Út 2. 1. 2007

Svátek

Lukáš Makovička, Ostatní
2083x přečteno
Svátek

„Budiž vám oznámeno, že naše velkomyslná královna vyhlašuje týdenní svátek na svou počest. Ať je známo všemu lidu, že ve dnech těchto nikdo nesmí být nucen k práci, zato však naše paní touží vidět veselí a bujaré oslavy ke své cti. Těm pak, kdo nejlépe budou slavit naši přeslavnou paní, odmění se tak, jak se jen královna odměnit dokáže.“

Vyvolávač přiložil svou polnici k ústům, a na dotvrzení své zprávy na ni několikrát mocně zadul. V lidu zavládlo nadšení. „Svátek, bude svátek,“ neslo se od úst k ústům. Alespoň na chvíli budou přerušeny dny plné práce, dny, kdy jeden je jako druhý, šedý a bez jasných barev, a zavládne veselí.

Chci být tím, kdo bude odměněn, běželo v myslích lidem, když se rozcházeli k domovům, copak se královská odměna získává každý den? A tak jeden každý z poddaných Jejího Veličenstva přemýšlel, kterak by oslavil její převzácnou vládu, co z toho, co má, pro ni může obětovat.


Ještě Ivanovi, pak naší malé Marušce, no a nesmím zapomenout na Petra, horečnatě počítala Pavla, komu ještě musí dát dárek. Je přeci svátek naší veliké královny, a sluší se dát každému, koho známe, alespoň nějakou malou pozornost. Procházela trhy, které před svátkem vyrostly na náměstí snad každého většího města, a její oči zkušeně prohledávaly nabízené zboží. Jen abych na nikoho nezapomněla, třásla se v ní její malá dušička, to by se o svátku nemělo, co by si pak lidé řekli?

Nevšimla si, že již na začátku nákupu, když položila první peníze na pultík, odevzdala s nimi nevědomky prodavači i svou Svobodu dát, a část své Lásky. Ani jí to příliš nechybělo, věděla, že zářivé náramky Společenské Povinnosti slouží mnohem více k oslavě její paní, než tyhle dvě zašlé a nemoderní perličky, a svátek je přeci ke slávě Jejího Veličenstva!


Marie vstala první den svátku. Jen si oči protřela, nahrnul se jí do mysli příval všech úkolů, které si předsevzala toho dne udělat. Je svátek, a to musí být dům nádherně uklizen, okna se musí blýskat čistotou, a každé smítko se nakonec dá na ústup před našimi armádami, aby tak i dům sloužil naší paní. Kromě toho je třeba napéct mnoho všelijaké vybrané stravy, co na tom, že ji ani nestihneme všechnu sníst, vždyť je přeci svátek.

„Vstávejte, lenoši,“ pozval nepříliš přívětivý hlas Mariiny děti do dnešního dne, „je třeba pořádně uklidit, všechno ozdobit, a připravit na večer.“
„Ale mami,“ odvážil se protestovat malý Petříček, „copak není svátek? Nech nás ještě chvilku spát.“
Ale Marie byla neoblomná. „Copak nevidíš, co všechno se musí dneska udělat? Šupajdy z postele, ať už jste na nohou a pomáháte. A neodmlouvej,“ dodala už nahněvaným tónem, když viděla, že se Petříček chystá protestovat.

Zadními dveřmi domu toho dne tiše odešel Pokoj, a za ním se vydala Blízkost. Nebylo pro ně místa, vždyť přeci Shon a Dokonalost slaví královnu lépe, než oni.


Svátek pomalu končil, bujaré oslavy a veselí však měly svůj vrchol ještě před sebou. Na poslední den svátku ohlásilo Její Veličenstvo velkolepý ohňostroj, který prozáří o půlnoci nebe nad celou zemí, kde vládne.

Martin strávil odpoledne ve společnosti svých přátel, v kolotoči rozhovorů, zábavy a pití. I on se nesmírně těšil na závěr celého svátku, až na nebi vybuchnou tisíce malých hvězd, a každá bude plát jedinečnou barvou. To bude podívaná, zamýšlel se nadšeně při další sklence lahodného moku, a až do hlubin své duše zatlačil tu otázku, která ho občas trýznila v osamělých nocích. Je to k něčemu dobré, dá to snad radost tvému srdci, ptala se ho znovu a znovu, ale vždy byla přehlušena veselím a utopena v hlubinách sklenic. Koneckonců, co bych měl dělat jiného, řekl si vždy nakonec filozoficky.

Nastala půlnoc, vzduch se zachvěl ozvěnou mnoha ran, a na nebi se objevily tisíce hvězd a hvězdiček. Na obloze plápolaly ohně, jiskřily a skotačily, až přehlušily i zář těch světel, které tam pověsil Všemohoucí odedávna. Zdálo se, že sláva Jejího Veličenstva té noci převýšila i slávu Toho, který je od věků. Martin zaklonil hlavu, a s lehce ovíněnou myslí se zadíval na oblohu. Paráda, řekl si, kvůli tomuhle stálo za to počkat až do půlnoci. I on přinesl té noci své paní oběť, na její věčně hladový oltář položil svou Střízlivost a Rozumnost, vždyť přeci Rozjařenost a Bláznivost je to pravé, čím se má slavit Její Veličenstvo.


Její Veličenstvo Marnost I. Velkolepá povstala ze svého trůnu, když uslyšela první ozvěny obdivuhodného divadla na obloze. Její róba byla nádherná, ušitá z purpuru a olemovaná nejvzácnějšími kožešinami. Na jejím bílém hrdle se skvěly diamanty, a na hlavě nosila nádhernou korunu. Byla překrásná, a její zuby se skvěly do noci v oslnivém úsměvu.

Ano, řekla si tiše ve svém srdci, dnešního dne má sláva dosáhla až k nebesům.

Pak se otočila zpět ke svým služebníkům. „Je čas rozdat odměny,“ švihl její hlas ztichlou dvoranou jako bič.
„Ano, Vaše Veličenstvo,“ poklonil se pan Žádost, vrchní komoří Jejího Veličenstva. „Pošlu pana Tomusíšmít a slečnu Zábavu, ať to zařídí.“
„A nyní mě nechte o samotě,“ prohlásila královna.

Odměna, zkřivil její rty nepěkný úšklebek, když všichni odešli pryč. Ano, vskutku dostanou to nejlepší z mých pokladnic. Skoro každý dostane alespoň Kocovinu, aby si nenaříkali, že jsem někoho vůbec neobdarovala. Ale pro ty, kdo mě slavili nejvíce, mám ještě vybranější dary. Již nyní se městem prochází mí služebníci, aby těm vyvoleným přinesli mou odměnu, jedněm Dluh, dalším Odcizení, jiným Prázdnotu, a několika nejúspěšnějším i můj klenot ze všech nejcennější, Smrt. A co víc, smálo se její srdce, má moc rok od roku roste, vždyť stále více lidí se odevzdává do mé laskavé péče.

Její Veličenstvo Marnost I. Velkolepá se znovu obrátila k oknu, a její hladové, prázdné oči ještě chvíli pozorovaly dohasínající zář na obloze.

Všechno lidské pachtění je pro ústa, duše ukojena není. (Kazatel 6:7)