Čt 19. 10. 2006

Blahoslavení

Hanka Šmikmátorová, Biblické
2171x přečteno
Blahoslavení

První příběh

Ospalé sluneční paprsky se plíží do údolí, plného pasteveckých stanů. Osada dřímá a její klid neruší nic jiného než občasné zabečení ovcí. Po zemi se válí několik cárů mlhy. A předákovi pasteveckého klanu, který právě vyhlíží ze svého honosného stanu, aby se potěšil pohledem na vycházející slunce, stoupá od úst malý obláček páry. V tu chvíli narušil pokojnou scenérii pláč malého děťátka a téměř okamžitě konejšivý hlas jeho matky: „Ššš, maličký…“ Předákova tvář se okamžitě zkřivila bolestí. Spustil plachtu a zoufale se snažil nemyslet na to, jak moc ten něžný okamžik zjitřil dlouholetou ránu v jeho srdci, tu mnohaletou, a stále nenaplňovanou touhu…

Tak něžná chvíle. A přece tak dokáže zabolet… S povzdechem se otočil zpátky do stanu, kde v ovčích houních odpočívala jeho manželka, jedna z nejkrásnějších žen širokého okolí, tak proslulá svou krásou, že si ji svého času chtěl i egyptský farao vzít za ženu. Tak nádherná! Tak převelice ji náš muž miluje! A přece – zdá se, že to nejkrásnější požehnání je jejich vztahu neustále odepíráno. Kolikrát už to vypadalo, že by snad… Kolikrát odcházeli večer do svého stanu a kolikrát doufali, že zrovna onen večer bude chvílí, kdy se k nim Hospodin skloní a vyslyší jejich dlouholeté modlitby… Ale pokaždé to byly jen plané naděje.

Někdy už propadal malomyslnosti. V jeho kmeni přece bylo tolik rodin, kterým Hospodin žehnal – proč ne zrovna té jeho? Proč právě on, který dostal od Hospodina tak jasné a konkrétní zaslíbení, musí neustále čekat? Přesto si nemohl pomoci – kdesi v srdci cítil, že odpověď na tuto palčivou otázku velice dobře zná. Protože v jeho případě Hospodin sleduje něco víc, než jen naplnění jeho tužeb. Tato odpověď ho mnohokrát povzbudila, ale dnešní ráno znovu cítil, že potřebuje od svého drahého Pána vědět víc. Ještě naposledy se ohlédl za svou spící ženou, a vyrazil na svoje oblíbené místo, kde už mnohokrát trávil čas před Všemohoucím.

„Ach, Panovníku Hospodine,“ vyléval před ním svoje srdce, čelo zabořené do země, kolena a lokty mokré od ranní trávy, „Panovníku Hospodine, nedopřáls mi potomka. Jsem stále bezdětný.“ Cožpak jsi mi to, Pane, neslíbil? Proč pořád otálíš? Já i moje žena stárneme a ty to dobře víš. Jak dlouho budeme muset ještě čekat? Pravidelně každý měsíc poslouchám, jak moje drahá manželka pláče do přikrývek, a nic ji nedokáže utěšit. Jak může být tohle tvoje cesta?

„Nic se neboj,“ zní však v jeho ztrápeném srdci Hospodinův něžný hlas, „nic se neboj. Já jsem tvůj štít, tvá přehojná odměna. Zdalipak dokážeš spočítat hvězdy na obloze? Přesně tak se rozmůže tvoje potomstvo, které vzejde z tvého lůna.“ Náhle byl veškerý strach a každá pochybnost pryč. Srdce muže, klečícího v drsné horské trávě, pookřálo. Pár jednoduchých slůvek od Hospodina – kolik jen dokážou přinést pokoje! Náhle všechno vypadalo tak jednoduše – Bůh slíbil – Bůh dodrží! Není se čeho bát. V tu chvíli totiž náš muž Hospodinu uvěřil. A bylo mu to počítáno za spravedlnost. Ten muž se jmenoval Abraham. První blahoslavený.

Druhý příběh

„Hospodine,“ úpěl náš druhý hrdina s koleny zabořenými do pobřežního písku. Jeho plátěnou tuniku zalévala voda, která se z nitra moře valila na pláž, ale on si toho nevšímal. Teď to totiž nebylo důležité. „Ach, Panovníku, do jaké doby jsem se to jen narodil? Nemůžu zůstat klidný, když vidím, jakých ohavností se dopouštějí lidé v mém okolí. Někdy mám strach, že od toho neuchráním ani vlastní rodinu. Copak jen čeká tenhle svět? Když vidím, jak se lidé chovají, nemůže to přinést pranic dobrého. Pane, co se bude dít? Jak zasáhneš proti tomuto zvrácenému pokolení?“

Odpověď byla děsivá. Tak děsivá, až náš člověk zalitoval, že se vůbec svého Boha na něco takového ptal. „Rozhodl jsem se skoncovat se vším tvorstvem,“ zní našemu modlitebníkovi v srdci jednak skleslý a jednak spravedlivě rozhořčený hlas Všemohoucího, „neboť země je plná lidského násilí.“ Náš muž nasucho polkl, protože další příkazy z Božích úst byly jednak tak přesné a rázné, že nebylo pochyb, že jsou myšleny velice vážně, a jednak mu to všechno připadalo jak ze špatného snu: „Udělej si archu z goferového dřeva. Bude tak a tak dlouhá. Tak a tak široká. Odvedeš do ní tolik a tolik zvířat a celou svoji rodinu, protože s tebou chci učinit novou smlouvu. Vše ostatní na zemi zhyne, neboť uvedu na zem potopu, která zničí vše, v čem je duch života…“ A když na tento výčet Božích příkazů náš hrdina odpovídal: „Ano, Hospodine. Udělám vše,“ říkal si sám pro sebe, že bude určitě ostatním připadat jako naprostý hlupák. Ech, k čemu to, oponoval sám sobě. K čemu je mi sláva od smilníků, zvrhlíků, vrahů, zlodějů a rouhačů? Cožpak kvůli ní zavrhnu slávu Boží? Muž se napřímil a s plamenem v očích pohlédl na obzor, kde se ve vlnách oceánu odráželo světlo zapadajícího slunce. „Udělám vše – tak jak chceš.“

A když druhý den ráno porazil první strom a otesal první trám, když zodpověděl první zvědavé dotazy a utržil pár prvních uštěpačných poznámek, bylo nebe stále blankytně modré a na obzoru se neobjevil žádný náznak nějaké ošklivější průtrže mračen, ba ani malý bílý mráček. A jak píše Písmo, tento muž právě touto svou vírou ve věc, která ještě zdaleka nebyla vidět, vynesl soud nad světem a získal podíl na spravedlnosti. Noe, druhý blahoslavený.

Třetí příběh

Je pozdní večer. Celý Jeruzalém už pomalu usíná a chystá se na další náročný den. Ulice jsou tiché a každodenní městský hluk již dávno umlkl – ne však v jedné zapadlé jeruzalémské čtvrti. Právě tam zaskřípaly dveře od jednoho domu a mladý tmavovlasý muž, zahalený do pláště tak, že mu byl sotva vidět nos, téměř neslyšně vklouzl dovnitř. Ten, jenž mu otevřel dveře, mu také urychleně pomohl z pláště a vedl ho dál do chodby. „Máme pro tebe skvělou novinu, bratře,“ šeptal polohlasem, „stalo se něco úžasného! Přesně to, v co jsme doufali! Přesně tak, jak to bylo předpovězeno! Pojď dál,“ dodává přerývaně a postrkuje nočního návštěvníka ke dveřím od hlavní místnosti, „musíš to všechno slyšet!“ „Viděli jsme Pána,“ oznamují nově příchozímu hlasy jeho blízkých přátel v plápolavém světle loučí, „viděli jsme Pána! Je to všechno pravda, haleluja! Bůh se k nám sklonil. On zvítězil!“ Ale náš člověk jen nevěřícně kroutí hlavou. To není možné, říká si sám pro sebe, to přece není vůbec možné. Ano, několikrát nám to Mistr přece říkal, že se to stane, ale přece – to nemůže být pravda, dodává jeho nevěřící srdce. Takové věci se přece nedějí. Náš hrdina pohlédl na svoje přátele, kteří už na první pohled vypadali jako nejšťastnější lidé na světě. Čím to, volá nechápavý hlásek v jeho srdci, čím to? Náš Mistr je mrtev. Nepřišlo žádné nové království. Stále jsme pod římskou nadvládou. Neměli by spíše truchlit?

„Bratří,“ řekl náš hrdina nakonec rezolutně, „dokud neuvidím na jeho rukou stopy po hřebech a dokud do nich nevložím svůj prst a svou ruku do rány v jeho boku, neuvěřím. Je to pro mě příliš nepochopitelné. Čekali jsme přece, že Pán převezme moc! Těšili jsme se na pád Říma a na nové židovské království! Nic z toho se neodehrálo. Jaké pak vítězství?“

„Ještě pořád jsi nic nepochopil,“ promlouvá k němu shovívavě jeden z bratří. „Takové vítězství vůbec nebylo Pánovým záměrem. On dosáhl vítězství nad něčím mnohem horším, než je Říše římská – on zvítězil nad hříchem! Nad hříchem nás všech. Přinesl nám svobodu a vykoupení!“

„Ne,“ odpověděl rázně, ale už přece jen ne tak rozhodně, náš muž: „dokud neuvidím, neuvěřím.“

O pár dní později se všichni učedníci znovu setkali. Dveře byly zavřené a zajištěné bytelnou petlicí. Všichni se po očku dívali na svého nevěřícího bratra a přemýšleli, co nakonec Pán udělá, aby ho přesvědčil. Náhle všichni pookřáli a začali se usmívat. Náhle jich totiž bylo o jednoho víc, a ten někdo je pozdravil: „Pokoj vám.“ A poté se otočil k našemu hrdinovi, který si připadal jak v říši divů: „Tomáši. Polož svůj prst sem, pohleď na mé ruce a vlož svou ruku do rány v mém boku. Nepochybuj a věř!“ Tomáš vztáhl k Pánu ruku a s ústy pootevřenými úžasem udělal vše tak, jak mu Pán řekl. Pak se s hlubokou úctou sklonil až k zemi. „Můj Pán a můj Bůh!“ Pán vzal do dlaní zahanbenou Tomášovu tvář a natočil ji k sobě. „Že jsi mě viděl, věříš,“ řekl mu, „ale blahoslavení jsou, kteří neviděli, a uvěřili.“

Dovětek

Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili. Mohla bych psát dál a na dalších příkladech z Písma ukazovat, kolik moudrosti a pravdy se nalézá v těchto jednoduchých slovech z Božích úst. Blahoslavený člověk je totiž v prvé řadě člověk šťastný, člověk pokojný, člověk, který žije s hlubokým vědomím toho, že v jeho životě kraluje všemohoucí Bůh, jehož slova a činy nikdy nevyzní naprázdno. Abrahama Bůh mnohokrát ujišťoval, že jeho potomstva bude jako písku na mořském břehu, ale dlouhá léta toto zaslíbení zůstávalo nevyplněné. Přesto se kvůli tomu Abraham nemusel trápit a nedělat si starosti, zda se náhodou nepřeslechl. Nezlobil se na Boha, že mu na modlitbách opakuje pořád to samé zaslíbení, a on sám nevidí ani žádnou reálnou možnost, jak by se toto zaslíbení mohlo stát skutečností. Co bychom asi dělali na Abrahamově místě, kdy už by bylo nad slunce jasnější, že Sára z lidských možností už jednoduše mít dítě nemůže? Kdoví, zdali bychom se nezačali trápit, že jsme Boží hlas někde přeslechli a že jsme si něco celou dobu jen namlouvali. Abraham ne. Abraham byl blahoslavený, protože i přesto všechno Bohu věřil, že On je mocen splnit to, co zaslíbil… a proto se stal otcem víry.

Do jak šíleného podniku se pustil Noe! Kolik řečí si musel vyslechnout, kdoví, jestli mu třeba i jeho vlastní žena neříkala: „Táto, neblbni!“ :-) Noe nebyl geniální meteorolog, který si mohl ověřit, jestli se na modlitbě přeslechl nebo ne. Zkrátka se rozhodl jednat – a svým jednáním víry vynesl soud nad celým tehdejším světem.

A díky Tomášově příkladu se můžeme přesvědčit o tom, jak je důležité Bohu věřit, i když pro potvrzení toho, co Bůh řekl a udělá, máme „jen“ biblická zaslíbení a svědectví jiných lidí. Myslím, že Tomáš toho moc během těch několika nocí, než se setkal s živým Pánem, asi nenaspal. Myslím, že chodil po ulicích a bojoval se svým zatvrzelým srdcem, které nechtělo spočinout v pokoji pramenícím z víry. Proto nemohl být blahoslavený. Protože žádný člověk, v jehož srdci nesídlí Boží pokoj, nemůže být šťastný, i kdyby pro to dělal cokoliv.