Út 16. 1. 2007

Vina

Vina

Kalich potěšení, tam byla skrytá,
do dna jsem vypil, do duše vpitá,
svědomí špiní, černá vina lítá.
Říká: „Jsem tvá, tvá zasloužená.“

„Nejsi má,“ pravím, „tak mluvit nesmíš!
Rodiče, společnost, škola, tam patříš,
druhý, co udělal, cožpak to nevíš?“
„Ne, ne, jsem tvá, tvá vysloužená.“

„Co ty jsi,“ říkám, „jen přelud pouhý.
Není Bůh, kterému platit mám dluhy!
Není tu žádný soud pro srdce touhy!“
„Stejně jsem tvá, tvá tak skutečná.“

„Zahážu, udusím, zhasím tvé svíce,
v hlaholu úsměvů neslyším více,
pod haldu prázdnoty schovám tě v klícce!“
„Ještě jsem tvá, tvá nesmrtelná.“

„Neprávem vládneš tu, všichni to tvrdí,
dobro jsem činil jen, což to nevidí?
Tisíce hlasů tak jako já soudí!“
„Stále jsem tvá, tvá přisouzená.“

„Kdopak nás rozloučí, štěstěno vratká?
Smrt, ta to nezvládne, je na to krátká.
Osud náš stejný je, stejná jsou vrátka…
navěky tvá, tvá odsouzená.“

„Má je, ach jenom má,“ přiznal jsem hořce,
tíha ta zkrušila mne tak přetěžce!
Vzhůru, tam k nebesům křičí mi srdce:
„Může být má, má odpuštěná?“