Studnice

Říká se, že když si pro vás jde smrt, proběhne vám před očima celý život.

A tak, když se k mému krku nezadržitelně blíží ta rezavá, zubatá, ale přesto až příliš ostrá čepel, mám před očima náhle spoustu obrazů.

Barevných.

Živých.

V trůnní síni krále králů a pána pánů to onoho dne zvláštním způsobem šumělo a ševelilo. Od úst k ústům se šeptem nesla prazvláštní novina – někteří, kdo ji slyšeli, potřásali hlavou s pocitem, že nad toto jsou již přeci dávno povzneseni, jiní zase téměř tajili dech, neb podobné otázky honily se hlavou i jim, neměli však odvahu vznést je v přítomnosti Nejvyššího.

„Taková silná slova,“ šeptal první, „že prý jde o to, jestli král není lhář! No taková opovážlivost! To já bych se neodvážil něco takového ani šeptem vyslovit!“ „A to prý jde jen o nějaké králíky, či co,“ přizvukoval mu druhý, „kvůli takové malichernosti riskovat králův hněv, no je ten mladík vůbec při smyslech?“

Jenže on tam pořád stál, mladý, nezkušený, neostřílený lety bojů a zápasů, ale s tou stejnou naléhavostí domáhal se vstupu ke králi, jde prý o královo slovo.

Až si šumu v sále všiml i sám Panovník…

Svítá…
Ranní paprsky rozhodně protínají zbytky tmy a zahánějí šeré počátky dne na ústup.

Padá…
Padá hlava do dlaní a kalné oči se zastírají beznadějí.

Šeptá…
Za trochu lásky šel bych světa kraj, šeptá úsvit, šeptá zástup dychtící po rozkoši, hledající, nenacházející.

A nic už nebude jako dřív.

„Sylvan!“ Šest a půl stopy vypracovaného svalstva se napřímilo v sedle, když Toran konečně v dáli spatřil cíl jejich dnešní cesty. Jeho společník chvíli nereagoval, zdálo se, že v sedle sedí již jen pouhou náhodou a jen zázrakem se dosud neválí v prachu. Po chvíli však přeci zvedl nesmírně unavené oči k obzoru, kde se rýsovaly hradby města v průsmyku.

„Myslel jsem si, že z tebe do skončení cesty udělám jezdce,“ uchechtl se Toran, „ale zdá se, že jsem se spletl.“

Na vybraném místě v zahradě rostla nádherná jabloň. Její listy se každého rána natáčely, aby zachytily první paprsky vycházejícího slunce, a její kořínky se zarývaly hluboko přehluboko do země, aby tak z úrodné hlíny vytáhly co nejvíce dobrého jídla. Byla ještě maličká, to je pravda, ale byl v ní život, a tak milá jabloň rostla a prospívala.

Měla však jedno trápení. Toužila totiž nést ovoce, a nejen trošku ovoce, ale mnoho. Viděla v zahrádce i své starší kolegyně, jak se jejich větve sklánějí pod tak velikou úrodou, že se divila, jak ji dokáží vůbec unést.

A ona nic.

Tedy, ne že nic, ale spíš nic moc.

Padla noc, černá jako tuš vylitá na papír.

Už je slyším, jak zase jdou, přicházejí, i když je nechci ani vidět, jejich šeptání se line krajinou, voní jako smrt.

„Nevěřím,“ říká první, „že tě má opravdu rád. Kdyby měl, jak to, že jsi teď tak smutná. Kde, ó kde jen je jeho potěšení? Kdepak máš to povzbuzení pro skleslé? Kdepak že je ten, který si říkává Utěšitel? Ne,“ šeptá tiše, „nevěřím.“

Stálo děvče před zrcadlem…
Co si vezmu na sebe? Tuhle zelenou halenku, nebo ten šedý kabátek? Ne, to nepůjde, v obou vypadám strašně tlustá, chce to něco jiného…
Do háje, musím přeci nějak zakrýt ten hroznej špek, chce to něco volnějšího…
V tomhle přece nemůžu ven!
Ne, tohle taky není to pravé…
Ach jo, na moji postavu snad nejsou žádný šaty, který by neukazovaly, jak jsem nemožně tlustá!

Rádio Jerevan hlásí: „Zachovejte paniku! Nepropadejte klidu! Ještě byste mohla přikládat věcem jejich pravou hodnotu.“

Tři rytíři seděli za stolem a naslouchali princovým slovům:
„Můj otec, král, slíbil ruku mé sestry tomu z vás, kdo jako první dokáže, že je toho cti hoden.“
Na okamžik se odmlčel. Hleděl jim do tváře – každá ošlehaná větrem a poznamenaná mnoha bitvami. V celém království nebylo udatnějších bojovníků než tito tři. A tito tři nepoznali žádnou krásnější dívku, než byla králova dcera. Každý z nich už krále požádal o její ruku, ale král pouze přislíbil příležitost – zkoušku, ve které se mělo prokázat, který z nich si ji zaslouží. A teď přišla ta chvíle.
„Vaší zkouškou bude cesta“, vysvětloval princ, „cesta do královského paláce přes Hemlock.“
„Prales Hemlock?“, zareagoval ihned jeden z nich.
„Ano, přes prales Hemlock“, potvrdil princ.

„Máš ty peníze?“ Dariena z přemýšlení náhle vyrušil nevítaný hlas. Chvíli mu trvalo, než si uvědomil, že kdosi hovoří na druhé straně zdi.
„Ještě je nemám, potřebuji čas, dej mi tak měsíc,“ prohlásil druhý hlas, ve kterém Darien s obrovským překvapením rozpoznal korunního prince Ivaina.
„To by nešlo, Vaše Výsosti,“ opáčil poněkud posměšně první člověk, „nakonec budu muset zajít za vaším otcem, a všechno mu vyklopit.“

„Hej! Pojď se mrknout! To je ale krásná ženská!“
„…no tak, člověče, kde vězíš? Copak jsem ti neřek, že tu jde moc krásná ženská? Takovou bys určitě chtěl!“
„Počkej chvíli! Co když už patří někomu jinému? Nevíš, že nemáš dychtit po ženě svého bližního?“
„No tak! Snad bys nebyl takový puritán! Copak ji snad vykoukám, nebo co? Víš, tady se dá opravdu říct, že se vlk nažere, a koza zůstane celá, nebo ne? Vždyť tím nikomu neublížím!“
„Když odhlédneme od toho, že od takového přání je vždycky už jen kousíček k provedení, pokud se ti naskytne příležitost, tak se podívej, co to dělá s tvojí duší!“
„Á, ty máš zase starost o duši! Dívej, vždyť je celkem v pohodě.“