Út 23. 1. 2007

Hledat Boha - ale jak?

Hledat Boha - ale jak?

Krátce na úvod…

Když se všichni účastníci sjezdu shromáždili na Stránské skále (krásná to přírodní památka nedaleko od centra Brna), kde celá hra probíhala, objevil se znenadání prorok v bílém rouchu a přinesl zprávu: „Bůh před námi skryl svou tvář a je potřeba Ho najít.“ Poté byli všichni rozděleni na jednotlivé skupinky a zároveň dostali informace, které si navzájem museli vyměnit, aby dostali lokace všech pěti stanovišť.

A v čem spočívaly jednotlivé úkoly, co měly člověku ukázat a jak se jimi dalo projít?

Věř

Pak jsem si všiml nápisu na jeho hrobě, byl tam jako memento připomínající dalším poutníkům: „Věř Bohu, a dodržuj, co ti přikáže, vždyť On je Bůh dobrý.“ Zdálo se mi však, že ten nebohý poutník ve zkoušce neobstál.

Všichni z příchozího týmu si museli zavázat šátkem oči a spojit se do řady. Dostali dvě jednoduché instrukce: „Nesmíte se za žádných okolností pustit a nesmíte si rozvázat šátek, dokud vám neřekneme.“ A pak jsme prvního z milé skupinky vzali za ruku a celý vláček jsme asi minutu vodili místním houštím. Pak jsme se vysmekli a zmizeli z doslechu. Po 3 minutách, kdy jsme nereagovali vůbec na nic (ani na žádné zoufalé volání), si skupinka na náš povel mohla sundat šátek. Kdo vydržel čekat, dostal symbolickou kartičku a mohl jít dál.

Skupinka A nás zklamala. Všelijak se kroutili a hledali způsob, jak aspoň trochu vidět, a tím porušovali náš první příkaz. Poté, co se pustili, protože se chtěli otočit, porušili zcela zřetelně ten druhý – a to už bylo moc. Úkol nesplněn.

Skupinky B a C úkol splnily, ale přivodily si při něm zcela zbytečné obtíže. Skupinka B byla o něco zdatnější než skupinka C (která od ní, myslím, trošičku „opisovala“, protože její počínání na okamžik zahlédla), a tak dopadla o něco málo lépe. Úkol zvládly obě – kde byl problém?

Udělaly zkrátka to, co člověk obvykle dělá, když má pocit, že se na Boží frontě „nic neděje“. Jejich snaha byla zřejmá – k našim původním příkazům něco přimyslet, udělat „něco navíc“. A tak – ačkoli jsme je o to nežádali, mimo jiné by to bylo komplikované a mohli by si potrhat oblečení a tak všelijak podobně – se skupinka B i C vydala z místa, kde jsme je zanechali, někam pryč – pravděpodobně chtěli zpátky z křovin na louku. Ale když člověk nevidí na cestu – stejně tak, jako my nevidíme svou vlastní stezku tak, jak na ni vidí Bůh – dopadne to jedině tak, že se zamotá někde v křoví, potrhá si oblečení, způsobí si zbytečné modřiny a šrámy. Musela jsem se v duchu smát – i sama sobě. Ó, jak jsme my lidé někdy hloupí!

Skupinka D si získala náš tichý obdiv. Jejich počínání pro nás byla vskutku podívaná, a věřím, že když člověk prochází zkouškami s takovou důvěrou v Boha, jako byla důvěra téhle skupinky „že nám ty oči dřív nebo později musí stejně rozvázat, tak klídek“, je to podívaná pro celý nebeský zástup, podívaná, která působí radost v srdci Všemohoucího, doprovázená hlaholem andělů.

Zpočátku byli trochu zmatení (jako všichni předchozí), ale zachovali chladnou hlavu. Zůstali stát na místě, a vedoucí skupinky je uklidňoval, že jim ty oči za chvilku stejně rozvážeme. Asi po minutě a půl se začali nudit – a tak si začali ZPÍVAT! A co jiného, než ono známé „uprostřed zkoušek a všech nesnází jen v Tebe důvěru mám“. Ó, kéž my všichni umíme procházet životními zkouškami s takovou vírou a důvěrou, jako tato skupinka!

Jdi a požádej

Že prý nic nemám, protože neprosím, říkal mi můj spoluputovník. A vskutku, když jsem se podíval na své ruce, byly skoro prázdné. Můj spoluputovník viděl mé nadšení, i touhu skrytou v srdci, a ještě než odešel v dál, tiše mi zašeptal: „Jdi, a popros Ježíše o to, co potřebuješ k cestě za Otcem. A pamatuj, že Zákon už ti nevládne.“

Na „střeše“ polorozpadlého betonového bunkru, zabudovaného v zemi, stál jeden z nás v bílém rouchu, a na prsou se mu skvěla cedulka s nápisem „JEŽÍŠ“. Dvě přístupové cesty na stříšku hlídali další dva s cedulkou „ZÁKON“, rozhodnutí k Ježíši nikoho nepustit. Vždyť kdo to kdy slyšel, aby pokřivený, hříšný člověk měl cestu k Božímu trůnu otevřenou? Alespoň pro naše „Zákony“ to byla novinka.

A tak každému, kdo chtěl dojít za Ježíšem a požádat ho o něco (což byl úkol), zastoupil cestu Zákon a začal mu zpytovat svědomí. „Ó jé, kdypak ty ses naposledy postil? A četl Bibli? Ukaž ruce. No tfuj, taková špína. Jak můžeš přijít tak špinavý za Ježíšem? Padej se umýt. A co nějaká oběť? Ježíš má rád jahody. Sežeň jahody, a pak za ním možná budeš moci jít. Hej, pánové, jsou vaše roucha čistá? Ne ne ne, takhle by to opravdu nešlo.“

A tak se skupinky při hře zoufale ptaly: „Kde se tady dají najít jahody? Kde se asi tak můžu umýt, když teď lezu po zablácených mokrých svazích a nikde v okolí není žádné umyvadlo?“ A některým to trvalo déle, některým kratší dobu, ale nakonec všichni mávli nad Zákonem rukou a vydali se rovnou za Ježíšem, přesně tak, jak to měli učinit už na začátku…

Svíce nohám mým je slovo tvé

Při jednom záblesku uviděl jsem místo, kam se mám vydat. Ale přesto si má duše stýská. Klopýtám, a potácím se, jsem odkázaný jen na občasné záblesky, které ukážou další část cesty. Však přesto mám sílu jít dál, v duši mě hřeje naděje, a ústa si připomínají to vzácné slovo: „Svíce nohám mým je slovo tvé.“

Na Stránské skále je nespočet kouzelných zákoutí, díry v zemi, skály, tunely a jeskyně. A v ústí jednoho z tunelů čekal další úkol. A znova se u něj vyplatilo postupovat přesně podle našich příkazů, nikoli tak, jak někdy lidský rozum velí. Dostali jste svíčku a měli jste se vypravit do tunelu pro další kartičku do sbírky. Každý, kdo pohrdl drobným světýlkem svíčky a nesvítil si pořádně pod nohy, v temném tunelu zavadil o nenápadný provázek, přivázaný k hrnci, a způsobil tak hlasitý rachot. A kdo nedbal na varování „ještě jednou to zarachotí a skončíte“, ten také úkol nesplnil. Ano, a byli i tací, pro něž byla svíčka nedůležitá, zanedbatelná. Ústí tunelu prý poskytovalo dostatečné světlo, a tak někteří odvážlivci vběhli dovnitř i bez světýlka na cestu. A myslíte, že neklopýtli? Ó ano, klopýtali, hrnec rachotil, a nakonec se pro světýlko přece jen vrátili, aby mohli úkol zdárně splnit.

Následuj mne

Tu k tomu nevzdělanému, prostému rybáři přistoupil jakýsi muž, kterému mnozí v ten čas v Izraeli říkali Rabbi. Bez okolků, bez nějakých zbytečných řečí řekl tomu rybáři: „Následuj mne.“ K mému obrovskému překvapení nechal ten rybář svůj úlovek i svou loď tam, opustil vše, co měl, a následoval toho zvláštního muže, aby s ním také neměl kde hlavu složit, byl odmítán a urážen, a nakonec našel svou smrt z rukou těch, kdo jej nenáviděli.

Na dalším stanovišti stojí kousek od sebe dva mladí mužové – kazatelé v bílém, a oba dva s vervou sobě vlastní kážou svěřené jim slovo. Ovšem pozor – jeden z nich káže slovo Boží (na verš „Svou cestu svěř Hospodinu, doufej v něho, on sám bude jednat (Žalm 37.5).“), zatímco ten druhý káže slovo překroucené, špatné, byť poslepované z útržků Písma svatého, ale s cílem omluvit hřích člověka, uchlácholit jeho hříšné tužby a ukrást mu tak cestu za čistým a posvěceným životem (na verš „Hledej blaho v Hospodinu, dá ti vše, oč požádá tvé srdce (Žalm 37.4)“.) Poznáte, ke komu se přidat?

Naprostá většina skupinek se rozhodla správně. Na některých z nich se dokonce naplnilo i to slovo, které říká, že „ani ten nejhloupější nezabloudí“, protože jim na druhém kázání zkrátka „něco nesedělo“, i když nedokázali popsat přesně, co… Zato jedna skupinka obě kázání rozvažovala tak, jak je to někdy blízké lidskému srdci – tedy ne podle toho, co je dobré a správné v Božích očích, ale podle toho, co se mi zkrátka víc líbí – a ta jedna jediná skupinka byla nachytána naším bludařem. Samozřejmě obdržela vysvětlení…

Odvrať se od zlého a čiň dobro

Slyšel jsem na svých cestách o městě jménem Sodoma. Dobré jídlo, dobrá společnost, to nejlepší ze vší země kolem nalézalo se právě v něm. Došel jsem však až k městu, a našel jsem jen spálenou planinu. Tehdy, když jsem si na napůl spálené ceduli přečetl varovná slova: „Odstup od zlého, a konej dobro,“ uvědomil jsem si, že dobré v očích člověka nemusí vždy znamenat, že s tím bude Všemohoucí souhlasit.

Název stanoviště byl zdůrazňován každému, kdo přišel, a rovněž instrukce, které skupinky obdržely, o podstatě a smyslu tohoto úkolu mnohé napověděly. Přesto tento úkol – ač se zdál být jasný a srozumitelný, snad nejsrozumitelnější ze všech – řada skupinek zcela nezvládla. V čem spočíval?

„Vítejte na stanovišti ODVRAŤ SE OD ZLÉHO A ČIŇ DOBRO. Dám vám dva úkoly. Když je splníte, dostanete kartičku.“ Takhle nějak vítala kontrolní osůbka na stanovišti každého, kdo přišel. Splnit dva úkoly? To zní celkem jednoduše.

První úkol byl trochu na fyzičku – bylo nutné pronést jednu osobu z týmu po krátké překážkové dráze. Tento zvládli všichni. Ale ten druhý – to už bylo jiné sousto…

„Tak, a druhý úkol. Vyberte ze svého středu jednoho kluka a jednu holku. Vybráno? Ať dá holka klukovi facku.“ Teď začaly mozkové buňky pracovat naplno. Splnit úkol – byla slíbená kartička! Ale přece – někoho bít do tváře, to se přece nedělá, jen tak pro nic za nic, kvůli hloupé kartičce s obrázkem! Co teď?

„Nebudu ho přece bít! Je to můj bratr v Kristu.“ Vzorová odpověď. Když na ní dotyčná slečna trvala natolik, že byla ochotná vzdát se i kartičky, přineslo to vítězství. Skupinka, která se odvrátila od zlého a vzdala se naděje na kartičku, ji nakonec dostala. Splnili úkol – činili dobro a ne zlo.

Ne každá skupinka však zareagovala takto, a to pro nás bylo opravdu alarmující. Některé slečny se nerozpakovaly nešťastníkovi jednu ubalit, jiné váhaly, ale po přemlouvání celého týmu to nakonec udělaly. Asi největší pokárání si z úkolu odnesla jedna skupinka, kdy váhající slečnu zastoupila sama vedoucí skupinky a nebohý kluk dostal pohlavek od ní osobně. Úkol byl v těchto případech samozřejmě nesplněn.

Poškozené skupinky se bránily – vždyť udělaly to, co jim bylo řečeno!

„Splnili jsme přece to, co nám řekla autorita,“ prohlašovala jedna ze skupin a myslela to zřejmě vážně. Na otázku, co by dělali, kdyby jim autorita přikázala vyskočit z okna, nebyli schopni odpovědět, třebaže na nich bylo vidět, že se jejich mysl vzpírá přisvědčit.

Pár slůvek závěrem

Hru zdárně dokončily ty týmy, které ze získaných kartiček (byť třeba nezískaly všech pět) pochopily, že k dokončení úkolu potřebují požádat Ježíše, aby je dovedl k Otci (kterého rovněž představoval jeden z nás, a který sídlil na vrcholku Stránské skály). V Otcově blízkosti hra končila, a bylo to místo pro setkání a vzájemné sdílení dojmů.

Za brněnskou mládež AC a organizační tým Hanka Šmikmátorová