Mon 29. 1. 2007

O Duchu Svatém

O Duchu Svatém

Až přijde Přímluvce, kterého vám pošlu od Otce, Duch pravdy, jenž od Otce vychází, ten o mně vydá svědectví. (J 15:26)
Avšak Utěšitel, ten Duch Svatý, kterého Otec pošle v mém jménu, ten vás naučí všemu a připomene vám všechno, co jsem vám řekl. (J 14:26)

Čas, kdy Ježíš říkal tato slova, byl nanejvýš závažný. Právě byl na večeři se svými učedníky, a to na večeři poslední. Věděl, co ho čeká, že má jít na kříž, zemřít, vstát z mrtvých, a pak po nějakém čase odejít k Otci do nebes. Místo sebe ale učedníkům slibuje dát jiného takového Utěšitele a Přímluvce, jako byl on sám, to aby tu nezůstali na světě samotní.

Když se podíváme blíže na charakteristiky toho Ducha, který nám měl být poslán, a který vskutku je poslaný každému, který se narodil znovu, pak by nás měla do očí uhodit jedna podrobnost. Ke všem činnostem, které jsou zmíněné ve verších výše, je třeba mluvit. Když chce jeden utěšovat, může to sice občas dělat beze slov, ale o co je jednodušší utěšovat, když můžete hovořit. Vydávat svědectví beze slov je již až na výjimky nemyslitelné, a ve slově „přímluvce“ je to „mluvení“ již jasnou podmínkou. Když chcete někoho něčemu učit, musíte k němu přeci hovořit, a stejně tak, pokud jde o připomínání. Všechny tyto činnosti v sobě více nebo méně musí zahrnovat mluvení, nebo se stávají jen zlomkem toho, čím by mohly být.

„Ano,“ říkají tehdy lidé, „je zřejmé, že Bůh k nám hovoří skrze lidi, často skrze autority, skrze naše kazatele, ty, kteří nás vedou ve víře.“ To je pravda, ale jestliže má skrze takového kazatele hovořit Bůh, musel přeci nejdříve hovořit s ním. A jestli s ním, pročpak ne s tebou?

Podíváme se tedy na to jak Duch Svatý hovoří, a jak se k tomu máme stavět – tj. jaká je naše zodpovědnost.

1. Jak Duch Svatý hovoří

A protože jste synové, Bůh poslal do vašich srdcí Ducha svého Syna, volajícího: „Abba, Otče!“ (Gal 4:6)
Ze srdce totiž vycházejí zlé myšlenky, vraždy, cizoložství, smilnění, krádeže, křivá svědectví, urážky. (Mt 15:19)
Vždyť žádost těla je proti Duchu a žádost Ducha proti tělu; ty věci jsou ve vzájemném rozporu, abyste nečinili, co byste chtěli. (Gal 5:17)

Když človíček poprvé padne na kolena před Bohem, aby uznal, že Ho pro svou hříšnost potřebuje, a ve víře žádá, aby ho Ježíš zachránil, stane se s ním v té chvíli mnoho věcí. Narodí se znovu, stává se z něho uvnitř úplně jiný člověk, náhle může díky oběti Pána Ježíše na kříži stát před spravedlivým Bohem v nebesích v pokoji a klidu, přestože je hříšný, a také mu Bůh v ten okamžik pošle do srdce svého Ducha, Ducha, který volá: „Abba, Otče.“

Ten Duch přijde, je to ve skutečnosti On, kdo dělá v člověku tuhle první práci při znovuzrození, a byl to i On, kdo člověka předtím usvědčoval, a ukazoval mu nutnost jeho vlastní spásy. Nyní se ale může nastěhovat. Ne, že by ten domeček měl nějak moc krásný, každý, kdo se kdy díval do hloubi svého srdce musí uznat, že se tam má co ohánět, a že rozhodně nevešel do jeho srdíčka proto, že by to bylo v tu chvíli pro Něj nějaké zvlášť pěkné místo k bydlení.

Ale On přesto vejde, učiní první důležité věci – dá člověku nového ducha, jeho srdce vymění za masité, a začíná se usazovat. Řečeno obrazně se chopí smetáku, a začne vymetat pavučiny, a nejdříve se snaží vyčistit to, co se Mu zdá nejvíc špinavé. Je tichý a něžný, touží člověku učinit dobře, z jeho zašpiněného srdce udělat znovu ten průzračný křišťál, kterým bylo na počátku, ale i přesto nebude žádnou takovou věc dělat násilím. Touží totiž, aby Mu člověk svou proměnu svěřoval, aby Mu jednoduše, dětsky věřil, že tam, kde lidské oči nezvládnou vidět, a kde jsou lidské ruce příliš krátké, tam On sám bude dělat tuhle předivnou práci.

Ale už tehdy začíná hovořit. „Dívej, maličký, tohle je pěkně ošklivý obraz, můžu ho sundat?“ říká, když narazí na nějakou tu modlu. „Uklidni se, neboj se, vždyť Bohu již patříš,“ dosvědčuje lidskému duchu, že je opravdu Boží dítě, když na něho padne splín z vlastní neschopnosti. „Dívej se, maličký, tohle byla lež. Já ti pomohu zbavit se jí, ale chci, aby ses jí sám vzdal, a odvrátil se od ní,“ povídá zase člověku jindy, když narazí na pěkně vypečenou pavučinku.

Jak tedy hovoří? Je usazený v srdci, a Písmo mi říká, že ze srdce vychází myšlenky. Dobré, ale i zlé, samozřejmě. Když se podíváme na bližší popis vnitřního člověka, zjistíme, že myšlenky jen lítají sem nebo tam. Svědomí člověku dosvědčuje. Jak? Inu, myšlenkami. Mysl přemýšlí. Tušíte, milé děti, jakpak se to dělá? Tělo žádá – tělo je mrcha, a tak ono rádo proti Duchu. Znáte to? „Ale to přeci není tak zlé,“ nebo „jen si zahřeš, on ti to Ježíš pak stejně odpustí.“ A žádá i Duch, a dělá to úplně stejně – myšlenkami.

„Takže v člověku je spousta takových různých hlasů, a ještě si můžou odporovat?“ může se ptát jeden. „To mi připadá jako docela normální schizofrenie.“ Může to tak vypadat, ale nic tomu není vzdálenějšího. Když se podíváme na stavbu lidského těla, zjistíme, že velmi podobně funguje i nervový systém. Každý úd těla hlásí do centra, do mozku, jak vidí situaci, a zřejmě mohou naše údy vydávat i rozporná hlášení – každý ale ze svého pohledu správné.

Vezměme si třeba příklad, když je člověk po celodenní práci unavený, bolí ho nohy, ale tu náhle oči vidí, že jim na hlavu letí cihla. Oči hlásí: „Letí cihla, pohni se pryč,“ a nohy hlásí: „Hlavně s námi rychle nehýbej, bolí nás to.“ Co udělá mozek? Zváží oba impulzy, a pak se s vysokou pravděpodobností rozhodne nohy ignorovat – tedy považovali bychom to za moudré. Je to schizofrenie? Ne. Stejně tak i ve vnitřním člověku nejde o žádnou schizofrenii, protože nade vším má panovat lidská vůle, která rozhoduje (je třeba psáno, že „duchové proroků jsou poddáni prorokům“ (1 Kor 14:32)).

Dokonce i když člověk ještě není obrácený, v malém měřítku to zná. Proto se občas objevují obrázky člověka, jak vedle něj na jednom rameni sedí čertíček, a na druhém andílek, a oba mu šeptají do ouška. I neobrácený člověk má své svědomí, které se občas pěkně vzpírá tomu, co se člověk sám chystá udělat, a umí se pěkně hlásit.

Ukázali jsme si tedy, že Duch Svatý hovoří myšlenkami, které jdou ze srdce. Co je třeba zdůraznit je, že toto On dělá s každým křesťanem, že sídli v srdci každého nově narozeného človíčka, a za druhé, že On je samostatná, myslící bytost s vlastní vůlí.

Nicméně když si uvědomíme toto, náhle pochopíme, jak snadno k nám může ten Duch hovořit. Jak snadno nám může poradit, když potřebujeme radu. Ano, udělal si domov v našem srdci, ale je to stále ještě Bůh, všemohoucí a vševědoucí, může nám poradit. Ano, může vysvětlovat, když nechápeme, může nám svítit do života, jednat, inspirovat, ukazovat na to, co jsme ještě neviděli, a přitom nemusí vytáhnout paty z domu.

Navíc, On v tom srdci bydlí, a ví moc dobře, co je tam špinavé, můžeme tedy s radostí nechat čištění na Něm, s vědomím, že On je schopen, a co více, je ochoten nám na takovou věc ukázat, abychom z ní mohli dělat pokání. Udělá to v takovém případě velmi přesně a jasně, ne jako ďábel, který se rád prezentuje prohlášeními typu: „Ty, a nejsi v nějakém hříchu? Asi by ses měl prozkoumat,“ či případně „hele, stejně jsi křesťan na nic, na nic, na nic,“ a kecá, a kecá, a kecá. Je také zřejmé, že usvědčování z hříchu bude ten Duch dělat moc rád, je to konec konců Jeho dům, Jeho chrám.

„A když já ho neslyším,“ stěžuje si člověk. Ale vždyť to není pravda. Každý znovuzrozený křesťan zná to překvapivé zjištění, když k němu najednou stránky Bible začnou hovořit úplně jinak, snad jako by byly živější, než včera. Zná právě to tiché usvědčování, jemné volání k modlitbě, ke společenství, zná i ty chvíle, kdy něco nechápal, ale najednou „ho něco napadlo“, vždyť ten Duch právě takto často vysvětluje Bibli.

2. Jaká je naše zodpovědnost

V čem je první problém. Pavel říká, že „je mnoho hlasů, a žádný není beze smyslu“ (1 Kor 14:10), a to je i případ lidského nitra, a to i když se v něm už tenhle Duch usadil. Je tu mnoho hlasů. I proto nám Jan říká, že máme „zkoumat duchy“ (1 J 4:1). „No jo, ale jak?“ řekne si člověk, „a co když přeslechnu, co mi Bůh chce říct, a třeba Ho neposlechnu?“

Jedna z prvních zásad, kterou se musí křesťan naučit, je verš „všechny své starosti vložte na Něj, neboť Jemu na vás záleží“ (1 Pt 5:7). Tohle vypadá jako docela obyčejná starost, že?

Ale abychom to trochu vysvětlili. Je jasné, že lidské srdce je nenapravitelně pokřivené, a také prolhané. Nicméně kdopak v tom srdci bydlí? Kdopak ho má přečtené až do největších hlubin? Že by Bůh? Amen, je to Bůh! On bude v takovém případě vědět, jak si poradit – a mohu sám za sebe říci, že jedna z věcí, které mě ze všeho nejvíce utvrzují ve víře, byly okamžiky, kdy jsem dělal nějakou věc v naprostém přesvědčení, že dělám správně, a ono to zatím bylo více než pochybné, a můj Bůh mne velmi rychle usvědčil – i když já jsem se o to ani nesnažil. On ví, jak na to.

Druhá důležitá věc je, že Bůh má času dost. Když se podívám do Bible, tak tam není jediný muž, který by padl proto, že si nebyl jistý Božím vedením, že se něco snažil pochopit, ale nedokázal to. Padali ve chvíli, kdy moc dobře věděli, co mají dělat, a nedělali to, kdy si byli jistí, že Bůh po nich něco chce, ale postavili si hlavu, a šli jinudy. On má čas, je trpělivý jako nikdo na tomto světě, bude se připomínat, a kromě toho, má i jiné prostředky, než jen myšlenky – může přeci hovořit i skrze Písmo, skrze jiného člověka, situaci, a můžeme pokračovat dále.

Za třetí, Bůh sice i přikazuje, jak je zřejmě vidět třeba v knize Skutků („Filipe, běž, a přidrž se toho vozu“), ale neobchází lidskou vůli – chce a touží, aby se člověk rozhodl sám a svobodně. Proč to tak dělá? Kdyby nás totiž chtěl jen k něčemu donutit, mohl by to ze své pozice Všemohoucího udělat poměrně snadno, jenže to by Jej netěšilo. Ne, Bůh již od počátku chce službu z lásky, poddání se z víry, proto, že uvěřím, že je to tak pro mne lepší, a nebude obcházet mou vůli.

Čili já se mohu rozhodnout, mohu o Jeho slovech přemýšlet, mohu mít pochybnosti, a ptát se na ně – a On bude vysvětlovat. Ještě jednou – Bůh touží mít s námi vztah důvěry, a ten je možný tehdy, panuje-li mezi oběma stranami upřímnost a otevřenost. Otázky typu: „Pane, jak jsi to myslel,“ nebo „Pane, proč se tohle stalo,“ (ne vzdorné „proč“, ale obyčejné tázavé, dětské), či „Necítím se na to, prosím pomůžeš mi,“ jsou zcela obyčejné, normální, a zcela na místě, a co více, můžeme na ně očekávat odpovědi, jsou-li položeny v upřímnosti.

Za čtvrté, pokud vím, že hovořil Bůh, mám poslechnout. Ale znovu chci vypíchnout tu nesmírně důležitou věc, a to je motiv pro takovou poslušnost. Bůh chce, abychom ho poslouchali „z víry“, tj. proto, že věříme, že Jeho příkazy (nalézající se především v Bibli), jsou dobré, a že je dobré je poslouchat. Člověk si musí uvědomit, že neposlušností Bohu ztrácí především on sám, a že Hospodin není někdo, kdo by často člověka k něčemu nutil.

Za páté, Duch Svatý není žádný úleťák. Jednou Bůh dal lidem Bibli, a On je tu k tomu, aby ji vysvětlil. Ano, až pochopíš, a poznáš, jak dokáže vysvětlovat obyčejné verše z Bible tenhle předivný Učitel, jak jasně, jak zřetelně, jak pochopitelně dokonce i pro tu tvou mysl, budeš za Ním chodit častěji. A tak ještě jednou, Duch Svatý není úleťák. My si představujeme Jeho vedení a Jeho hlas často jako toho, kdo nám dává absurdní příkazy („Hej, zvedni tu hůl, rozdělíš brněnskou přehradu, to bude, chlape, znamení,“ či „padne speciální pomazání se speciálními účinky, a tak se nediv, že se lidi budou chovat jako hlupáci“). Je takový Bůh? Ne, rozhodně ne. Když nepojede elektřina, dokonce i Bůh ti poradí, abys nahodil pojistky. On mne učí především žít, chcete-li vědět zhruba, o jakých tématech On hovoří, přečtěte si Bibli.

Za šesté, On je rád, je-li mu věřeno. Jestliže člověk ví, jak On hovoří, může přeci začít Jeho společenství vyhledávat. Ano, Duch Svatý může mnoho udělat, i když my nevíme vůbec nic o Jeho práci uvnitř nás, ale může udělat mnohem více, pokud my sami aktivně budeme vyhledávat Jeho radu, Jeho přítomnost, Jeho usvědčení i vyučování. On je rád, je-li o něco takového prošen, slyší, a také vyslýchá, a pak jedná, a zřejmě může z našeho srdce hovořit kdy chce, a jak chce – pak proč Jej o to neprosit?

Za sedmé, On hovoří, ale i ty můžeš a máš přemýšlet. Když měl Petr vidění, kde viděl sestupující plachtu z nebe, se spoustou ošklivých zvířátek, bylo to něco duchovního. Pak je tam napsaný zvláštní verš: „A Petr stále ještě přemýšlel o svém vidění, když mu Duch řekl: ‚Jsou tu tři muži a hledají tě.‘“ (Sk 10:19). Čili Petr dostal vidění – cosi duchovního – ale pak si o něm normálně drze přemýšlel. A zatímco přemýšlel, ozval se zase ten Duch, a něco mu k tomu pověděl (Víme jak? Nu, Petra něco „napadlo“). Je tedy dobré Boží Slovo slyšet od Ducha Svatého, oživené, vysvětlené, ale je dobré o něm i přemýšlet, zvažovat ho, a snažit se na věci přijít sám, a jedno nikdy nemůže nahradit druhé.

Za osmé, potřebuješ-li něco pořádně vysvětlit, občas to zabere více času. Lidé mají často představu, že Duch Boží hovoří jen úsečnými, krátkými větami, typu: „Běž.“ „Teď se zastav.“ „Zařvi.“ „Běž zpátky.“ Takové věty jsou samozřejmě více než dostačující, když jde o nějaký úkol, který má člověk splnit, ale nebudou stačit, když je třeba něco pořádně vysvětlit. Když byl Ježíš na zemi, vysvětloval mnohé věci z Písma mnoha slovy, vypravoval podobenství, dával příklady ze života, i ten Duch je stejný, může mluvit maličko a krátce, ale může hovořit klidně i dlouho, vysvětlovat, dokud není věc jasně a zřetelně pochopena.

Závěr

  • Duch Svatý byl dán každému věřícímu v Ježíše Krista, Bůh jej dal do našeho srdce.
  • Aby mohl pořádně plnit své úkoly (přímluvce, utěšitel, naučí vás všechno, bude svědčit, připomínat, posvěcovat…), musí k člověku hovořit.
  • Poněvadž ze srdce vychází myšlenky, hovoří i ten Duch v našem srdci skrze myšlenky – a to může dělat (a také dělá) i nezávisle na tom, jestli si je člověk vždy vědomý, že to hovoří On. K člověku může hovořit velmi snadno.
  • Duch Svatý je samostatná, myslící osoba s vlastní vůlí – není to tedy na druhou stranu nějaký džin, kterého můžeme přinutit k mluvení, kdykoli se nám zachce.
  • Společenství s Ním můžeme také začít vyhledávat – víme-li, že je ochoten k nám hovořit, můžeme se Ho přeci ptát, žádat o radu apod. Nečekejme ale na začátku nějaká „obrovská zjevení“, On sám ví, co je pro nás nejlepší (a pro miminka bývá často nejlepší nakrmit a uložit, že :-).