Lukáš Makovička

Autorovy články

O autorovi

Lukáš Makovička

Narodil jsem se 10. června léta Páně 1982 v jisté, dnes už zrušené brněnské porodnici. Moji rodiče jsou oba křesťané, takže jsem odmalička vyrůstal v křesťanské rodině a v prostředí křesťanského sboru. Za hodně dobrého, co mi výchova přinesla, vděčím svému tátovi, který pro nás byl v mnoha věcech dobrým příkladem, a také nás neváhal v případě nějakých těch prohřešků spravedlivě, ale v klidu potrestat.

Z dětství asi nejraději vzpomínám na sborové tábory pořádané v Radlicích (s výjimkou jednoho, kterému jsme láskyplně přezdívali „Arbeitslager“). Právě na první tábor, jehož jsem se účastnil, připadá snad první upřímná modlitba, na kterou si ve svém životě pamatuji (ano, odříkal jsem jich za ta léta spoustu, ale dnes nade vší pochybnost vím, že ani jedna taková se Bohu nelíbila).

Měli jsme totiž noční bojovku a já jsem se ztratil. A když píšu „ztratil“, tak tím myslím ztratil. V noci, v lese a bez naděje se zase najít. Později jsem se dozvěděl, že mě nebozí vedoucí museli hledat s pomocí policistů a stopovacích psů – a nenašli. Nakonec jsem přespal kdesi v příkopě, ráno jsem našel nějakou silnici a stopnul si první Avii, která tam ráno projížděla. Její řidič byl naštěstí laskavý a ochotný chlap, který mě zavezl až do teplíčka ještě spícího tábora.

V teplíčku tábora jsem ale na svoji zoufalou modlitbu v lese naneštěstí rychle zapomněl.

Kolem svého patnáctého roku jsem začal chodit do skautu. To mělo dva hlavní důsledky: Zaprvé, svému skautskému bratru Glumovi a vůdci oddílu Bobrovi vděčím za to, že se se ctí vypořádali s neobvyklým případem patnáctiletého a velmi líného nováčka. Nakonec mě postavili před rozhodnutí, jestli začnu v oddíle pomáhat, nebo skončím. Začal jsem pomáhat a právě práce v oddíle mi v mnohém pomohla, abych byl schopný přijímat zodpovědnost a samostatně se vypořádávat s potížemi.

Druhým důsledkem bylo, že jsem v podstatě zabalil křesťanství. Totiž abyste rozuměli, ve skautu bylo lidsky mnohem líp. Skauti se ke mně chovali lépe než křesťanské děti a nikdy mi tolik neublížili. Když jsem navíc zkoušel podobné otázky předestřít před některé z křesťanských vedoucích, jejich odpovědi byly poměrně dost neuspokojivé.

A Boha jsem navzdory dvaceti letům stráveným v křesťanském sboru vůbec neznal.

Navíc jsem byl celkem dobrý člověk. Nebo ještě přesněji, byl jsem přesně to, čemu se obvykle říkává „dobrý člověk“. Vychovaný v křesťanské rodině, nelhal jsem, nepil, nepodváděl, nemluvil sprostě (až na krátké období na střední škole, ze kterého mě vyléčilo pokárání jednoho skautíka), nechodil po hospodách a vůbec. Mým „nejhorším“ přečinem bylo, že jsem se utrhoval na svou rodinu a marnil spoustu času u počítačových her.

Jenže pak jsem dospěl a zjistil jsem, že vůbec nejsem tak dobrý ani schopný, jak si o sobě myslím, a na spoustu věcí zkrátka nestačím. Dnes a denně jsem měl doma příklad svého táty, který byl vždy klidný a jednal s námi spravedlivě, a svojí sestry, která se omlouvala i za takové věci, jaké bych já vůbec neřešil. Pak u jednoho filmu pohár přetekl a já jsem ten večer volal k Bohu, o kterém jsem ani s jistotou nevěděl, že existuje, s prosbou o pomoc.

Dnes mohu říct, že mi odpověděl. Ačkoli když se ohlížím na ty první dny, na první pohled to tak nevypadalo. V podstatě jsem se hlavně pevně rozhodl, že ho zkusím opravdu poznat a budu ho poslouchat – a začal jsem podle toho rozhodnutí jednat.

Vrátil jsem se tedy do církve a pokoušel jsem se jednat podle toho, co mi tam říkali – což se později ukázalo jako dvousečné rozhodnutí. Na jednu stranu jsem totiž potkal několik vzácných lidí, kteří mi hodně pomohli v začátcích víry a u kterých jsem viděl, že skutečně znají Boha osobně, tak jako já třeba znám svého tátu. Především šlo o bývalého biskupa AC Rudka Bubika a pak také Natálii Nehriju.

Na druhou stranu jsem se snažil zapojit do všemožných služeb a aktivit, které mi byly předkládány s doporučením „Deus vult“, Bůh to chce, Bohu se jistě bude líbit, když to budeš dělat. Vedoucí církve mě tehdy poplácávali po ramenou, když jsem chodil na každé modlitby, byl na lecjaké bohoslužbě a horlivě se snažil „evangelizovat“. Jenže jsem jaksi po nějaké době zjistil, že přes to všechno mi Bůh připadá jako někdo nesmírně vzdálený, sedící kdesi na svém obláčku a shovívavě hledící na pachtění nás maličkých.

Musel jsem se tedy zastavit a znovu hledat, co po mně opravdu Bůh žádá a kde ho doopravdy mohu najít, abych s ním jako Mojžíš mohl „mluvit tváří v tvář, jako když člověk mluví se svým přítelem“. A když jsem našel a on mě začal vést blíž k Bibli a k tomu, co skutečně říká, začaly potíže.

Totiž abyste rozuměli, ve skautu je pořád lidsky lépe, než bylo ve sboru. Není tam tolik naprosto marných a zbytečných činností, které se v církvi bohužel často vydávají za Boží záměry. Leckdy by se hodil Izajášův povzdech: „Kdo byl slepý, ne-li můj služebník? Kdo byl hluchý jako můj posel, jehož jsem vyslal?“A s tak odporným jednáním, jaké jsem si zkusil v církvi, jsem se nesetkal ani ve svém současném, naprosto sekulárním zaměstnání, a dokonce ani u svého prvního zaměstnavatele, který mě téměř rok okrádal. Kdybych s jistotou nevěděl, že Bůh skutečně je a že je živý, už dávno bych odtamtud vypadnul a svoji víru zabalil.

Na čas jsem tehdy spolupracoval ve vedení mládeže, ale popravdě jsem nebyl příliš úspěšný. Nemyslím tím početní růst, o ten Bohu až tak nejde. Ale nedařilo se mi prolomit všudypřítomnou bariéru „takhle se to dělalo vždycky“, naučit druhé skutečné, živé víře, a později jsem už měl díky konfliktům s pastorem svázané ruce. Kromě toho jsem udělal i spoustu hloupých, začátečnických chyb.

Během služby v mládeži jsem se také oženil s Janou, rozenou Ivánkovou, se kterou dnes máme celkem pět dětí – nejstaršího Davida, pak dvě dcery, Natálii a Miriam, a nakonec Tadeáše s nejmladším Matoušem.

Spory s pastorem se dále vyostřily, když jsem se zastal Aleše France, kterému starší našeho sboru poměrně hrubě ukřivdili, a po několika vyhrocených diskusích týkajících se zejména učení o autoritě (nevěřil jsem a nevěřím, že člen sboru „má poslouchat pastora ve všem kromě hříchu“). Nakonec jsem byl odvolán z vedení mládeže a bylo mi řečeno, že pokud své špatné jednání nezvážím a neudělám pokání, bude se vše řešit církevní kázní.

Následujících zhruba pět let bylo poznamenáno nepříjemným a vleklým sporem, ve kterém jsem se snažil starší donutit, aby buďto odvolali vznesená obvinění na mou adresu, na jejichž základě jsem byl odvolán z vedení mládeže (poškozuje lidi ve sboru, je vzpurný apod.), nebo je konkrétně doložili a dovedli avizovanou kázeň až k logickému vyústění.

Během těchto let jsem si vyslechl spoustu dalších křivých a nedoložených obvinění na svou adresu a starší se celou situaci vždy snažili zahrát do autu. Ale zároveň jsem během těchto let začal více psát a překládat, na což bych při službě v mládeži rozhodně neměl tolik času.

Nakonec, po jedné poměrně zjevné a doložitelné lži, jsem starším napsal dopis, na jehož základě jsem byl promptně označen jako pomlouvač a falešný bratr, se kterým se nemá ani jíst, dán do kázně a vyloučen z brněnského sboru AC.

Vyloučení mě nijak netěší, ale zároveň nelituji ani skutků, které k němu vedly, ani let strávených „v nemilosti“, protože jsem se v nich leccos naučil jak o Bohu, tak o víře, a v neposlední řadě jsem zjistil i spoustu nepěkných poznatků o sobě samém – protože v každém trápení vždycky vyplave na povrch to nejhorší.

Po vyloučení jsme nějaký čas chodili do jedné malé brněnské skupinky křesťanů, která se však po čase rozpadla – takže v současnosti jsme členy brněnského sboru BJB. Co se týká civilního zaměstnání, vystudoval jsem brněnskou Fakultu informatiky MU a pracuji jako „programátorské děvče pro všechno“ ve firmě, která prodává a distribuuje kalkulačky.

Moje maličkost (ten vpravo, vlevo je Natálka):

Manželka Jana:

A tři pištíci (dneska už jich je celkem pět). Zprava: David, Natálie, Miriam: