St 15. 11. 2006

Bůh ve školní lavici

Lukáš Makovička, Ostatní
2100x přečteno
Bůh ve školní lavici

„Pane, a moc tě prosím, ať ta zítřejší písemka dobře dopadne.“ Jana vstala z kolenou, a její oči si zase pomalu přivykaly světlu. Matematika, pomyslela si skoro s děsem, tenhle předmět ji trápil už odmalička. Prostě nebyla schopná těm divným písmenkům a číslům porozumět, a tak se z každé zkoušky stávala její noční můra. Trojka, čtyřka, trojka, pětka, běželo jí hlavou, když si převíjela známky z nenáviděného předmětu za poslední rok, a musela se ptát sama sebe, jestli to kdy bude lepší.

Modlila se za to už dlouho. Před každou písemkou klekávala na svá kolena ve ztemnělém pokoji, a vylévala svoje srdce před Hospodinem, ve kterého už několik let skládala své naděje. Ale zdálo se jí, jako by neodpovídal. Asi se málo modlím, napadlo ji dnes, stejně jako vždycky. Každá taková modlitba jí už po několika letech připadla totálně zbytečná, jen marnění času, ale přesto všechno měla strach se přestat modlit. Věděla, že jako správný křesťan by se měla modlit za vše a vždycky. Jen, pomyslela si tiše, tak tichounce, aby to ani Všemohoucí neslyšel, mi to někdy připadá tak zbytečné, když mě Bůh nikdy nevyslyšel.

Druhého dne šla domů s hlavou svěšenou až k zemi. V indexu si nesla další pětku, a v duši hořké zklamání. Hospodin Bůh jí připadal toho dne hrozně nevypočitatelný, slibující, že se postará, a že vezme každou její starost, ale své sliby porušující na každém kroku jejího života.


Šla na setkání mládeže, a měla srdce až v krku. Druhého dne ji čekala písemka z češtiny, a ve svém srdci věděla, že se na ni nestačila dost naučit. Neboj se, utěšovala se ve svém srdci, dobře to dopadne. Vždyť víš, jak často někteří svědčí, že se nešli učit, ale dali čas Bohu, a On jim pak požehnal. Ale moc víry v jejím tichém vyznání srdce nebylo, a po celý čas mládeže musela myslet na rozevřenou učebnici doma, a na zítřejší den, kdy její chabé znalosti mají projít zkouškou.

Druhého dne šla domů s hlavou svěšenou až k zemi. Věděla moc dobře, že líp jak na čtyřku to určitě nenapsala, a tak jí znovu vhrkly slzy do očí. Bože, proč, ptala se tiše, ani se neodvážila to vyslovit, vždyť přeci každý křesťan moc dobře ví, že Bohu se „proč“ neříká. Nerozumím ti, vůbec nechápu, co mám ještě udělat, abys mi požehnal při učení. Vždyť jsem ten čas nepromrhala, dala jsem ho přeci tobě!

Bibli si nečetla dva dny, tak na ni dolehla tíha tohoto zklamání. Asi jsem nějaká vadná, říkala si tiše, když znovu a znovu přemýšlela, proč to všem kolem funguje, jen jí ne. Pak, dne třetího, svou Knihu Knih otevřela na místě, kde zrovna přebývala její ručně kreslená záložka.

Skoro bez zájmu se začetla do místa, kde k Ježíši přišli zákoníci, aby ho zase jednou chytili za slovo. „Mistře, máme platit daně císaři?“ tázali se, a v duši už si malovali, jak tentokrát neunikne. Když řekne, že jo, dáme ho smečce zélótů, ti si s ním už poradí, a když ne, tak ho prostě udáme císaři, kreslili si ve svých myslích. Ale Syn Boží měl moudrost svého Otce, a tak je požádal o jeden denár. Pak se překvapených znalců Zákona zeptal: „Čí je tady hlava?“ „Císařova,“ odpověděli podle pravdy, nic jiného jim nezbývalo. „Pak dejte to, co je císařovo císaři, a to, co je Boží, Bohu,“ zněla odpověď, po níž se další z vykutálené bandy zákoníků museli odporoučet pryč zahanbeni ve svém srdci.

Janě vhrkly slzy do očí. Toho dne totiž cítila, jako by Duch Boží skrze ta slova promlouval k jejímu ztrápenému srdci, a tiše říkal: „Vidíš? I Ježíš říkal, že máš dávat každému, co jsi povinna. Tedy Bohu, co patří Bohu, rodičům, co patří rodičům, a škole, co patří škole. Není dobré jediného z nich ochuzovat, abys tak mohla dát víc jinému, víš? To je jako kdyby si tvůj táta řekl, že nezaplatí daně, aby mohl dát desátky, a vyžadoval ode mne za to požehnání. Dávej tedy každému, co jsi povinna, a budeš mít v srdci pokoj.“

V Janině srdci se opravdu toho dne pokoj rozhostil. Zakusila totiž, co to znamená, když člověk pozná pravdu, a ta ho osvobodí od jeho falešných představ, které leží na srdci jako balvan, a stahují ho do hlubin smutku a obviňování.


Poslední třída odbila, a Jana i přes svou neschopnost naučit se cokoli z nenáviděného předmětu jménem matematika školu dokončila. V tašce si nesla maturitní vysvědčení, nebylo pravda nijak slavné, ale bylo její. Toho dne nebyla její hlava svěšená, radovala se jako člověk, který prošel něčím, o čem si nemyslel, že to kdy zvládne. Však přesto zůstala do dnešního dne v jejím srdci tichá výčitka Všemohoucímu: Pane, dala jsem ti celý svůj život, hledám tvoje království, a ze všech sil ti sloužím. Proč jsi mi, Pane, ve škole nepožehnal?


Hospodin Bůh otevřel knihu, na jejímž hřbetu bylo zlatými písmeny vysázeno: Jana Nováková. Byla notně ohmataná, protože ten Všemohoucí v ní často četl, a přemýšlel o své milované dceři. Kniha totiž zachycovala každý okamžik jejího života od narození až do smrti, a sám Všemohoucí ji napsal ještě dříve, než její vrásčité, maličké tělíčko opustilo matčino lůno, a vydalo se na svou pouť pod nebem.

Viděl toho dne, jak Jana se srdcem radostným navždy opouští střední vzdělávací ústav, a znovu přemýšlel o jejím trápení, o jejích otázkách. Jak by si přál, aby odložila svou nedůvěru, svůj strach z něj, a své pochybnosti před něj s dětskou důvěrou předložila, ale ona se k tomu nikdy neodhodlala. „Pojď, probereme to spolu,“ volával na ni skrze stránky její Bible, ale ona se vždycky bála.

Věděl, že by jí byl schopný vysvětlit, proč se věci nedařily tak, jak si představovala, ale neměl k tomu nikdy příležitost.

Řekl by jí, že nevyslyšel její modlitbu o to, aby ji udělal schopnou v každém oboru, člověkem schopným se naučit i tu matematiku. Neudělal to, přesto, že by mohl. Ale měl ji rád takovou, jaká byla, vždyť ji i takovou stvořil. Vysvětlil by jí, že ji nechce mít geniální, ale že ji chtěl mít právě takovou. Stejně jako hruška bude navždy hruškou, a nikdy z ní nebude jahodník, právě tak Jana Nováková má navždy zůstat tou Janou Novákovou, a nikdy z ní nebude Pepíček Novák, premiant třídy.

Vysvětlil by jí, že se dívá úplně jinak na všechny zkoušky a písemky ve škole. Že pro něj není vůbec důležitá nějaká matematika, když ví, že právě dnešního dne na tuhle nenáviděnou vědu z celého srdce ráda zapomene, a již se k ní nikdy nevrátí. Proto dával vždy dobrý pozor, aby jí prošla, pomáhal, když si nevěděla rady, podporoval, žehnal. Ale úplně podle jiného měřítka. Jano, přemýšlel tiše, kdybys věděla, že pro mě nebylo vůbec důležité, jestli Daniel v Babylóně umí odříkat všechna jejich božstva, a zná každou hloupost, kterou se měl naučit, že Mojžíše jsem poslal, aby se učil na faraonově dvoře v Egyptě právě pro ten účel ke kterému jsem ho později povolal. Kéž bys, milovaná, rozuměla tomu, že zkouška v mých očích znamená něco úplně jiného, než upocené psaní perem na kus papíru.

Věděl, že by jí uměl vysvětlit, že on zkouší až životem. Měl před očima její cestu, jak ji naplánoval. Jana ještě nevěděla, že se za měsíc dostane na medicínu, obor, který již dlouho milovala, a Hospodin Bůh její touhu jen a jen přiživoval. Nevěděla, že jí budou stačit přesně ty vědomosti, které načerpala, a že na nenáviděnou matematiku už se nebude muset nikdy znovu podívat. Nevěděla, že Hospodin celou dobu žehnal, a přemýšlel úplně jiným způsobem. Nebylo pro něho tak důležité, jak uspěje ve zkoušce na papíře, ale toužil mít ji připravenou pro zkoušku životem. A tam nasměroval všechno své úsilí, a všechno své požehnání.

Jak rád by jí řekl, že celou dobu žehnal, dokonce i každá modlitba o hloupou písemku z matematiky byla vyslyšená, ale neměl příležitost. Příliš se bála, a pak, z celého srdce se snažila ho neurazit, a ve své slepotě si neuvědomila, jak moc tuhle maskovanou nedůvěru ten Svatý na nebesích nenávidí. Obírá ho totiž o srdce jeho dětí, o srdce, za která dal svého vlastního Syna.

Otočil stránky o několik let dále, a díval se na další významný den v životě jeho dcery Jany Novákové. Toho dne vycházela z auly medicíny, a v tašce si nesla diplom. Nebyl červený, ale byl její.

Dnes ti začíná opravdová zkouška, má milovaná, zašeptá jí toho dne Duch Boží tiše, a věř mi, že jsem ti žehnal celý čas, abys na ni byla připravená. A do očí Všemohoucího vhrknou slzy, když si znovu připomene, že ani onoho dne Jana nepochopí, že ani toho dne neuvěří.

(Inspirací pro povídku byly mile dotěrné dotazy bratříčka Michala Apetauera)