Rány
Kop, třísk, hovoří tiše krumpáče, když se zadírají zemi pod kůži. Kousek po kousku, krůček za krůčkem, rozbíjejí kameny, odkrývají hlínu, která by zemi chránila před krutým mrazem, zraňují, ničí. Chceme ti ublížit, jako by je země slyšela hovořit, přestože nikdy nic takového neřekli. Však jak si to má vysvětlit, když svými ostrými špičkami tepou do její kůže, rozdírají její kosti. Proč, proč, jako bych ji slyšel volat, vždyť já jsem jim dala život, nejsou snad i tito mými dětmi, nedávala jsem snad vzrůst stromům, které posloužily za jejich násady, a nechovávala jsem snad v útrobách tvrdost železa pro jejich ostří? Však kruté nástroje jako by si ničeho takového nebyly vědomy. Kop, třísk, prásk, dál se zadírají pod kůži, rozdírají, ničí.
Země se nebrání, nezačne se třást v odpověď, ani neotevře svá ústa, aby je snad pohltila. Jen do ticha se nese skřípění o kamení a sténání hlíny, když je odnášena někam pryč, aby tam byla vyhozena jako odpad.
Pak, po mnoha hodinách, vytrysknou první pramínky. Rána je už v tu dobu hluboká, snad několik metrů zaryla se pod kůži, zeje vstříc nebi jako vzpomínka na toho, kdo ji způsobil. Ale na dně té rány se začíná shromažďovat život, vtéká tam a tiše zurčí, a nedá se zastavit. Tehdy se ti, kteří drželi nástroje, začnou radovat, možná smočí své rty v kalné vodě, a srdce se jim pozvedne radostí. Voda! Jak je vzácná v pustinách, kde by za ni dali často vše, co mají. Voda! Vždyť tam, kde není, tam není ani život.
„Ukřižuj, ukřižuj,“ volá dav na nádvoří. Jeho hněv a zášť je soustředěná na člověka stojícího před soudnou stolicí. Najednou se utiší, to když soudce dá pokyn, aby vězně odvedli. Kam ho vedou?
Zatímco se dav utišil a očekává další dění, v útrobách soudní budovy odehrává se další část dramatu. Trnovou korunu na hlavu, a každý trn ať pořádně cítí, a taky přineste biče. Ano, ty biče, které dokáží vytrhnout člověku z těla i maso, přesně ty. A nástroje konají své dílo, zadírají se pod kůži, trhají, ničí, způsobují rány, ze kterých se dere ven krev. Krev, která dává život.
O několik hodin později na kopci jménem Golgota vidíš toho stejného viset na kříži. Nad hlavou má nápis svých vin, že je králem židů, a za to zaslouží si zemřít, po boku má vrahy a zločince. Do ran na těle přisypávali mu lidé sůl po cestě pohanění, cestě urážek a odmítání. Dokonce i duše mu krvácí, protože ho v hodině tmy opustili i jeho nejbližší. Nebo že by snad nebolela zrada? Nemyslím. I on je tichý, nepřišel odplácet, soudit, nepřivolá oheň z nebes v odpověď, třebaže z celého svého srdce ví, že by mohl. „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí,“ je jeho volání.
Vidíš? Je v něm pramen vody živé, tam uvnitř je život, který se nyní dere ven. Vyvěral za časů pohody a pokoje, ale nyní mnohem více vyvěrá za času odmítání, kdy jeho tělo i duše jsou zbrázděné množstvím ran a trhlin. Není to zvláštní, že rány, zasazené z prosté lidské zášti, ze závisti, ba i z nevědomosti a hlouposti, mají dát život mnohým? Kop, třísk, volala slova farizeů, když se mu na kříži posmívali, ubliž, znič, smály se hřeby protínající ruce, poniž, odmítni, křičeli lidé po cestě i ti pod křížem, zabij, volal ďábel, a spousta hlasů mu přizvukovala.
Ale jak z ran vytékala krev, ze Syna Božího unikal život, život, který si nevzal s sebou, když vystupoval do nebes, ale nechal ho nám. Nechal ho i Tobě, víš? Však je to jeho krev, právě ta, která vytékala z ran otevřených ze zášti, která očišťuje tebe i mne od veškerého hříchu, a jak bylo tvé svědomí předtím špinavé, zašlé v prachu, tak nyní může zářit čistotou. Jako voda, vycházející z ran otevřených na zemi očišťuje tělo, a dává mu i zdraví, právě tak krev, vycházející z ran Krista Ježíše, očišťuje duši a dává jí zdraví.
Však stejně jako nebudeš umývat čistou věc vodou, protože by to k ničemu nebylo, tak stejně nebudeš chtít umýt ani svou černou duši, budeš-li mít za to, že vlastně čistou jest. Tak platí, že mnohem lépe má se ten, kdo je chudý v duchu, ten, kdo ví, že jeho duše je černou, a kdo nezakrývá své přestoupení. Takový bude umytý, a z jeho očí bude znovu zářit život. Život! Jak je vzácný v těch našich krajinách smrti, kde lidé dají vše, co mají, aby našli aspoň jeho napodobeninu. Život! Vždyť tam, kde není, zůstává jenom prázdnota.
Kop, třísk, někdy volají slova druhých lidí, když jsme skrytí někde v temnotě s tváří pokrytou slzami. Tehdy člověk vidí vše černě, zdá se mu, jako by se mu ty střepiny zadíraly pod kůži, drásaly, ničily. Bolí zrada? Ty víš, že bolí. Bolí odmítání, když je člověk tiše označován za zločince a nebezpečného, protože chce pomoci, bolí posměšky, ústrky, zranění? Bolí. A to i když lidé vskutku nevědí, co činí, ba, někdy si i dokonce myslí, že dobře dělají, a bolí také, když jsou rány způsobované ze zášti, závisti, a vší podobnou havětí. Rány.
Otázka pro mě i pro Tebe je však jediná. Copak z těch ran poteče? Bude to život, nebo to bude smrt? Copak je uvnitř, že to vyteče ven, když někdo zaryje pod kůži, nešetrně, bolestivě, ba, i s úmyslem ublížit? Bůh totiž ani dnes svůj styl práce nezměnil. Život na této zemi vždy vytéká z ran, a ono to bolí, někdy tolik bolí.
To neznamená, že On bude Tvé rány ignorovat, že Ti s přezíravým úsměvem poví: „Přestaň skučet, slabochu, jde se dál,“ nebo Ti snad tvrdit, že rána ránou není. Nebude ani omlouvat ty, kteří přijdou za Tebou s úmyslem zranit, i jim jednou odplatí podle jejich skutků. Vždy obváže, utěší, ano, i všechen hnis z ran vymačká, aby i z Tvých ran mohl téct ven život. Život! Jak moc je potřeba tam, kde rány zůstávají neobvázané, kde lidé už zapomněli, jak se to dělá. Život! Jak je vzácný ve všech končinách země, však jaká cena musí se za něj platit. Rány.