Po 22. 1. 2007

Velmi jsem toužil

Lukáš Makovička, Biblické
3064x přečteno
Velmi jsem toužil

Snáší se noc, ale za okny toho domu je příjemné teplo. Na stěnách visí plápolající lampy, ze kterých se line něžně tlumené světlo. Místností se rozléhá hovor několika mužů, kteří se sem tohoto dne sešli.

Je den před svátkem stánků, dnem, kdy lid izraelský slaví zázračné vyvedení z Egypta, dnem, kdy sám Všemohoucí pozvedl svou paži, aby bránil svůj lid, a až do hlubin mořských srazil pyšného vládce Egypta. A zde, v malé místnosti, jakoby zapomenuta okolním světem, setkala se malá skupinka lidí, aby společně vzpomněli na tuto podivuhodnou událost.

Tady je vidíš. Bouřlivý Petr se zrovna podivuje nad tím, že mu jeho Mistr chce mýt nohy. „Pane, mně mýt nohy? To se nikdy nestane!“ brání se. O chvilku později obrátí, a zase chce umýt úplně celý. No jestli je požehnání mít umyté nohy, tak já chci rovnou od hlavy až k patě, letělo asi jeho srdcem. Koupel se však nekoná, že prý již čistý je, oznámil mu Ten, se kterým již prochodili kdejakou zemi.

Juda přináší připraveného beránka a nekvašený chléb. Být to jiný den, možná by se nad prostým, nekvašeným chlebem trochu šklebil, vždyť to bylo jídlo z těch nejobyčejnějších, ale dnešního dne ne. S tichou úctou k Tomu, který ho stvořil, ale také k Tomu, který sedí v čele stolu, dává jídlo na stůl. Ten vezme chléb do svých rukou, na chvíli upře svůj zrak vzhůru, a jednoduchými slovy poděkuje svému Otci za jeho dary.

Ke stolu se napřáhnou další ruce, ruce, které pak směřují přímou stezkou k ústům jejich vlastníka. Zvuk soustředěného žvýkání na chvíli naplní místnost, ale pak je přehlušen jiným, o mnoho příjemnějším tónem.

Místností se proplete jemné tkanivo rozhovorů, když se srdce vplétají jedno do druhého. Nejvíce toho dne hovoří Ten, který sedí v čele. Všichni nějak cítí, že je to Jeho den, Jeho místo a čas, z nějakého důvodu Mu darovaný Jeho Otcem.

Hovoří o zradě a bolesti. „Pane, nejsem to snad já?“ ptají se třesoucí se duše. „Pane, nejsem to snad já?“ zeptá se i zrádce, snad bláhově si myslí, že se může ukrýt před smutnýma očima Toho, který sedí v čele. Pak zrádce odchází, vybídnut, aby udělal rychle to, co udělat chce, a stříbrné v měšci jako by se mu vpalovaly do kůže. Na to však nemyslí, hnán touhou, která je neúprosná jako sama smrt, odchází jako slepý ke slepým, rozsévat zlobu, a završit nejhorší skutek lidského pokolení.

V místnosti se uvolní atmosféra, všichni cítí, že Mistr je uvolněnější, a třebaže se mu do očí občas vkrade stín, raduje se mezi svými maličkými. Vlákénka rozhovorů se znovu vplétají jedno do druhého. Petr se zlobí, že on přeci nikdy nezapře a neopustí, Filip že by chtěl ukázat Otce, a mezitím se ostatní šeptem hádají, kdopak z nich je asi ten největší. Znovu schytají jemné, avšak důrazné pokárání, jejich Mistrovi z nějakého důvodu nejsou po chuti jejich věčné hádky a úvahy o vlastní velikosti. Znovu si před Ním připadají jako malé děti.

Jan, muž bouřlivé povahy, který by rád alespoň jednou v životě svolal oheň z nebe, se přisune blíž ke svému Mistru. S tichou důvěrou, která šeptá do odcházejícího večera „já vím, že smím“, položí svou hlavu na hruď Toho, který sedí v čele, a z očí do očí, tak blízko, že je slyšet i tlukot srdce, Mu pokládá ty nejdůvěrnější otázky.

„Nazval jsem vás svými přáteli,“ říká Ten v čele, „protože přátelé ví, co dělá jejich Mistr, a hle, já jsem vám sdělil, co dělám, nezatajil jsem před vámi nic.“ Jan leží na Jeho hrudi, a v jeho bouřlivém srdci zazní něžný akord. Snad ze všech slov, která by mohl pod nebesy slyšet, nebyla taková, která by ho dokázala rozechvět více.

A v očích Toho, který sedí v čele, se možná objeví malinké krůpěje, když se s nimi loučí, ohlašuje svůj odchod do zemí, kam se chodí skrze smrt a vzkříšení. „Ale do onoho dne,“ hovoří pohnutě, „než se zase sejdeme v království mého Otce, nebudu pít z tohoto kalicha víno, ne dříve, než budeme zase spolu.“ Učedníci pokyvují uznale hlavami. Víno, to měl jejich Mistr vždycky moc rád. Ve skutečnosti nerozumí a nechápou ani co by se za nehet vešlo, ale tato slova jdou od srdce k srdci. On si bude něco odepírat kvůli mně, aby měl vzpomínku na mě, plápolá plamínek myslí toho maličkého, který neměl odvahu přijít tak blízko jako Jan.

Škoda, že neslyšel to ráno modlitbu svého Mistra, třeba by ji nabral, když by jej viděl zaníceně prosit Otce o poslední dar na této zemi, snad jediný, který kdy žádal ten Svatý pod nebesy pro sebe. „Otče, velmi toužím s nimi ještě jíst beránka, velmi, velmi toužím.“ Otec slyší, a možná i ve věčných očích Toho, který je na věky věků, se objeví krůpěje dojetí. Jeho pravice se napřáhne, a dává, dává nesmírně rád. Kdyby byl onoho dne na zemi místo svého Syna, volalo by přec jeho srdce úplně stejně.

Velmi jsem toužil, já, Kristus Ježíš, ten stejný na věky věků, zní staletími vepsáno do stránek knih, vepsáno na živé listy srdcí, která ho milují. Vepsáno i na to Tvé?