St 24. 1. 2007

Lhář

Lukáš Makovička, Ostatní
2818x přečteno
Lhář

Slunce zářilo, posílalo své paprsky do všech temných koutů královy zahrady, a ukazovalo všechny nádherné květiny v jejich plné kráse. Darien dnes ale neměl pro tu krásu oči, šel s očima téměř sklopenýma, ztracený ve svých myšlenkách. Prosmýkl se neznatelnou brankou v živém plotu, a jeho zamilované, tajné místečko ho tiše vítalo. Býval zde častým hostem, opřený zády o zeď, tvář nastavenou k zářícímu kotouči na obloze, oči zavřené, a mysl nechával vznášet k nebesům.

„Máš ty peníze?“ Dariena z přemýšlení náhle vyrušil nevítaný hlas. Chvíli mu trvalo, než si uvědomil, že kdosi hovoří na druhé straně zdi.
„Ještě je nemám, potřebuji čas, dej mi tak měsíc,“ prohlásil druhý hlas, ve kterém Darien s obrovským překvapením rozpoznal korunního prince Ivaina.
„To by nešlo, Vaše Výsosti,“ opáčil poněkud posměšně první člověk, „nakonec budu muset zajít za vaším otcem, a všechno mu vyklopit.“

Darien neodolal, a tiše se přesunul o půl metru vedle, kde byla ve zdi malá škvíra. Ano, opravdu je to Ivain, potvrdil si sám pro sebe, když přiložil oko k mezeře. Další běh událostí ho ale nechal úplně bez dechu, přimrazeného k chladivé trávě, na které klečel. Jako ve zpomaleném filmu sledoval, jak Ivain náhle vytáhl zpod kabátce dýku, a s chladným rozmyslem ji zabodl druhému muži přímo do krajin srdečních.

Ozval se zdušený výkřik, když se již bezdeché tělo skácelo k zemi, a teplá krev začala vytékat na zem.

Ivain vzal dýku, namířil ji proti své ruce, ale po chvíli váhání ostré železo přesunul výše, a jedním krátkým švihem si udělal na tváři pořádný šrám. Zakrvácená dýka letěla na zem, přistála vedle mrtvého těla, které před chvílí protkala.

Ozvaly se rychlé kroky, když Ivain odcházel pryč.

Darien vstal, a jeho krev se v něm začala bouřit. Zeď byla příliš vysoká na to, aby ji mohl přelézt, a kromě toho, ten muž byl již dozajista mrtvý. Tohle nesmí zůstat nepotrestáno, vzbouřil se v Darienovi jeho čestný duch.

Prosmýkl se pod živým plotem, a jeho trénované nohy ho nesly do paláce.

„Otče, ten chlap mě chtěl zabít,“ uslyšel Ivainův roztřesený hlas, když vstoupil do paláce. Stál ve vchodu do trůnní místnosti se svým otcem, králem Olvinem, a kolem nich se začal shromažďovat malý dav. „Dlužil mi nějaké peníze,“ pokračoval Ivain už klidnějším hlasem, „ale nemyslel jsem si, že by byl schopen něčeho takového! Vytáhl na mě dýku, a zranil mne, a už ani nevím, jakým štěstím se mi podařilo mu ji vykroutit…“

To už bylo na Dariena příliš. „Lháři,“ zakřičel přes celou místnost. „Copak jsem tě neviděl, jak tvoje ruka úkladně zavraždila toho muže? Copak jsem tě nesledoval, ty zbabělče, jak si vlastní rukou děláš tu ránu na čele, protože jsi neměl dost odvahy na to způsobit si nějaké větší zranění?“

Olvin se obrátil k Darienovi, svému prvnímu rytíři, a jeho tvář potemněla hněvem. „Co to říkáš, Dariene?“ otázal se.
„Seděl jsem za zdí, Vaše Veličenstvo,“ pokračoval již klidněji Darien, „a slyšel jsem, jak se váš syn dohaduje s tím mužem. Dlužil on jemu, ne naopak, jak tvrdí, a první ránu dozajista zasadil on sám, viděl jsem ho škvírou ve zdi.“
„Lže,“ prohlásil rozzuřený Ivain, když se k němu Olvin tázavě obrátil, „otče, snad bys nevěřil tomuhle chlapovi více, než vlastnímu synovi, vždyť víš, že na mne má spadeno!“
„Dariene,“ nesl se halou králův hlas, mrazil do kostí, a tvořil páru u úst, „měl byste si dvakrát rozmyslet, než obviníte někoho z královské rodiny z takového činu.“
„Vaše Výsosti,“ poklekl Darien na jedno koleno, „viděl jsem, co jsem viděl.“
„Nemyslel jsem si, Dariene,“ pokračoval Olvin, „že vaše zášť k mému synovi dojde až takových konců. Proč nechcete odvolat své lživé nařčení, a zachovat tak čest svou i čest mého syna? Měl bych snad něco takového nechat bez trestu?“

Darien se bezmocně rozhlédl po okolních lidech. Copak se mne nikdo nezastane, ptal se tiše jeho vyčítavý pohled.

„Vaše Výsosti,“ ozval se náhle ztichlou halou další hlas. Rhiannon, zaplesalo Darienovo srdce, ten mě ve štychu nenechá. „Vaše Výsosti, chtěl bych vám připomenout, že tento muž, rytíř Darien, je známý po celém vašem dvoře svým nelítostným odporem k jakékoli lži, a já sám si nepamatuji, že bych snad slyšel cokoli nepravdivého splynout z jeho rtů. Což je správné hodit svědectví takového muže za hlavu?“
„Rhiannone,“ obrátil se ke starému muži král, „cožpak nevidíš, že zde stojí svědectví proti svědectví? Mám snad prohlásit za lháře Ivaina, abych ospravedlnil tohoto muže? Cožpak i Ivain není muž přímý a bezúhonný?“

Zdušený výkřik protestu se přehnal mezi lidmi, a pravda znovu sténala lámána v kole. Všichni moc dobře věděli, co je tohle královo kvítko zač, rozhodně ne ze zahrádky spravedlnosti. Rhiannonovi pohasl žár v očích, viděl, že nemůže dělat již vůbec nic.

Olvin se znovu obrátil k Darienovi. „Rytíři Dariene, dávám vám poslední šanci odvolat vaše hanebné nařčení.“
„Vaše Výsosti,“ prohlásil po malé odmlce Darien, „za celý svůj život jsem zalhal pouze jednou svému otci, a do dnešního dne toho hořce lituji. Nebudu lhát ani vám, viděl jsem, co jsem viděl.“
„Takovou urážku ovšem nemůžeme nechat bez trestu,“ rozkřikl se král, „odveďte ho do vězení, a čtvrtého dne bude na nádvoří popraven!“


Kap, kap, kap, ve ztemnělé cele bylo vlhko, a ze stropu kapala voda. Darien nemohl spát, chodil po cele sem a tam a přemýšlel. Ještě čtyři dny, a budu popraven, hrála smrt v jeho mysli nenávistnou ódu. Neměl bych přeci jen odvolat, vždyť tím neuškodím sobě, ani nikomu jinému, přemýšlel hořce, a jeho srdce pod tou tíhou sténalo a drolilo se. Ne to nejde, pozvedl se z posledních sil, nemohu přeci lhát, zradil bych tím svého otce, ale co víc, zradil bych tím i sám sebe, nejsem přeci lhář.

Kap, kap, kap, stékala voda, a po tmavé cele se ještě několik hodin rozléhaly tlumené kročeje odsouzeného. Pak usnul.


Darien měl sen. Viděl sám sebe té noci, před očima se mu objevila vzpomínka tak dávná, že již na ni téměř zapomněl. Toho dne měl poprvé jít cvičit s rytíři. Jak se těšil! Držet v ruce meč, i když třeba jen dřevěný, a stát vedle těch slovutných mužů, bojovníků, kterým nebylo v království rovno, to si vždy přál.

„Dariene, nemáš horečku?“ otázala se ho matka.
„Ne mami, je mi dobře,“ odvětil Darien. Opravdu je, přesvědčoval sám sebe, třebaže věděl, že mu opravdu není nejlépe. Jen vyjdu ven, bude mi lépe, čerstvý vzduch mi udělá dobře.
„Tak běž,“ objala ho na rozloučenou matka, „a buď statečný!“

Darien šel, a pískal si po cestě nápěv z balady o Tristanovi a Izoldě, své oblíbené.

„Dariene, jsi v pořádku?“ otázal se ho královský zbrojnoš Akvila. „Nevypadáš příliš zdravě.“
„Děkuji za optání Akvilo,“ opáčil Darien zdvořile, „je mi celkem dobře, jen jsem trochu ospalý.“ Ano, ospalý, tím to bude, šeptaly jeho myšlenky, ale rozhodně nejsem vůbec nemocný.
„No dobře, jak myslíš,“ odvětil nepříliš přesvědčený Akvila, a vydal mu jeho vlastní dřevěný meč.

Krok a úkrok, a pak seknout pod štítem, opakoval si Darien rady, které slyšel od slovutných mistrů meče, když se zesláblý potácel domů. Asi mi opravdu není příliš dobře, přiznal si najednou tiše, ale já jsem si myslel…

„…že mluvím pravdu,“ dokončil Darien, náhle probuzený ze staré vzpomínky. Kap, kap, kap, šeptala voda.

A bylo jitro, a byl večer, den první.


Víčka se odsouzenci zavřela v cele podruhé, a jako blesk z dávných dob se vedrala do jeho snů další vzpomínka. Viděl mladého Dariena, v rozpuku mládí, jak sedí u stolu za svitu svící, a v rukou třímá husí brk, krásný to nástroj básníků a pěvců.

Má drahá Gwen, psal na pergamen před sebou první slova, jak je pro mne nádherné, když vás mohu i jen spatřit, tehdy i pošmourný den se stává nádhernou písní. Okouzlila jste mne, jediný pohled vašich očí mne učinil navždy vaším zajatcem. Však není divu, vždyť jak by se kterýkoli muž mohl do vás nezamilovat? Toužil bych navěky držet vás v náručí, kochat se vaší krásou a něžně vískat vaše vlasy, a ano, mé srdce si je jisté, že nikdy nebudu toužit po jiné, již nikdy by se mé oči nemohly dívat na jinou ženu tak, jak se nyní dívají na vás…

Blesk udeřil podruhé, a s jeho úderem odešla scéna, kterou měl před sebou. Zjistil, že se znovu dívá na totéž místo, jen Darien, který seděl znovu u stolu s husím brkem ve své dlani, byl o rok starší.

Má rozmilá Ivette, dotýkal se brk něžně pergamenu, neuplyne snad jediného dne, kdy bych na vás nemyslel. Když jsem vás poprvé spatřil, stál jsem tehdy v jámě smutku, a mé srdce bylo zlomené, avšak zdálo se mi, jako byste tu jámu naplnila svou září. Ano, i slzy z mých očí náhle vyschly, když se do nich opřelo vaše slunce, a já jsem si řekl: „Jak bych mohl být smutný v její přítomnosti!“ Z celého srdce si přeji strávit s vámi alespoň malou chviličku, protože vaše něžnost, vaše tichá účast s mou bolestí se vepsala hluboko do mého srdce. Nemyslím, že bych kdy našel pod nebesy lepší ženu, citlivější, milejší, než jste právě vy, nevím, jak bych kdy mohl přemýšlet o tom strávit celý svůj život s někým jiným, než s vámi…

Kap, kap, kap, šeptala voda, když se Darien znovu probudil. „A já jsem si myslel,“ šeptal i zmatený Darien, stále svobodný Darien, „že píšu pravdu.“ Kap, kap, kap, odpovídala voda, netečná, tichá.

A bylo jitro, a byl večer, den druhý.


Na celu padla tma, a rozrušený Darien po několika hodinách znovu zavřel své oči. Jen nechci dnes žádné sny, prosil nebesa, ale ani tohoto dne nebyl vyslyšen.

„Bude turnaj,“ ševelila Ivette, a oči jí blýskaly nadšením. „Také se těšíš, Dariene? Já moc. Vždycky mne uchvátí ty nádherné barvy, spousta vzácné společnosti, a turnaje vznešených pánů. Doufám, že také budeš bojovat,“ popíchla ho trochu, „vždyť je to přeci veliká čest.“
„Nemyslíš, má drahá,“ opáčil se smíchem Darien, „že bych měl tentokráte přenechat turnajový trůn mladším?“
„Ale Dariene,“ naléhala sladce Ivette, „byla bych na tebe tak pyšná! A kromě toho, copak ty se netěšíš na turnaj? Oči všech lidí na vás přeci budou upřeny, a i sám král vyznamená ty, kteří se budou bít nejstatečněji, a pak, ta sláva a veliké hostiny, na kterých bys mohl sedět i se mnou po králově boku! Tebe to ani trochu neláká?“
„To víš že ano, můj poklade,“ pohladil ji jemně po tváři, „jen jsem si říkal, že dám šanci ostatním. Ale jestli si to přeješ…“
Darien se odmlčel, a rozzářené Ivettiny oči dokázaly odpovědět lépe, než ústa.

Sundal si přílbici. Poslední z protivníků byl shozen ze sedla, a kolbištěm se ozýval nadšený pokřik davu: „Darien, Darien.“ Byl zpocený jako myš, ale rukou pokynul rozjásanému davu, a očima našel nadšenou tvář té, kterou miloval.

Přesto se sám nedokázal radovat. Jak jsem mohl zapomenout, jaké to je, vyčítal si, že si člověk připadá jako šašek, který pro pobavení druhých zasazuje rány svým přátelům, že mi vždycky bývalo špatně z gratulací pokrytců, kteří by dali vše, aby se mohli dostat na mé místo, že jsem vždycky z duše nenáviděl honosné hostiny se spoustou řečí o všem a o ničem, a jak jsem pokaždé toužil z nich už uniknout zase do ticha ke svým skutečným přátelům. Proč jen člověk…

„…obelhává sám sebe.“ dokončil již vzbuzený Darien.

A bylo jitro, a byl večer, den třetí.


Kap, kap, kap, šeptala voda, když se Darien ukládal ke spánku. Můj poslední, přemýšlel již bez hořkosti. Neměla v jeho srdci místo, neboť celou jeho bytost prostoupilo tiché odevzdání se osudu. Jen kdybych věděl, co znamenají ty sny, šeptal s vodou, kdo se mi tu snaží něco sdělit.

Lhář, lhář, lhář, šeptala voda, když se konečně jeho víčka zavřela.

„Pojď,“ vyzval ho ten muž. Darien se rozhlédl kolem, a byl si úplně jistý, že nezná ani místo, ani toho muže. Prohlédl si ho blíže. Měl na sobě bílé roucho, tak bělostné, že až zářilo, a ve vlasech vetkanou korunu. Jeho tvář byla nádherná, jako tvář anděla, pomyslel si Darien tiše. Oči měl upřímné, bez stínu jakékoli falše, a Darien věděl, že mu může věřit.

Šel za ním, následoval ho chodbami i komnatami, kolem dalších mužů, kteří vypadali podobně jako on, jejich tváře byly jako blesk. Darien chvíli nevěděl, čím to je, že se mu všichni zdají tak jiní, než lidé, které potkával na zemi. Pak ale našel ve svém srdci to slovo. Spravedliví, šeptalo jeho srdce, toto jsou spravedliví.

„Posaď se,“ vybídl ho jeho průvodce, když vkročili do veliké místnosti.

Rozhlédl se kolem. Stál ve veliké soudní síni, na místě plném vážnosti. Oči všech přísedících však nebyly upřeny na něj, ale dívaly se dopředu, kde na lavici obžalovaných seděl jeden muž.

„Tento muž je zbabělec, lhář a vrah,“ uvedl žalobce obžalobu, a Darien si náhle uvědomil, že toho člověka zná. Ivain, pomyslel si se zadostiučiněním, nakonec tedy i on dojde spravedlnosti. Někde uvnitř věděl, že tento soud nebude brát ohledy na postavení, nebude stranit osobám, ale každému naměří přesně podle jeho skutků.

A tak sledoval s nesmírným zaujetím celé dění, viděl, jak se Ivain snaží ze všech sil vykroutit, kterak uvádí každou polehčující okolnost, na kterou mohl přijít, a jak je každá z nich rozmetaná neúprosným žalobcem.

„Odveďte ho,“ prohlásil nakonec soudce, když bylo vše u konce, a viník byl odsouzen. Dva pochopové vzali Ivaina, a vedli ho kamsi ven z místnosti.

„Darien Eivehu,“ ohlásil soudce jméno dalšího souzeného. Darienův průvodce ho jemně pobídl, a za chvíli i Darien sám stanul na lavici obžalovaných.

„Tento muž je lhář,“ oznámil před soudem žalobce.

Zdušený výkřik protestu se prohnal soudní síní. Darien se otočil, a uviděl, že mnohé tváře zná. Za jeho zády seděl ctnostný pan Rhiannon, a jeho tvář zářila tím stejným světlem jako všem spravedlivým. Tam byla paní Maria z kuchyně, i děvečka Priska, obě v tom stejném, nádherném rouchu, obě měly v očích ten stejný, nevěřící výraz.

„Není třeba projednávat můj případ dále,“ pozvedl Darien svůj hlas směrem k soudci živých i mrtvých, „jsem…“

„…vinen,“ dokončil již s očima dokořán.

A bylo jitro, den poslední…