Po 6. 11. 2006

Nestvůra

Lukáš Makovička, Ostatní
2221x přečteno
Nestvůra

Šero padá na město, a objímá ho v ledovém objetí. Mráz se začíná zadírat i pod můj chlupatý kabát, i když se ze všech sil snažím udržet si vítr daleko od mé kůže. Je zima. A také šero, tiché, slibující noc, která právě přichází.

Držím svůj poklad levou rukou na svém srdci, hřeje mě jako kámen vyhrabaný z popela právě uhašeného ohně. Můj, říkám si tiše, jsi můj. Ty ani nevíš, pokračuji ve svém přemýšlení, kolik jsi mě stál, kolik jsem si kvůli tobě musel odepřít věcí, jak jsem po mnoho dní nechával vše ostatní, abych tě mohl mít, a abych tě učinil nad jiné krásným a přitažlivým. Mimoděk svírám ruku kolem svého pokladu ještě více. Jak moje srdce plesá, když ho mám, jak k němu lne, jak si ho váží, vždyť stál mě nejednu bezesnou noc.

Náhle zašustí listí, a pak ještě jednou, a do ticha zšeřelého města se ozvou tlumené kročeje. Míří přímo ke mně, a jejich zvuk se mi zadírá do uší jako řezání pily. Co když to bude on, pomyslím si, ne, rozhodně nestojím o to setkat se s ním, a už vůbec ne tady, na zšeřelé, osamělé ulici. Vždyť jsem viděl jeho oči, jak se žádostivě dívají právě na tebe, a mé prsty něžně hladí klenot, který nosím na srdci. Ne, ne, vždyť je přeci můj, pobízí myšlenky mé nohy k běhu, a nohy ochotně poslouchají.

Dveře zapadly, a já horečnatě otáčím klíčem v zámku. Unikl jsem, oddechl jsem si, když slyším známé kročeje, jak se vzdalují od mých zamčených dveří. Vyčerpáním se sesouvám u dveří na zem, a pěknou chvíli mi trvá, než zase vstanu něco dělat. Vybalím svůj poklad zpod bundy, a postavím ho na stůl. Jak jsi krásný, obdivuji jeho nádheru, mé potěšení, moje útěcho v časech osamělých.


Jdu horskou stezkou, je úzká, právě tak, aby se na ni vešly stopy jednoho člověka. Vine se po úbočí skály, nade mnou stěna, a dole sráz. Krok za krokem, kousek po kousku, zdolávám obávaný úsek cesty, na kterém už mnohý z poutníků předčasně skončil svou cestu. Na srdci mě hřeje můj poklad, je pod mou pravicí, a má levice ho něžně hladí, ano, i tady mi dodává sílu a jistotu. Pro něj jsem schopen jít i mnohem delší a nebezpečnější cestu, než je tato, skály zlézat, ba i údolí šeré smrti projít.

Náhle za mnou padá do hlubin kamínek, a pak ještě jeden, každý se na své cestě dolů odráží od srázu, zve další maličké k sobě na své pouti do hlubin, a všechny do potemnělé krajiny bubnují tu stejnou zprávu: „Někdo jde za tebou.“ Otočím se, a i když nemohu rozeznat siluetu, ty kročeje přeci znám, však jsem je slýchal již mnohokrát předtím.

Znovu upřu své oči na stezku, která se vine přede mnou, a je mi jasné, že mě čeká závod, závod snad na život a na smrt. Do žil se mi vlije adrenalin, a strach zamlží mou mysl. Hlavně se neotáčej, radí mi, vždyť víš, jak strašný je ten, kdo tě pronásleduje. Poslouchám ho, a vzpomínám na Lotovu ženu, jak se otočila, a zůstala stát jako solný sloup. Kladu nohu před nohu, krok za krokem se mé nohy snaží utéci tomu, který jde za mnou.

Ale jeho kročeje se stále blíží, najednou si připadám strašně bláhový, že mu chci utéci, vždyť on po horách chodil mnohem dříve, než jsem poprvé uviděl světlo, a jeho nohy jsou mnohem jistější než mé. Však strach mě žene, do svých rukou bere štětec, a na stěny mé mysli kreslí černou tuší strašlivé obrazy. Ve své mysli najednou vidím žádající oči toho, který mě pronásleduje, jeho silné ruce, schopné přelomit kost, jako když zhasínáš knot, a jako bych už slyšel jeho hlas, šeptem mi slibující, že před ním není úniku, že i kdybych vzlétl na křídlech jitřní záře, přec si mne jeho ruka najde, stejně neuniknu, i kdybych se do podsvětí zahrabal.

Čas plyne dál, i když pro mě jako by se zastavil, a přestože tak rychle jsem ještě nikdy touto cestou nešel, jeho kročeje už jsou za mnou. Neotáčej se, radí mi strach, a já ho bezhlavě poslouchám. Pak ucítím na rameni jeho ruku, a pln děsu ji zkouším shodit ze svého ramene. Ve svém strachu však zapomínám, kudy jdu, a neuvážený pohyb rozkolísá mé tělo, které se kácí do bezedné propasti pode mnou. Mé ruce ještě zkouší najít něco, čeho by se zachytily, ale sevřely jen vzduch, příliš řídký, než aby mne mohl udržet…

Probouzím se zpocený jako myš, a na svém srdci křečovitě svírám svůj poklad.


Jdu do školy. Je jitro, a šero už je jen tichou vzpomínkou. Také můry noci už mě netíží, a odešly zapomenuté pryč se svítáním. Na srdci mě hřeje můj poklad, a na rty se dere píseň. Slyším zpívat ptáčky, a slunce dává svými paprsky teplo a světlo každému, kdo nastaví svou tvář k pohlazení. Ubránil jsem tě, říkám tiše svému klenotu, i když mi tě chtěli vzít, ty jsi přeci můj, a můj také zůstaneš.

Pak krok a ještě druhý, a známé kročeje zase zní za mnou. Už není čas jim utéci, ani se není kam probudit. Čekal tu někde v průjezdu, zachvátí mě beznaděj, a teď je vše ztraceno, jak před ním ubráním to, co je mi tak drahé? Vždyť je o tolik silnější, než já!

Otáčím se, vždyť není kam utéci, a zase po nějaké době se dívám do jeho očí. Do tváře mi vstupuje červená barva, když si uvědomím, jak moc jsem se mýlil. Jeho či nejsou plné žádosti, ba ani touhy sebrat mi vše, na čem mi aspoň trochu záleží. Jsou jen smutné, a zdá se, že jsem jim chyběl.

Moje levice zahanbeně loví můj poklad zpod kabátu, a dává ho do jeho probodených dlaní. Můžeš mi odpustit, ptají se moje oči, vždyť já přeci vím, že ty jsi můj poklad, jen jsem někdy hrozně hloupý. A první slza se dere zpod víček, když se dívám, jak se můj opečovávaný klenot mění v jeho rukou na pouhý prach. Nepláču pro něj, vždyť mě na srdci tížil již dost dlouho jako balvan. Pláču pro zraněné srdce mého Spasitele, a do srdce mi znovu vstupuje pokoj. Můj, říkám si tiše, když znovu bere mou ruku do své, ty jsi přeci můj.