Čt 26. 10. 2006

Lazare, pojď ven

Lukáš Makovička, Kázání
2728x přečteno
Lazare, pojď ven

Když Ježíš viděl, jak pláče a jak pláčou i Židé, kteří přišli s ní, v Duchu se rozhorlil a vzrušen řekl: „Kam jste ho položili?“ Řekli mu: „Pane, pojď se podívat!“ Ježíšovi vstoupily do očí slzy. Židé říkali: „Hle, jak jej miloval!“ Někteří z nich však řekli: „Když otevřel oči slepému, nemohl způsobit, aby tento člověk neumřel?“ Ježíš, znovu rozhorlen, přichází k hrobu. Byla to jeskyně a na ní ležel kámen. Ježíš řekl: „Zvedněte ten kámen!“ sestra zemřelého Marta mu řekla: „Pane, už je v rozkladu, vždyť je to čtvrtý den.“Ježíš jí odpověděl: „Neřekl jsem ti, že uvidíš slávu Boží, budeš-li věřit?“ Zvedli tedy kámen. Ježíš pohlédl vzhůru a řekl: „Otče, děkuji ti, žes mě vyslyšel. Věděl jsem sice, že mě vždycky slyšíš, ale řekl jsem to kvůli zástupu, který stojí kolem, aby uvěřili, že ty jsi mě poslal.“ Když to řekl, zvolal mocným hlasem: „Lazare, pojď ven!“ Zemřelý vyšel, měl plátnem svázány ruce i nohy a tvář měl zahalenu šátkem. Ježíš jim řekl: „Rozvažte ho a nechte odejít!“ (Jan 11:33–44)

Kámen zapadl do kolejí, které byly přichystané přímo na něj. Poslední paprsek světla byl najednou udušený, a v hrobě zavládla tma. Lazar byl mrtvý. Ještě pár dní zpátky chodil po zemi, plný života, a dokonce i ve své nemoci se ještě pořád mohl hýbat, hovořit, ano, byl v něm život. Ale teď už ne. Lazar je mrtvý. Leží tam v hrobě, omotaný plátnem a nabalzamovaný, bezmocný, tichý, netečný.

Ještě než zapadl kámen do svých kolejí, a za Lazarem se zavřela země, drželi lidé jeho ztuhlé tělo ve svých rukou. Ano, ti, kteří ho balili do pláten, aby snad jeho tělu naposledy posloužili. Jeden vzal jeho ruku, a pozvedl ji, a hle, ona se pohnula. Druhý mu nadzvedl hlavu, aby pod něj mohli podložit kus plátna, a při balzamování ho otáčeli. Ale nikdo se nenechal zmást tím, že se jeho tělo hýbalo. Všichni věděli, že je to jen proto, že mu jejich ruce dávají iluzi života. Bylo vidět, že nic nemůže proniknout až za hradby smrti, aby tak snad Lazar znovu ožil.

Žádná z věcí, které se kolem něj děly, již pro něj nic neznamenaly, ani dav lidí, který se okolo něj točil, a který by ho za života jistě přiměl alespoň pozvednout oči a věnovat jim malý úsměv, ani ruce, které se ho dotýkaly, někdy jemně, a někdy méně jemněji, a dokonce ani slzy jeho sestry, které padaly na podlahu, a které dřív možná sám pomáhal utírat. Lazar je mrtvý, přestože dříve v něm zajisté život byl, a jak to někdy dával lidem okolo znát.


Právě tak to je někdy s člověkem. Byl v něm život, ale již není. Kdysi se možná hýbal sám, dokázal dát povel svým svalům, uměl chodit, ale nyní již ne. Stal se mrtvým, duchovně mrtvým. Kdysi snad pro něj něco znamenaly ty věci, které jsou společné všem živým, že i on volal k nebesům, krmil se z chleba Božího Slova, dýchal s myšlenkou na Ježíše Krista, ale nyní již ne. A kámen pomalu zapadl do svých kolejí, a poslední paprsky se zdají být udušené.

Ano, duchovně mrtvý člověk se nepozná podle toho, že nic nedělá, vždyť i Lazarovi, když mu někdo hýbal s rukou, hle, ona se hýbala, a když ho otáčeli, jeho tělo dostalo iluzi života. Možná takovou, jako když zručný divadelník tahá za provázky. Mohlo to někoho oklamat? Ne. Tak i duchovně mrtvý člověk je takový, pro kterého již věci duchovní nic neznamenají. On je pro ně mrtvý. Může být na modlitbách, a když ho vyzvou, bude se modlit, ale nic to pro něj neznamená. Bude si číst Bibli, pokud je k tomu dostatečně motivován, ale jak brzy vše zase vychladne, a spadne do starých kolejí. Je mrtvý, i když budí zdání života, to proto, že veškerý život, který má, je jen stínem ostatních lidí. A právě tak, jako je mrtvé tělo bez ducha, tak je mrtvý i takový člověk, nemá život uvnitř.


Já vím, co to je být v takovém stavu. Byl jsem na konferenci s Davidem Wilkersonem, to byla snad nejočekávanější akce za několik let. Když jsem četl Dýku a kříž, snil jsem o tom, že se s ním snad někdy potkám, nebo ho aspoň uvidím. Když jsem ho uviděl, byl to úplně obyčejný člověk, právě tak, jako já. Ale kde jsem byl já? Dychtivost? Žádná. Touha? Žádná. Očekávání? Žádné. Byl jsem nadějný mladý člověk, lidé kolem mě si na mě někdy potají ukazovali, že já jsem tedy ten zapálený pro Krista, a já jsem byl mrtvý.

Tam na té akci za mnou přišel Slávek, že se již nějakou dobu modlí za někoho, s kým by se mohl sdílet, a že mě bere jako odpověď od Boha, ale já jsem byl mrtvý. Kazatel vepředu mluvil, ale já si z toho skoro nic nepamatuji, neznamenalo to pro mne téměř nic, nečekal jsem nic, a v duši jsem se ptal: „Je tu vůbec nějaký Bůh?“

Byl jsem pokřtěný Duchem Svatým, a mluvil jsem v jazycích, jednu sestřičku jsem přivedl ke Kristu, viděl jsem i věci, které nešly jen tak vysvětlit, ale já jsem byl mrtvý. Ptal jsem se, jestli Bůh je, ale ve skutečnosti mi to bylo jedno. Říkal jsem si: „Tak buď není, a pak se tu pachtím zbytečně, anebo sice je, ale je někde daleko ode mne, vzdálený, studený, možná neschopný pomoci.“ Pak je člověku jedno, jestli Bůh je, nebo není. Je-li a nedokáže pomoci, pak je stejně tak mrtvý, jako ten neexistující, ve kterého věří všichni ateisté.


Uplynul den, pak dva, pak tři. Lazar stále ležel v hrobě, a nikdo již neočekával, že by se snad mohl zvednout. Každý přeci ví, že mrtví jen tak z hrobů nevstávají. Když z těla odešel život, přišla smrt, a tam, kde se jí Lazar celý svůj život, přes nemoci a boje, urputně bránil, začala najednou vládnout. I když v něm byl ještě jen ždibíček života, když možná kašlal v posledním zápase o kousek dechu, když ho nemoc už tak oslabila, že nedokázal ani hovořit, tehdy ještě smrt nemohla vládnout. Měla ho v obklíčení, na každé straně na něho dýchala, neúprosná a nepřátelská. Ale Lazar ještě žil, a ona ho mohla jen sevřít ze všech stran, až mu možná pot vyrazil na čele, ale nemohla mu vládnout.

Ale teď už to tak není. Poslední dech odešel z Lazarova těla, a s ním odešel i život. Smrt se nastěhovala tam, kam se po celý Lazarův život dychtila dostat, a začala vládnout. Vládnout, to znamená ničit. Den za dnem se Lazarovo tělo měnilo. To, co rostlo dvacet let, než to bylo dospělé, během čtyř dní změnila krutá smrt k nepoznání. Smrt neskončila s tím, že nad Lazarem zvítězila, ale začala rozkládat vše, čím kdysi Lazar byl.


Právě tak je tomu s člověkem, který již nemá v sobě život. Možná kdysi ho měl, ale nyní již ne, nyní je mu každá duchovní věc jen prázdnotou a honbou za větrem. A život? Ten utekl ani neví kam. Tehdy přijde smrt do jeho života, ujme se vlády, a tam, kde se člověk dříve, třeba i s vypětím všech sil, bránil nákaze hříchu, najednou prohrává.

Sklátila-li za jeho života Lazara nemoc, musel zajisté někdy mnoho bojovat, aby ji porazil. Někdy možná padl až na své lůžko, vyčerpán, zpocený jako myš. Ale i přes pády, přes chvíle, kdy se mu horečkou rozpalovalo čelo, život stále vítězil. Nakonec to byla nemoc, která musela ustoupit, a Lazarovo tělo, třebas někdy ošklivě pošramocené, slavilo další vítězství. Ale dnes již ne. Dnes smrt nad ním vládne.

A tak člověk s hrůzou zjišťuje, že ačkoli nechce, hřích nad ním pomalu přebírá vládu. Krok za krokem, kousek po kousku, ovládá, zabírá, ničí. A i když se člověk vzpírá, ve skutečnosti ví, že nemůže udělat vůbec nic, jen tiše sledovat tu postupnou zkázu, jak se hřích ujímá vlády nad jeho duší, rozkládá, zabíjí a špiní. Co kdysi bylo čisté a plné života, najednou je uvnitř shnilé, v rozkladu. Tam, kde kdysi byly myšlenky čisté jako pramen vody živé, nahrnula se nyní špína z celého světa, a člověk nemůže dělat nic. Jak by také mohl, když je mrtvý?


Čtyři dny poté, co Lazar ulehl ke svému spánku, přichází do smutku jeden muž. Přišel, protože ho zavolali, a protože Lazara z celého srdce miloval, ale také proto, že jeho Otec v nebesích měl s ním dnes stejnou cestu směrem k Betanii. „Proč jsi nepřišel dřív?“ byla tichá výčitka směrem k němu, a nejspíš nejen v mysli Martině. Jenže on přišel právě včas.

Prosím, uvědom si, co přišel můj Pán do té vesnice učinit. On přišel vzkřísit Lazara. On nekřísí akce, nebo instituce, on křísí lidi. Ježíš nepřišel spasit izraelskou náboženskou strukturu, ani nepřišel vzkřísit Otcovo dílo v Betanii, on přišel vzkřísit Lazara, člověka. Je v tom stejný i dnes, nebude křísit nějaké akce, sbory, nebo mládeže, bude křísit lidi, Tebe a mne.


Mohlo by být, že ten muž, ležící již čtyři dny v hrobě, má ještě stále naději? Ó ne, řekne si každý rozumně uvažující člověk, je mrtvý, tak je mrtvý. Ale Boží bláznovství je stále ještě mocnější, než lidé. A tak se Syn Boží postavil před zavřený hrob, a žádá si jeho otevření. Má přitom slzy v očích, protože i jeho srdce dá se pohnout v takové chvíli. Plakal by také někdy pro mne, může se někdy tiše ptát člověk, kterému se zdá Bůh být daleko.

Pak do vzrušeného ticha zazní jen pár jasných slov: „Lazare, pojď ven!“ Ježíš, na duchu rozhorlený, s plnou jistotou, že ho Otec vždycky slyší, přesně ví, co je třeba dělat. „Lazare, pojď ven,“ odrážely skály, „Lazare, pojď ven,“ rezonovalo v myslích přítomným lidem, „Lazare, pojď ven,“ dospělo až k uším toho, který byl v temnotě zavinutý v plátnech.


A Lazar slyšel. Bylo to možná to první, co k němu proniklo po oněch čtyřech dnech v náručí smrti. Pak otevřel oči, a zkusil pohnout rukama. Zároveň s tím mu v srdci rostla radost, protože si s jásotem uvědomil: Můj Pán na mne nezapomněl!

Pak udělal Lazar jednu nesmírně důležitou věc. Posadil se, pak vstal, a pak udělal krok. Možná mu při tom prvním kroku podklesly nohy, přeci jen, musel být hodně zesláblý, ale zase vstal, a šel dál. Také si říkám, jak se mu asi šlo zavinutému v plátnech, jak veliké kroky asi mohl dělat, jestli někdy nebyl v pokušení to vzdát, nevím. Ale vím, že viděl pár paprsků vtékajících do otevřeného hrobu, a věděl, ó ano, byl si jist, že jeho život je znovu v něm. Druhý krok, pak třetí, pak další a další, a každý s narůstající jistotou. Pak konečně stanul u vchodu do hrobu, jeho oči se musely přivřít, aby snesly ten náhlý jas, ale pak vyšel ven. To první, co uviděl venku ze svého hrobu, byla tvář jeho Mistra, ještě stále vlhká od slz a stažená vzrušením, tvář, kterou nade všechny miloval.


Ten stejný Ježíš, který stál tehdy u hrobu, ten stejný, jehož slovo mělo moc zavolat toho, který už byl čtyři dny mrtvý, ten stejný má moc křísit i duchovně mrtvé. Co víc, on chce! I dneska má v očích slzy, když vidí člověka pod tíhou jeho hříchu, i dneska mu srdce vzrušením buší, když ví, že jeden takový vstane ze svého hrobu, aby znovu žil. Co však může udělat člověk, aby znovu v jeho nitru vřel život, ta nezdolná síla, která všechno vydrží a nade vším zvítězí? Druhý den ráno po kázání na konferenci s Davidem jsem se šel proběhnout. Slunce bylo ještě nízko na svojí cestě, ale městem už kypěl život. Pak, zpocený jak asi může být člověk jako já po běhu, šel jsem si sednout pod jeden strom v parku. Tam jsem se zase jednou, po dlouhé době, modlil k Bohu modlitbu, která tryskala hluboko z mého srdce. Kéž bys i ty mohl pochopit tajemství modlitby, které je skryté ve slovech: „Řekni mi, co máš na srdci!“ Jak je někdy těžké nesnažit se vážit zleva zprava svou modlitbu, jestli je již dost dobrá na vyslyšení, nebo zda se Bohu bude takto líbit, však všechno tohle je zbytečné.

Toho dne jsem řekl Bohu, co jsem měl na srdci. Že ho vlastně vůbec neznám, i když už je to nějaký čas, co se mně poprvé dotkl, že už ani nevím, jestli je, a že se mi zdá strašně daleko. Modlitba. Kdybych v tu chvíli tušil, jakou má tahle modlitba moc, asi bych skákal radostí. Sama nemohla změnit nic, má slova jako by odešla tiše s ránem v dál, ale ta modlitba vystoupila před Boží trůn, kde ji uslyšel můj Pán. A On se ke mně sklonil. Necítil jsem nic, žádný zvláštní zážitek se nestal toho rána, ale já si tuhle modlitbu pamatuji dodnes, protože od té doby ve mně rostla taková zvláštní jistota, dnes bych řekl život.

Tehdy jsem na svých slabých nohách vstal, a snažil se dělat první kroky. Snad jedna z mála věcí, kterou jsem si pamatoval z toho, co říkal David Wilkerson, bylo, že nám mladým doporučil začít s málem, třeba si přečíst každý den tři žalmy, abychom si obrnili mysl Božím Slovem. Začal jsem to dělat. Kroky, ty jsou nesmírně důležité. Lazar, který by zůstal v hrobě, by v něm po několika dnech zase zahynul hladem a žízní, však když udělá těch pár malých krůčků směrem ke světlu, které v onen den uviděl zazářit, tehdy bude žít. A jako Lazar vstal a vešel do světla, tak i já jsem tehdy vstal, a udělal své první krůčky do světla. Dodnes za to děkuji Bohu, že nesloužím jen Pánu, který by uměl dobře vést živé, nebo který by dokázal o život dobře pečovat, ale sloužím Ježíši Kristu, který má dost moci, aby vzkřísil mrtvé, a lhostejno jsou-li mrtví tělesně, nebo duchovně.

Ano, nebývá to tak, že člověk vzkříšený z mrtvých si jde odpoledne zaběhat maraton, a tak ani duchovně vzkříšený člověk často nezmůže o moc víc, než jen dýchat a volat k Bohu. Ale právě tak, jako o toho tělesně vzkříšeného se Pán dovedl postarat, tak i toho duchovně vzkříšeného nenechá zahynout, ale postará se o něj více než dobře.