St 27. 9. 2006

O Víře - vyučování

Lukáš Makovička, Kázání
2468x přečteno
O Víře - vyučování

Věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a být si jist tím, co nevidíme. K takové víře předků se Bůh přiznal svým svědectvím. (Židům 11:1–2)

Vždy říkám, že jestli dnešním křesťanům v naší zemi něco chybí, tak je to právě víra v Boha. Jak říká i náš biskup, Rudolf Bubik, zvykli jsme si žít bez Boha, jako v Egyptě si vodu pro svůj život našlapat závlahovým systémem, místo abychom čekali na déšť z nebes. Já říkám, že náš Bůh jakoby volal: „Pomož si sám, a já ti pomůžu. Tedy možná.“ Jak je tomu tedy s vírou, co to je, jak z ní žít, když je psáno, že „spravedlivý bude žít z víry“?

Úplně na začátek bych Tě chtěl trochu vyděsit. Jeden člověk jménem Smith Wigglesworth, kdysi na otázku, jak mít velkou víru, řekl: „Velká víra je výsledkem velkých bojů, a velká vítězství přicházejí po velkých pokušeních.“ Toto je naprostá pravda. Na začátek si tedy uvědom, že chceš-li mít život bez problémů, bez těžkostí, bez protivenství, pak jsi na špatné adrese. V takovém případě je nejjednodušší, abys uzavřel tichou dohodu se Satanem, že Ty ho necháš na pokoji, a on nebude příliš otravovat Tebe. Ono to opravdu funguje, a člověk pak může svůj život na Zemi prožít celkem v klidu. Má to jen jednu „nepatrnou“ nevýhodu. Na posledním soudu potom člověk spláče nad výdělkem.

Víra tedy vždy jakoby přitahovala problémy, ale roste jim navzdory, naopak každá těžkost dělá ji jen silnější a silnější. V těžkostech ale projeví se víra být obrovským pokladem. Jen si to představ, kolem burácí bouře, padají stromy, a blesky šlehají jako o závod, ale Ty máš klid a pokoj. Víš, že jeden každý z těch blesků má v rukou Tvůj Otec v nebesích. Nebo může být v zemi hladomor, a lidé již nemají, co by snědli, ale Ty víš, že Tvůj Otec v nebesích Ti slíbil, že spravedlivý nebude nikdy žebrat o chléb. Víra tedy přináší jistotu. Přináší jistotu i do našich „poklidných“ končin a časů. Kam se podíváš, můžeš vidět lidi ztrápené v srdci, se srdcem rozbitým a zničeným, lidi i přes poklidné časy žijící v nejistotě, co bude dál, duchovně vyprahlé, a bez života. Ale „spravedlivý bude žít z víry“. Ne přežívat, ale žít, to je veliký rozdíl.

Nejdříve se tedy podíváme, co víra není. Často od svých nevěřících známých slýchám větu: „Víra přeci pramení z tebe, je uvnitř tebe.“ A říká mi to jeden každý nezávisle na tom, v co zrovna dotyčný věří. Tedy jako by víra byla jakási magická moc plynoucí z nitra člověka, a měnící jeho okolnosti. A také jakoby nezáleželo k čemu nebo ke komu se upíná o pomoc. Ale toto není víra z pohledu Písma. Bohu pořádně záleží, jestli pomoc čekám od Něj, nebo od psychoanalýzy, od své silné vůle, a z našich končin křesťanských třeba od toho, že se za mne bude ten a ten služebník modlit, nebo že ze mě konečně vyženou nějakého toho démonka. Bohu záleží na tom, aby člověk věřil v Krista Ježíše, že On je schopen řešit problémy, a ne víra člověka, byť by byla silná. Pak totiž stačí i ta pověstná „malá víra ve velikého Boha“.

Druhý rozšířený mýtus říká, že kdo chce věřit, musí trochu odsunout rozum. Na chvíli ho vyřadit, a přestat přemýšlet. To také není pravda. Naopak, jestliže jsem třeba porotcem u soudu, musím pořádně přemýšlet, zvažovat důkazy, rozebírat pro a proti, abych se rozhodl, zda uvěřím obžalobě, nebo obhajobě. To vyžaduje přemýšlení. Stejně tak jako student ve škole mohu zajisté sežrat i s navijákem vše, co se mi „předkládá k věření“, ale chci-li být dobrým studentem, nespokojím se s tím. Ano, je krásné umět matematické vzorečky nazpaměť, ale je mnohem užitečnější prokousat se sám celou touhle nádhernou vědou, znát souvislosti, a vědět co z čeho vyplývá. Pak i má víra získá solidnější základy.

Tento mýtus pramení z chvil, kdy jsme v těžkostech, a máme problém Bohu důvěřovat. Kdy se nám zdá, že vše jde špatným směrem, že Bůh se nám směje někde ze svého obláčku a říká: „No já jsem ti říkal, že si nameleš hubu. Tak vidíš, vidíš.“ Tehdy se může opravdu zdát dobrou radou „vypnout mysl“, radši nevidět všechny ty zlé okolnosti, nepřemýšlet o své situaci, a jen slepě věřit, že mě Pán vysvobodí.

Tady bych chtěl ukázat, jak takové věci řešil třeba David. On říkal: „Připomínám si tvá vysvobození.“ David, který měl zkušenosti s Bohem a s tím, jak On vysvobozuje, se nemusel schovávat do písku jako pštros. Ano, podíval se problémům do tváře, někdy možná slyšel i toho Zlého skřípat proti němu zuby, ale pak si připomněl (tady si dovolím připomenout, že to je činnost mysli, tedy přemýšlení), jak ho Bůh vysvobodil z dřívějších problémů. A náhle se mohla i jeho tvář rozjasnit, ne protože by se změnil problém, ale Davidovo srdce již nebylo skleslé, tehdy našel posilu ve svém Bohu, a mohl jít. Myšlení tedy v tomto případě nebrání víře, naopak ji může v mnohém podpořit, připomíná-li si mysl Boží zaslíbení, dívá-li se problému čelem do tváře, a s Písmem v ruce ho měří se svým Bohem.

Co samozřejmě víře rozhodně nepomáhá, je používání mysli zlým způsobem, k pochybování. To se pozná jednoduše tak, že naše myšlenky nejsou v souladu s Božím Slovem. Tam, kde Bůh říká „neopustím“, my přemýšlíme „určitě už opustil“, a kde říká „vysvobodím“, přemýšlíme „zapomněl“.

Nyní si vysvětlíme verš v úvodu. Píše se tam: „Věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a být si jist tím, co nevidíme.“ Vypíchl bych čtyři důležitá slova: spolehnout, doufáme, jist, nevidíme.

Spolehnout se může mít dvě polohy. Představ si, že stojíš na vrcholu Čtyř Palic, malebného to vrcholku na Vysočině, a vedle tebe jsou v plném proudu přípravy ke slanění stěny. Náhle dojde i na tebe řada, nasoukáš se do sedáku, a díváš se do hlubiny pod sebou. To jediné, co tě bude držet před pádem do té hlubiny, bude to malé, úzké lano, které se houpe ve větru kousek vedle tebe. Pak se můžeš spolehnout dvěma způsoby.

Ten první, Bohu i lidem nejmilejší, znamená spolehnutí úplné, spolehnutí v odpočinku. Tehdy se zavěsíš na lano, v plné jistotě, že ten, který ho tam dal, věděl, co dělá. V plné jistotě, že tě určitě udrží, že tě nepustí, aby ses rozbil kdesi dole o skály. Pak budeš odpočívat, a cesta dolů ze skály může se ti stát skutečným požitkem.

Ten druhý je spolehnutí z nezbytí. Přeci nebudeš srab, řekneš si ve svém nitru, a roztřesenýma rukama se chápeš lana. Najednou se ti zdá tak tenké, tak nespolehlivé, a díváš-li se na ruce svého přítele, přijde ti, že tě nemohou udržet ani chvíli. Přesto lezeš dolů, však každou chvíli s úzkostným pohledem na lano, každou chvíli si připomínáš tu hlubinu pod sebou, a před očima ti létají scénáře, za které by se nestyděl ani Holywood. Ano, i tohle je spolehnutí, na cestě za Bohem se však takto spoléháme většinou až když není jiného zbytí.

A tak i takovýto člověk, John Bunyan mu říká „Malověrný“, může dojít do království nebeského, však připravuje se o odpočinek, sám se obírá o pokoj, a dokonce i o radost z cesty do kraje nebes. Navíc je v neustálém nebezpečí, že jeho strach převáží jeho maličkou víru, a on se někde uprostřed chytí skály, a bude na celý les volat, že nikam neleze, že je to moc nebezpečné. Ze skály ho sundají až o pár hodin později hasiči.

Každý člověk zajisté doufá v mnoho věcí. Lidé totiž, na rozdíl od Satanových andělů mají ještě naději. Říkává se, že naděje umírá poslední, a často tomu tak opravdu bývá. I když jsou věci pokažené, i když se vše kolem hroutí, přesto stále v srdcích lidí hoří taková malá jiskřička naděje, která říká: „Snad to bude jednou lepší.“ Dokonce i ti otroci v Americe měli naději, že jednou budou svobodní, děvče s rozbitým srdcem po deseti vztazích mívá naději, že ten jedenáctý bude již ten pravý, a desetkrát zrazený člověk stále ještě doufá, že najde někoho, kdo bude věrný.

My všichni tedy doufáme. Osobně mohu říct, že jsem potkal již lidi zlomené a zničené, ale ještě jsem nepotkal nikoho, kdo by byl úplně bez naděje, naprosto bez té malé jiskřičky v srdci, která říká: „Snad jednou bude líp.“ Myslím si, že je to proto, že ještě stále je proč doufat. Ano, situace může být beznadějná, ale ještě pořád je tu Spasitel. Ano, člověk se může dostat až do břicha pekla, do útrob svého hříchu, jeho duše v něm může doslova hnít pod tímhle strašným břemenem, ale ještě stále je tu pomoc, která je jen na jednu modlitbu daleko. Proto ještě všichni doufáme, a není to věc kterémukoli člověku neznámá.

Je však místo, kde již každá naděje umírá. Ano, i když umírá poslední, přesto je i tomto přísloví ukrytá smutná pravda – i naděje může zemřít. Toto je jedno z trápení, které je přichystané pro ty, kdo si chodili po svých cestách, a jaká to bude jednou bolest! Zkus si to jen představit, život bez naděje. Ano, trápení máme všichni, ale při životě nás drží naděje, ten maličký plamínek v duši, ale co když nebude? Jaká je to představa mít před sebou celou věčnost, a vědět, ano, být si jist, že nikdy nebude líp, že již nemám žádnou naději. Ano, když si někdy uvědomím, z jakého místa mě můj Pán a Spasitel vysvobodil, naplní mě bázeň, ale také radost z toho, čemu jsem unikl.

Být si jist. Všichni lidé tedy doufají, ale jen křesťan má tu výhodu, že si může být jist tím, v co doufá. Znamená to tedy, že když budu doufat, že dostanu pět zlatých cihel, že si tím mohu být jist? Ne. Ale jsou věci, ve které mohu doufat, a zároveň si jimi být jist. Které to tedy jsou?

Řekli jsme si, že víra vždy na něco, nebo na někoho musí spoléhat, k někomu se upínat. Tyto věci, ve které mohu doufat, a zároveň si jimi být jist, jsou ty všechny, které mi Otec v nebesích zaslíbil. Je přeci psáno: „Kdo uvěří v Ježíše Krista, bude spasen, a má život věčný.“ Bůh tady tedy slíbil věčný život každému, kdo uvěří. Já jsem spasený, mohu to říci s plnou jistotou víry, vím, že jednou, za branami smrti, potkám Toho, který za mě zemřel, a že mě čeká celá věčnost v Jeho slávě. Jsem si jist ne proto, že bych dobře věřil, nebo že bych snad byl tak hodný a spravedlivý, ale vím to, protože On mi to slíbil. Když z tohoto uděláme závěr, pak vidíme, že člověk si může být jist tím, v co doufá, pokud doufá v něco, co mu slíbil Bůh, který nikdy nelže, a má dost moci, aby to splnil.

Nevidíme. Tady spočívá náš veliký problém, a veliká bolest. My ještě nevidíme to, v co doufáme. Já vím, že budu spasený, ale neviděl jsem ještě nebeský Jeruzalém a jeho slávu, vím, že jednou budu navždy žít s Kristem, ale ještě jsem nemohl dát své ruce do Jeho probodených, a nemohl se podívat do Jeho očí. Ale i přesto je to jistota, na které jsem založil svůj život. I když to ještě nevidím. Stejně tak, jako je jistý tento slib, který mi můj Pán dal, tak stejně jsou jisté i všechny jeho ostatní sliby. I přesto, že je ještě nevidíme.

Abys snad ještě lépe pochopil, co to znamená věřit, zkusím to přiblížit na svém oblíbeném příkladu. Představ si, že mám přítele. A jednou, protože zrovna potřebuji jet na dovolenou, a mám doma zlého psa, který potřebuje nakrmit, poprosím ho, jestli by mi ho v dobu mé přítomnosti nekrmil. Přítel se na chvíli zamyslí, v mysli mu vytanou ostré zuby mého psa, dostane husí kůži, ale pak, protože mě má rád, tak mi slíbí, že ho bude chodit krmit.

Já si tedy v klidu odjedu na dovolenou. V tuto chvíli nastupuje víra. On mi to slíbil, ale protože já jsem na dovolené, tak nevidím to, co se děje doma. Já nevím, jestli můj milovaný raťafák dostává každé ráno svou oblíbenou potravu, nemohu ho vidět otvírat jeho chřtán, když se krmí, ale přesto jsem si jist, že až přijedu domů, neuvidím tam jen kostřičku mého ubohého pejsánka, ale že bude v plné síle a pořádně vykrmený. Proč? Protože mi to můj přítel slíbil.

A tak se tedy v tomto případě naplňují všechna čtyři slova z našeho úvodního verše. Já jsem se spolehl na svého přítele, doufám, že on bude toho psa krmit, jsem si tím jist, protože on mi to slíbil, ale ještě to pořád nevidím, protože jsem na jiném místě. Ale i přesto, že nic nevidím, mohu si být jist. Jistotu, kterou mám, ale čerpám z jeho slova, z jeho slibu. Kdybych mu o danou věc neřekl, a on mi neslíbil, že mého milého pejsánečka bude chodit krmit, pak si mohu věřit jak chci, ale když po svém příjezdu najdu svého hlídače pořádně vyhublého, můj přítel na tom nenese nejmenší vinu. Proč? Nic jsem mu totiž neřekl.

Kdybych ho o krmení požádal, ale on mi odpověděl, že z toho a toho důvodu prostě nemůže, pak si také mohu věřit jak chci, ale stejně bude pes nekrmen. Na tomto příkladě můžeme tedy krásně vidět, jak funguje víra.

Na tomto místě se vždy velmi rád obouvám do hnutí víry a pozitivního vyznávání. Představ si totiž, že bych odešel od svého přítele, a celou dovolenou si opakoval jako mantru: „On ho bude krmit, on ho určitě bude krmit, on ho zcela určitě nakrmí“. Tak věřím svému příteli, nebo mu nevěřím? No kdybych mu věřil, tak přeci nemám potřebu cokoli takového dělat, ale budu v pokoji odpočívat. Proto i hnutí víry a pozitivního vyznávání, kde má člověk vyznávat: „Jsem zdravý, jsem zdravý“, a podobné ptákoviny, není ve skutečnosti hnutím víry, ale hnutím nevěry.

Bible totiž říká: „Uvěřil jsem, a proto mluvím,“ a ne „mluvil jsem, a proto jsem uvěřil.“ Co to znamená? Víra nemusí být nic bombastického. Když na té dovolené potkám dalšího svého přítele, který mě zná, a zná i mého pejska (osobně se potkal s jeho zuby), tak se mě zeptá: „A kde máš svého milého hafánka?“ Tehdy mu odpovím: „Zůstal doma, ale krmí ho můj přítel ten a ten.“ Úplně v klidu, v plné jistotě. Takhle se projevuje víra, a takto vypadá pravé vyznání víry. Ne ve strachu, ale v plné jistotě.

Ještě bych uvedl pár bodů, kterým můžeš s plnou jistotou věřit. Ano, jsou to věci, které by si každý křesťan přál, ve které někdy v skrytu duše doufáme, ale často si říkáme, že je to příliš krásné, než aby to mohla být pravda. Proto bych byl rád, kdybys v těchto věcech přešel od onoho „doufám“ až k tomu „jsem si jist“. Už ne „doufám, že mne Bůh povede“, ale „jsem si jist, že mne Bůh povede“. Již ne „doufám, že mne spasí“, ale „jsem si jist, že mne spasí“. Již ne „doufám, že mne zbaví toho a toho hříchu“, ale „jsem si jist, že ví jak na to, a že více než připraven to ve svůj čas a svým způsobem udělat“. Kéž bys mohl vyměnit to roztřesené „doufám“ za to pevné a na skále založené „jsem si jist“.

V co tedy mohu doufat, a zároveň si tím být na sto procent jist?

Tak zaprvé, že mě Ježíš Kristus spasí (Kdo uvěří a pokřtí se, bude spasen, ale kdo neuvěří, bude odsouzen. Mk 16:16).

Pak také, že mi odpustí každý hřích, přijdu-li mu ho vyznat (Proto vám říkám: Každý hřích i rouhání bude lidem odpuštěno, ale rouhání proti Duchu lidem odpuštěno nebude. Mt 12:31).

Mohu si být jist, že mě povede („Jak je tomu s mužem, jenž se bojí Hospodina? Ukáže mu cestu, kterou si má zvolit.“ Ž 25:12).

Že mě vysvobodí z každé zkoušky (Mnoho zla doléhá na spravedlivého, Hospodin ho však ze všeho vysvobodí. (Ž 34:20); Nepotkala vás zkouška nad lidské síly. Bůh je věrný: nedopustí, abyste byli podrobeni zkoušce, kterou byste nemohli vydržet, nýbrž se zkouškou vám připraví i východisko a dá vám sílu, abyste mohli obstát. 1 Kor 10:13).

Ano, podívej se ještě jednou na ty verše, a uvědom si, jak mnoho je toho v nich položeno na ramenou Všemohoucího, a jak málo položil na ramena tvá. Není to snad důvod s radostí zanechat v příkopu u cesty to Tvé ustrašené „doufám“ a vyměnit ho za radostné „jsem si jist“? Kéž by byl, to bych Tobě i sobě z celého srdce přál.