St 10. 1. 2007

Duch a Tělo o lásce

Lukáš Makovička, Ostatní
2037x přečteno
Duch a Tělo o lásce

„Hej! Pojď se mrknout! To je ale krásná ženská!“
„…no tak, člověče, kde vězíš? Copak jsem ti neřek, že tu jde moc krásná ženská? Takovou bys určitě chtěl!“
„Počkej chvíli! Co když už patří někomu jinému? Nevíš, že nemáš dychtit po ženě svého bližního?“
„No tak! Snad bys nebyl takový puritán! Copak ji snad vykoukám, nebo co? Víš, tady se dá opravdu říct, že se vlk nažere, a koza zůstane celá, nebo ne? Vždyť tím nikomu neublížím!“
„Když odhlédneme od toho, že od takového přání je vždycky už jen kousíček k provedení, pokud se ti naskytne příležitost, tak se podívej, co to dělá s tvojí duší!“
„Á, ty máš zase starost o duši! Dívej, vždyť je celkem v pohodě.“
„V pohodě? Ty si myslíš, že duše může být v pohodě, když se žene a dychtí po něčem, čeho nemůže dosáhnout?“
„Proč by nemohla být v pohodě?“
„Nedělej, že nevíš. Na tohle jsi chytrý dost i ty. Moc dobře víš, že nenaplněná touha je pro člověka jako kostižer.“
„Tak počkej. Jak víš, že zrovna tahle touha bude nenaplněná. Dívej, třeba támhle ta vypadá moc mladě na to, aby už byla za někoho vdaná. Co když budu zrovna já ten pravý?“
„Jo, a teď tu o Červené Karkulce. Ty moc dobře víš, jak to je ve skutečnosti. Že jen dychtíš a dychtíš. Však dobře o takových jako ty řekl náš Pán: ‘Kdo by chtivě pohlédl na ženu, už s ní zcizoložil ve svém srdci.’“
„Zcizoložil? Ty, nepřeháníš to trochu? Jen se prostě chci občas kouknout na hezkou ženskou, to je všechno!“
„A co jsi s ní chtěl dělat, kdyby se náhodou ta tvá touha splnila? To mi chceš tvrdit, že sis ji chtěl vzít a starat se o ni?“
„Co ty do mě budeš rýt! Copak snad vidíš do lidského srdce?“
„Čekám. Stačí mi jen jednoduché přisvědčení, že tvé úmysly byly naprosto čisté.“
„…no dobře. Vyhrál jsi. Ale taková touha v srdci přece ještě nic neznamená. A i kdyby jo, copak to není příjemné? Hej, člověče, řekni mu taky něco, copak to není příjemné?“
„A co by sis říkal ty, když by někdo koukal po tvé Ivetě jen s úmyslem však ty víš co.“
„To by byl pěknej parchant! Iveta je přeci hodná holka, a taky moc něžná, něco takovýho si nezaslouží. Nejspíš bych mu rozbil rypák, než ho napadne podnikat nějaké kroky.“
„Ale počkej, vždyť jemu je to přeci příjemné!“
„Příjemné? A to má znamenat, že je to dobré? To je jako by mi kolem baráku chodil chlap, a žádostivě se na něj díval. Pak přijdou komunisti k moci, chlap bude ve straně, a víš ty, kam se poděje můj baráček!“
„Prosím tě, vždyť ti ho nevykouká!“
„Kdyby se jen díval, to by nevadilo! Ale lidi jsou dneska hrozně závistiví, a jak jednou takovej závistivej parchant dostane příležitost, nic ho nezastaví.“
„Vždyť je to jen touha v srdci. Neříkal jsi před chvílí, že to nic neznamená?“
„Dobře, oukej, dostal jsi mě. Máš z toho aspoň dobrej pocit?“

„Můžu se tě na něco zeptat? Snažíš se ty aspoň trochu dívat na duši takového děvčete?“
„Duši? Co zas máš s tou duší? Copak se na duši dá koukat?“
„Nedá, nebo aspoň ne tvýma očima. Ale začít s někým vztah, to přeci není jen tak!“
„Proč ne? Zase hodláš moralizovat? Běž se s tím už vycpat!“
„Přemýšlej sám aspoň trochu. Co když je takové krásné děvče jen příslovečný ‘zlatý kroužek na pysku svině’, a uvnitř je hádavá, pyšná a nesnášenlivá, takže je lepší bydlet na střeše v koutku, než s takovou v jednom domě?“
„Copak ty nechápeš, že nad takovýma věcma jeden nepřemýšlí, když vidí hezkou ženskou?“
„To mi přijde hrozně krátkozraké.“
„Možná jo, jenže já se musím starat o svoje dobro právě teď, copak to nechápeš?“
„A jak dlouho bys plánoval s takovou dívkou být?“
„Kurník, copak jsem ti už neřek, že nad takovýma věcma prostě nepřemýšlím? Já jsem od přirozenosti takovej, a už mě prostě nezměníš! Mám hlad, chci jíst teď. Mám žízeň, chci napít teď. Jinýho mě už mít nebudeš!“
„Ty, poslyš, a jak přemýšlíš nad svojí Ivetou?“
„Co máš s Ivetou? Tu nech na pokoji!“
„Já myslím z hlediska času – jak dlouho s ní chceš být.“
„Ty jsi snad úplně hluchej, nebo co! Copak to někoho zajímá? Vždyť nám je teď spolu tak dobře, ona je na mě moc hodná a rozumí mi, a kromě toho, je to zatraceně pěkná ženská! To si mám jako otravovat život přemýšlením o budoucnosti, čase, a podobných věcech?“
„Takže až ti s ní přestane být dobře, tak ji necháš?“
„S tebou se fakt nedá bavit. Jen otevřeš tu svoji hubu, a už by měl jeden dojem, že je ten nejhorší vyvrhel pod sluncem! Řek jsem snad něco takovýho? Já nad tím prostě nepřemýšlím!“
„Takže ano, nebo ne?“
„No dobře, asi nechám. Vždyť to přeci potom už nemá cenu, nebo ne? Jestli mi ten vztah nepřináší něco dobrého, bude špatnej.“
„A co na to Iveta?“
„Co s ní?“
„Jak si myslíš, že se bude tvářit, až jí oznámíš, že už ti s ní nějak není dobře, takže nazdar a ahoj?“
„Takhle bych jí to přeci neřek!“
„Já vím, já vím, nějak bys to zabalil to krásných slůvek o ‘ohleduplném rozchodu‘, však už tě znám dost dlouho. Mění to snad něco na podstatě věci?“
„Poslouchej, ale když už to nepřináší nic dobrého mně, i pro ni to přeci musí být trápení!“
„A není to náhodou tak, že tobě už od začátku vůbec nejde o to, aby váš vztah přinášel něco dobrého jí?“
„No dovol! Vždyť já ji přeci mám rád! Přijď si někdy poslechnout, jak mi srdce buší, když je nablízku, a pak něco kecej.“
„Takže láska se pozná podle toho, že ti buší srdce?“
„A jak by se měla poznat, ty nádhero? Láska je přeci, když ti už samotná přítomnost toho druhého pozdvihne den do nových výšin, kdy víš, že toho druhého miluješ tak, že bys pro něj byl ochotný udělat všechno!“
„…a kdy víš, že jakmile tenhle pocit pomine, necháš ji prostě být.“
„Já už ti jednu střihnu, fakt to udělám! Neříkal jsem ti, že nad tím prostě nepřemýšlím?“
„Já jen nechápu, jak něčemu takovému – krátkodobému, pomíjivému, zaměřenému na tvoje potřeby – můžeš říkat láska?“
„Ty do mě nepřestaneš rejt? Nakonec abych se na Ivetu ani nepodíval, dokud jí neslíbím svatbu, lásku a věrnost až na věky věků, amen! To mám jako chodit po světě s očima sklopenýma, abych náhodou nějakou tu krásku nevykoukal? Všemohoucí mi asi stvoří za odměnu lepší hmat, že?“
„Tak zlé to nebude. On po tobě přeci nechce, aby ses přestal dívat, ale abys přestal dychtit.“
„A to má znamenat co?“
„Vždyť ty přeci umíš obdivovat krásu, ať už je to příroda, hezký obraz, nebo třeba krásný dům tvého souseda, bez toho, abys po nich hned toužil, a dychtil je mít za každou cenu, nebo ne?“
„Co z toho pak ale mám? Z toho má možná radost duše, ale já z toho nemám vůbec nic, jen dám svoje oči, aby se s nima mohla dívat!“
„Takže ty to neumíš?“
„To bych musel dát svoje oči k dispozici tobě, ty jeden mrzáku. Už bych se nemohl dívat, kam chci já, ale kam chceš ty. O to ti jde, co?“
„Nebylo by to ale lepší i pro tebe? Sám jsi říkal, že dokážeš uvažovat jen strašně krátkodobě – mám hlad, chci jíst, mám žízeň, musím pít. Copak to stačí, abys mohl uvažovat o takových věcech, jako je láska? Vždyť si tím jen sám přiděláváš problémy!“
„Hele, neřek jsem ti, že už mě jinýho mít nebudeš?“
„Ale vždyť já to moc dobře vím… Pane? Tělo zase mluví do věcí, do kterých mu nic není. Můžu na něj vzít kladivo a hřebíky?“
„Hej, co chceš dě…“

Nitrem člověka se rozlehla ozvěna úderů, když bylo Tělo přibíjeno i se svými vášněmi a žádostmi na Kristův kříž. Volný, já jsem volný, zajásal člověk v onu chvíli. Nemusím už poslouchat Tělo s jeho pokřivenými názory, které by mě zavedly jen ke zkáze! Jsem volný, pozvedla se člověkova duše až k nebeským výšinám, jsem volný, abych mohl milovat!