Čt 21. 12. 2006

Co je to oživení (revival)?

Lukáš Makovička, Kázání
3990x přečteno
Co je to oživení (revival)?

Tento článek vyšel v časopise Sword and Trowel anglického kazatele 19. století C. H. Spurgeona. Spurgeon se v něm snaží popsat, co je to oživení, nebo po našemu probuzení. Originál je k nalezení na adrese http://www.spur­geon.org/…/wir1866­.htm.

Slovo „oživení“ už v našich ústech zdomácnělo. Stále hovoříme o modlitbách za „oživení“, nebylo by tedy pěkné vědět, co tím míníme? Pán řekl o Samařanech: „Vy uctíváte to, co neznáte,“ kéž neřekne o nás, „vy vůbec nevíte, za co prosíte“. Slovo oživit (anglicky „revive“) je z latiny, a jeho význam je zhruba takový – znovu žít, znovu obdržet život, který již skoro vyprchal, roznítit v plameni jiskřičku, která již téměř uhasla.

Když zachránci vytáhnou z vody člověka, který se již skoro utopil, okolostojící se bojí, že už je mrtvý, a tak horlivě zjišťují, jestli v něm ještě zůstává život. Snaží se použít ty správné prostředky, aby obnovili život, třou tělo, zkouší různé podněty, a pokud díky Boží prozřetelnosti život stále zůstává v té ubohé tělesné schránce, otevře zachráněný muž oči, posadí se, a začne mluvit, a lidé kolem něho se radují, že ožil. Mladé děvče omdlí, ale po chvíli se zase probouzí k vědomí, a my říkáme, že „ožila“. Třepotající se plamínek života v umírajícím muži náhle zahoří na nějaký čas s neobvyklou jasností, a ti, kteří pozorují jeho postel, řeknou o pacientovi, že „ožil“.

V těchto dnech, kdy mrtví zázračně nevstávají, neočekáváme oživení osoby, která již je úplně mrtvá, a také nemůžeme hovořit o oživení věci, která nikdy předtím nežila. Co je zřejmé je, že výraz „oživení“ může být použit jen na živou duši, nebo na to, co dříve žilo. Být oživen je požehnání, ze kterého se mohou těšit jen ti, kdo mají alespoň malou míru života. Ti, kteří nemají žádný duchovní život nejsou, a nemohou být, v přesném smyslu tohoto slova, předmětem oživení. K neobráceným lidem může přijít mnoho požehnání jako důsledek oživení mezi křesťany, ale oživení samotné má co do činění jen s těmi, kdo už vlastní duchovní život. V člověku totiž musí být aspoň nějaká životní síla před tím, než dojde k jejímu obnovení, nebo jinými slovy, k oživení.

Po skutečném oživení se tedy musíme dívat do Boží církve. Perly oživení se dají nalézt jen v řece okouzlujícího života. Řekl jsem, že oživení musí začít s Božím lidem, a to je jistě pravda. Ale není to celá pravda, protože oživení zde musí jak začít, tak skončit. Výsledky oživení se mohou rozšířit do okolního světa, ale oživení samo musí být uvnitř kruhu života, a mají se z něj tedy těšit vlastníci živé zbožnosti, jen oni. Není to poněkud rozdílný pohled od toho, který je ve společnosti obvyklý, ale zřejmě není správný?

Je to politováníhodná skutečnost, že mnozí, kdo jsou duchovně naživu, potřebují oživení. Je to politováníhodné, protože je to důkaz o existenci velké míry duchovního zla. Muž s pevným zdravím, s každou částí svého těla ve statné kondici rozhodně nepotřebuje oživení. Potřebuje denní výživu, ale oživování zde není rozhodně na místě. Pokud ještě není dospělý, je třeba, aby rostl, ale mladý muž plný síly nepotřebuje oživování, bylo by to jen plýtvání zkoušet ho na něm. Kdo přemýšlí o tom, jak oživit polední slunce, oceán za přílivu, nebo rok na jeho vrcholu? Strom zasazený u řeky života obsypaný ovocem rozhodně nevzbuzuje naši úzkost kvůli svému oživení, protože jeho plodnost a krása každému učaruje.

Takový má být stálý stav synů a dcer Božích. Dobře krmeni, odpočívající na zelených pastvinách, a vedeni k tichým vodám by neměli stále volat, „má chudoba, má chudoba, běda mě.“ Udržovaní laskavými sliby, a obohaceni celou tou plností, kterou Bůh schraňuje ve svém Synu, jejich duše by měla prospívat, být zdravá, a jejich zbožnost by neměla potřebovat oživení. Měli by usilovat o lepší požehnání, bohatší milost, než pouhé oživení. Již mají své spodní prameny, měli by začít vyvěrat na povrch. Měli by žádat o růst v milosti, o přibývání síly, o větší úspěch, měli by opustit ten čas, kdy potřebovali stále volat, „Prosím, neoživíš nás znovu?“ Pokud církev neustále potřebuje oživení, je to známka, že je v ní mnoho hříchu, protože kdyby stála dobře před Pánem, zůstala by ve stavu, do kterého oživení pozdvihlo její členy. Církev má být tábor vojáků, ne nemocnice plná invalidů. Ale často bývá veliký rozdíl mezi tím, co by mělo být, a co je, a následkem toho jsou mnozí Boží lidé v takovém stavu, že ta nejlepší modlitba pro ně je za oživení. Někteří křesťané jsou duchovně jen sotva naživu.

Když muže potopíte do sudu, nebo dáte do studny plné špatného vzduchu, není žádný div, že když ho vytáhnete, je polomrtvý, a nutně potřebuje oživit. Někteří křesťané – a toto říkám k jejich hanbě! – klesli do tak světské společnosti, a stali se tak tělesnými, že když byli Boží milostí vytaženi ze svého odpadlého stavu, potřebují oživit, a potřebují, aby jim Duch Boží znovu vdechl život do nosních dírek.

Když člověk hladoví, a takto pokračuje dlouhý čas bez jídla, když je den za dnem bez sousta chleba v ústech, nebudeme se divit, že když ho v takovém stavu najde lékař, řekne, „Tento člověk oslabil svůj systém, je příliš zesláblý, a potřebuje oživit.“ Samozřejmě, že potřebuje, protože se pro svou špatnou výživu dostal až do stavu obrovské zesláblosti. Nejsou také stovky křesťanů – a je hanba, že to tak je! – kdo žijí den za dnem bez toho, aby se krmili pravdou Božího Slova, a můžeme přidat i bez skutečného duchovního společenství s Bohem? Nenavštěvují shromáždění přes týden, a v neděli jsou jen lhostejnými posluchači. Není zřejmé, že potřebují oživení? A není ta samotná skutečnost, že tak nutně potřebují oživení, hanbou pro ně samotné, a zármutkem pro jejich skutečně duchovní sourozence?

Je zde ale i stav mysli, který je ještě smutnější, než ty dva popsané výše. Je to naprostý, postupný, ale jistý pokles vší duchovní síly. Podívej se na souchotináře, jehož plíce se rozkládají, a jeho životní energie klesá, je to bolestivé vidět jeho slabost, která ho přepadá po jakékoli námaze, a celková otupělost, která se zmocní jeho oslabeného těla. Ještě mnohem smutnější pro oko víry je pohled na duchovní souchotináře, které v některých místech potkáte snad všude. Pohled víry je matný a zastřený, a jen občas zazáří nebeskou radostí, duchovní vzezření je falešné, klesající do pochybností a strachu, jazyk chvály je napůl ochromen. Takový člověk má jen málo co říci o Ježíši, duchovní stav je strnulý, a pohyby jsou všechno jen ne rázné. Takový člověk už neusiluje dělat cokoli pro Ježíše, hrozná otupělost, strašlivá necitlivost ho přemohla, v duši je jako lenoch, který považuje ležení v posteli a odhánění much od svého obličeje za těžkou práci. Pokud tito duchovní souchotináři nenávidí hřích, dělají to tak slabě, že jeden by se mohl bát, že ho pořád ještě milují. Pokud milují Ježíše, je to tak chladně, že je otázkou, zda ho vůbec milují. Pokud zpívají chválu Bohu, je to k pláči, jako by jásavé haleluja byl pohřební zpěv. Pokud se rmoutí kvůli hříchu, jejich srdce je zlomené jen napůl, a jejich žal je mělký a nepraktický. Když slyší Boží Slovo, nejsou jím nikdy pohnuti, nadšení je neznámý luxus. Pokud naleznou nádhernou pravdu, nevšimnou si v ní ničeho zvláštního, o nic víc, než kohout z bajky v klenotu, který našel na dvoře. Posadí se na pohodlný divan lenosti, a zatímco se přikrývají hadry, sní o bohatství a růstu majetku. Je to smutná, smutná věc, když křesťan upadne do takového stavu, vskutku potřebují oživení, a musí ho mít, protože „hlava je nemocná, a srdce zemdlívá.“ Každý milovník duší by se měl přimlouvat za klesající vyznavače, aby je obnovilo Boží navštívení, a vzešlo nad nimi slunce spravedlnosti se zdravím na paprscích.

Když přijde oživení pro takové lidi, kteří jsou v popsaném stavu, jednoduše je přinese do stavu, ve kterém měli vždy být, oživí je, dá jim nový život, rozdmýchá uhlíky dohasínajícího ohně, a vdechne nebeský dech do zemdlených plící.

Nemocná duše, která předtím byla necitlivá, slabá, a zarmoucená, se stává opravdovou, stálou a šťastnou v Pánu. Toto je bezprostřední ovoce oživení, a sluší se, aby každý věřící hledal toto požehnání pro odpadlé, a pro nás samotné, když upadáme v milosti.

Pokud je oživení omezeno na živé lidi, můžeme si dále všimnout, že musí být výsledkem vyhlášení a přijetí živé pravdy. Hovoříme o „živé zbožnosti“, a živá zbožnost se musí krmit živou pravdou. Živá zbožnost není v křesťanech obnovena jen pouhým nadšením, davovými setkáními, dupáním nohou, bušením do kazatelny, ani šíleným křikem ve slepé horlivosti. Toto je zboží v obchodě s oživením mrtvých duší, ale pro oživení živých svatých jsou třeba jiné prostředky. Intenzivní vzrušení může vyprodukovat oživení zvířete, ale jak může zabrat při duchovním oživení, vždyť duch potřebuje úplně jiné jídlo, než to, které je v nádobách obyčejného tělesného vzrušení.

Boží Duch musí přijít do žijícího srdce skrze živou pravdu, a tak přinést potravu a podněty chřadnoucímu duchu, protože jen tak může být oživen. To nás vede k závěru, že pokud chceme obdržet oživení, musíme pro něj jít přímo k Duchu Svatému, a neuchylovat se k službám profesionálního tvůrce oživení. Skutečná živá jiskra nebeského ohně přichází od Ducha Svatého, a Pánovi kněží si musí dát pozor na cizí oheň. V ničem není duchovní život, pokud Duch Svatý není vše ve všem v této práci, a i kdyby naše životní síla klesla až na nulu, můžeme ji obnovit jen skrze toho, kdo ji v nás první roznítil. Musíme jít ke kříži, a dívat se na umírajícího Spasitele, očekávat, že Duch Svatý obnoví naši víru. Musíme se znovu vírou krmit tělem a krví Pána Ježíše, a tak Duch Svatý posílí naši sílu, a dá nám oživení. Když v Indii v pláních lidé onemocní, šplhají na kopce, a dýchají svěžejší vzduch výše položených oblastí. My se potřebujeme dostat blíže k Bohu, koupat se v nebi, a obnovená zbožnost pak bude jistým důsledkem.

Když služebník obdrží toto oživení, káže úplně jinak, než dříve. Je to tvrdá práce kázat, když vás bolí hlava, a tělo je slabé, ale je mnohem těžší úkol kázat, když je duše necitlivá a bez života. Je to smutná, truchlivá práce – bolestivě, ponuře, strašlivě smutná, ale nejsmutnější ze všeho je, když necítíme, že je to smutné. Když můžeme jít kázat, a zůstat neteční k pravdě, kterou kážeme, lhostejní k tomu, jestli jsou lidé zachraňováni, nebo ne! Kéž Bůh vysvobodí každého služebníka ze setrvávání v takovém stavu! Může být ještě více ztroskotaný člověk, než muž, který káže v Božím jménu pravdy, které necítí, a je si vědomý, že nikdy nezapůsobily na jeho srdce? Být jen ukazatelem ukazujícím cestu, po které se nikdy nevydá, je úděl před kterým se musí každé pokorné srdce třást.

Kdyby bylo toto oživení uděleno diakonům a starším, jak jiné muže by z nich učinilo! Vlažní církevní představitelé bez života nemají pro církev větší hodnotu, než by měla posádka lodníků pro loď, když by všichni omdlévali, a zůstali by ve své kabině, i když by bylo třeba vytáhnout plachtu, nebo spustit člun. Církevní představitelé, kteří potřebují oživení musí být strašlivou mrtvou vahou na křesťanském společenství. Na všech křesťanech spočívá zodpovědnost, aby byli úplně vzhůru kvůli zájmům Sijónu, ale na vedoucích ještě mnohem více. Měly by se konat zvláštní prosby za milované bratry v úřadu, aby byli plni Ducha Svatého.

Jak mnoho se změní služebníci v nedělní škole, roznašeči letáčků, a ostatní pracovníci pro Krista, když do nich vnikne život! Služebníci, kteří mají málo milosti jsou jako nemocné rostliny ve sklepě, zbledlé a odumírající, jako vrby u vodních toků, ale jako mohutné rákosí v dobře zavlažovaném údolí jsou ti služebníci Boží, kteří přebývají v jeho přítomnosti. Není divu, že náš Pán řekl, „Protože nejsi ani studený, ani horký, vyvrhnu tě ze svých úst,“ protože když je křesťanovo srdce plné ohně, je pro něj odpuzující hovořit s vlažnými lidmi. Copak se lidé s vroucí láskou pro Ježíše, když jsou zastrašováni pochybujícími a lenivými lidmi, kteří vidí lva na cestě, necítí jako kdyby už měli překypět? Každý upřímný služebník zná chvíle, kdy se mu studená srdce zdají tak nesnesitelná jako trubci v úlu pracovitých včelek. Lhostejní vyznavači se hodí mezi skutečné křesťany asi tak jako sníh při žních. Jsou jako ocet zubům a kouř očím. Být ve spojení s lhostejným křesťanem je stejné jako být přivázaný k mrtvole, jsou jen břemenem, morem a ohavností. Otočíš se k jednomu z těchto chladných sourozenců po laskavě upřímném modlitebním setkání, a řekneš mu se svatou radostí, „Jak nádherné setkání to bylo!“ „Ano,“ odpoví lhostejně a s rozmyslem, jako by to byla námaha tolik říct, „bylo zde docela dost lidí.“ Jak jeho chladná slova zaskřípou v uších! Musíš se ptát sám sebe, „Kde ten člověk byl? Není si vědomý, že s námi byl Duch Boží?“

Neříká náš Pán o těchto lidech, že je vyvrhne ze svých úst, protože on sám je zcela upřímný, a v důsledku pak platí, že pokud potká vlažné lidi, nemůže je vystát? Říká, „Kdybys byl studený nebo horký,“ raději úplně odmítavý k dobrému, nebo mající upřímný zájem. Je jasné, co tím myslel. Když slyšíš bezbožného člověka, jak se rouhá po upřímném setkání, nebudeš nad tím bědovat, ale budeš cítit, že od takového muže to není věc, která by tě mrzet, hovořil jen tak, jak je zvyklý, ale když potkáš Boží dítě, které je vlažné, jak to můžeš vystát? Je to hnusné, a tvému vnitřnímu člověku se dělá špatně od žaludku.

I když skutečné oživení v podstatě náleží Božímu lidu, vždy s sebou přináší požehnání i pro ostatní ovce, které ještě nepatří do stáda. Když pustíte kámen do jezera, kruhy se stále rozšiřují, dokud není cítit jeho vliv i v tom nejvzdálenějším koutu jezera. Když Pán oživí věřícího, velmi brzy jeho rodina, jeho přátelé, i jeho sousedé obdrží část výhod, protože když je křesťan oživený, modlí se mnohem ohnivěji za hříšníky. Toužící, milující modlitba za hříšné je jedním ze známek oživení v obnoveném srdci. Protože požehnání je požadováno pro hříšníky, přichází od toho, který slyší modlitby svého lidu, a tak svět získává oživením. Brzy hovoří oživený křesťan o Ježíši a jeho evangeliu, zasévá dobré semeno, a Boží símě se nikdy neztratí, protože řekl, „nevrátí se ke mně bez užitku.“ Dobré semínko je zaseté do brázd, a v srdcích některých hříšníků Bůh připraví půdu, takže vypučí ve slavnou úrodu. Pro lidi se také otevírají nové dveře milosti skrze zanícené rozhovory mezi věřícími.

Když jsou křesťané oživeni, žijí mnohem důsledněji, činí své domy svatějšími a šťastnějšími, a to vede bezbožné, aby jim záviděli, a dotazovali se na jejich tajemství. Hříšníci z Boží milosti touží být také takovými radostnými šťastnými svatými, chtějí se spolu s nimi krmit na skryté maně, a to je další požehnání, neboť to vede lidi k hledání Spasitele. Pokud bezbožný člověk vstoupí do shromáždění, kde jsou všichni svatí oživení, nebude u kázání spát. Služebník ho nenechá, protože posluchač zpozoruje, že kazatel cítí to, co káže, a má právo být vyslyšen. To je čistý zisk, neboť nyní takový člověk naslouchá s hlubokými pocity, a nade vše, moc Ducha Svatého, kterou kazatel dostal jako odpověď na modlitbu, přijde na jeho mysl, je usvědčen z hříchu, spravedlnosti, a soudu, který má přijít, a křesťané, kteří jsou u něho na stráži, mu pospíchají říct o Spasiteli, ukazují mu k vykupující krvi, takže oživení, přesně řečeno, je s Božím lidem, ale jeho výsledky nemůže žádný člověk přesně vymezit.

Bratři, hledejme oživení v tomto měsíci, aby rok byl zakončen sprškou požehnání, a nový rok začal v hojnosti. Zavažme se k tomu, že vytvoříme modlitební jednotku, posvěcenou skupinu prosebníků, a kéž nám Bůh učiní podle naší víry.

Otče, o tvé požehnání
prosíme zde před tvým trůnem,
sladké časy obnovení,
které jsou jen v Tobě samém.

Sladké je to, cos nám už dal,
však jen v tom nechceme zůstat,
skryté dary hledáme dál,
vylej je, a sám nám dej stát.

Probuď děti své, ty spící,
na žeň ať jdou, třeba jich,
učiň z nich své požehnání,
do šlépějí vlož jim smích.

Žádnou vísku nezapomeň,
ať Tvůj déšť nás všechny skrápí,
k nebesům nechť stoupá píseň,
tisíců v ní hlasy zazní.