Studnice

Viděl jsem toho dne tři poutníky přijít až k Oponě odshora dolů roztržené, a každý přišel se svou vlastní žádostí. Potkali se již na Cestě k ní, a slyšel jsem je spolu takto hovořit.

„S čím jdeš dneska do Svatyně?“ ptali se druzí dva prvního.
„Ále,“ odvětil, „jako obvykle. Kde jsem to jen…“ a poutníci se na chvilku zastavili, aby první mohl vyštrachat cosi ze svého tlumoku.
„Á, tady to je,“ zahlásil vítězně, když konečně nalezl ušmudlaný kus pergamenu. „Takže,“ začal předčítat, „jdu prosit za nevěřící kolem mě, za pastora sboru, za biskupa církve, za moje děti a rodiče, za pokoj v národě, moudrost a zmocnění pro služebníky, za mládež, za důchodce, za nemocné a trpící, a nakonec za požehnání pro svůj život.“
„Izrael,“ podotkl druhý, „nemáš tam Izrael. Nevíš, že je psáno ‚vyprošujte pokoj pro Jeruzalém‘?“