„Péťo,“ říkávala mu maminka, „ne že mi budeš brát sirky jako minule.“

Ale on ji neposlouchal, a když na chvíli někam odešla, zase začal vykřesávat jiskřičky a dívat se do plamínků.

Ani když se jednou stalo, že od jeho ohníčku chytil balík slámy, který měl táta ve stodole, a rodiče ho uhasili až na poslední chvíli, nedal si říci.

„Jen mě tak straší,“ myslel si, „moje malé ohníčky přece nemůžou nic moc dokázat, vždyť jsou tak nepatrné.“

Až jednoho dne udeřila kosa na kámen…

ani nevíš, jak jsem rád, že jsi konečně na svobodě. Když jsem občas navštívil Tvé panství, vůbec mne netěšilo vidět, že jsi na něm jen pouhým otrokem, Ty, kdo jsi mu měl pevnou a rozhodnou rukou vládnout!

A kdybys aspoň sloužil dobrému a laskavému správci, který by Tvou práci dělal lépe a schopněji! Jenže ani to Ti nebylo dopřáno. Namísto toho Ti vládli Tví poddaní, ti, kdo se měli sklánět před Tvou vůlí a být Tvými poradními hlasy, se pozvedli a hnali Tě z jednoho podniku do druhého. Někdy Tě opletli pavučinou lží, jindy tlačili a jindy zase tak dlouho naléhali a přemlouvali, až ses nechal neustálým obtěžováním udolat jako Samson Dalilou.

Stalo se ale jednoho dne, že se Adam nechal svést zlými společníky a zpil se až pod obraz, a to navíc obraz nikterak krásný. A jak tak byli rozjaření kořeněným nápojem a nevěděli, co dělají, vrazili do domu jedné vdovy, způsobili jí v nuzném příbytku nemalou spoušť a její jedinou dceru na popud největšího hlupáka odvedli s sebou a ponížili.

„Proklínám vás!“ křičela za nimi ona vdova s tvářemi planoucími hněvem.

Oni se však jen smáli. Vždyť přece oba víme, vysmívaly se jí koutky jejich očí, že jsou to jen slova. Nemůžeš nám nijak uškodit, nemáš žádnou moc a tvé prokletí se po nás sveze jako po oleji.

Pan Malomyslný měl ještě jeden poklad, který mu byl nadevše vzácný – svůj pytel starostí. Divíte se, že říkám poklad? Inu, pan Malomyslný si ho zcela jistě velmi cenil – vždyť o něm každý den přemýšlel, přemítal o všech špercích a vzácných kamenech, které v něm má ukryté, a když mohl, hovořil o něm s velikým zanícením. A kde je srdce člověka, tam je jeho poklad.

Stalo se ale, že lid, který chodil v temnotách, uviděl náhle veliké světlo, a od onoho dne šla od úst k ústům prazvláštní historka. Stojí prý kdesi v zemi Pokřiveného dům plný světla, kde je pro každého dost chleba z nebes a vody života, a že každému, kdo tluče, otevřou.

A kde že je? Inu, říkalo se, že kdo ho hledá, ten jej nalezne.

Dobrá, řekl jsem si, možná máte pravdu, koneckonců, proč to nezkusit, vždyť bych sám chtěl zamést s tím pocitem, že se až tak moc k ničemu nehodím a nic moc neumím.

„Ty to dokážeš,“ šeptaly tiché hlasy lidského společenství. Já to dokážu, šeptal jsem si i já, když si mé sebevědomí obléklo nádherný šat ze sametu a aksamitu a s bělostně vycíděným chrupem a zářivým americkým úsměvem se jalo promenádovat po matičce Zemi.

Každý nádech ho stál spoustu sil, a při každém se mu třísky z hrubého dřeva za jeho zády zadíraly do kůže.

Kříž.

Tak přece jsi mne nakonec dostal, pomyslel si s chmurným úšklebkem, když přemýšlel o obávaném římském popravčím nástroji. Když byl mezi svými, rád o něm vyprávěl morbidní vtipy, ale dnes na žádný z nich neměl náladu.