Ostatní

Ostatní

Občas všechny škatulky selhávají, a musíme použít i tuhle nicneříkající s nápisem „Ostatní“. I tady najdeš kratičká zamyšlení, příběhy krátké i delší, o hvězdách z nebe padajících, králích a princeznách, ale i úplně obyčejné ze dnů všedních. O lidech i trápeních jejich, o tom Svatém na nebesích, a je to právě Jeho srdce, které bychom chtěli v těchto slovech hledat i ukazovat nejvíce. Srdce, které je nám ze všech nejdražší.


Mon 18. 9. 2006

Ke Tvé slávě

Malá Ivette dokreslila obrázek a naposledy se na něj kriticky podívala. Zdál se jí skoro dokonalý. Vůbec jí nevadilo, že se malovat naučila teprve nedávno, vždyť to přeci dělala ráda. A pak, tohle byl docela určitě její táta. Černé vlasy a vousy, jiskřivé oči vždy plné veselí, však je taky udělala pořádně veliké. „Tati, podívej, co jsem ti namalovala,“ zahlásila důležitě, když se vevalila do tátova pokoje. „To jsi ty, víš?“ Táta se na obrázek podíval a v tu chvíli mu už vůbec nevadilo, že ho jeho malá dcerka právě probudila ze zaslouženého odpočinku. Vzal jí k sobě na klín, vážně jí poděkoval za krásný obrázek a dal jí pořádnou pusu na čelo. A malá Ivette zářila spokojeností a připadala si moc a moc důležitá. Vždyť ten obrázek se tátovi líbil.

Ke Tvé slávě
Mon 18. 9. 2006

Padá hvězda

„Honzo, padá hvězda, něco si přej“, zasněně řekla Aneta a ještě víc se k němu přitulila. Co za přání se jí v téhle chvíli honilo hlavinkou bylo vidět jasně v jejích rozzářených očích. A v tenhle prchavý okamžik se spousta dalších okýnek do duše rozjasnila a spoustou myslí proběhly stovky přání. Všechna měla něco společného. My totiž vždycky myslíme na sebe, nebo v lepším případě na někoho nám blízkého. A nikdo si nevzpomněl na tu malinkatou hvězdičku.

Padá hvězda
Mon 18. 9. 2006

Kotě

V jedné vesnici žil malý kluk. Malí kluci jsou obvykle rošťáci, ale tenhle mezi nimi ještě vynikal. Nebylo lumpárny, které by se ve vesnici neúčastnil, a kdekoli se něco takového stalo, dívali se vždycky všichni, jestli není někde poblíž. Měl taky svoji malou partu kamarádů, se kterou chodili vždycky po vesnici, a když neměli co dělat, tak hledali, co by vyvedli.

Kotě
Mon 18. 9. 2006

Důvěra

Ivashe byla dívka, která bydlela v prostém domě uprostřed zapadlé vísky v království daleko, daleko odsud. Ničím zvláštní, osmahlá, černovlasá dívčina. Řekneš si, že aspoň její jméno tedy zvláštní bylo, ale v tomhle kraji se takhle dívky jmenovaly často. Ivashe. Táhlo jí už na osmnáctý rok a jak se lidově říká, zapalovaly se jí lýtka. Měla pocit, že už je dost dospělá, že se naučila všechno potřebné, co je třeba k založení rodiny na venkově, a tak se začala opravdu vážně rozhlížet po nějakém chlapci.

Důvěra
Mon 18. 9. 2006

Domov

Na samotě u lesa blízko malé vesničky žil jeden, již trošku postarší, pár. „Krásné manželství,“ řekli by všichni starousedlíci i mladší obyvatelé vesnice, kdybyste se jich zeptali. „On, to je pořádný chlap, pracovitý a práce mu jde od ruky. Moc toho nenamluví, ale je rovnej.“ „Ona, to je ženská k pohledání. Veselá, upovídaná, strašně aktivní. Vždycky mi zvedne náladu jen když přejde kolem.“ „A tolik se k sobě hodí, jen když je člověk vidí, když jdou v neděli do kostela, jak se drží za ruce.“ To říkají proto, že nikdy nebyli u nich doma. Strohá židle, strohý stůl, jednoduchá místnost, postel postavená v rohu s prostým, bílým povlečením. Takové studené je to tam. Oba jsou moc milí. Na sebe, na lidi, které potkají, prostě křesťané k pohledání, jak by řekly všechny staré babičky. Ale tomu domku něco chybí.

Domov