Studnice

Ten den byl nad jiné slavný. Králové i královny se sjížděli z dalekých končin, a zemi zahalila radost a veselí. Jaký to byl den! Ptáčci zpívali jako o závod, kopretiny se ukláněly do větru a paprsky tančily do rytmu nádherné hudby. Tím vším pronikal hluk mnoha hlasů, šelest tichých rozhovorů, slůvka zvonící radostí.

Vešel do místnosti snad až jako poslední, nechtěl se nikam cpát.

Tiše pozdravil pár lidí okolo, ale jeho mysl se kochala nádherou a slávou toho dne.

Snáší se noc, ale za okny toho domu je příjemné teplo. Na stěnách visí plápolající lampy, ze kterých se line něžně tlumené světlo. Místností se rozléhá hovor několika mužů, kteří se sem tohoto dne sešli.

Je den před svátkem stánků, dnem, kdy lid izraelský slaví zázračné vyvedení z Egypta, dnem, kdy sám Všemohoucí pozvedl svou paži, aby bránil svůj lid, a až do hlubin mořských srazil pyšného vládce Egypta. A zde, v malé místnosti, jakoby zapomenuta okolním světem, setkala se malá skupinka lidí, aby společně vzpomněli na tuto podivuhodnou událost.

„Satane, viděl jsi mého služebníka Joba?“ zeptal se Všemohoucí jakoby mimochodem, když se onoho dne synové Boží přišli ukázat před jeho tváří. „Nemá na Zemi sobě rovného!“ chlubil se Bůh svým milovaným. „Je bezúhonný a přímý, bojí se mne, a vystříhá se všeho zlého.“ V hlase mu plálo nadšení, radost z toho, kdo chodí po jeho stezkách, a přitom byl jeho hlas podbarvený tou něžnou, vroucí láskou, kterou choval k tomuto maličkému.

Ano, on jediný ještě něco zmůže, běželo každou myslí, když následovali Panovníka do zbrojnice, aby si vybral nástroj pro tento přetěžký úkol.
Jeho ruce se tiše probíraly nástroji, které měl k dispozici, a oči pečlivě vážily přednosti každého z nich. Pak vzal do svých rukou meč z nepřetaveného železa, hladovějící po krvi.
Jeho hlavice je příliš těžká, pomyslel si první, je nevyvážený!
Ó, příliš hrubý pro tuto práci, tiše šeptal druhý v úžasu.
Copak nevidí tu prasklinu v jeho srdci?
Jak neohrabaný nástroj!
Nepoddajný!
A dějiny ztichly v bezmezném úžasu…

Ospalé sluneční paprsky se plíží do údolí, plného pasteveckých stanů. Osada dřímá a její klid neruší nic jiného než občasné zabečení ovcí. Po zemi se válí několik cárů mlhy. A předákovi pasteveckého klanu, který právě vyhlíží ze svého honosného stanu, aby se potěšil pohledem na vycházející slunce, stoupá od úst malý obláček páry. V tu chvíli narušil pokojnou scenérii pláč malého děťátka a téměř okamžitě konejšivý hlas jeho matky: „Ššš, maličký…“ Předákova tvář se okamžitě zkřivila bolestí. Spustil plachtu a zoufale se snažil nemyslet na to, jak moc ten něžný okamžik zjitřil dlouholetou ránu v jeho srdci, tu mnohaletou, a stále nenaplňovanou touhu…

Seděl u stromu, a hrál na svou harfu. Jeho prsty skákaly po strunách, a do ticha rozjásané jarní lučiny se linuly něžné tóny harfy. Idylka, řekl by sis, kdybys to viděl. Svou hůl měl opřenou kousek od sebe, a jeho ovce se pásly po celé louce. Byl bezstarostný, klidný a tichý. Kdyby ses onoho dne podíval do jeho očí, viděl bys tam klid a mír, právě takový, jaký má muž, který chodí s Všemohoucím. Viděl bys tam touhu sváry nerozdmýchávat, ale naopak urovnávat, touhu po pokoji a klidném životě v dlani Hospodinově, mírnost ducha, který netouží po věcech velikých a nevystihnutelných.

Plakala. Zalykala se studem a hanbou, a slzy se jí řinuly proudem po tváři. „Už se tam nikdy nevrátím,“ šeptala horečnatě vstříc ranním červánkům, „nikdy.“ Hlavou se jí znovu táhly vzpomínky z minulé noci.

Špinavá. Cítila se tak strašně špinavá. Jako by někdo vzal kýbl plný toho nejhoršího svinstva a obrátil ho na ni. Nerozuměla tomu proč, vždyť ještě před chvílí se cítila tak dobře, snad jako v sedmém nebi.

Chci ti představit jednoho z nejhorších vedoucích, jaký kdy chodil po zemi. Nebudu zatím zmiňovat jeho jméno, ale myslím, že ho brzy poznáš sám. Jeho vůdcovská dráha vlastně začala dost znenadání. Dlouho o něm nikdo neslyšel, ale potom se vynořil odkudsi z pustiny a lidé za ním najednou začali jít. Šuškalo se, že prý s ním je jakási moc. A tak se jedné noci stalo, že se národ sebral a do jednoho se odebral za svým vedoucím. Vzali vše, co měli, a odešli se hledat jakousi zaslíbenou zemi, kterou jim tento muž sliboval. Že prý oplývá medem a strdím či co.

Stál tam před ním jako malý chlapec. Vzpomněl si, že snad kdysi také takový býval. Ano, ještě než na něho dolehla tíha zodpovědnosti, to břemeno za celý národ, také takový býval. Mladý, plný síly a odhodlání. Nu což, dnes mám zase jiné přednosti, pomyslel si tiše. A zkušenosti, ty nadšením a odhodláním nevyvážíš.