8. 12. 2006

Svěř Hospodinu své počínání

Lukáš Makovička, Kázání
2800x přečteno
Svěř Hospodinu své počínání

Svěř Hospodinu své počínání a tvé plány budou zajištěny. (Př 16:3)

„Hazard a sázení, to není nic pro mne,“ říká si tiše mnoho křesťanů, když procházejí kolem centra podobného průmyslu. V jejich očích je takové místo hodno opovržení, a lidé, kteří ho navštěvují, snad politování. Co je tam může táhnout, říká si takový slušně vychovaný křesťan nechápavě, vždyť každý ví, že spíše prohrají, než vyhrají, a výsledek jejich počínání je více než nejistý.

Však co je smutné, a mnohem více hodné politování, je skutečnost, že mnohdy i samotné děti Všemohoucího jednají právě takto. Jednají bez jistoty výsledku, říkají si: „No, já to zkusím, snad to vyjde,“ a v sázce v takové chvíli nebývá jen pár cinkajících mincí, ale mnohem, mnohem více. Křesťan je v takové chvíli podobný někomu, kdo skáče z mostu na pruhu gumy, a není si jistý, zda ho udrží, kdo jde a pracuje, a přesto neví, jestli jeho počínání vůbec k něčemu bude, kdo jde, a jedná, i když si vůbec není jistý, zdalipak to k něčemu bude.

Nelze ho pak nazvat nijak jinak, než pouhým hazardérem. Co byste si řekli o lékaři, který tipuje léky, přestože si není jistý, co který z nich udělá? Byl by pak přesně takový, jak se tomuto povolání kdysi vysmíval Voltaire, když říkal: „Lékař je člověk, který předepisuje léky, o jejichž působení toho mnoho neví, na nemoci o kterých neví skoro nic, lidem, o jejichž stavu neví naprosto nic.“ Co byste si řekli o tesaři, který začne přitesávat trámy na krov bez toho, aniž by si rozmyslel své dílo? A jak by asi vypadal ve vašich očích, když by vám na konci řekl: „Střecha sice nestojí, víte, já jsem si nemohl být jistý, jak to dopadne, ale snažil jsem se!“

Právě tak je směšný křesťan, slouží-li takovým hazardérským způsobem, a k vlastní hanbě musím říci, že často jsem býval v některých věcech právě takovým, „ruletovým křesťanem“. Oč více je v takovém případě řemeslník, který možná umí jen málo ze svého řemesla, ale dělá to s jistotou a pořádně, než člověk, který chce vyzkoušet a umět vše, ale je jen sázkařem, který si říká: „No, kdyby to přeci jen vyšlo, to by bylo něco.“ Po našemu je to „no když to vyjde, bude probuzení“.

Není pak žádný div, že podobné počínání je vedeno se srdcem polovičatým, vlažně, ospale, a bez síly. Nač se modlit, když je to pro mne jen sázka do loterie? Nač číst Písmo, když nevím, jestli mi to k něčemu bude? Nač se tolik snažit a nač namáhat? Prostě buď chytíš ten správný klíč, vsadíš na správné číslo na křesťanské ruletě, a pak půjde vše samo, nebo se stejně nic nestane. Člověk sám se pak ale dostává pod odsouzení, neboť v srdci moc dobře ví, že vlažná a polovičatá služba se Bohu nelíbí. Jak by taky mohla!

Problém je, že zoufalá duše se potácí pod odsouzením, a v mysli člověka řádí syndrom „mizerného křesťana“, aniž by se kdy podíval na kořen toho všeho. Ano, tvá služba je polovičatá, ale proč je polovičatá? Ano, tvé modlitby jsou jen popel, není v nich žádné nadšení, jsou už jen takovými „měl bych“ promluvami ke kyslíku kolem, ale proč je tomu tak? Není tomu tak proto, že ve tvé mysli se usadila zlá myšlenka: „Hle, to vše je jen hazard, jen pouhá sázka do loterie, a nač se namáhat, když stejně nevíš, jak to dopadne!“

Lék na takové bláznivé počínání, bláznivé tím spíše, že v sázce je má vlastní duše, a mnohdy jsou to i duše ostatních, klenoty obrovské ceny, je i ve verši z úvodu. Podívali bychom se tedy blíže, co to znamená svěřit své počínání Hospodinu, a proč to tak často neděláme.


Co to znamená svěřit své počínání Hospodinu? Bible zde mluví o počínání, o jednotlivých skutcích, které vedou k naplnění nějakého cíle. Ne, Bůh není jen nějaký ukazatel na cestě, Ježíš není jen šipka s nápisem „Tudy do Nebe“, On je živý Spasitel, Bůh a král. A na jednom místě říká on sám o svých učednících: „Hle, já a děti, které mi dal Bůh.“ Děti, které dostal od svého Otce v nebesích, ovce, které vede jemnou a něžnou, však přesto nesmírně zkušenou rukou, jeho přátelé, maličcí. Počítáš se také k nim? Jsi také v Boží rodině, se svědomím čistým jako padlý sníh, s tou požehnanou nadějí na věčnost, s pevnou jistotou, že i sama smrt ti bude požehnáním? Pak, jestliže jsi dítě, svěř i své dětské počínání na cestě do nebes svému Otci, právě tak, jak to dělají malé děti.

Takové malé děti mají často různé plány. Ukáži jeden dostatečně bláznivý na to, abychom trochu pochopili srdce našeho Otce v nebesích. Když jsem byl menší, hrávali jsme si s partou kamarádů na dvoře u našeho domu. Byl tam ořech, na který se dalo lézt, střecha, na kterou se dalo lézt také (ale to bylo zakázané), seník plný staré, zaprášené slámy, víno na další střeše, kam jsme nesměli lézt, a kdejaké další poklady ceněné snad jen pouze dětskou myslí.

Na druhém dvoře za stodolou pak dříve běhaly slepice. Šel čas, a slepice už nebyly. Vajíčka jsme již nenosili přímo od zdroje, ale do potravního řetězce se vmísil pravděpodobně nějaký překupník, a určitě obchod. Po slepicích zůstalo jediné dědictví, starý kurník. Četli jsme tou dobou i pana Foglara, a Mirek Dušín byl občas náš vzor (tedy většinou, když nepotřebovali rodiče s něčím pomoct), usmysleli jsme si tedy, že si uděláme ze starého kurníku klubovnu.

Plán byl tedy stanoven. Ale jak ho naplnit? Kurník nebyl zrovna přívětivým místem k přebývání, podlaha byla z hlíny, stěny zašpiněné, stůl a židle veškerá žádná, co teď? Inu, když už dítě chce opravdu nějaký plán uvést ve skutečnost, vzpomene si na své rodiče. „Tatínku, maminečko,“ jdou se pomazlit se svými rodiči, i když je trošičku hryže svědomí z toho dětského pokrytectví. Pak vyjde na povrch i utajená prosba. Rodiče už většinou tuší, že něco nebude úplně v pořádku, své děti mají často prokouknuté, ale přesto jim jejich prosby plní rádi.

Naši otcové se tedy chopili práce, koupili cement, a s naší „vydatnou“ pomocí jali se betonovat podlahu starého kurníku. Opět za naší „vydatné“ asistence kurník vyčistili, a za nějaký čas se zde skvěl i stůl ze staré červené dřevotřísky, a lavice z úzkých prkýnek. Klubovna. Naše klubovna.

Pokud nám tedy opravdu jde o naplnění nějakého cíle, pak jsme ochotni spolknout svou pýchu, uznat, že něco nezvládneme sami, a jít požádat o pomoc někoho jiného. V takovém případě říkáme druhému: „Dívej, já moc chci, aby tohle vyšlo, že mi nezáleží na tom, že zásluhy budou patřit především tobě, tak moc si přeji, aby to vyšlo, že mi moc záleží na tom, abys mi s tím pomohl. A také vím, že si nemohu být jistý úspěchem, pokud bych celou tu věc dělal sám, vždyť víš, jak jsem v tom nezkušený.“

Druhá věc, která následuje je, že se dobrovolně poddáme pod jeho vedení. Nemyslete si, že naši otcové to udělali sami. Ani na okamžik! Ano, oni udělali většinu práce, ano, bez nich by to nebylo možné, a oni by to klidně zvládli úplně sami, ale chtěli, abychom jim pomohli.

Ve skutečnosti takto svěřujeme své počínání někomu jinému dnes a denně. Když potřebujeme odbornou pomoc, když hledáme nějakou radu, svěřujeme své počínání jinému. Nebo třeba když jsme chodili se skautíky po kopcích, svěřovali jsme vždy své cesty do rukou toho, který měl mapu, a znal cestu. Rádi, ne z donucení! A takto chce mít svěřeno naše počínání i Bůh.

Znovu a ještě jednou. Bůh chce, abychom mu svěřili své počínání, právě tak, jako i naši otcové byli mnohem radši, když jsme jim betonování svěřili, místo toho, abychom sami sháněli cement. Nicméně my jsme si často Boha v tomhle ohavně převrátili. Myslíme si totiž, že On chce mít naše počínání svěřené, aby si mohl být jistý, že neuděláme žádnou lumpárnu, aby mohl ovládat každý kousek našeho života, a my se staneme pouhou loutkou v Jeho rukách.

Nic není vzdálenějšího skutečnému, slavnému postavení Božích dětí. Považ, jsi-li dítětem Božím, dostáváš výchovu od Otce v nebesích. Jestliže můj otec byl ochotný pomoci nám s čistě naším plánem, s naší dětskou pošetilostí, čím více bude nám Otec v nebesích ochoten pomoci, radit, pomáhat, budeme-li pracovat na Jeho vinici! Ne proto, aby nás mohl kontrolovat s heslem „já vím, že když mě nemá za zády, hned dělá kdejakou volovinu“, ale proto, aby nám mohl být pomocí, jak je psáno „jsi mi po pravici, abych nezakolísal“.

Ve skutečnosti svěřit své počínání Hospodinu je často ten jediný způsob, jak nedělat do nebe volající hlouposti. Kdybychom opravdu byli jako malé děti ve svých očích tak velicí, a bláhově bychom si mysleli, že na ten beton stačíme sami, udělali bychom zcela určitě spoustu naprosto školáckých chyb. Proč? Vždyť namíchat trochu betonu a nalít ho na podlahu kurníku je tak jednoduchá věc! To určitě ano, ale my jsme ji neuměli. Stejně tak je to často s křesťanem. Vždyť to je tak jednoduchá věc, říká si ve svém nitru. Ano, ale co je ti to platné, jestliže ji neumíš, jestliže nechápeš, jak se dělá?

Podobné by to bylo, kdybychom byli přesvědčeni, že naši otcové nám nepomohou ani kdybychom je na kolenou prosili. Tehdy bychom za nimi ani nešli, a pokud by nám plán strašil v myslích nadále, nakonec bychom se jeho uskutečnění chopili sami. Ale pak, ó ta hrůza, až by některý z rodičů vkročil na druhý dvůr, a tam zahlédl výsledky našeho díla! Ne, myslím si, že by nás nepochválil.


„Dobře,“ ozývá se typický křesťanský hazardér, „to zní moc pěkně, ale nejsi, chlapče, tak trochu mimo realitu? Podívej se, všichni to dělají takto, a koneckonců, Bůh se přeci rád skrývá, nebo ne?“ Ano, tomuto se říká „argument davem“. Všichni. Ti oni. Ale především „já si to tak myslím, a přeci nemůžeš tvrdit, že (já) to dělám špatně“! Pak ale jsi člověče ve velikém nebezpečí. Co když budou ti stejní všichni oni tvrdit, že Bůh už dnes nevede, poslechneš? A co když začnou říkat, že tě vede už jen skrze tvé autority, to taky sežereš? A kam až budou muset zajít, co všechno z pravdy Božího Slova popřít, aby ses konečně probudil, a místo davem začal argumentovat Písmem? „Nechť je Bůh pravdomluvný, a všichni lidé lháři,“ říká Písmo, a je-li Bůh jediným hlasem, který se zvedá proti moři hlasů lidských, kam půjdeš?

Když Ježíš přišel do svého rodného města, je tam napsaná jedna důležitá věc. „Nemohl jich uzdravit mnoho kvůli jejich nevěře, jen na několik z nich položil ruce, a uzdravil je.“ Proč? Jak to vypadalo? Je snad nevěra nějaká magická síla, která působila proti uzdravující moci mého Spasitele? Ne. Ani na okamžik. Vždyť Jemu se nemůže postavit nikdo a nic, a co si Bůh naplánuje, to se také naplní.

Víš, ta nevěra volala jedním hlasem. Říkala: „My s ním máme zkušenost.“ Tehdy říkala izraelská matka své dceři: „Ale prosím tě, neblbni. To je přeci Ješua, ten tesař od Josefa, dělal nám tady tenhle stůl. Copak si na něj nepamatuješ? Takovej divnej chlapík to byl vždycky, jen co je pravda. Ale jedno ti můžu říct úplně jistě. Bydlel tu třicet let, a nikdy nikoho neuzdravil! Já s ním mám zkušenost! Ani za ním nechoď.“ Ano, bydlel tu třicet let, a nic zvláštního se nestalo. Ano, možná máš zkušenost! Vidíš možná spoustu lidí takto hazardovat, ano, snad ses dal i ty sám strhnout k podobnému sázení. Ruší to snad Boží zaslíbení pro ty, kdo budou mít odvahu se na něm postavit? Ani na okamžik! „Dobře,“ ptají se pak zlomení a zastrašení, „ale proč je tedy potom tolik takových? Když je to tak jednoduché, proč to skoro nikdo nedělá?“ Dobrá otázka.

Základní stavební kámen mnoha současných křesťanských myslí je slogan: „Předurčen k neúspěchu.“ Pod ním je spousta dalších kamenů pokřivené teologie, která ho podepírá. Ano, je pravda, že Bůh chce měnit náš charakter, to rozhodně. Ano, je pravda, že dopustí selhání, aby nás něčemu naučil. Ano, je pravda, že budou i plány, ve kterých nás rozhodně podporovat nebude. Ale to vše přeci dělají i naši lidští otcové, jednu každou z těchto věcí! Přes to všechno jsme daleci toho obviňovat je, že chtějí, abychom byli celý život v naší práci neúspěšní. Nebo snad jediný z vás by si troufl říct něco takového o svém otci? Vždyť by to byla hrubá a naprosto nezasloužená urážka!

Právě naopak, lidští otcové mají zalíbení, je-li jejich syn pilným a schopným. I Bible říká, že „hanbou otce je syn hlupák“, a na druhou stranu, že „syn moudrý dělá radost otci“. Není tedy v otcově zájmu, aby jeho syn byl moudrý, aby byl stálý, aby byl věrný, aby byl i schopný dobře udělat svou práci? K čemu jinému je moudrost, než ke konání skutků? Ano, svět má rád moudrost moudrých, kteří rozumují o životě, aniž by měli skutečnou moudrost. Jeden učitel filozofie říkal, že „filozof je slepý člověk v tmavé místnosti, který hledá černou kočku, co tam není“. Ať to tak není s námi! Boží moudrost není odtržená od života, právě naopak, přísloví tvrdí, že „moudrý muž je mocný“. K čemu jinému by tedy byla Boží moudrost, než k tomu, aby ti v mnohém pomohla ve tvé práci, při tvém úkolu, a co jiného by měla přinést, než zdárné završení úkolu? A proč by měl mít Otec v nebesích zalíbení v tom, nechávat své syny hloupé?

Však uvědom si, člověče, jsi-li přesvědčen o Bohu, že moc nechce, abys byl ve svém díle úspěšný, budeš mu svěřovat své počínání? Nemyslím si.

Základní výmluvou v takovém případě bývá: „Víš, kdyby se mi moc dařilo, tak bych se stal pyšným. Bůh to nejspíš ví, a proto mi radši dává sodu.“ Tady se dostáváš do kruhu, ze kterého není úniku. Nevěříš, že ti Bůh skutečně pomůže s tvým počínáním, protože by ses stal moc pyšným, a tak ani nemůžeš, a nebudeš schopen skutečné služby, která by tě mohla vybudovat (jak je psáno, že „láska buduje“). Jak se chceš naučit sloužit lidem (a sloužit je od slova „služebník“, ne od slova „pán“, jak si mnozí myslí), jak se chceš naučit je milovat, nebudeš-li se učit jim prokazovat dobro, a jak jim chceš prokazovat dobro, nevěříš-li, že to k něčemu bude? A jak můžeš uvěřit, že to k něčemu bude, myslíš-li si, že Bůh ti není ochoten pomoci, protože pak by ses stal moc pyšným? Tohle je dost ubohý stav duše, hodný politování.

Nemluvím zde totiž o tom, jestli Bůh chce, abys byl ten nejlepší (evangelista, kazatel, služebník…), ale pouze o tom, že je dobré, aby člověk úspěšně vykonával svou práci. To nemá nic společného se světskou slávou a touhou po úspěchu, protože tento úspěch nikdy není a nemá být na úkor druhých, ba často je naopak druhým ku prospěchu.

„A má Bůh opravdu zájem o mé počínání?“ ptá se další člověk tiše ve své duši. Tedy, jen když má dojem, že se Bůh nedívá.

Víš, já nemám žádné veliké zalíbení v úředničině, mě samotného příliš nezajímají exekuce, ani telefonování s dlužníky. Tebe ano? Ale má manželka takto pracuje. Dělá v advokátní kanceláři, denně volá s dlužníky, a na jakémsi blíže neurčeném systému v práci vytváří podobné výdobytky moderní doby jako jsou exekuce. Ale přesto, že já sám bych se podobnou věcí nezabýval, jsem rád, pokud se má milovaná se mnou sdílí i o této části jejího života. Nejsem jí možná schopný pomoci s provedením této práce, ale mohu stát jako opora, tišit ji, když bývá někdy naštvaná, podporovat. Je to proto, že by mne to samotného zajímalo? Ne. Ve skutečnosti, když by to nedělala Jana, pak bych o takovou věc ani očkem nezavadil, a zůstala by naprosto mimo mé ohnisko pozornosti.

Není to tak stejné i s našimi otci? Nedělají i oni spoustu věcí kvůli svým dětem? Nebylo to tak snad i při betonování kurníku? Čím více se tedy Otec v nebesích zajímá, ne proto, že by to vše, co děláš, bylo naprosto košer, skvělé, moudré a dokonalé, ale proto, že jsi to ty. Ve skutečnosti, kdyby za mým otcem přišlo nějaké cizí dítě, a žádalo by ho, aby mu vybetonoval kurník, asi by ho odkázal na vlastního otce. Ne, můj otec nevyplnil tuto prosbu proto, že by byla kdovíjak skvělá, ale proto, že jsem žádal já, jeho syn. Podobně tak se nezajímá o mé počínání především proto, že „mu z toho pak taky může něco kápnout“, nebo že by snad to počínání bylo kdovíjak vytříbené, ale proto, že jsem to já.

V tomto je obrovská svoboda a obrovské odpočinutí. Víš ty, člověče, že Bůh Všemohoucí se zajímá o tebe a tvé počínání? Dokonce, a to je nad jiné obdivuhodné, zajímá se i o ty stránky tvého počínání, které jsou černé jako uhel, špinavé, a jen k zahanbení! Bude se zajímat o tvé pády, o tvé nepodařené akce, dokonce i o tvé hříchy a nevěrnosti. Vždyť proto přišel Ježíš na Zemi, ne proto, že bychom byli schopní, ale proto, že jsme byli neschopní, ne jako zdravý pozdravit ostatní zdravé, ale jako lékař za nemocnými.

Jestliže se tedy zajímá i o tak opovrženíhodnou věc, jako je hřích, čím více bude jeho srdce bušit vedle toho tvého při věcech dobrých? Jestliže ti chce pomoci s tvým hříchem, abys mu již nemusel otročit, čím více bude ochoten pomoci ti s každým dobrým dílem?

„Dobře,“ hlásí se hyperduchovní, „ale jak mu to mám svěřit? Vždyť já nepoznám jeho vůli! Víš, mě Bůh nevede, jako bratra toho a toho, co si povídá s Bohem jako se starým kámošem, a tak vždycky přesně ví.“

Odmaskujme tuto otázku. Ty si ve skutečnosti říkáš: „Pokud nebudu mít přesně takové vedení, jako má bratr ten a ten, pak mi Bůh nemůže s mým úkolem pomoci.“ Ano, tady zní na plná ústa „ale já mám nějakou představu o jeho pomoci, a On mě není ochoten vést tak, jak já si představuji, tudíž nemohu nic dělat“.

Za prvé, Boží vůle není tajná. Není to něco, co se předává jako nejsvětější tajemství na sedmé úrovni zednářské lóže, ale je veřejná, každému dostupná, volně, zadarmo pro toho, kdo bude chtít. „Ach ano, Bible,“ povzdechne si člověk, „jenže to přeci musím mít ještě speciální pomazání, a speciální vedení, a zvláštní oddělení a kdesi cosi, nebo ne?“ Ne. Nemusíš. Jsi-li dítě Boží, máš Ducha Svatého, neboť On byl dán každému nově narozenému dítěti jako Utěšitel, Rádce a Obhájce.

V čem je často náš problém? Chceme slyšet „Jdi na ulici Pod Mostem, do domu číslo 5, a tam bude ležet opilý bezdomovec. Když ho probudíš, bude chtít napít, ale ty mu řekni, že pro něj máš něco lepšího, a když mu budeš svědčit obrátí se.“ To by panečku bylo svědectví, že? Jenže náš Bůh není žádný showman, on i zde jedná především jako Otec. Dělají takové věci naši otcové? Občas, ale bývá to spíš výjimka. Stejně tak i náš Otec v nebesích je občas dělá. Je to jediný způsob, jak naši otcové zadávají úkoly, jak nám mohou pomáhat v našem počínání? Rozhodně ne! Mnoho let jsem pravidelně doma umýval nádobí a vynášel koš proto, že jsem to měl jako úkol od svých rodičů. Jednou jsem dostal úkol, a pak jsem ho stále plnil, dokud jsem se neoženil a neodstěhoval pryč. Právě tak jsou v Písmu mnohé a mnohé způsoby, kterými nás může náš Otec v nebesích vést. Problém tedy není v tom „já nejsem schopen být veden“, ale spíše „Pane, víš, já si to tvoje vedení nějak představuji, a když to nebude tak, jak já si to představuji, pak to nebude tvoje vedení“.

Například Nehemjáš, muž, který znovu vybudoval Jeruzalémské hradby, nejspíše nebyl prorok. Tady byl člověk, který dostal obrovský úkol od Boha, zakoušel obrovskou opozici, a přitom nejspíš neslyšel od Boha ani jednou podobný jasný a zřejmý příkaz jako „jdi a udělej tohle nebo támhleto“. Přesto nevypadal, že by byl nejistý, nebo že by snad pochyboval o tom, že Bůh je s ním, dokonce se dokázal sám postavit lidem, kteří o sobě tvrdili, že jsou proroci! Kde na to vzal sílu? Jaktože nebyl nejistý, když neměl takové jasné a konkrétní vedení? Jeho jistota byla nevídaná, a odhodlání zvítězit, se kterým šel do každé své akce, bylo nesmírné. Člověk se mohl lépe postavit do cesty rozjetému vlaku, než aby se postavil Nehemjášovi. Přesto to nebyl prorok. Nehemjáš totiž věřil. Věřil tomu, co Bůh řekl, a věřil samotnému Bohu, že své sliby naplní. Co na tom, že je měl „jen“ napsané v knize? Snižuje to snad ty sliby? Co na tom, že Nehemjáš nebyl vedený skrze proroctví? Připadá ti snad, že nebyl vedený přesně a jasně, že nevěděl, co dělat, nebo že se Bůh neujímal jeho zápasů a bojů?

Za druhé, Bůh odpovídá na upřímné volání Jeho dětí. Zde nabízí lidem: „svěř mi své počínání“. Nestačí snad i jen tohle vybídnutí k tomu, abychom mu naše počínání svěřili? Mohu tedy přijít před Jeho trůn, a klidně říci: „Pane, ty jsi říkal, že ti mám svěřit své počínání. Zde jsem, a zde je mé počínání. Ujal by ses ho prosím?“ Jak by mohl odmítnout, když nás k tomu sám vybízí?

Když si celé téma shrneme do jednoduchých bodů, vidíme, že:

  • Bůh je připravený a ochotný vést nás a pomáhat nám v našem počínání.
  • Dělá to proto, že nás touží vychovat, a také proto, aby naše počínání nevyšlo naprázdno a bez užitku (tzn. mimo jiné že marné, zbytečné, nebo hloupé počínání nám bude rozhodně vymlouvat).
  • Chce po nás, abychom měli o danou věc zájem, tedy toto zaslíbení se netýká „měl bych“ počínání, na kterém člověk nemá žádný osobní zájem.
  • Náš zájem o úspěšné zajištění plánů musí být takový, že jsme ochotni překousnout i svoji pýchu, a naše počínání Bohu svěřit.
  • Člověk evidentně musí Bohu věřit, že je ochoten se jeho počínání ujmout, jinak za ním ani nepůjde (pozor, to neznamená, že se nebude modlit, my lidé jsme schopní se modlit, protože víme, „že by se to mělo“). Motivem, proč Bohu svěřujeme své počínání, je touha, aby (naše) plány byly zajištěny.
  • Bůh není ředitel konkurzního řízení, nevybírá ze všech nabídnutých „projektů“ od svých dětí ten, který se mu nejvíce líbí, ale jedná jako otec, pomáhá svým dětem proto, že jsou to jeho děti. Tedy každému takovou měrou, v jaké mu své počínání svěří.