Na obou stranách mám však známé a přátele, takže mi to prostě není jedno. A navíc bych chtěl mít i před Bohem klidné svědomí, že jsem aspoň udělal, co se dalo. Je mi jasné, že ze svého omezeného pohledu nemůžu postihnout celou složitost situace – ale snad si aspoň můžu trošku zabečet.

Bé bé.

Když jsem byl ještě nevěřící, jednou se mi dostala do ruky útlá knížečka, jejíž autor se snažil „napasovat“ proroctví ze Zjevení na současné události. Číslo 666 podle něj označovalo Lenina a tak. Ale jedna věc mě tam hluboce zaujala: „Víte, jak se řekne ukrajinsky Pelyněk?“ argumentoval autor u výkladu o stejnojmenné hvězdě spadlé z nebe ze Zjevení 8,11. „Černobyl.“

Chtě nechtě to na mě zapůsobilo. Na rozdíl od spousty kázání to mělo dvě věci, které kázáním zhusta chybí: bylo to přesvědčivé a bylo to aktuální. „Tý vado, v Bibli se fakt před několika tisíciletími předpověděly takové věci?“ myslel jsem si. „No tak to je bomba!“

Dnes je mi jasné, že se autor spletl – i kdyby se pelyněk skutečně ukrajinsky řekl černobyl. Jakkoli velká to byla katastrofa, rozhodně neotrávila třetinu vod na zemi.

Vyznáš-li svými ústy Ježíše jako Pána a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen. (Ř 10,9)

Rád bych na prvním místě vyjasnil, že pokud jde o evangelium, jsem taktéž poměrně „netolerantní“, a ještě to drze přiznám. Protože tady jde o život – a to o ten věčný.

Nesmím k němu nic přidávat, vždyť apoštol Pavel říká, že i když se k tomu přidá prosté „no a navíc se ještě musíte nechat obřezat“, ruší se tím základní myšlenka spasení jedině z milosti. A nesmím z něho ani nic ubírat. Třeba dneska se nám tam moc nehodí pokání, protože „Ježíš tě miluje a má plán pro tvůj život“ zní líp bez toho otravného „ale musíš udělat pokání a začít ho poslouchat“ – a pokud ne, je tam ještě otravnější doložka o soudu a věčném trestu.

A vlastně právě proto u čtení tohoto článečku ze ZoDu švýcarská kudla v mojí kapse poněkud poskakovala.

Předkládám první kapitolu z knihy Randyho Alcorna, Princip pokladu, která se věnuje biblickému učení o dávání a majetku. Knihu se dvěma menšími výhradami (které uvádím na konci) vřele doporučuji k přečtení, neb spoustu ze zmíněných věcí si dnes skutečně potřebujeme připomínat. Lze ji zakoupit například v e-knihkupectví Abdiáš.

Člověk, který dá druhým to, co si nemůže udržet, aby získal to, co nemůže ztratit, není blázen. (Jim Elliot)

Žid z prvního století jde sám, za horkého odpoledne, s holí v ruce. Ramena shrbená, sandály zaprášené, šaty promáčené potem. Ale nezastaví se, aby si odpočinul. Ve městě ho čeká naléhavá záležitost.

Odbočí do pole, aby si zkrátil cestu. Majiteli pozemku to nevadí – pocestní to mají dovolené. Pole je hrbolaté. Aby udržel rovnováhu, zarazí hůl do hlíny.

Buch. Hůl narazí na něco tvrdého.

Zastaví se, otře si čelo a znovu bodne do země.

Buch. Něco tam je a nebude to kámen.

Obvykle se příliš nevyjadřuji k „právě aktuálním“ událostem (i když si na ně samozřejmě také „dělám názor“), neb víte, za půl roku si to budou nejspíš pamatovat hlavně ti omilostnění (jak to taky má být) a současná bouře ve sklenici vodky bude dávnou minulostí. Ale jednak se mi upřímně hnusí naprostá většina toho, co se kolem celého rozhodnutí v různých článcích rozpoutalo, a pak se část oné kritiky týká přímo jádra věci, kterou z celého srdce miluji – milosti. Takže protentokrát udělám výjimku.

Byla krize. Je krize. Bude krize. V současnosti už sice neslyšíme tolik komentářů typu „krize přišla“, ale přesto lidé tak nějak cítí, že co se ekonomiky týká, zdaleka není všechno v pořádku a kdoví, co nás čeká v budoucnosti. Bude krize? A jak ji řešit? Státe, pomoz! Jedno by nám mělo být jasné – nejde o žádný „blesk z nebe“, žádnou náhlou katastrofu jako povodeň či zemětřesení, na kterou bychom neměli žádný vliv, je to něco, co jsme dlouhou dobu zasívali a teď to sklízíme a ještě sklízet budeme.

Podívali bychom se zběžně na čtyři hlavní příčiny „ekonomické krize“. Doufám, že se mi celou věc podaří vysvětlit dost polopaticky, abyste pochopili, že ačkoli se celá věc jeví (zvláště při pohledu na všechny ty ekonomické komentáře) velmi složitá, když se člověk podívá na jednotlivé způsoby lidského jednání a jejich nutné důsledky, postačí nám i obyčejný selský rozum, abychom zjistili, co se tak zhruba bude dít a také si jasně uvědomili, že ještě určitě bude hůř. Nakonec bychom se podívali na to, co mají všechny čtyři příčiny společného.

Předkládám úvodní kapitolu z knihy Psychoblábol od Richarda Ganze, která se věnuje psychologii a to i té „křesťanské“ z pohledu Písma a bývalého psychoterapeuta. Vřele doporučuji k přečtení i zvážení. Knihu lze zakoupit například v e-knihkupectví Abdiáš.

„Tak se vymáčkni, Immanueli!“ Celá skupina v naprostém zděšení sledovala, jak se Immanuel svíjí bolestí. To, co začalo jako pouhé úzkostlivé, hluboké nádechy, se změnilo v silné křeče a hyperventilaci. „Dostaň to ze sebe!“ volal jsem na něj.

Nakonec zařval: „Jsem Bůh!“

Vytasil jsem malý Nový zákon, který jsem s sebou nosil v kapse. Dnes ráno jsem zrovna četl dvacátou čtvrtou kapitolu Matoušova evangelia. Citoval jsem mu z ní: „Tehdy, když by vám někdo řekl: ‚Hle, zde je Kristus!‘, nebo: ‚Je zde!‘, nevěřte. Povstanou totiž falešní kristové a falešní proroci a budou ukazovat veliká znamení a divy, že by, kdyby to bylo možné, svedli i vyvolené… Neboť jako když blesk vychází od východu a je vidět až na západ, tak bude i příchod Syna člověka“ (Mt 24:23, 24, 27).

Immanuelovo svíjení, křeče i zrychlené dýchání náhle ustaly. Klidně se mě zeptal: „A kde jste si tohle přečetl?“ Pověděl jsem mu to, hodil jsem mu přes celou místnost svou Bibli a vyzval ho, ať se přesvědčí sám. Celý další měsíc jsme Immanuela neslyšeli vydat jakýkoli zvuk nebo říct nějaké slovo.

Mám ještě v živé paměti, jak Rudek Bubik kázal na onen verš z Ezechiele. Smlouvu mou. Přísahu mou. Víte, co to bylo za smlouvu? To byla smlouva, kterou judský král Sidkijáš uzavřel s babylonským králem, jenž toho času dobyl Jeruzalém a většinu judských velmožů v čele s králem odvedl do zajetí – a na jejím základě se Sidkijáš stal judským králem. Nicméně uzavřel ji za tísnivých okolností a pod nátlakem. Pokud by tedy z Božího pohledu bylo legální nějakou smlouvu porušit, tak tuhle – s bezbožným králem, učiněnou pod nátlakem, dělající z Izraele loutkové království. Bůh na to však zřejmě měl jiný názor. Porušil jsi smlouvu mou.

Ústava AC je dokument, který Apoštolská církev uzavřela před státem a dobrovolně se zavázala k jeho dodržování. AC má také se státem smlouvu, kterou pokud vím stát svědomitě plní. Co se však AC týká, její Ústava je takový trhací kalendář – porušuje se poměrně často a nikoho z vedení to patrně příliš netrápí. Dokonce jsem od jednoho bratra slyšel, že mu některý z vedoucích řekl, „že se to přece dělalo jen pro stát“. Obávám se ale, že Boží názor bude i tady stejný. Porušili jste přísahu mou.

Když jsem trošku povyrostl, začali jsme s ostatními rovery (starší skauti) jezdit na puťáky, což je, milé děti, ještě o něco drsnější záležitost. Pamatuju se na svůj první puťák. Neměl jsem dobré boty a já bloud jsem si jako obvykle nabalil spoustu záložního oblečení (no co kdybych zmoknul, že). A pak jsem na kopcích málem vypustil duši. Bolely mě nohy a batoh byl tak těžký, že jsem myslel, že chcípnu nebo budu muset potupně skončit dřív a jít někde na vlak. Večer jsem byl utahaný jako pes. Ale došel jsem.

Napsal jsem totiž o pastorovi svého sboru, že lhal (což udělal, a to nikoli v nějaké bezvýznamné věci; navíc přidal ještě pár dalších lží v průběhu celého procesu „řešení“). Dále jsem o něm prohlásil že používá křivá obvinění (což také udělal a nejen v mém případě). A navíc jsem použil poměrně expresivní výraz „odporné praktiky“ pro popis jednání, kterému byli vystaveni v podstatě všichni lidé, kteří rozhodně nesouhlasili s plánovanými Kurzy Alfa v našem sboru (myšleno to bylo ve smyslu „jednání, které se mně a věřím i Bohu hnusí“; opět se jednalo především o haldu nepodložených obvinění a výčitek nahrnutých na hlavu dotyčných lidí, společně s poměrně nevybíravými výzvami k opuštění sboru, kde tito lidé leckdy prožili půlku života).

Takže deníčku, pokud tě zajímají podrobnosti, najdeš v příloze jednak elaborát čtený při příležitosti mého káznění (zde), a také poslední dopis odeslaný v této věci starším, doplněný o pár poznámek, které vyplynuly z rozhovorů se dvěma lidmi po odeslání dopisu (zde). A protože se s tím vším pojí ještě pár dalších otázek, které většinou začínají na „proč“, pokusím se ti je vysvětlit.