Lukáš Makovička

Autorovy články

1 2 3 4 5 6 7 8 9 Další
1 2 3 4 5 6 7 8 9 Další

O autorovi

Lukáš Makovička

Poprvé jsem (nejspíše s velkým křikem) spatřil světlo tohoto světa dne 10. 6. 1982 v jedné brněnské porodnici. Můj táta je touto dobou pastorem brněnského sboru Apoštolské církve, takže jsem měl odmalička křesťanské prostředí a výchovu, za kterou jsem dodnes velmi rád.

Zhruba v patnácti letech jsem začal chodit do skautského oddílu. To byla také doba, kdy jsem se pomalu začal odklánět od křesťanství, které mi vštěpovali mí rodiče. Jako jeden z hlavních, však bohužel zcela pravdivých argumentů, jsem měl, že skauti se chovají mnohem lépe, než křesťané. Dodnes mám za to, že v mnoha případech je tomu tak, neboť co se týká lidské stránky věci, spolupráce a vztahů, bylo ve skautu mnohem lépe, než je v církvi.

Skauting jsem dělal sedm let, během nichž jsem se mnohému naučil, a mí vedoucí mě vychovali z nicnedělajícího příživníka na člověka, který je ochoten a schopen brát na sebe odpovědnost. Zvláštní dík tady patří mému skautskému bratru Glumovi, a vedoucímu střediska Bobrovi, kteří mi oba byli velkým příkladem.

Na podzim roku 2002 jsem se setkal se svým Pánem, Ježíšem Kristem, a dal jsem mu do ruky svůj život. Nicméně jak se někdy popisují počátky křesťanského života jako ta „první láska“, kdy je člověk zamilovaný a dělá vše pro svého Pána, pak nic takového jsem neměl. Spíše na mě můj drahý Pán pracoval postupně a jemně. Veliký dík zde patří mému vedoucím mládeže Slávkovi Pokornému, který mi velmi pomohl v začátcích, a pak sestřičce Natálii Nehriji, u které jsem viděl na vlastní oči, že modlitba má moc.

V červenci 2003 jsem byl pokřtěn ve vodě, hned ještě toho dne mě Otec v nebesích pokřtil svým Duchem. Do brněnského sboru AC jsem vstoupil krátce poté. Tady jsem začal pomáhat Slávkovi Pokornému s mládeží, a po nějakém čase jsem byl vybrán do týmu ve vedení mládeže, kde jsem občas sloužil slovem. Zhruba ve stejné době jsem začal sloužit v brněnské kavárně Teen Challenge jako dobrovolník.

Z událostí, ze kterých jsem měl největší radost mohu zmínit několik. Zaprvé mi Bůh dal milost, a mohl jsem přivést ke Kristu dvě sestřičky ze skautu, a mohu říct, že mezi všemi dary, které mi Otec v nebesích dal, lidé v mém okolí jsou mi největším darem. Největím darem z lidí je mi však má drahá manželka Jana, se kterou jsme se poznali na mládeži a vzali jsme se 10.9.2005. Ve stejném roce proběhl první ročník evangelizace Svítání v Dačicích, kde jsme s mládeží vyšli do ulic kázat evangelium místní „ztracené mládeži“. Stejně jako mnoho lidí musím i já říci, že taková místa, kde se káže evangelium ztraceným, jsou místy, kde člověk ví, že můj Spasitel je opravdu blízko.

Aby to nebyla jen „success story“ v americkém stylu, musím uvést, že jsem toho spoustu pokazil. Mnoho lidí mi vyčítá, že jsem příliš tvrdý a pyšný, ale i když mé srdce opravdu pokoru potřebuje podle verše „Nemám Hospodine domýšlivé srdce, ani povýšený pohled, neženu se za velkými věcmi, za divy, jež nevystihnu“ (Ž 131), přesto nemohu uhnout ze slova, které dal můj Otec v nebesích a tvářit se, že věci jsou v pořádku, nejsou-li. Proto věci, které jsem pokazil byly také často tam, kde jsem se snažil dělat něco, co nebyl můj úkol, či případně si říkal „ty to zvládneš, ty to vyřešíš“.

Po první evangelizaci v Dačicích jsme zkoušeli dělat podobnou v Brně, ale skončila neslavně, a spíše se vytratila do ztracena. Také jsem v určitý čas vedl modlitby za nesení evangelia ve sboru, což když hodnotím zpětně, myslím si, že to byl krok vedle. Domnívám se tak proto, že Bůh mě povolal k nesení evangelia (a vím přesně kdy a kde), a nikoli k vedení modliteb. Od toho jsou tu jiní, a já, i přes dary, které mi Otec svěřil, nemohu dělat vše. Také si pamatuji na jednu vánoční akci, kterou nám Otec obzvláště požehnal a Jeho přítomnost tam byla zjevná, ale pak dlouho nic podobného na našich akcích nebylo. Tehdy, když jsem se ptal, proč to tak je, uvědomil jsem si, že my jsme mnoho nepracovali na těchto akcích, nenamáhali se na nich, nechávali to jaksi „plynout“ s tím, že pokud Bůh dá, tak z toho něco bude. I tohle je věc, která padá z části na mou hlavu.

V březnu roku 2006 jsem byl staršími odvolán z vedení mládeže, a protože v Teen Challenge nelze pracovat bez doporučení pastora, byl jsem odvolán i odtamtud. Nejsem nijak kázněn, pouze je mi zakázáno sloužit na mládeži. Co se týká důvodů odvolání, prosím laskavého čtenáře, aby se případně obrátil na mé autority. Odkazuji na ně z toho důvodu, že jsem se dozvěděl od svých starších mnoho různých variant důvodů (od přeceňování svědomí, přes kritiku staršovsta, poškozování lidí ve sboru, až k tomu, že jsem si dovolil chodit na návštěvu k jednomu bratru ve sboru, hovořit s ním a modlit se – bratr také není nijak kázněn). V takovém případě je člověku poměrně zatěžko dělat pokání, neví-li vlastně z čeho.

Jinak co se týká civilního zaměstnání, vystudoval jsem Fakultu informatiky na Masarykově univerzitě v Brně (bakalářský obor) a nyní pracuji jako programátor ve firmě Moravia consulting.

P.S. Seznamte se, David Makovička:

P.P.S. Šťastný bratr novorozené Natálky Makovičkové: