Út 24. 10. 2006

Pokrytec

Lukáš Makovička, Ostatní
2456x přečteno
Pokrytec

Ceremoniář: „Vážený soude, dovolte mi prosím představit žalobce, svědky, a obhajobu. Soud se sešel ke zvážení případu pana Petra, obžalovaného. Žalobu bude před váženým soudem vést pan Mojžíš, muž věrný v celém Božím domě.
Jako svědkové budou stát pan Svědomí, budou otevřeny knihy se záznamy synů lidských, ze kterých bude předčítat žalobce, a jako poslední svědek je vybrán pan Kristus Ježíš, ten věrný a pravý svědek.
Pane obžalovaný, svědkové, přísedící, dovolte mi představit vám soudce, pana Boží Slovo.“

Mojžíš: „Dovolte mi, prosím, abych začal obžalobu.“
Boží Slovo: „Začněte, pane Mojžíši.“
Mojžíš: „Jako důkazní materiály si obžaloba přinesla kopii z knih Všemohoucího, kde jsou zapsány všechny činy pana Petra. Ze záznamů z těchto knih se bude ve většině případů skládat naše obžaloba. Pravost zápisů je možné si ověřit v archivu Všemohoucího, odkud byly kopie pořízeny. Jako svědka obžaloby jsme povolali pana Svědomí, neboť byl většině událostí osobně přítomen, a vše viděl i slyšel, nebyl-li zrovna umlčen rukou pana obžalovaného.
Dále bychom chtěli vážený soud upozornit na jistou zvláštnost záznamů Všemohoucího. V popsaných událostech bude vystupovat osoba jménem Petr T., který však není skutečnou osobou, ale ukazuje všechny tajné myšlenky pana Petra právě tak, jak je v onu chvíli ukládal ve svém srdci. Vše je pořízeno podle výroku veleváženého soudu, že ‚není nic zahaleného, co nebude jednou odhaleno, a nic skrytého, co nebude poznáno‘ .“
Boží Slovo: „Pane obžalovaný, chcete něco říci, než bude přečtena obžaloba?“
Petr: „Ne, Vaše Ctihodnosti.“
Petr T.: (tiše) „Do háje.“
Mojžíš: „První ze záznamů byl pořízen dne 11. 6. 2004 v modlitebně sboru v Zapadlé Lhotě.“

Kazatel: „A nyní bych prosil naše sestřičky, které slouží košíky, aby se ujaly své služby.“ (tiše se zvednou dvě sestry a obejdou shromáždění. Košík doputuje až k Petrovi)
Petr T.: „Poslouchej, asi bys měl dát. Víš, je to na Boží dílo, a navíc, podívej se, Pepa dal, Karel dal, a ty jsi teď na řadě, a bude trapné, když nic nedáš.“
Petr: „No jo, ale když já jsem si chtěl koupit novou televizi, a když dám do sbírky, tak ta sleva možná vyprší.“
Petr T.: „Já vím, ale když už dal dneska i ten držgrešle Karel, tak by ses neměl nechat zahanbit. Televize počká.“
Petr: „Víš co, máš pravdu, vždyť ‚ochotného dárce miluje Bůh‘, že?“ (pětistovka tiše putuje z peněženky pana Petra do košíku)

Boží Slovo: „Máte k tomu co říct, pane obžalovaný?“
Petr: (vášnivě) „Pane, na svou obhajobu mohu říci, že celou tu dobu za mnou stál pan Mělo Byse, a držel mi nůž v oblasti žaludku!“
Petr T.: (zuřivě šeptá) „Nic jim neříkej, nic jim neříkej! Máš právo nevypovídat!“
Boží Slovo: „Soud k tomu přihlédne. Nyní prosím, pane Mojžíši, pokračujte ve čtení obžaloby.“
Mojžíš: „Druhý záznam byl pořízen dne 1. 11. 2004 při brigádě na sborovém domě v Zapadlé Lhotě.“

Patrik: „To jsem rád, Petře, že tě tu vidím! Dneska se bude každá ruka hodit!“
Petr: (truchlivě poklepe na své klouby) „Jo, ale kdybys věděl, jak se mi dneska špatně vstávalo. Člověče, měl jsem mít odpočinkový den, ale místo toho jsem musel ty své staré kosti zvednout a jít vám pomoct.“
Patrik: „No co, však to nebude tak zlé. Hlavně, že jsi tady.“
Svědomí: „Ale Petře, vždyť se ti dnes vstávalo stejně jako jindy.“
Petr T.: „Víš ty co? Radši mlč.“
(po několika hodinách práce)
Petr: (otírá si pot z tváře) „To je dneska ale horko, že? A hádám, že většina sboru si válí šunky někde u televize!“
Patrik: „A jen je nech válet, však za sebou možná mají perný týden. Vypadá to, že to stejně zvládneme i bez nich.“
Petr: „Stejně by jim prospělo si taky jít občas máknout.“

Boží Slovo: „Pane Svědomí, je záznam autentický a pravdivý?“
Svědomí: „Vaše Ctihodnosti, já jsem mu říkal, ať si nevymýšlí, ale on mě nechtěl poslouchat.“
Boží Slovo: „Dobře. Pane obžalovaný, máte mi k tomu co říci?“
Petr: (nehnutě stojí)
Petr T.: ##%$�$ (neotisknutelné výrazy)
Boží Slovo: „V tom případě prosím pana Mojžíše, aby pokračoval ve čtení obžaloby.“
Mojžíš: „Následující záznam, v pořadí již třetí, byl pořízen dne 23. 12. 2004 na sborové skupince v domě pana Patrika v Zapadlé Lhotě.“

Patrik: „A teď se půjdeme modlit.“
Eva: „Pane Ježíši, děkuji ti za to, že jsi mne zachránil. Z celého srdce ti děkuji za tvůj kříž, za to, že jsi mne vykoupil z hříchu…“
Petr T.: „Ty, pamatuješ na ten film včera v televizi? To bylo bájo, všiml sis, jak mu ubalil tou pravačkou, až sebou sekl do toho příkopu?“
Petr: „Buď zticha, nevidíš, že se modlíme?“
Petr T.: „Ale no tak, copak nevíme oba, že sem chodíš prostě jen proto že by se to mělo? Že kdybys neměl strach z toho, co si o tobě lidi řeknou, tak bys sem ani nepáchl?“
Petr: „Hele, to není až tak docela pravda. Vlastně mám docela rád tyhle lidi kolem, a vůbec, každý křesťan přece potřebuje společenství.“
Petr T.: (pošklebuje se) „Tak si dávej pozor, ať se tváříš aspoň trochu zaujatě, a nezapomeň si něco vycucat z prstu, až na tebe dojde řada.“
Petr: „Buď zticha a neruš.“
Svědomí: „Petře, co vlastně potřebuješ od Všemohoucího, a co bys mu chtěl říct?“
Petr: „Co od Něj potřebuju? Vždyť já jsem vlastně celkem spokojený. Vlastně nic moc nepotřebuju. Stejně jsou ty modlitby takový univerzální nástroj na všechno, co často nefunguje. A vůbec, neruš, modlíme se.“
Petr: (došla na něj řada) „Pane Ježíši, děkuji ti za tvou oběť na kříži. Jsem tak rád, že tě znám, že jsi se stal mým spasitelem a pánem…“

Boží Slovo: (sleduje ztichlou síň) „Pane Mojžíši, přejděte prosím k dalšímu záznamu.“
Mojžíš: „Záznam čtvrtý je z domácnosti pana Petra na Štědrý den, tj. 24. 12. 2004.“

Petr: „Evo, pojď mi prosím pomoct se zdobením stromečku.“
Eva: „Počkej chvíli, já teď nemůžu.“
Petr: (po několika minutách, poměrně naštvaně) „Tak kde jsi, já už tu na tebe čtvrt hodiny čekám, a ty se pořád někde flákáš. Nevím, kde jsou ozdoby, a takhle nemůžu začít.“
Eva: „Petře, když jsi až do deseti spal, tak ještě chvilku počkej, já teď připravuju salát, a mám špinavé ruce.“
Petr: (naštvaně) „Jak do deseti spal. To jako chceš říct, že jsem se flákal? Kdybys věděla, jak jsem byl včera unavený, když jsem přišel domů!“
Svědomí: „Petře, mírni, vždyť ti nic neudělala. Proč se na ni hněváš?“
Eva: „Ale Petře, já jsem také celý den pracovala, a večer jsem už ani nevěděla, kde mi hlava stojí.“
Petr: (sarkasticky) „Aha, takže ty jsi tedy ta spravedlivá, co všechno udělá dobře, a já jsem ten lenoch a lump, co?“
Eva: „To jsem přeci neřekla. Jen jsem ti připomněla, že jsi do deseti spal, zatímco já jsem už od sedmi na nohou, a připravuju jídlo.“
Petr: (vešel naštvaně do kuchyně) „Víš co si myslím? Že bys ke mně měla mít trochu větší úctu. Co ty víš o tom, jak bývám přepracovaný, a jak se mi někdy chce hrozně spát už po cestě domů. Myslíš si, že se jako Bohu líbí, když mi takhle předhazuješ takové maličkosti?“
Svědomí: „Petře, ale ona přece bývá občas ještě unavenější než ty. Copak si nepamatuješ na ty dva dny, kdy ses musel o děti starat ty?“
Petr T.: „Ty laskavě mlč. Měla se mnou jednat s úctou, a ne jako kdybych byl nějaký poskok.“

Boží Slovo: „Pane obžalovaný, chcete k tomu něco říci?“
Petr: „Vážený soude, zde bych se přeci jen chtěl ohradit. Není snad zřejmé, že se mnou nejednala s dostatečnou úctou? Kdyby byla opravdu duchovní, pak by mé i třeba špatné jednání přece v tichosti snášela jak se sluší na poddanou ženu v domácnosti!“
Boží Slovo: „Zde vám jsem, pane obžalovaný, nucen připomenout, že podle paragrafu Mt 5:22 platí, že ‚kdo by se bezdůvodně hněval na svého bratra, bude vydán soudu‘, kterýžto skutek jste jistě naplnil. Jsem také nucen podotknout, že v porovnání s vaším hněvem bylo jakékoli přestoupení Vaší manželky v této věci jen příslovečnou třískou v porovnání s trámem ve Vašem oku. Pane Mojžíši, prosím pokračujte.”
Mojžíš: “Další záznam obžaloby je ze dne 14. 1. 2005 z modlitebny sboru v Zapadlé Lhotě.“

Petr: „Ty jo, dneska to kázání bylo dost nic moc, nemyslíš? Sice se snažil, ale já pamatuji nějaká kázání, a tohle byl jen slabý odvar.“
Patrik: „Ano, Petře, také mi to dělá starost. Zdá se, jako by se nám vytratil život. Je to něco, co mi v poslední době dost leží na srdci.“
Petr: „A všiml sis těch modliteb? Člověče, já si pamatuju, jak tahle modlitebna burácela nadšením, když se lidé modlili. A teď je to jen popel.“
Svědomí: „Ale Petře, co tvé modlitby? Kdy jsi byl naposledy zavřený ve svém pokojíčku jen se svým Pánem?“
Patrik: „Víš, Petře, vůbec není divu. Když se vytrácí život, tak lidé najednou nevidí v prostém hovoření slov do vzduchu jakýkoli smysl. Tohle mi dělá snad ještě větší starosti, protože sice říkáme, že tu Bůh je, ale chováme se, jako by tu vůbec nebyl, a často mu prostě nemáme co říct.“
Petr: „Jo, toho jsem si také všiml. Víš, Patriku, říkám si, jestli ty modlitby, kdy každý skoro usíná nudou, jsou opravdu z Ducha Svatého.“
Svědomí: „Petře, neměl bys takhle mluvit. Je to sice pravda, co říkáš, ale uvědom si, jak vypadá tvůj vlastní život! Vždyť i ty máš svůj modlitební čas jen jako pouhou povinnost, a jsi často rád, když už je ta povinnost za tebou.“
Petr T.: „Už zase otravuješ? Uvědom si laskavě, že já se aspoň netvářím, že je to v pořádku, jako ostatní.“
Petr: „Víš, Patriku, já si také uvědomuji, že na tom nejsem tak dobře, jak bych měl být, že bych zkrátka měl ve svém modlitebním životě zabrat.“
Svědomí: „A Petře, neslyšel jsi něco o tom, ‚že kdo ví, co má činit a nečiní, má hřích‘?
Petr T.: „To sice jo, ale uvědom si, že Bůh je milostivý a laskavý. On ví moc dobře, že se snažím seč můžu. To jen ty jsi strašně zákonický, víš?“

Mojžíš: „Toto byl poslední záznam obžaloby, Vaše Ctihodnosti.“
Boží Slovo: „Děkuji vám, pane Mojžíši. Prosím nyní svědky, aby se vyjádřili. Pane Svědomí…“
Svědomí: „Mohu potvrdit, že to, co říkal pan Mojžíš je plná pravda. Až na tu první událost, kdy mě pan Petr umlčel již při vstupu do modlitebny, jsem vše viděl a slyšel. Také mohu dosvědčit, že večer před spaním jsem panu Petrovi tyto skutečnosti opakovaně připomínal, aby si je dal do pořádku. Naneštěstí se moje snaha minula cílem.“
Boží Slovo: „Děkuji vám, pane Svědomí. Tímto je svědectví doloženo ústy dvou svědků, jak ukládá zákon, soud si však dovolil povolat ještě svědka třetího, pana Krista Ježíše. Máte prosím k případu co říci?“
Kristus Ježíš: „Je mou povinností veleváženému soudu oznámit, že dne 25. 5. 1984 jsem s panem Petrem uzavřel vzájemnou smlouvu, ve které jsem se zavázal vzít na sebe všechny jeho viny, a on se zavázal věřit ve mne až do konce svého života.
Podle této smlouvy by veškerý trest a veškerá vina pana Petra padly na mou hlavu, a já bych místo něj platil každou pokutu, kterou by spravedlivý soud panu Petrovi uložil.
Jsem ovšem nucen s politováním a s velikou bolestí soudu dosvědčit, že pan Petr smlouvu nedodržel, a nezachoval mé slovo až do konce. Jeho pokrytectví se mu stalo dražším než jsem já, a ani přes mé upomínání se ho nebyl ochoten vzdát. Proto musím před soudem dosvědčit, že naše smlouva s panem Petrem není platná, protože se rozhodl ponechat si ve svém životě hřích, a přinést si ho s sebou až do nebes, což ovšem zajisté není přípustné před tváří Všemohoucího.“
Boží Slovo: „Děkuji vám, pane svědku. Pane Petře, máte ještě co říci k věcem, které zde byly vysloveny?“
Petr: (mlčí)

Boží Slovo: „Přistoupili bychom tedy k rozsudku. Soud shledal pana Petra vinným v plném rozsahu z následujících věcí:

  • Že konal skutky spravedlnosti lidem na odiv (podle paragrafu Mt 6:1)
  • Že když se postil (tj. odpíral si něco jakoby pro dům Boží), tvářil se utrápeně, aby lidem ukázal, že se postí (paragraf Mt 6:16)
  • Že se modlil, aby byl lidem na očích, tj. aby se líbil lidem a nikoli Bohu (paragraf Mt 6:5)
  • Že chtěl vyjmout třísku z oka svého bratra, přestože na ni ani pořádně neviděl přes trám v oku vlastním (paragraf Mt 7:5)
  • A dále že hovořil, ale nečinil (paragraf Mt 23:3)

Z tohoto všeho je zřejmé, že pan Petr je vinen činem pokrytectví, což bylo také doloženo svědectvím tří svědků před soudem.

Nyní soud přejde k vynesení rozsudku. Podle Slova Všemohoucího se tímto pan Petr podle paragrafu Mt 24:51 ‚vyžene ho a vykáže mu úděl mezi pokrytci; tam bude pláč a skřípění zubů‘ odsuzuje k trestu věčnosti v ohnivém jezeře. Výrok soudu je konečný a neměnný, pana Petra bych tímto chtěl upozornit, že již není žádná vyšší instance, ke které by se mohl odvolat. Tímto je soud s panem Petrem ukončen.“