Studnice

„…a budete mi svědky…“ (Sk 1:8)

Je dokonáno. „Skončil úkol tvůj, tvé je vítězství,“ zpívá se v jedné křesťanské písni, a právě tak to v onen čas bylo pro Ježíše Krista. Svůj úkol dokončil, došel až na kříž, zemřel, ale po třech dnech vstal z mrtvých, a po nemnoha dalších dnech vystoupil na nebesa. Jedna z posledních vět než odešel byla právě tato, úkol, který dal svým následovníkům, těm, kteří s ním byli od počátku, a vytrvali s ním v jeho pokušeních.

Budete mi svědkové. Ale proč právě svědkové? Když člověk slýchá křesťany hovořit o dobývání České Republiky a zabírání území pro Ježíše, jeden by si myslel, že on tu řekl minimálně „válečníci“, nebo třeba „dobyvatelé“. Ale ne, on řekl „svědkové“. Proč? A kdo je to takový svědek? Jak se člověk může stát svědkem? Co je k tomu třeba a co k tomu třeba není? Podíváme se tedy společně na to kdo je to svědek, co to znamená „získávejte mi učedníky“, a pak také proč je třeba zrovna svědků.

„Po těch událostech chtěl Bůh Abrahama vyzkoušet.“ (Gn 22:1)

„Abrahame, vezmi svého jediného syna Izáka, kterého miluješ, odejdi do země Mórija a tam ho obětuj jako oběť zápalnou na jedné hoře, o níž ti povím!“ řekl toho dne Bůh Abrahamovi. A Abraham vzal syna, a šel. Ale v nás se to někdy pěkně bouří. „Tak počkej,“ voláme, „copak ho Bůh Abrahamovi sám nedal? K čemu to bylo, že ho takhle trápil? Nejdřív něco dá, a pak dělá takovéhle vylomeniny.“ Chtěl si Bůh Abrahama vyzkoušet. Ano, ale co to znamená, a co to bude znamenat pro mne, bude-li si Bůh chtít vyzkoušet mne? A proč to vlastně celé dělá? Toť otázka.

„Ať vás nikdo… nepřipraví o vítěznou odměnu.“ (Kol 2:18)

Je zde přirovnání k ceně, která byla udílena běžcům na Olympijských hrách, a pro začátek je dobré všimnout si, jak často nás apoštol Pavel provádí tímto přirovnáním k závodu. Znovu a znovu nás vyzývá běžet tak, abychom dosáhli cíle, vybízí nás k usilovnému snažení, a jinde zase hovoří o zápase a boji. Nemělo by nás to přimět pocítit, jak napjatý je život křesťana – není to věc pro spáče nebo hazardéra, ani cokoli, čemu by se čas od času mělo věnovat nějaké povrchní zamyšlení? Musí to být záležitost, která po nás bude chtít všechnu naši sílu, aby když jsme zachráněni, byl do nás vložen život, který bude vyžadovat všechnu naši sílu, ale také ji bude dávat znovu a znovu a ještě více, než jsme jí měli kdy předtím.

Jako je tělo bez ducha mrtvé… (Jk 2:26)
Pak smrt i její říše byly uvrženy do hořícího jezera. To je druhá smrt: hořící jezero. (Zj 20:14)

„Ten projekt je úplně mrtvý,“ říkáme, když se dříve snad živé a kvetoucí činnosti již nikdo nevěnuje, a ta je ponechána sama sobě a tichému zapomnění. „Je tam mrtvo,“ prohlásí člověk, když jde zjistit, zdali v tom domě někdo je, a nikoho nenalezne. „Je mrtev,“ šeptají občas s bledou tváří lékaři, když vidí, že život navždy vyprchal z jejich pacienta.

Ale co je to smrt? Co se v tu chvíli s člověkem děje? Končí snad, aby se rozplynul v nicotě, a vše, co byl, se stalo jen pouhou vzpomínkou? Povíme si tedy nejprve něco o tom jak je člověk stvořen, co je to (první) smrt, co je to život, a co je to druhá smrt.

Za měřicí šňůru beru právo, za olovnici spravedlnost. (Iz 28:17)

Někdo zde tedy staví dům. Jeho kameny nejsou jen tak obyčejné, ale jsou živé, však přesto kdosi vzal měřící šňůru, vymezil s ní půdorys, kde bude jeho příbytek stát, a začal kámen po kameni vztyčovat zdi příbytku. Aby se přesvědčil, zdalipak jsou zdi rovné, používal jeden jednoduchý nástroj, kterému se říká olovnice – kousek železa na provázku, který společně s matičkou gravitací umožňuje jednoduše a spolehlivě určit, jestli je nově položený kámen stále ještě uvnitř půdorysu, či nikoli.

A šálemský král Malkísedek přinesl chléb a víno; byl totiž knězem Boha Nejvyššího. Požehnal mu: „Požehnán buď Abram Bohu Nejvyššímu, jemuž patří nebesa i země. Požehnán buď sám Bůh Nejvyšší, jenž ti vydal do rukou tvé protivníky.“ Tehdy mu dal Abram desátek ze všeho. (Gn 14:18–20)
Smí člověk okrádat Boha? Vy mě okrádáte. Ptáte se: »Jak tě okrádáme?« Na desátcích a na obětech pozdvihování. (Mal 3:8)

Měli jsme vám to nedávno tuhou diskusi na mládeži. Desátky ano či ne? A jestli ano, tak máme i my, chudí študenti, dávati ze svého kapesného? Jiný bratr zase po domluvě (nikoli naši, nikoli na mládeži) činil pokání z toho, že dává desátky jen z čisté, a ne z hrubé mzdy. Z máty, z kopru, a z pažitky ze zahrádky zatím nedává.

Jak to ale s desátky je? Tak máme je platit, nebo ne? Podívali bychom se tedy společně na dva desátky ve starém zákoně – Abrahamův a Jákobův, a něco si o nich povíme.

„Nevedeme svůj boj proti lidským nepřátelům, ale proti mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento věk tmy, proti nadzemským duchům zla.“ (Ef 6:12)

Kázání Johna Wesleyho (dle textu z roku 1872), jehož název v originále zní „Of Evil Angels“, okořeněné mou snahou přeložit ho do čitelné češtiny:-) Kéž je Ti ku prospěchu.

A všichni byli naplněni Duchem Svatým a začali mluvit jinými jazyky, jak jim Duch dával promlouvat. (Sk 2:4)

Když jsem ještě blahé paměti chodil na vysokou školu zaměření informatického, slýchával jsem často jedno úsloví: „Když selže všechno ostatní, přečtěte si manuál.“ Pravda, slyšel jsem ho ze dvou stran. Ze strany studentské s lehce pokřiveným úsměvem dávajícím najevo, že tohle je přesně způsob, jakým oni to dělají, a že jim to docela funguje. Ze strany učitelské se špatně skrývaným znechucením, neboť nejspíše potom viděli výsledky studentských prací.

Podívali bychom se tedy do jednoho „manuálu“ na podrobnosti, co se týká daru jazyků. Za prvé, že je to dar, a co z toho vyplývá, k čemu to vůbec je, co s tím, že mysl je při mluvení jazyky bez užitku, a jaký tedy z toho je užitek.

Toho dne jsem seděl zabrán do rozhovoru s jedním dospívajícím mužem. „Potřebuju holku,“ říkal mi s upřímností, která mu je vlastní. Křesťan. Znovuzrozený, bojující, občas klesající až do hlubin beznaděje. V hloubi srdce mu muselo zápasit několik obrů, a zasazovat si rány hodné jejich velikosti. Co když mě nebude žádná chtít, křičel první, a třísk jednu protivníkovi. Už to bez holky nevydržím, vlepil mu druhý na oplátku. Jak se o ni postarám, co když si nenajdu tu pravou pro mě, co když mi Bůh neukáže, která…

Milý čtenáři, předkládám Ti můj amatérský překlad jednoho kázání od Johna Wesleyho, které se zabývá tím, kam až se můžou zatoulat naše myšlenky, kde všude můžeme najít jejich kořeny, a hlavně – co všechno mohou toulavé myšlenky způsobit v životě křesťana. Doporučuji:-)