Studnice

Každému z vás říkám na základě milosti, která mi byla dána: Nesmýšlejte výš, než je komu určeno, ale smýšlejte o sobě střízlivě, podle toho, jakou míru víry udělil každému Bůh. (Řím 12:3)

Nejspíš se i vám a bohužel i v křesťanských kruzích již stalo, že jste byli varováni před strašlivým nebezpečím špatného sebehodnocení. Jak je hrozné, že se tolik lidí dnes nenávidí, tolik jich se sebou není spokojených, tolik si jich nepřijde dost hezkých nebo schopných.

A pak (dvakrát bohužel) většinou následuje rada léčit podobné neduhy pomocí chvály: „Hele, tak běž a řekni támhle té tlusté ošklivé holce, že se ti celkem líbí, aby neměla mindráky.“ (Nic proti tlustým ošklivým holkám, nicméně je třeba si přiznat, že i takové na zemi jsou a jejich hodnota tedy musí spočívat v něčem jiném než fyzické kráse, která koneckonců za pár let zvadne i u těch krásných a štíhlých.)

Zvláštní je, že Písmo naopak před nebezpečím nízkého sebehodnocení nijak zvlášť nevaruje, ba dalo by se říct, že ho spíš považuje za docela dobrou věc.

Mám velmi rád jednu píseň od skupiny Klíč – jmenuje se „Omnia vincit amor“ (Všechno přemáhá láska). Zpívá se v ní mimo jiné i to, že když zlý trubky troubí a vítězí zášť, když nad lidskou láskou roztáhli plášť, tak právě tehdy kdosi krví napsal onen vzkaz – Omnia vincit amor. Ta stejná píseň má i refrén, který zní:

Když ji zpívám, vynechávám třetí verš refrénu, místo něj dělám jakési rozpačité hmm, hmm. A jednou při zpěvu právě této písničky se mne můj nejlepší skautský přítel optal, jestlipak mám s tím veršem nějaké morální problémy, neb si všiml, že ho jaksi nezpívám.

Opáčil jsem, že si prostě tu věc, o které verš zpívá, nepřeju. Nechci, aby všechny pány vzal ďas, ano, i když je to mnohdy verbež a pakáž a tlupa zlodějů, nechci.

Podle tradice napsal Tao Te Ťing moudrý Lao’c, archivář na dvoře vládce země Čou, tedy člověk, který se dnes a denně setkával s problémy a potížemi při správě státu. A podle toho vypadá i celá kniha – je to především průvodce pro vládce a správce země, ačkoli i leckdo jiný z něj může načerpat užitek. Při čtení se mi vybavoval jiný podobný text, na který jsem nedávno narazil – Vita Caroli od Karla IV., který v úvodu vlastního životopisu také dává rady svým potomkům a nástupcům, kterak se chovat a vládnout (část druhé kapitoly je v příloze).

I Lao’c tu jedná podobně a všímá si podobných věcí – ukazuje, že ani vládce není samozvaný pán, ale je odpovědný čemusi vyššímu, že nemůže úspěšně vládnout, pokud sám nebude mít morální kvality, které by chtěl po poddaných, a že jestli chce mít v zemi pokoj, musí poddaným nechat svobodu a nesmí každou hloupost vynucovat vládní mocí. A mám za to, že leckterá z jeho rad je moudrá a případná a byla by k užitku nejen všemožným dnešním vládcům, ale i obyčejným lidem.

Měli jsme vám tuhle neděli ve sboru kino. Motivační, jak jinak. Ach jo.

Potápěla se v něm loď. V bouři. V beznadějné situaci. Když tu svitla naděje – poblíž se zrovinka nacházela profesionální záchranná lodička jménem Corpus Christi se čtyřiadvaceti čluny na palubě. Nejdřív to vypadalo jako snadná záležitost, jenže pak, ouha, zjistilo se, že z oné záchranné lodi přijde helfnout jen pár mužů, schopných spustit ze všech člunů pouhé tři. Ostatní měli zrovinka v podpalubí dýchánek s čajíčkem, odbornou diskusí na téma „Kterak zachránit tonoucího“ a bohoslužbami. Pak už jen následovaly dojemné záběry na hynoucí nebožáky, srdcervoucí hudba a závěrečná motivační řeč.

Nemám takovéhle filmy rád. Chápu, co se nám snaží sdělit, ale myslím si, že celý ten obraz je dost nevhodný a zamlčuje minimálně dvě podstatné věci.

Milý bratře Davide,

V úvodu tohoto sdělení Ti přejeme milost a pokoj od Boha otce i Pána Ježíše Krista. Rada církve se na svém zasedání dne 25. 2. 2010 zabývala Tvým dopisem v záležitosti Aleše France ze dne 26. 1. 2010.

Odpověď na Tvé dotazy není jednoduchá, neboť celá záležitost vyloučení Aleše France proběhla v plné kompetenci sboru. Předkládáme odpovědi na Tvé otázky a stručné stanovisko RC:

Ťuk, ťuk, ozvalo se u dveří.

Nikoho jsem nečekal, a tak jsem šel otevřít s překvapeným očekáváním.

„Ahoj,“ pozdravila mne, když se naše oči poprvé setkaly. „Jmenuju se Vize, těší mě.“

„Taky mě těší,“ opáčil jsem s úsměvem a pozval jsem ji dál. Byla to celkem příjemná, mladá, dynamická dívčina, která na první pohled vypadala, jako že ví, co chce.

„No, jak už jsem říkala,“ pokračovala, když jsme se pohodlně usadili do křesel v obýváku, „jmenuju se Vize. Tvůj Bůh mě dal tvému pastorovi a mám ti říkat a ukazovat, co máš tady na světě dělat.“

„Fajn,“ rozsvítily se mi oči. Přišla docela vhod. Byl jsem tou dobou unavený neustálými snahami nějak Boha potěšit a získat jistotu, že to s Ním mám opravdu dobré. Vlastně přišla více než vhod – teď se to podstatně zjednoduší. Já budu dělat to, co mi řekne Vize, a ona si to u Boha nějak zodpoví.

Fajn.

Ještě než jsem uvěřil, čítával jsem rád a v hojném množství různou fantastickou literaturu a popravdě řečeno i dnes k ní mám pořád blízko. Když jsem si ale některé z oněch knížek pročítal už jako věřící, překvapilo mne, kolik velmi špatné „teologie“ nejedna z nich pod povrchem obsahuje.

A kolik nenávisti či aspoň pohrdání mají jejich autoři pro Bibli a pro Boha, o kterém nám Bible vypráví.

Nedávno jsem viděl jeden moc pěkný „snílkovský“ film, jmenoval se „Most do země Terabithia“. Film o dětech, které si za řekou vytvoří svůj vlastní svět fantazie a společně se nakonec postaví i potížím ve světě reálném. Jak říkám, moc pěkný a také moc dojemný film.

Jenže ve chvíli, kdy se krásné chvíle rozplynou pod zuřivým úderem náhlého neštěstí a hlavní hrdinka Leslie zahyne v rozvodněných vodách místní říčky, řeší film jednu hodně ožehavou otázku: „A to opravdu ten Bůh pošle do pekla takové děvče jen proto, že neuvěřila?“ A protože Leslie je náramně sympatické děvče, zdá se být jasné, že to by přece určitě, ale určitě neudělal.

Jenže správná, třebaže nesmírně bolestná odpověď je „ano“. Ano, poslal. A ano, i přesto tomu Bohu věřím, i přesto se nebojím vložit do Jeho rukou svou vlastní duši, to nejcennější, co mám.

1. Ať je vaším hlavním motivem zvýšit svou oblíbenost – pak budete svá kázání jistě přizpůsobovat tomuto účelu, a ne tomu, aby získala duše pro Krista.
2. Vyhýbejte se kázání takových věcí, které urážejí tělesnou mysl, nebo by vám lidé mohli podobně jako Kristu říci: „To je hrozná řeč! Kdo to může poslouchat?“
3. Nedělejte žádné zřetelné závěry a neznepokojujte svědomí svých posluchačů, nebo by mohli začít mít obavy o své duše.
4. Nepoužívejte žádné příklady, opakování a důrazné výroky, které by mohly lidi přimět, aby si pamatovali, co jste říkali.
5. Při přednesu se vyvarujte jakékoli vášnivosti a upřímnosti, nebo byste mohli zanechat dojem, že skutečně věříte tomu, co tvrdíte.
6. Obracejte se k emocím, a ne ke svědomí svých posluchačů…

Tento krátký seznam pro všechny kazatele, kteří nechtějí mít ve svém díle žádné na věčnost trvalé výsledky, sestavil Charles G. Finney. Originál je na adrese: http://www.bi­blebelievers.com/…-preach.html

A všichni, kdo chtějí zbožně žít v Kristu Ježíši, zakusí pronásledování. (2 Tim 3:12)

Na internetu se v současné době objevil banner, který upozorňuje na vyloučení Aleše France z brněnského sboru AC a zmiňuje se o tom jako o pronásledování.

O celé situaci mohu ze svého pohledu s klidným svědomím prohlásit, že Aleš byl vyloučen svévolně na základě křivých obvinění (text odůvodnění kázně spolu s komentářem k obviněním přikládám v příloze) a institut kázně byl jednak pokřiven a jednak zneužit. Nemusím souhlasit a ani nesouhlasím se všemi Alešovými názory, ani jeho způsob práce mi nemusí být blízký – máme poněkud odlišný způsob myšlení – nicméně ani jedno, ani druhé není a nesmí být důvodem vyloučení ze sboru.

Celá věc je o to horší, že se stala s vědomím a tichým souhlasem vedení církve – biskup byl o celé věci informován ještě před uvalením kázně a i po vyloučení ze sboru vím nejméně o dvou dopisech odeslaných na ústředí církve týkajících se této věci – s nulovou odezvou. Napadá mne otázka: Což nevíte, že nespravedliví nebudou mít účast v Božím království? (1 Kor 6:9)

Zazněla ale pochybnost, jestli lze něco takového pokládat za „pronásledování“ v biblickém slova smyslu. Podívali bychom se tedy společně, co Bible učí o pronásledování, jeho příčinách i o jednání s ním.

Přiblížil se opět den svátku a Pán a jeho učedníci jdou v zástupu ostatních prašnou cestou k chrámu. Už zdálky vidí jeho vysoké zdi, zlatem zdobené veřeje a množství lidí proudící ven a dovnitř.

„Mistře, vidíš ty krásné stavby? Tu nádhernou architekturu?“ ptá se Petr, „Skutečně to je dům Boží, to je vidět na první pohled,“ dodává v tichém obdivu.

Mistr se však nezdá být příliš unesen nádherou a dechberoucí podívanou. Namísto slov obdivu se nevěřícně zaposlouchá do větru a tiše potřásá hlavou. „Já ale slyším zvuk rozpustilých písní,“ zašeptá.