Po 20. 11. 2006

Předplatné do Nebe

Lukáš Makovička, Evangelium
2905x přečteno
Předplatné do Nebe

Narodil jsem se do rodiny, která měla svůj dům postavený na cestě do Nebe, a okna toho domu byla natočená směrem ke Slunci, které ozařovalo každý kout mého domova. Byl jsem malý, a protože jsem neznal nic lepšího, poslouchal jsem své rodiče. Oba dva měli už svoji vstupenku, a já jsem od malička věděl, že jednou dojdou až do toho bájného místa jménem Nebe, kde bude navěky mír. Šel jsem s nimi, jak už jsem říkal, neznal jsem nic lepšího, a též pro mne se našla jedna dětská vstupenka.

Běžel čas, a já jsem vyrostl. Najednou už nebyl můj táta ten nejlepší člověk na Zemi, nejrozumnější, nechytřejší, a vůbec všechno nej, ale začal jsem vidět, že je taky omylný. A kromě toho, díval jsem se, jak proti nám jde spousta lidí, měli úsměv od ucha k uchu, a věci o tolik lepší, než já. Taky, bývalo mi s nimi někdy i lépe, než s těmi, co byli na stejné cestě s námi, do Nebe. Zdálo se mi, že se k sobě umí často lépe chovat, že jsou v mnohém laskavější, a tak jsem si začal říkat, že místo, kam jdou, bude lepší, než to, kam jdu já.

Když se tedy můj táta jednoho dne nedíval, proklouzl jsem dál od své rodiny, abych tak zjistil, co že to mají tak skvělého. Zpočátku jsem se jen tak zpovzdálí díval na lidi, jdoucí po cestě opačným směrem. Ale v mém srdci rostla touha. Měli tolik krásných věcí, tolik nádherných, a vypadali často tak spokojeně, jako že k životu nic víc už nepotřebují. Jak jsem mohl tehdy vědět, že to často je jen namalovaná fasáda, kterou na obličej kreslí pan Mělo Byse.

Tehdy si mě všiml jeden muž v bílém oděvu. Měl tak krásnou tvář, až jsem při pohledu na něj úplně oněměl. Vypadal totiž právě jako anděl. Přišel ke mně, a laskavým hlasem mi řekl: „Díváš se na to veselí, mladíče? Je to zajisté krásná věc, že? Víš, sleduji tě už dlouho, a všímám si, že jsi přemýšlivý mladý člověk. A taky vidím, že jsi už unavený vším tím pokrytectvím a předstíranou dobrotou těch, co jdou po cestě do místa jménem Nebe. Kromě toho, nechtěl bys také trochu toho nádherného, co vidíš všude kolem? Vidíš tu slávu, nechtěl bys i ty být slavný? Vidíš to veselí? Vidíš všechny ty lidi, jak se k sobě mají, a ty zatím zůstáváš osamělý? A mimochodem, nebylo by skvělé neslyšet pořád jen musíš a nesmíš, a být svobodný, volný, nespoutaný?“

Poslouchal jsem ho, a cosi hluboko v mém srdci nadšením bušilo do rytmu jeho řeči. Ano, můj život mi někdy připadal hrozně šedý, nezajímavý, nudný, a mít tyhle nádherné barvy, aby ho prokreslily, to by bylo něco. Kromě toho, opravdu mě často štvalo, když mě rodiče nutili jít po té cestě do místa jménem Nebe, a neměli ani trochu pochopení pro to, že mám také vlastní názor. Prý že je špatný, či co.

„A to by šlo?“ vypadlo ze mně s touhou, a mé oči se žádostivě podívaly na toho krásného muže.
„Ale jistě, že ano, stačí si jen koupit tuhle vstupenku do země Peklo, a můžeš se tam hned vydat. A nejen, že se dostaneš až na konec téhle zářivé cesty, ale už i ta cesta sama stojí za to! Najdeš na ní spoustu přátel, a lidi, se kterými si budeš rozumět, a co je hlavní, nikdo tě na ní nebude peskovat, že děláš něco špatně. Každý rozumný člověk přeci ví, že pravda je relativní, že?“
„A co by to stálo, pane,“ vyhrkl jsem překotně, moje srdce mě pálilo, že jsem ani neměl čas se pořádně nad jeho slovy zamyslet.
„Copak máš, synku,“ zeptal se mě muž blahosklonně, „víš, není to zrovna levná záležitost.“

Prohledával jsem své kapsy, a jediné, co jsem našel, byla moje dětská vstupenka do Nebe. Rozpačitě jsem mu ji podával, a klopil jsem přitom oči k zemi, takže jsem si nevšiml chtivého záblesku v očích toho zářícího pána.
„Ano, to by mohlo stačit tak na půlku ceny,“ řekl mi laskavě, „tedy, když trochu přimhouřím oko. A máš ještě něco dalšího, mladíče?“
Prohledával jsem své kapsy s velikou pečlivostí, ale nenašel jsem tam už nic dalšího. „Nemám už nic, pane,“ řekl jsem téměř plačky.
„Víš, maličký, to není tak úplně pravda. Ještě máš svůj Život, můžeš mi dát za tuhle vstupenku ten. A nemusíš se bát, já jsem dobrý pán, vlastně chci pro tebe jen to nejlepší, nevidíš kolem sebe všechny ty, kteří jdou také po stejné cestě, jak jsou veselí?“

Nad tím jsem už musel přemýšlet. Touha v mém srdci byla obrovská, v hrudi mě pálilo, ale přeci jen, dát někomu svůj život, to není jen tak. Vždyť ten život není tvůj, šeptal někde v mém nitru malý hlásek, máš ho jen svěřený ke spravování. Rychle jsem ho však přehlušil, a s velikou dychtivostí jsem na nabídku pána v bílém kývl.

Vzal si tedy ode mne můj život i vstupenku do Nebe, a místo té jednoduché, bílé vstupenky mi dal nádhernou, zářivou vstupenku do země jménem Peklo. Pak odkráčel pryč, a já jsem byl příliš zaujatý svým nově nabytým majetkem, než abych viděl, s jakým potěšením mou starou vstupenku trhá na maličké kousíčky.

Koupil jsem si tedy vstupenku do Pekla. Byla vyvedená v nádherných barvách, a na její přední straně se zubil cool úsměv současných Superstar. Jo, tohle bude ono, řekl jsem si, když jsem četl další výhody toho, že si tuhle vstupenku koupím. Dokonce už cesta do země je lemovaná spoustou super přátel, kde se budu sqěle bavit, nepoznám nudu, a protože je na ní spousta značkových obchodů, budu taky vždycky in. Dokonce na konci cesty prý čeká pro každého (každého!!!!) sqělá výhra. Tak jsem ji plný nadšení koupil, kdo by chtěl být out, že?

Pak jsem si ale všiml, že malým, šedým písmem je na spodu vstupenky napsáno ještě něco jiného. Kdosi, kdo ji vydával, zřejmě netoužil příliš po tom, abych věděl i o stinných stránkách téhle cesty. A tak jsem se najednou s hrůzou dozvídal, že na té cestě není příliš bezpečno. Že tu chodívá Samota s Depresí, a koho najdou, toho oberou o všechnu Radost, kterou má právě u sebe. Že část cesty vede mlhou jménem Zrada a Podraz, kde člověk najednou ztratí všechny své přátele, a bloudí úplně sám. Že zde vládne tuhé právo knížete Lucifera, a koho najde jeho policista jménem Hřích, může ho jen tak, bez důkazů, spoutat pouty jménem Závislost. A z těch již není úniku. Četl jsem to všechno, a s hrůzou jsem si uvědomil, co jsem to udělal. Navíc úplně dole bylo napsáno, co je výhra, kterou na vstupence slibovali. Každý, kdo dojde až do země jménem Peklo, vyhraje Smrt.

Největší problém byl v tom, že já jsem promrhal vše, co jsem měl. Jak se asi teď mám postavit před překupníka z Nebe, když to, co mi svěřil, jsem dal, kam nemám? Vždyť by mě zavřeli, a dopadl bych snad ještě hůř, než když půjdu touhle cestou do Pekla! Ne, to nemůžu zkoušet. Raději dál, cestou do Pekla, a budu co nejvíc křičet, co nejvíc si užívat, co nejvíc dávat slávu tomu knížeti jménem Lucifer, co tu na cestě vládne, abych snad nakonec ušel té strašné výhře jménem Smrt.

Po několika letech jsem se stále nacházel na cestě do země jménem Peklo. Ušel jsem spoustu kilometrů, potkal spoustu zajímavých lidí, podíval se na místa, kam bych se jinak určitě nepodíval. Ano, vskutku mnohé z věcí, které cesta do této země nabízela, bylo nádherné, zářivé, a vždy lákalo k tomu, abych si znovu dal, užil, získal to jen a jen pro sebe. Mí rodiče již byli daleko za mnou, příliš daleko na to, abych ještě slyšel jejich hlas, přestože se snažili volat.

Stinné stránky cesty se však stávaly stále palčivější. Depresi jsem sice vždycky utekl, ale Samota mě několikrát přepadla, a všechnu mou Radost, kterou jsem po cestě stihl nasbírat, mi vzala jedním rázem. Moje srdce uvnitř zhrublo, stalo se necitelným, toužícím urvat kousek vlastního žvance, a i když jsem se někdy tvářil, jaký že to mám zájem o své spoluputovníky, vždy jsem chtěl něco pro sebe. Nebyl jsem spokojený, získal jsem spoustu toho nádherného, co cesta do země jménem Peklo nabízela, ale každá taková věc mě dokázala těšit jen chviličku. Pak její zářivé barvy vybledly, lak se oprýskal, a celá věc najednou vypadala zničená, nebyla už k ničemu. To mne vždy jen donutilo najít si nějakou větší, lepší, barevnější, a po ní jen větší, horší, a šedější zklamání.

Kromě toho mě několikrát chytil pan Hřích, jednou, jak jsem kradl počítačové hry, a podruhé, když jsem na vlnách internetu platil panu Chtíči za jeho služby, a dovoloval mu, aby používal mé oči. Zkoušel jsem si omlouvat své jednání, ale pan Hřích byl neúprosný. Podvakráte tedy vzal svá pouta, a spoutal mi jimi nejdříve ruce i nohy. Pan Hřích byl nejen hrozný, ale také mazaný. Jeho pouta jménem Závislost tu nebyla od toho, aby člověka uchránila od jeho zlých činů, nebyla tu pro jeho ochranu, ale pan Hřích je měl naopak proto, aby mě jen donutil nořit se do hlubin špatných věcí čím dál tím víc. Věděl, že pak budu víc a víc pod jeho vládou, a on mě bude moci ovládat, třeba už jen tím, že mi bude hrozit prozrazením.

Studoval jsem po cestě střední školu, protože aspoň něco ze zodpovědnosti vštípené mi mými rodiči, ve mně zůstalo. Ale často jsem se bál, a říkal jsem si, jak v tom hrozném životě obstojím, když jsem viděl, jak jsem hrozně slabý. Přesto všechno jsem šel dál, od pana Mělo Byse jsem si koupil masku hodného a lidumilného člověka, a jásal jsem vždy, když jsem našel nějakou novou, ještě zářivější věc.

Několikrát jsem si po cestě do Pekla všiml, že kolem cesty jsou vyvěšené velké bílé billboardy. Vzpomínal jsem, kde jsem asi tuhle bílou viděl, a pak jsem si vždycky vzpomněl na svou vstupenku do Nebe. Stejně jako jiné billboardy, byly i tyhle navštívené bandou sprejerů, snad jen že tyhle byly postříkané ještě mnohem více. A tak jsem jen s obtížemi mohl číst prostý text, který byl na nich napsaný: „Na vědomost se dává všem… každý, kdo dojde do… Peklo, nechť ví, že celé místo… uvrženo do místa odplaty… každý sám se jednou… zodpovídat ze svých skutků.“ A na jiném bylo zase napsané: „I když nemáš ani vindru… nevíš si rady s životem… úzkou cestu…“

Přemýšlel jsem o těch nápisech, ale většinou zase brzy vytlačily tyhle myšlenky z mé mysli jiné, zářivější, barevnější, a pouta se mi při jejich čtení vždy ošklivě zarývala do zápěstí. Vzpomněl jsem si na ně také vždycky, když jsem po cestě viděl někoho jít opačným směrem. Potkal jsem mnoho pobožných lidí, ale většina z nich měla se mnou stejnou cestu, jen jejich pouta byla označená nějakou jinou nálepkou. „Pokrytectví“, četl jsem na poutech jednoho, a „Zákonictví“ na poutech druhého takového. Ale občas jsem viděl někoho úplně a totálně jiného. Takový člověk měl bílé roucho, které prý dostal od Spravedlnosti, a šel opačným směrem. Když jsem se k němu přiblížil blíž, sálal z něho Pokoj, s takovou intenzitou, že jsem si byl jistý, že tenhle člověk je nějaký jiný. Možná bych řekl věčný. Šel po stejné ulici, jen jiným směrem, a i když se jeho oči občas zadívaly na všechny ty krásné věci kolem, i když jeho nohy nešly nikdy úplně přímo, a bylo vidět, že i on má ještě proradné srdce jako my, přesto šel stále k jednomu cíli. A co bylo nejdůležitější, nikde neměl žádná pouta, byl úplně svobodný. Věděl jsem, že on by se mohl klidně obrátit, a jít tam, kam jdu já, ale já nemohu učinit opak, Hřích by si mě zase brzy našel, a donutil by mě otočit zase do země jménem Peklo.

Občas, když jsem někoho takového viděl, zatoužil jsem najednou být jako on, ale vždy bylo moje srdce nakonec zase upoutané k tomu krásnému a zářivému kolem. Věděl jsem už, že to nepřináší život, ale nemohl jsem si pomoct, vždyť pouta byla příliš silná, a pan Mělo Byse mi tak často stával za zády, abych si snad nedovolil neposlechnout.

Jednoho dne ale kalich přetekl. Neplakal jsem příliš často, ale toho dne ano. Je tu nějaký Bůh, ptalo se moje srdce, mohl by mi snad pomoci s mým životem?Bože, já vůbec nevím, jestli jsi, ale jestli ano, chtěl bych tě poznat. Toho dne jsem věděl, že pokud je tu někde Bůh mého otce, který byl jedním z mužů Pokoje, co jsem potkal, chtěl bych ho poznat. Nestalo se nic, nezazněl hlas z nebe, ani má pouta ze mně zázrakem nespadla.

Však o týden později uviděl jsem vpravo vedle cesty malý ukazatel, který směřoval pryč z cesty. „Úzká cesta“ bylo na něm napsané. Zadíval jsem se, kampak to asi vede, a moje oči uviděly uzoučkou, rovnou cestičku, která vedla ne zrovna dobrým terénem. Rozhlédl jsem se doprava, pak doleva, aby mě tu neviděl pan Hřích, nějak jsem totiž věděl, že by se mu to nelíbilo, a pak jsem se vydal po té cestě. Pouta mě tížila, a můj šat byl stále otrhaný, ale jako bych dýchal jiný vzduch, a mé srdce se začalo stávat měkčím a poddajnějším.

O nějaký čas později jsem dorazil na rozcestí jménem Kříž. Tady jsem se poprvé setkal s mužem jménem Ježíš. Byl úplně obyčejný, neměl žádné zářivé barvy, ani sqělou zábavu. Ale viděl jsem, že mě má rád, i když ještě neřekl ani slovo. Usedl jsem u jeho nohou, a znovu se rozplakal. Věděl jsem totiž, že nemám nic, s čím bych před něj mohl přijít, vše jsem po cestě promrhal, neměl jsem dokonce už ani svůj život, prodal jsem ho za vstupenku do země jménem Peklo. Jediné, co jsem měl, byl roztrhaný oděv Vlastní Spravedlnosti, pouta Závislosti, a už notně zmačkaná vstupenka do země jménem Peklo.

Pak se ke mně ten pán sklonil, a na má kolena položil bílý kus papíru. Jen mimochodem jsem si všiml, že na jeho rukou jsou dvě veliké jizvy, jako by je snad kdysi probil pěkně velký hřebík. Vstupenka do Nebe, vydechl jsem překvapeně, když prastará vzpomínka ozářila moji mysl. „Pane, já nemám nic, za co bych si ji mohl koupit,“ řekl jsem zničeně muži v bílém plášti. Mlčel. Vypadalo to, že si mě se zalíbením prohlíží, jako by byl nesmírně rád, že na jeho rozcestí zavítal právě takový otrhaný žebrák, jako jsem já. Pak konečně promluvil, a jeho slova pro mě byla jako balzám. „Neboj se, maličký,“ řekl mi tiše, „já moc dobře vím, že nemáš, za co by sis ji koupil. Vždyť jsem byl u toho, když ses narodil, a vím o tobě úplně všechno. Ale tuhle vstupenku jsem koupil já, a já jsem za ni zaplatil. Nebyla levná, platil jsem za ni vlastní krví, ale stála za každou její kapku. Dám ti ji zadarmo, a co víc, dám ti i Život, který jsi promrhal, ne už ten starý, ale nový, Život Věčný. A když mi dovolíš, vzal bych si tvé roucho, a ty si u paní Spravedlnosti vyzvedni úplně nové. Také bych, maličký, rád tvé kamenné srdce, abych ti mohl dát citlivé a milující.“ „Ale to přece není spravedlivé,“ zmohl jsem se na ubohý odpor, „vždyť já ti nemám vůbec co dát!“ „Spravedlivé? Ano, spravedlivé by bylo, abych tě nechal dojít až do země Peklo, to je pravda. Ale nemohu snad dát co chci, komu chci?“ opáčil tiše. „Maličký, jen se podívej pořádně na tu vstupenku, a rozvaž, jestli ji opravdu chceš,“ vybídl mě potom o něco rázněji.

Díval jsem se vstupenku, a četl jsem podmínky smlouvy. Ten pán chtěl, abych mu věřil, bezpodmínečně, a předem. Chtěl, abych mu dal všechny své starosti a trápení, a abych ho prostě následoval po cestě novým Životem, po cestě do země jménem Nebe. Oddechl jsem si, protože jsem věděl, že bych sám po cestě určitě zabloudil. Na vstupence také stálo, podepsané jeho vlastním jménem, že mě nikdy neopustí, a nikdy se mě nevzdá, a další balvan starostí spadl z mého srdce.

Stejným, tušově černým písmem byly na vstupence vyvedené i ty ne úplně příjemné věci. Psal na rovinu, že lidé jdoucí do Pekla ho pokládají za nepřítele, a stejně tak se budou chovat ke každému, kdo jde po cestě do Nebe. Na rovinu říkal, že kdo by byl rozhodnutý přinést si nějakou z těch nablýskaných, avšak zlých věcí až do Nebe, toho při vstupu nepustí dovnitř, a stejně tak na rovinu psal o tom, že vyžaduje poslušnost. Nebylo také divu, když jsem si uvědomil, jak nebezpečnou cestou mám jít až do země jménem Nebe.

Přemýšlel jsem dlouho a úporně, vážil jsem pro a proti, ale nakonec jsem se podíval na svá pouta, a připomněl jsem si beznaděj některých předešlých dnů, a váhavě jsem na nabídku kývl. Jeho oči se rozzářily, a jemně mi nabídl svou ruku, abych mohl vstát. Toho dne jsem na rozcestí jménem Kříž dostal Život Věčný.

Od toho dne jsem na cestě do Nebe, do místa, kde je navěky mír. Z toho, co je napsané na vstupence do něj, se již mnohé naplnilo, jak to příjemné, tak i to nepříjemné. Nemám již život nalakovaný všemi krásnými a zářivými barvami, ale zato jsem dostal Pokoj a Čisté Svědomí. U paní Spravedlnosti jsme vyměnili mé staré, roztrhané roucho za nové, zářivě bílé, a když byl po cestě čas, můj průvodce mě kousek po kousku zbavoval všech mých starých pout, jedno po druhém se pod dotekem jeho ruky rozpadalo v prach.

A tak jdu, jdu po cestě do Nebe, tou stejnou mlhou jménem Zrada a Podraz, kolem Samoty a Deprese, a občas mě přepadne můj starý známý Hřích, ale nejsem nikdy sám, neboť můj průvodce je věrný. Mohu být zrazený, ale ne opuštěný, mohu být sám, ale nikdy ne osamocený, mohu klopýtnout, ale nepadnu, protože můj Bůh mě podepírá. To všechno dalo na mé rty novou píseň, a tak si zpívám: „Já se těším do Nebe, já se těším do Nebe, já se těším…. do Nebe.“