Po 29. 1. 2007

Králova píseň

Lukáš Makovička, Ostatní
2664x přečteno
Králova píseň

Tři rytíři seděli za stolem a naslouchali princovým slovům:
„Můj otec, král, slíbil ruku mé sestry tomu z vás, kdo jako první dokáže, že je toho cti hoden.“
Na okamžik se odmlčel. Hleděl jim do tváře – každá ošlehaná větrem a poznamenaná mnoha bitvami. V celém království nebylo udatnějších bojovníků než tito tři. A tito tři nepoznali žádnou krásnější dívku, než byla králova dcera. Každý z nich už krále požádal o její ruku, ale král pouze přislíbil příležitost – zkoušku, ve které se mělo prokázat, který z nich si ji zaslouží. A teď přišla ta chvíle.
„Vaší zkouškou bude cesta“, vysvětloval princ, „cesta do královského paláce přes Hemlock.“
„Prales Hemlock?“, zareagoval ihned jeden z nich.
„Ano, přes prales Hemlock“, potvrdil princ.

Zavládlo ticho, rytíři uvažovali o jeho slovech. Každý z nich cítil strach. Věděli, že Hemlock je temný, smrtonosný prales, plný nebezpečí. Místy byl tak hustý, že jím nepronikl ani paprsek světla. Navíc v něm žili Hopenoti – malé zákeřné potvůrky se žlutýma očima. Hopenoti nebyli silní, ale byli mazaní a byly jich spousty. Proslýchalo se, že Hopenoti byli poutníci, které v pralese pohltila temnota, ale nikdo to nevěděl jistě.
„Musíme cestovat sami?“ promluvil Carlisle – zvláštní otázka od nejsilnjšího z rytířů. Jeho těžký meč byl znám v celém království. Ale i tento ocelový voják věděl, že není radno vstoupit do Hemlocku sám.
„Každý si smíte zvolit jednoho společníka.“
„Ale les je temný, Stromy úplně zaclání oblohu. Jak máme najít hrad?“ To promluvil Alon. Nebyl tak silný jako Carlisle, ale byl hbitější. Byl proslavený svou rychlostí. Nejednou za sebou nechal přesilu zmatených nepřátel, které unikl skokem mezi stromy nebo na zeď. Ale rychlost je málo platná, pokud chybí směr. Proto se Alon vyptával: „Jak tedy najdeme cestu?“
Princ pokýval hlavou, sáhl do kapsy a vytáhl flétnu ze slonoviny.
„Existují jen dvě takové flétny,“ vysvětloval. „Tato, a druhá, která patří králi.“ Přiložil nástroj ke rtům a zahrál jemnou, nádhernou melodii. Rytíři nikdy před tím neslyšeli tak krásnou hudbu. „Flétna mého otce hraje stejnou píseň. Jeho píseň vás povede k hradu.“
„Jak to?“ vyzvídal Alon.
„Třikrát denně bude král hrát ze zámeckých hradeb. Při východu slunce, v poledne a při slunce západu. Naslouchejte. Následujte jeho píseň a ta vás dovede k hradu.“
„Je jen jedna další flétna jako je tato?“
„Jen jedna.“
„A ty a tvůj otec hrajete stejnou píseň?“
„Ano.“
To vyzvídal Cassidon. Cassidon vynikal svým důvtipem. Všímal si věcí, které jiným unikly. Podle špíny na botách poznal odkud přichází pocestný. Podle očí vypravěče poznal, zda je jeho příběh pravdivý. Podle vzdáleného letu ptáků dokázal uhodnout, jak velká armáda tam pochoduje.Carlisle a Alon se divili, nač tolik otázek o flétně. Zanedlouho na to měli přijít.
„Zvažte nebezpečí a dobře si vyberte společníka“, varoval je princ. Učinili tak. Druhého dne časně zrána rytíři vsedli na koně a vstoupili do Hemlocku. Každého z nich následoval společník, kterého si zvolili.

Lidem na hradě čekání ubíhalo pomalu. Všichni věděli o zkoušce. Všichni byli zvědaví, který rytíř dostane princeznu. Třikrát denně se králova píseň snášela směrem k Hemlocku. Třikrát denně lidé přerušili svou práci a naslouchali. Po mnoha dnech a přemnoha písních strážci zpozorovali dvě postavy potácející se z lesa na planinu. Nikdo nemohl rozpoznat, kdo to je. Byli ještě příliš daleko od hradu. Muži neměli koně ani výzbroj.
„Pospěšte si“, rozkázal král strážím, „přiveďte je dovnitř! Ošetřete jim rány, dejte jim najíst, ale nikomu neprozraďte, kdo to je! Oblečte rytíře jako prince a dnes večer na plese spatříme jejich tváře“. Potom rozpustil dav a přikázal, aby se všichni připravili na hostinu.

Ten večer panovala v hradní síni sváteční nálada. U každého stolu se tipovalo, který rytíř přežil přechod přes prales Hemlock.
Konečně nastala chvíle představit vítěze. Na králův pokyn všichni ztichli a on začal hrát na flétnu. Ještě jednou se nástroj ze slonoviny rozezpíval. Všichni natahovali krky, aby viděli, kdo vstoupí. Mnozí si mysleli, že to bude Carlisle, nejsilnější. Jiní hádali, že to bude Alon, nejrychlejší. Ale nebyl to ani jeden z nich. Rytíř, který překonal Hemlock, by Cassidon, nejmoudřejší.Rychlým krokem vpochodoval dovnitř, naposledy následujíc tón flétny a sklonil se před králem.

„Pověz nám o svojí cestě“, byl vyzván. Lidé s napětím poslouchali.
„Hopenoti byli zrádní“, začal Cassidon. „Zaútočili na nás, ale ubránili jsme se. Připravili nás o koně, ale pokračovali jsme. Téměř nás ale zničilo něco o mnoho horšího.“
„Co to bylo?“ zeptala se princezna.
„Napodobovali.“
„Napodobovali?“ zeptal se král.
„Ano, můj králi. Napodobovali. Pokaždé když píseň tvé flétny pronikla do lesa, začali hrát stovky fléten. Všude okolo nás zněla hudba – písně z každého směru. "Nevím, co se stalo s Carlislem a Alonem“, pokračoval, "ale vím, že síla a rychlost nikomu nepomůže uslyšet správnou flétnu. Král položil otázku, kterou měl každý na jazyku:
„Jak jsi potom ty uslyšel moji píseň?“
„Zvolil jsem si správného společníka.“ odpověděl a kývl na svého spolucestujícího, aby vstoupil.
Lidé zalapali po vzduchu. Byl to princ. Ve své ruce nesl flétnu.
„Věděl jsem, že je jen jeden, kdo může hrát tak, jako ty,“ vykládal Cassidon.
„Tak jsem ho požádal, aby cestoval se mnou. Jak jsme putovali, on hrál. Naučil jsem se tvoji píseň tak dobře, že i když tisíc fléten chtělo ukrýt tvou hudbu, stále jsem tě slyšel. Poznal jsem tvou píseň a šel jsem za ní.“

(ze slovenského překladu knihy „Max Lucado: Tell Me The Secrets“, přeložil: Karel Řežábek, převzato ze stránek http://www.bo­zipohadky.cz)