Mon 16. 10. 2006

Ne mé ovce

Ne mé ovce

Seděl u stromu, a hrál na svou harfu. Jeho prsty skákaly po strunách, a do ticha rozjásané jarní lučiny se linuly něžné tóny harfy. Idylka, řekl by sis, kdybys to viděl. Svou hůl měl opřenou kousek od sebe, a jeho ovce se pásly po celé louce. Byl bezstarostný, klidný a tichý. Kdyby ses onoho dne podíval do jeho očí, viděl bys tam klid a mír, právě takový, jaký má muž, který chodí s Všemohoucím. Viděl bys tam touhu sváry nerozdmýchávat, ale naopak urovnávat, touhu po pokoji a klidném životě v dlani Hospodinově, mírnost ducha, který netouží po věcech velikých a nevystihnutelných.

Ten muž se jmenoval David, a toho dne pásl ovce svého otce. Nebyly jeho, patřily Jišajovi, který toho mladého ryšavého chlapce sedícího pod stromem zplodil. Však přesto přirostly mu ty ovce k srdci, že choval se k nim jako ke svým vlastním. Znal je jménem, tu s černou skvrnou za uchem, i tu s kulhavou nohou, dokonce i tu nenažranou a toulavou. Miloval je, a vodil je po dobré pastvě, tak, aby každá z nich měla život a měla ho v hojnosti.

Však pokoj té chvíle měl být za chvíli narušen. Lev, stojící na okraji té planiny, dostal ve své hlavě bláznivý nápad. Prý, že on by dneska rád k obědu ovci. Nedělal to poprvé, nebyl v tom oboru žádným nováčkem, a již mnozí z pasáčků raději nějakou tu ovci pohřešili, než aby se potkali tváří v tvář s jeho zuby. Obhlédl tiše terén, plížil se od stromu ke stromu, a v očích se mu začalo rozsvěcet nebezpečné světlo. Viděl jen jednoho pastýře, navíc žádného bojovníka, muže jen s holí položenou vedle sebe, a kromě toho, zdálo se, takového tichého romantika, co nejvíce ze všeho miluje hrát na svou harfu tklivé písně. Dneska se dobře najíš, řekl tehdy lev svému žaludku, a vydal se sebejistým krokem vstříc stádečku mladého pěvce.

David ho nejprve neviděl, třebaže lev, vědomý si vlastní síly, se vůbec neskrýval, jeho oči byly zamžené, a ztracené v příjemných vzpomínkách na dny v náruči Všemohoucího, jeho mysl se opájela klidem a mírem toho dne. Ale potom ho uviděl, zlatavou hřívu, pružné a svalnaté tělo, a tesáky ostré jako meče, uviděl ho v celé jeho kráse. Lev, rozpoznaly hned jeho rozšířené oči.

Nejdřív se mu stáhlo srdce, začalo bušit čím dál silněji, podíval se kolem sebe, na svou pastýřskou hůl, která se zdála být tak bezmocná proti té zlaté záplavě síly, pak na své ovce. Uteč, velelo mu jeho srdce. Vždyť on stejně sní jen jednu, pak si dá pokoj, a zítra půjde možná k jinému stádu. Co je jedna ovce, abys kvůli ní riskoval svůj život? A pak, jak ho chceš asi přemoci? Ano, i David měl srdce jako já a Ty, jako každý člověk chodící po této Zemi. To vše mu proběhlo v mysli jako blesk, když protne oblohu.

Pak se ale zadíval na své ovce. Na tu s černou skvrnou za uchem, na tu kulhavou i na toulavou, a v srdci mu zazněl ještě jeden tón. A kterou z nich bys obětoval, která z nich je ta, kterou by si měl lev odnést, která má položit život za stádo? Tyhle dvě myšlenky chvíli bojovaly v jeho srdci, a pak jedna s vítězným hlaholem položila na lopatky tu druhou. Ne, řekl si, ty nedostaneš ani jednu ovci, ty ovce jsou mé, jsou mé!

Toho dne udělal lev svou poslední, osudovou chybu. Potkal již mnoho pasáčků ovcí, pasáčků, na které stačilo vycenit zuby a zatřást hřívou. Ale ještě se nesetkal s žádným pastýřem, mužem tichým a pokojným, ale přesto hrozivým jako sama smrt, jde-li o jeho ovce. Teď ho potkal, a byl na to setkání zoufale nepřipravený.


O nějaký čas později stál ten stejný muž na jedné straně úvalu, vedle mužů v plné zbroji vojska země Izrael. Díval se na druhou stranu, kde stálo vojsko Pelištejců, mužů hrozivých a krutých. Po celém Izraeli se vyprávěly zkazky o jejich jednání, když dobyli nějaké město, zkazky o tělech rozbitých na ulici, a krvi vylévané celými potoky.

Jeho oči sledovaly toho muže, jak vystoupil z řady, aby se šel vysmívat bojovníkům Izraele. Byl obrovský, jeho kopí se zdálo být jako tkalcovské vratidlo, že by ho museli nést dva muži, a jeho hlava se zdála čnít k nebesům. I zdálky mohl vidět jeho jistotu, kterou dává muži víra ve vlastní sílu a schopnosti, viděl, jak se ten muž nese jako válečník jistý si svým uměním boje. A na celý Izrael padl strach, přikryl ho jako příkrov, umlčel, nechal ho jen tiše dýchat v očekávání věcí příchozích.

Pak otevřel ústa, a na řady bojovníků Izraele se vyvalil proud rouhání a urážek. Vysmíval se všemu, co bylo svaté Davidovi, i jeho spolubojovníkům. Urážel Boha, vysmíval se odvaze těch válečníků, kteří najednou stáli jako přikovaní ke skále, plný zášti a pohrdání. Věděl, že smí.

To není tvá věc, horečnatě šeptalo Davidovo srdce, to má bojovat Saul, ten mu také snad jako jediný může sahat alespoň k ramenům. Nestarej se o to, splyň s davem, a budeš žít v pokoji. Pak ale jako paprsek ozářila jeho mysl jedna stará vzpomínka.

Stál tam v kruhu svých bratří, ještě mladý, nezkušený. Zavolali ho od ovcí, tím stejným výsměšným tónem, kterým mu dávali najevo pohrdání, jako vždy. Polkl odseknutí, které se mu už už dralo na rty, a šel. Vešel do domu, očekával jako vždy nějaké výčitky od svých bratří. Však dnes byla nálada v domě jiná. Pak uviděl, proč tomu tak dnes je. Vedle jeho otce stál muž, ke kterému vzhlížel celý Izrael. Samuel, pomyslel si David, proč přišel zrovna do našeho domu, co tu hledá? Pak na sobě ucítil pátravý pohled toho muže, a zdálo se mu, jako by mu propaloval vnitřnosti. Chvíli váhal, ale pak pohled opětoval. Nemám se za co stydět, řekl si ve svém srdci, vždyť i já chodím s Hospodinem.

Pak se Samuel pohnul. Vzal roh, který měl u pasu, a než mohl David cokoli udělat, vylil celý jeho obsah na jeho hlavu. David nemusel dlouho přemýšlet, aby pochopil, co to znamená, toto věděl celý Izrael. , ptal se tiše ve svém srdci, copak, Otče, na trůnu Izraele nevládne tvůj služebník Saul?

Mrkl, když mu slunce zasvítilo do očí na izraelské straně úvalu, a znovu se vrátil ze vzpomínek do skutečnosti. Rozhlédl se po bojovnících, a najednou je viděl takové, jací doopravdy byli. Bezmocní jako ovce, vystrašení, a neschopní čelit tomu nebezpečí, které se jim vysmívalo v dolině. Mé ovce, uvědomil si David, ty ovce jsou mé, a já je budu chránit.

Toho dne udělal Goliáš z Gatu, obr, muž válečník od útlého dětství, svou poslední chybu. Potkal již mnoho bojovníků, válečníků zvučného jména, ale jeden každý měl po pohledu na jeho velikost co dělat, aby jeho oběd neskončil v kalhotách. Ale ještě se nesetkal s žádným pastýřem, mužem mírným, klidným a shovívavým, ale přesto strašným jako požár šířící se stepí, jde-li o jeho ovce. Teď ho potkal, a byl na to setkání zoufale nepřipravený.


Na hoře Sinaj povstal Bůh. Jeho oči se rozhlédly doleva, doprava, ale pak se zahleděly do dáli. Měl před očima horu Sijón, místo, které miloval nade všechna místa na Zemi. Davide, vzpomínal tiše ve svých myšlenkách, jak jsem miloval tvé společenství, tvé tiché srdce, tvou radost, že jsi se mnou. Uplynulo již několik století po smrti ryšavého vojevůdce, ale pro toho Svatého na nebesích to bylo jako včera.

Sijóne, Sijóne, jsi popleněný, odvlečený do zajetí, zbyly z tebe jen rozvaliny, štkalo jeho srdce, býval jsi místem, kde má duše plesala, ale dnes jsou z tebe jen sutiny. Býval jsi místem, kde přebývalo mé jméno, a dával jsem slyšet svůj hlas, aby právo vycházelo z tebe pro život národa, ale dnes jsi jen vzpomínkou, stínem toho, co kdysi bylo, pokrouceným, zničeným.

Se zúženými zornicemi pozoroval krále Babylónu, když napochodoval i se svým vojskem do toho místa, kde on sám trávil tak vzácné chvíle se svým služebníkem, jak šlapou po těch kamenech, které miloval, jak trhají a ničí vše, k čemu lnul celým svým srdcem, a jeho ovce ujařmují, obnažují, odvádějí do zajetí.

Ne, řekl si ve svém srdci, přestože již bylo zbrázděné odmítáním a zradami jeho lidu, pro Sijón nebudu mlčet, pro Sijón neodpočinu, dokud tě zase nevybudují, a dokud neodplatím těm, kdo tě ničili ohněm, válkou a mečem. Opustil jsem tě, ale hle, zase se navrátím, kvůli sobě, a kvůli svému služebníku Davidovi.

Na hoře Sinaj povstal Bůh. Jeho mírné a klidné srdce se toho dne naplnilo ohněm, protože viděl své ovce, jak jsou pobíjené na návrších, a jak jsou mezi národy k posměchu a pořekadlům. Vstal, před sebou nákazu, a za ním šel mor. Věděl, kam jde, tu cestu prošel mnohokrát, však dnes šel jako pastýř, který jde se vší svou mocí bojovat o své stádo.

Otřásly se hory, a zachvěly se pahorky toho dne, a na národy žijící ve stínu té hory padl děs. Jak dobrým sousedem byl pro ně ten Svatý na nebesích, jak mírným, klidným a žehnajícím, však toho dne padl na ně děs z toho Živého na věky věků. I slunce onoho dne schovalo svou tvář za závoj oblaků, protože vědělo, že jediné pohnutí Jeho ruky může i jej strhnout z oblohy na věky.

Toho dne udělal král Babylónu svou poslední a osudovou chybu. Potkal již mnoho králů pod nebesy, mužů mocných pro sílu svých vojsk, vojevůdců slavných po celé zemi, a všem se smál do očí. Jen přitáhl, nahrnul prach země, a každý se před ním musel dříve nebo později sklonit. Šlapal po pronárodech, jako by to bylo víno, ze kterého vymačkával víno pro svůj kalich. Ale ještě se nesetkal s pastýřem, který brání své stádo, mužem shovívavým a dlouho čekajícím, ale hrozivějším než smrt, neúprosným a stíhajícím nepřítele až na sám kraj země, jde-li o jeho ovce. Teď ho potkal, a byl na to setkání zoufale nepřipravený.