Po 27. 11. 2006

Nástroj

Lukáš Makovička, Biblické
2629x přečteno
Nástroj

Napětí bylo takové, že by se vzduch dal krájet. Hřích Ninive, toho velikého města, volal, křičel, sténal a řval k nebesům, a jeho míra provinění již byla skoro naplněna. Město se stalo vředem plným nepravosti na tváři země, a zdálo se, že již není nikdo, kdo by jeho pád zastavil. Však v nebesích se proslýchalo, že snad sám Panovník chce městu dát ještě poslední šanci.

Ano, on jediný ještě něco zmůže, běželo každou myslí, když následovali Panovníka do zbrojnice, aby si vybral nástroj pro tento přetěžký úkol.

Jeho ruce se tiše probíraly nástroji, které měl k dispozici, a oči pečlivě vážily přednosti každého z nich. Pak vzal do svých rukou meč z nepřetaveného železa, hladovějící po krvi.
Jeho hlavice je příliš těžká, pomyslel si první, je nevyvážený!
Ó, příliš hrubý pro tuto práci, tiše šeptal druhý v úžasu.
Copak nevidí tu prasklinu v jeho srdci?
Jak neohrabaný nástroj!
Nepoddajný!
A dějiny ztichly v bezmezném úžasu…

Několik let zpátky…

Jonáš opatrně procházel vypálenou vesnicí. Všude byl zmar, zkáza a zničení. Do praskání dohasínajícího ohně se mísilo sténání raněných, kteří jen tak tak unikli hrozivému osudu, a pach smrti se vznášel všude kolem. Plakal by, kdyby mu ještě v očích zbyly nějaké slzy, ale dnes již nemohl.

Asyřané, říkal si ve svém srdci, jak jen může být pod nebem pronárod tak hrozně krutý, jako jsou oni! Jak jenom mohli! Jeho srdce bylo naplněné hořkostí, a bolestí. Ne, na tyto obrazy si stále nedokázal zvyknout, a pokaždé, když viděl novou ukázku krutosti toho hrozivého národa, bušilo jeho srdce jako o závod.

Udělal dalších pár kroků vypálenou vesnicí, a náhle to uviděl. Tam, kousek od něho, na prahu domu spáleného na prach, leželo tělo malého dítěte. Již bylo zohavené žárem, ale stále bylo poznat, jak zemřelo. Nějaký meč se zanořil do jeho hrdla, a jeho krev se ještě tiše vsakovala do země. Pro Jonášovo srdce to bylo toho dne již příliš. Bože, odplať jim za to, co udělali tomuto lidu, křičelo jeho srdce k nebesům, nenávidím je, nenávidím!

Náhlé pnutí proběhlo nezakaleným železem, když se srdce meče v Hospodinově zbrojnici stáhlo nesmírnou hořkostí a bolestí. „Nenávidím,“ zakřičel meč do ztichlého prostoru.
V jeho srdci se objevila puklina.

„Jonáši, vstaň, jdi do Ninive, toho velikého města, a volej proti němu, neboť zlo, které páchají, vystoupilo před moji tvář,“ říká onoho dne Hospodin Jonášovi.

Jonáš neváhá ani chvilku, vstane, a velikou rychlostí se začne ubírat přesně opačným směrem. Chce utéci do Taršíše, do místa daleko od země izraelské, vždyť leží až v daleké Hispánii, ale hlavně je daleko, příliš daleko od Ninive, místa, které tolik nenávidí. V Jafě zaplatí za cestu, nastoupí na loď, aby utekl Hospodinu, svému Bohu.

Ó, Panovníku, víš, že bych pro tebe udělal cokoli, křičí jeho srdce, ale toto po mně nemůžeš chtít. Já znám tvé slitování, vím, že se tvé srdce pohne vždy, když se před tebou lidé skloní. Ještě by nakonec tihle vrazi dětí, tihle krutí a nesmlouvaví lidé, dělali pokání, a ty bys jim odpustil. Ne, Panovníku, tohle po mně nemůžeš chtít, jen ať to hříšné město zahyne pod tvým planoucím hněvem!

Meč se v ruce Hospodinově začal vzpírat, a dělat přesný opak, než Všemohoucí chtěl, ba, chtěl se z Jeho pravice vysmeknout.
Příliš nepoddajný, pomyslel si jeden, a nebyl zdaleka sám.

Do lodě se opírá vítr, a pohrává si s ní jako s maličkým lístkem. Šlehají blesky, a jasný den potemněl, když slunce zakryly černé mraky věštící zkázu. Po palubě běhají námořníci, muži zkušení a schopní, ale nyní vyděšení jako malí chlapci úpí každý ke svému bohu.
V podpalubí leží Jonáš.
Spí.
„Vstaň, volej ke svému Bohu!“ zoufale na něj křičí lodníci, ale Jonáš je netečný.
„Pojďte, budeme losovat, abychom zjistili, kvůli komu nás ta bouře postihla,“ dostává náhle kapitán spásný nápad.
Vrhají los, který s neomylnou přesností ukazuje na muže jménem Jonáš.
„Co jsi udělal?“ ptají se ho lodníci vyděšeně.
Jonáš klidně odpovídá. Ví dobře, že tato bouře je kvůli němu, sám Panovník Hospodin, kterému slouží, ji na ně poslal. „Uvrhněte mne tedy do moře,“ žádá vyděšené lodníky.

Neposlouchají ho, jejich svědomí křičí a řve, nedokáží jen tak někoho hodit přes palubu, neodpustili by si to, a tak veslují se zvýšeným úsilím, aby unikli zkáze.
„Nemá to cenu,“ řekne po čase první.
„Všichni zahyneme,“ padá strach na ostatní, ochromuje, svazuje.
„Hospodine, Bože nebes a země, ať nezahyneme pro život tohoto muže,“ volá k nebesům kapitán, „nestíhej nás za nevinnou krev!“
Pak vezmou Jonáše, a uvrhnou ho do rozzuřeného moře.
Vše se náhle ztiší, a bouře se zdá být jen špatným snem, ze kterého se lodníci právě probudili.
„Budu ti sloužit,“ říká první Všemohoucímu.
„Přineseme oběť tomu Bohu, neboť je mocný,“ šeptem prohlásí kapitán.
Bázeň padá na muže, kteří přežili, a zahaluje je jako šat.

Konečně se zdálo, že Hospodin svůj boj s nepoddajným nástrojem prohrál. Vysmekl se z jeho mocné ruky, a nyní klesá hluboko, až na dno moře.
Vše je ztraceno, pomyslely si dějiny v náhlém úleku, a nebyly zdaleka samy.

Jonáš padá do vody, a její chladivá přítomnost ho objímá. Ještě než se ponoří pod hladinu, vidí, jak se moře náhle utiší, a vlny přestávají útočit na těžce zkoušenou skořápku lodi. Pak ho moře obejme dokonale.
Je konec, pomyslí si.
„Ještě ne,“ říká Hospodin, stále při své práci, nesmírně soustředěný.

V hlubinách moře dostává hlad jedna velká ryba. Její žaludek se stahuje, a dovolává se své denní potravy. Náhle, jako mžik před očima, vidí cosi klesat ke dnu. Hlad se přihlásí s ještě větší naléhavostí, a tak rychle spěchá uchvátit svou potravu.
Jonáše obklopí tma tmoucí, dokonalá, každý paprsek světla je náhle uhašený.
Ó, Panovníku, copak mě nenecháš ani v klidu zemřít, šeptá Jonášovo skleslé srdce.

Uplynou tři dny.
Jonáš je stále v útrobách ryby, ví, že nemůže dělat vůbec nic.
Avšak třetího dne náhle sklání svou hlavu, hovoří ke svému Bohu, a vzácná vůně se line k nebesům.
„Volám k tobě v soužení, Panovníku, ty jsi mi vždy odpovídal. Byl jsi to ty, kdo mě vhodil do hlubin moře, obklíčil jsi mne ze všech stran. A já jsem si už řekl: ‚Jsem zapuzený, už o mně nechceš slyšet‘. Tak rád bych ale zase viděl světlo, znovu se díval na tvůj svatý chrám! Jsem na duši skleslý, sestoupil jsem až do podsvětí, své závory za mnou zavřela země navěky. Ale tebe si připomínám, vím, že má modlitba vejde až k tobě, do tvého chrámu. Nechci se, Panovníku, držet více jen přeludů, připravovat se o tvé nádherné milosrdenství. Chci ti znovu přinést oběť, vzdávat ti chválu, a plnit ti své sliby. Vždyť u tebe je spása, u tebe vysvobození!“
Ještě než Jonáš domluví, Hospodin slyší, vždyť je nablízku.
Ryba dostává nový příkaz, a v krátké době vyvrhne Jonáše na pevninu.

Nové pnutí proběhlo mečem z nezakaleného železa, mečem hladovějícím po krvi. Hospodin ho rychle uchopil do své ruky, a sledoval, jak se veliká, těžká hlavice meče náhle odděluje, a padá do hlubin moře.
Již je vyvážený, s údivem si pomyslel první, když viděl Panovníka zkusmo s mečem máchat.
Jeho vzpurnost přebývala v té hlavici, došlo druhému, když viděl, že meč se již nebrání.
Ale ještě stále má v srdci prasklinu, a stále hladoví po krvi, šeptl tiše třetí.
Tiše, řekl čtvrtý, dívejte se…

„Vstaň, jdi do Ninive, toho velikého města, a provolávej v něm, co ti uložím,“ říká znovu Hospodin Jonášovi.
Jonáš se zvedne, a kráčí do Ninive, toho velikého města.
Stojí nad ním, na pahorku odkud vidí celé to obrovské mraveniště, tak obrovské, že by bylo třeba procházet ho celé tři dny, aby ho muž prošel celé.
Pak vchází do města, a z plných plic volá: „Ještě čtyřicet dní, a Ninive bude vyvráceno.“
To by mohlo stačit, říká si večer, ještě by mě mohli poslechnout a udělat pokání. Vychází z města směrem na východ, a čeká, co se bude dít.

Ninive je vystrašeno, kymácí se ve svém srdci před slovy Panovníka Hospodina, lidi jímá strach z Všemohoucího.
Kdosi to vyhlásí ve městě.
Kdosi navrhuje, aby se všichni odvrátili od svých zlých skutků.
Kdosi to ohlásí králi.
Král vstane ze svého trůnu, a i jeho srdce se zachvěje. Náhle odloží svůj vyšívaný plášť, zahalí se do žíněné suknice, a posadí se do popela.

Jako blesk se šíří městem zpráva: „Podle vůle krále a jeho mocných! Lidé ani zvířata, skot ani brav ať nic neokusí, ať se nepasou a nepijí vodu. Ať se zahalí do žíněné suknice, lidé i zvířata, a naléhavě ať volají k Bohu. Každý ať se odvrátí od své zlé cesty a od násilí, které mu lpí na rukou. Kdo ví, možná že se Bůh v lítosti obrátí a odvrátí od svého planoucího hněvu a nezahyneme.“
Lidé poslouchají, a každý sklání svou hlavu, i své srdce před Všemohoucím.
Bůh to vidí, a jeho soucitné srdce se znovu pohne. „Dám vám ještě šanci,“ rozhodne se.

Hospodin nemusel meč použít. Držel ho ve své napjaté ruce, a hrozil jím velikému městu jménem Ninive. A na město padl strach z toho, který meč držel, pokořilo se ve svém srdci, padlo do prachu a popela.
Úžasné, řekl první.
Nemyslel bych si, že je to s takovým nástrojem možné, pomyslel si druhý.
A na meč samotný, meč s puklinou v srdci, hladovějící po krvi, náhle všichni zapomněli.
Ne tak Hospodin…

Jonáš vše vidí, a jeho srdce vzplane jako suchá krajina.
„Ach, Hospodine, což jsem to neříkal?“ lká hořce, „právě kvůli tomu jsem utekl do Taršíše! Vždyť jsem věděl, že tě jímá lítost nad každým zlem, já jsem věděl, že těm vrahům nakonec odpustíš.“
„Vezmi si můj život,“ dodává nakonec, „lépe abych umřel, než abych žil.“
Hospodin slyší, ale neodpovídá.

Toho dne nad Jonášovým příbytkem vyrůstá skočec, a stíní Jonášovu hlavu před žhoucím sluncem. Jonáš z něho má velikou radost, a jeho zloba na chvíli ustupuje z bojiště.
Druhého dne je skočec mrtvý. Za svítání ho nahlodá červ, a během několika hodin ho úplně zničí.

Je poledne. Slunce pálí a sálá, a navíc vane východní vítr, žhavý a nemilosrdný. Jonáš je úplně zemdlený.
„Ó, Panovníku, lépe abych umřel, než abych žil,“ vrací se znovu jeho hněv na bitevní pole.
„Je dobře, že se tak zlobíš pro jednu rostlinu?“ opáčí mu Bůh okamžitě.
„Je to dobře,“ odpovídá Jonáš ve svém vzdoru, „planu až k smrti.“
Hlas Panovníka se změní. Hovoří k Jonášovi jako k malému dítěti.
„Tobě je líto skočce, s kterým jsi neměl žádnou práci, jemuž jsi nedal vzrůst; přes noc vzrostl, přes noc zašel. A mně by nemělo být líto Ninive, toho velikého města, v němž je víc než sto dvacet tisíc lidí, kteří nedovedou rozeznat pravici od levice, a v němž je tolik dobytka?“

Meč byl vystavený žhoucímu slunci i větru, a puklina v jeho srdci se začala nebezpečně rozevírat. Jeho srdce planulo hněvem až k smrti, až se zdálo, že se roztříští na maličké kousíčky.
Stál tam sám, muž a jeho Bůh, všichni ostatní šli oslavovat veliké vítězství.
Stál tam sám, když ho zaplavila žhavost lásky Boží, jeho slitování a milosrdenství, a nechala ho stát zahanbeného a v úžasu.
Jeho srdce se rozteklo.
Hospodin Bůh ho znovu vzal do svých rukou, a z roztaveného železa pečlivě sbíral všechnu strusku, která vyplavala na povrch.
Pak vytáhl připravenou formu…