, ono občas po něčem zatouží, a tehdy je to touha trochu jiného rázu, hluboká. Takovou Bůh slibuje, že ji vyplní. Slíbil jsem Bohu, že manželství v mém životě je Jeho problém, ale on znal moje srdce a viděl moji touhu, touhu srdce, ne jen těla, po ženě. Dal mi ji. A mohl bych vyprávět o dalších takových touhách srdce, které mi vyplnil.

Když se tedy člověk plácá, a neví kudy kam, platí pro něj jediná rada: „Nebuď už nevěřící, ale věřící. Víš přece, komu jsi uvěřil.“